Kapitola 3

"Takže? Co je zač Houko?"

Setsujimu se povedlo svého vnuka postavit na nohy a podepřít ho. Trochu se třásl, ale stále sledoval tu bytost, jak na zemi marně bojuje se svazovacím obojkem.

"Já... omlouvám se dědečku, chtěl jsem... být jako ty. Chtěl jsem..."
"Ty radši mlč Satomi, můžeš být rád, že žiješ."

Po chvíli však Setsuji litoval svých tvrdých slov vnukovi. Litoval toho, protože to byla jeho vina. Kdyby chlapci vysvětlil, proč ho nechtěl naučit celý obřad vyvolání. I když byl na Satomiho hrdý, přesto nechtěl, aby žil život jako on. Věčným bojem, bez nějaké radosti. Ale chlapec si tuhle cestu vybral, stejně jako si ji dobrovolně vybírali potomci rodu Hyiashibara. Jejich umění tak nezanikne.

 "To je komplikované Setsuji. Jmenuje se Kayo. Dříve byl, tak jako já, Ochranným duchem, ale jeho povaha a jeho skutky ho brzy přivedly na scestí. Ostatní duchové se rozhodli ho vyloučit ze svého společenství a poslat ho do zapomnění, kde si měl svůj trest odpykat, aby nikoho neohrožoval. Nevím, co přesně provedl, ani proč mu toto udělali. Nejspíš žil příliš dlouho mezi démony, proto ty kočičí rysy, skoro jsem ho nepoznala."
"Nesprávným obřadem vyvolání tak dostal možnost se osvobodit."
"Nejspíš ano."
"Co s ním uděláte dědečku?"
"To netuším, stále je to Ochranný duch, kterého jsi povolal, takže..."

Setsuji se zahleděl na ducha, který svoje pokusy o vysvobození už vzdal a přestal se tolik vztekat. Pak starému muži na tváři zavládl úsměv. Tohle bude větší trest pro Satomiho unáhlenost, než všechny kázání a zákazy, které by mu mohl sám dát.
Houko asi poznala o čem Setsuji uvažoval, a i na její tváři se objevil klidný výraz. I ona souhlasila, protože věděla, že Kayo není nikterak nebezpečný. Je spíše drzý a neumí se chovat. Jako ochranný duch nemohl ublížit žádnému vymítači i kdyby chtěl. Jeho povinnosti ho svazovaly stejně, jako obojek s rolničkou na jeho krku.

"Co sis vyvolal Satomi, to máš. Nový obřad není možný přinejmenším dva roky, do tvých osmnáctých narozenin. Chtěl si Ochranného ducha, tak prosím, tenhle teď bude tvůj. Bude jen na tobě, jak si s ním poradíš. Díky tomu obojku nebude vládnout svou silou, takže ti neublíží."
"Ale dědečku to přece..."
"Už jsem řekl Satomi. Možná se od sebe navzájem něco přiučíte... a snad při tom nezničíte dům."

Bylo tedy rozhodnuto, že Kayo se stane Satomiho Ochranným duchem, ať chce nebo nechce. I když se to Kayovi vůbec nezamlouvalo, nakonec svolil k téhle ubohé hře. Protože chtěl svou svobodu.

"Je to jednoduché... dva roky Kayo, než bude můj vnuk plnoletý a připraven podstoupit nové vyvolání. Pak dostaneš svou svobodu a budeš moci jít kam se ti zlíbí. Myslím, že pro Ochranného ducha dva roky nejsou nic, vzhledem k věčnosti. Byl jsi potrestán tak tohle ber.… jako další stupeň trestu pro vás pro oba Pokud se tedy rovnou nechceš vrátit tam, odkud jsi byl vyvolán."

Satomi se neodvažoval dědečkovi odporovat. I když se ten kočičák netvářil zrovna nadšeně, nakonec po chvilce uvažování zvolil to horší zlo. Než aby ho zase poslali do zatracení, raději bude šaškovat s tím klukem jako Ochranný duch.

Jejich návrat domů se nesl v pozdním večeru, kdy už se pomalu smrákalo. I když byl Satomi vyčerpaný, domlácený a dořezaný, přesto v něm asi poprvé, za celých šestnáct let zavládla pokora. Pochopil, jaké mohlo mít jeho jednání následky, i to že děda o něj měl strach. Stále však v zádech cítil ten zkoumavý pohled "svého nového Ochranného ducha". Celou cestu z hor to se zaťatými zuby snášel, ale když ucítil, jak mu do zad cosi měkkého neustále šťouchá, jeho trpělivost nevydržela a obořil se na ducha.

"Přestaň s tou věcí do mě šťouchat!"
"Nic nedělám."

Takhle to pokračovalo povětšinu cesty. Setsuji se tomu musel tiše smát, mohl si to dovolit, protože šel kousek napřed a stále dělal, že se zlobí. Připomnělo mu to jeho mládí, a to, jak se oťukávali na začátku s Houko. Vůbec se nedokázali snést v jedné místnosti a ostatní vymítači si z něj neustále utahovali, když ho Houko sekýrovala.

"Vidím, že ti dva budou zajímavá dvojka. Setsuji, abys svého kroku nelitoval."
"I starý muž musí mít na konci svého života trochu zábavy má drahá. Satomi to zvládne, ten má tvrdou palici. A pokud jde o toho nevycválaného ducha, možná konečně zkrotne."

Ale po návratu domů Setsuji své tvrzení musel pomalu přehodnocovat. Jelikož bylo nutné, aby si ti dva na sebe zvykli co nejdříve, chtěl je oba více potrápit, nařídil jim tedy obývat Satomiho pokoj společně. Byl dost velký pro oba.

"Dědečku ale... nemůže spát venku"?
"Copak je prcku, bojíš se, že chrápu?"

Kayo se tomu rozesmál, ale díky jednomu malému pohybu ho obojek sevřel ještě pevněji, takže jen zasyčel, jako navztekaný kocour a ohnal se po Setsujim ocáskem.
Setsuji ještě vnukovi zopakoval svazovací formuli na obojek Ochranného ducha, kdyby se opravdu mladý vymítač dostal s tímto nezvykle vypadajícím tvorem do konfliktu. Pak je starý muž nechal o samotě. I když věděl, že Houko má tak trochu pravdu. Sama se tedy nabídla, že raději Satomiho pokoj ohlídá, kdyby bylo třeba zakročit. Pamatovala jsi, že první dny zvykání si na vymítače, jsou Ochranní duchové takříkajíc nesnesitelní a testují, kam až mohou zajít a co si dovolit.

Satomi se zatím usadil na svou rozloženou spací rohož a zahleděl se na toho kočičího tvora. Trochu to vypadalo jako ti neko démonové, o kterých mu maminka vyprávěla, když byl malý. Jenže tohohle se nezbaví miskou mléka na verandě a jednoduchou říkankou.

 "Něco si ujasníme Kayo. Ty jsi duch, já vymítač. Ty spíš támhle, já tady. Je to jasné?"

Satomi použil schválně jasnou gestikulaci. Netušil nakolik je to stvoření, sedící před ním inteligentní. Kayo totiž rozverně poklepával ocáskem na tatami v rytmických intervalech, ale nejspíš se mu chlapcovo jednání příliš nelíbilo. Proto se protáhl kolem mladíka a jemným kopnutím ho svalil z matrace, na které se sám uvelebil. Tím jasně dal na srozuměnou, že s takovýmto rozložením spacího pořádku nesouhlasí.
Satomiho to nejdřív překvapilo, ale pak se v něm vzedmula nově nabitá mužská pýcha a ješitnost.
"Co to děláš? Ty jsi mi nerozuměl ty prašivé zvíře?!"
Nenapadlo ho však nic jiného, než Kaya rozvaleného na své matraci chytit za ocas a zatáhnout. Jistě i malé dítě by vědělo, že kočky se za ocas prostě netahají, ale Satomiho to netrklo. Proto bylo nadmíru jasné, že za své chování ponese následky. Kayo se samozřejmě celý naježil a s ostrým syčením vystartoval po chlapci tak prudce, že ho zavalil svým tělem na tatami.
Satomi však nebyl hlupák a věděl, že má proti tomuto tvorovi zbraň. Stačilo jen rychle vydrmolit formuli, ovládající jeho obojek. To, co přišlo poté by však nepředpokládal ani v nejdivočejších snech. Sotva začal odříkávat formuli, hnědá sametová ouška jeho Ochranného ducha se na něj nesměřovala. Jakmile Kayo totiž poznal začátek toho kouzla, které mu způsobovalo bolest, rozhodl se, že chlapce umlčí dřív než to stačí dokončit. Naštěstí Satomi nebyl tolik rychlý a zběhlý v odříkávání, jako jeho děd.
Bohužel Kayo musel držet chlapcovi ruce, takže mu nemohl zakrýt ústa. Proto ho napadlo jen jedno konečné řešení a s raráškovskými plamínky v očích se mladému vymítači přisál na rty v dlouhém a vášnivém polibku.

Satomi sebou jen překvapeně trhnul, jak najednou jeho formule byla umlčena. Když mu konečně došlo, po pár dlouhých vteřinách, co mu to jeho duch dělá, rychle vykulil oči a začal se bránit jako lev. Bohužel proti fyzické síle kočičího ducha neměl nejmenší šanci. Brzy pochopil, že on toho nenechá, navíc se Satomimu z toho polibku začala nesmírně točit hlava. Nejspíš to bylo zapříčiněno nedostatkem vzduchu. Ale když se i jeho tělo značně rozklepalo, najednou v jednu chvíli svou veškerou obranu vzdal a podvolil se tomuto násilnému vniknutí do svých úst.
Když Kayo zjistil, že se vymítač přestal bránit, jen ho to ještě více pobavilo, ale polibek neukončil. Dál si bral chlapcovi rty stále vášnivěji a dychtivěji, než ho konečně v jednom okamžiku nechal nadechnout. Satomiho tvář pokrytá sytě červeným ruměncem, byla opravdu kouzelná, a ještě o to víc kontrastovala s červeným Setsujiho kabátem, který přes sebe měl hoch přehozen už od cesty z hor.
Satomi odvrátil od ducha pohled a chvíli byl tak naprosto vyveden z míry, že nebyl schopen slova. Nebyl schopen dalšího rozzlobení. Přesto však Kaya ze sebe s vypětím sil skopnul a utekl z pokoje ven na zahradu. Ze svého pokoje už zaslechl jen zvonivý smích.

Satomi se dlouho procházel pod zraky měsíce a hvězd venku po zahradě. Nechtěl se vrátit do pokoje za ním. Nemohl. Byl potupen jako snad nikdy v životě. Navíc stále cítil, jak ho jeho rty brní od toho polibku, i chuť rtů toho zvířete. Nechápal, jak si to Kayo mohl k němu dovolit. Ukradnout mu tak sprostě jeho první polibek. Satomi se děsil toho, že mu to nepřipadalo vůbec odporné, naopak, cítil to elektrizující vzrušení mezi jejich těly. Už když ho poprvé viděl... když na něm ležel tam v horách. Ty divoké oči, to hebké teplo... byl krásný. Tak zvláštně, až to chlapci tam nahoře u chrámu měsíce zatajovalo dech. Nevěděl, jak s někým takovým bude moct vycházet. Zvlášť pokud se Kayo bude chovat takhle. Ve svém věku si ještě nedokázal Satomi vydobýt přirozený respekt. Ale nehodlal se vzdávat. Zatnul obě pěsti, až mu klouby zbělaly a zamířil zpět do svého pokoje. Ani si neuvědomil, že strávil venku přemýšlením více jak hodinku, i když jemu se to zdálo jako pár minut. Tiše vešel do pokoje a už se nadechoval, že Ochranného ducha ztrestá, ale jeho chuť ho okamžitě opustila. Viděl Kaya na své matraci, tak podivně zamotaného do deky, ocásek měl stočený kolem těla a na polštáři jen vykukovaly roztřepené hnědé vlasy a ty malá ouška. Byl to pohled, kterému by se každý smrtelník asi rozesmál a smál by se ještě dva dny. Ale na Satomiho tváři to vykouzlilo jen nepřítomný rozněžnělý úsměv, jak si svého ducha prohlížel. Vypadal vážně jako malé kotě, když spí. Konečně si ho mohl více prohlédnout. Jeho bronzová pokožka tak prosvítala skrze bílou peřinu, jeho štíhlé tělo i ostré rysy jeho tváře.
Satomi si dával pozor, aby ho nevzbudil. Nejspíš i pro něj vyvolání nebylo procházka sakurovým sadem. Opatrně kolem něj našlapoval po špičkách, aby se mohl převléknout a roztáhnout si ještě jednu starou rohož, na druhé straně pokoje. Nechápal, jak ho, tak rychle mohl přejít vztek jen kvůli pohledu na spícího Ochranného ducha. Byl však příliš unaven a měl na paměti dědova slova, že ráno je moudřejší večera.

Satomi cítil, jak mu do tváře bodá raní slunce, jeho mysl se pomalu budila. Slyšel ostrý a hlasitý zpěv ptáků a lehký vítr, jak se opíral do korun stromů na zahradě. Slyšel i vodní hráz, jak s dutým klapnutím odvedla další část vody do rybníčku. A cítil příjemné teplo, i když jeho deka byla zkopána až u nohou. Ještě se mu však nechtělo vstávat. Zavrtěl se a přitiskl svou hruď blíže k tomu teplu. Když však jeho nos narazil místo peřiny či polštáře do jiného předmětu, který s ním obýval postel, nijak mu to nepřišlo divné. Až když ucítil strašné lechtání na svých stehnech, začal něco ze spánku brblat a smát se. Teprve pak pochopil. Jeho kimono se najednou vyhrnulo kamsi do úrovni jeho pasu, takže rychle rozlepil oči. To však neměl dělat, protože se tak lekl, že div nevyskočil na strop. Koukal se totiž přímo do rozesmátého obličeje Ochranného ducha.
Satomiho první nevěřícně pohled a reakce vedly ke své původní matraci, která byla prázdná. Jak se kočičí duch dostal k němu, nebo vůbec kdy, netušil. Vždy měl tvrdý spánek. Rychle ze svých nohou sklepal jeho ocásek a vyskočil na nohy.

"Co tu děláš ty... ty jedena... ty jedna chlupatá bestie?!"

Jenže takhle po ránu, navíc prudce vzbuzený, neměl Satomi dost pádné nadávky, takže to celé jeho spílání znělo spíše komicky a dětsky.
Kayo se bez nějakého projevu zájmu nebo omluvy protáhl a pokojem se ozval podivný hluboký zvuk vrnění, který utišil i Satomiho vztek. Chvíli na sebe jen tak koukali. Mladý vymítač tomu prostě nemohl uvěřit. Ze začátku si myslel, že se mu celé tohle dobrodružství zdálo, ale když se ozvalo vrnění, jasně pochopil, že už nespí ani nesní, ale že se mu do postele vážně natlačila tato zablešená bytost.

"Byla mi zima a ty jsi tak hezky zahříval... navíc jsi mi hladil ouška ze spaní."
"Ne, to... to jsem určitě nedělal, ty lžeš proradná stvůro!!!"
"Jsi komický víš to?"

Než však stačil Satomi nějak na tuto urážku argumentovat, ozval se za dveřmi tichý hlas Houko.

"Satomi? Tvůj dědeček tě očekává v jídelně, chce si s tebou promluvit. Spal jsi dnes opravdu dlouho, vše v pořádku?"
"Já... ano v pořádku. Hned tam budu."

Ještě se snažil na Ochranného ducha namířit prst v jasném gestu upozornění, ale když viděl ten jeho úsměv, který schovával nepatřičně do jeho deky, raději si jen povzdychl a zamířil se převléci.