Kapitola 4

Vysvětlit kočičímu duchovi, že jeho přítomnost u snídaně je nežádaná, se však stal nepřekonatelný problémem. Nijak nedbal na nějaké slušné chování či etiketu a do jídelny, která stála uprostřed domu se prostě vloudil. Satomi si jen vzdychl, protože nebylo možné toho ducha ovládat. Proto se tak bál před dědečkem ukázat. Co mu taky říci? Že to zablešené zvíře si dělá absolutně co chce a vůbec ho nerespektuje? Nejspíš Satomiho zkroušený výraz donutil i Houko se slitovat a obejmout chlapce kolem ramen.

"Nesmíš to vzdát Satomi. Nesmíš se nechat vyprovokovat. Na to on přesně čeká."

Mladík jen kývl a obdaroval zlatou bohyni svým úsměvem. Bylo to těžké. Ano, ve svých snech si vždy budoucnost maloval, ale nikdy v ní nebyl drzý duch s ocasem a ušima. Vždy v Satomiho snech figuroval silný, mocný, a přitom plně oddaný duch, na kterého se může spolehnout a spolu budou bojovat proti všemu zlu. Když tuto představu porovnal s tím stvořením, co právě strkalo pracky do polévky, hořce zaplakal. Zasloužil si to. Za svou zbrklost, za svou aroganci. Příliš spěchal, a i když měl dobrý důvod, jeho čin byl špatný.
Raději se tedy odebral k dědečkovi a poprosil Houko, aby toho kočičího "kamaráda" pohlídala.

"Posaď se Satomi."

Starý vymítač seděl na svém obvyklém místě a vychutnával si svůj raní šálek čaje a také misku rýže s nakládanou zeleninou. I svému vnukovi nabídl stejnou porci, ale stále se zdálo, že si Satomiho detailně prohlíží, což chlapce znervóznilo.
"Jaká byla první noc? Nebyly doufám žádné problémy?"
Mladík věděl, že kdyby problémy přiznal, dědeček by se zlobil. A když je naopak zapře, bude lhát. Proto zvolil neutrální odpověď.

"Nebylo to tak hrozné".

Setsuji se jen rozesmál. Dovedl si to plně představit, po tom, jak mu Houko líčila podivné zvuky zápasu a pak Satomiho procházky při měsíčku. Ale mladík šel na to špatně. Silou nebo nucením se Ochranný duch ještě více zatvrdí a pak s ním nebude řeč vůbec. Nehodlal to však svému vnukovi sdělit. To by mu příliš jeho trest usnadnil. Na tohle musí Satomi přijít sám, jak si se svým duchem poradit.

"Vidím, že vám nedělá problémy vzájemné respektování, proto dnes za mě vykonáš pochůzky. Ze včerejší cesty do hor mě rozbolely klouby."

Ani Setsuji nebyl ke svému vnukovi plně upřímný, spíše chtěl ty dva vyslat něco dělat, aby se jejich pouto trochu upevnilo. Posunul před Satomiho seznam všech pochůzek, kterému vévodil lékárník, studna Goku, která přestala přivádět vodu na pivoňkovou ulici, dále pak chrám Komi, kde kněžky hlásili nějaké problémy se zvony. Samé malé pochůzky, které Satomi byl schopen vykonat i bez Setsujiho pomoci.

"Dobře dědečku. Hned po snídani půjdu."
"A taky se zastav u rodiny Kawasumi. Nezapomeň také sebou vzít svého ducha, může ti být nápomocen."
"Mám ho vzít s sebou do města? Ale dědečku, vždyť..."
"Je to jeho práce, doprovázet tě jako vymítače. Takže bez odmlouvání."

Satomi jen sklopil pohled ke své misce rýže. Vzít ho do města... to bude strašná ostuda. Ale věděl že nemůže dědečkovi odporovat. Měl přeci jen pravdu. Satomi se sám těšil, že se svým duchem bude chránit město, také na to, jak najde toho Riakase a vymítí ho odtud, aby už neubližoval malým démonkům. Jenže má nezvladatelného ducha bez schopností, který je mu k ničemu.

"Kdybyste se dostali do problémů, pamatuješ si ještě uvolňovací kouzlo? Pokud ti bude hrozit nebezpečí, neváhej Kaya zbavit obojku."

Satomi se tedy po snídani vydal vyřídit všechny pochůzky. Na zádech nesl brašnu se všemi zaříkadly na pergamenech. Občas lidé ve městě chtěli nějaké koupit, jako ochranu jejich domu. Také mnoho amuletů a sáčků s bylinkami, které měli zahánět zlobu duchů. Nejdřív jeho cesta vedla k lékárníkovi, u kterého dědeček nechával míchat různé masti. Ale Satomi si až pozdě uvědomil, že tvor po jeho boku vzbudí ve městě poprask. Lidé za nimi dlouho hleděli, někteří si odříkali pro případ ochranou mantru, nebo jim rovnou zavřeli dveře před nosem, když prodávali amulety dům od domu. Když už i v chudinské čtvrti před ním a jeho duchem utíkali malé děti s křikem, že se blíží démon a chce je sníst, Satomimu došla trpělivost.
Jak se zdálo Kayo se bavil pozorností, kterou vyvolával. Sem tam na nějaké pocestné zasyčel a ti s výkřiky padli na zem. Občas ocasem smetl několik jablek, z nůše staré báby, která ho hnala holí. Jakmile však ucítil ryby, které se prodávaly v centru na rybím trhu, bylo nemožné ho od nich odtrhnout. Dokonce musel Satomi klidnit dva prodavače, kteří svorně tvrdili, jak jim ten tvor ukradl tu nějaké maso, tu korýše.

"Tak dost už! Mám tě plné zuby rozumíš?! Copak se neumíš zneviditelnit jako Houko?"

Kayo se Satomiho rozčilováním však nesmírně bavil. Dokud tedy neucítil sevření svého krku a ostrou bolest vystřelující mu do zad, jak ho obojek na krku přiškrtil. Nakonec tedy se vzteklým kočičím vrčením svolil a jeho postava zmizela v raním slunci. Přesto Satomi věděl, že ho nadále doprovází. Cítil jeho přítomnost, občasné švihnutí ocásku po zádech a také při každém kroku zvuk rolničky, která jako jediná dávala i jiným lidem na vědomí, že Satomi není sám.

Pochůzky zvládl mladý vymítač vcelku rychle, když stále nemusel napomínat svého Ochranného ducha a neděsit se toho, co zase kde rozbije nebo ukradne. Ke studni Goku dorazili skoro v samé poledne. Satomi zahlédl několik žen s vědry, která marně postávaly kolem studny a lomily rukama. Jakmile spatřily Satomiho, několik se jich rozestoupilo. Věděly, že je to vnuk rodiny Hyiashibara.
Mladík poznal jednu z mladých žen váženého samuraje a mírně se ji poklonil. Hned začal poté vyzvídat co se stalo.

"Při posledním úplňku lidé slyšeli podivné zvuky a pak, druhý den studna byla prázdná. Awasan se tam spustil se svým synem, ale nic neobjevili, pramen prý blokuje obrovitá žába, která se nechce hnout z místa."
"Žába? Nejspíš vodní démonek, který se na jaře probudil a hledal si nový domov."
"Vyženeš ho viď Satomi? Musíme vodu donášet až ze studny Gowa a ta je na druhém konci města."
"Udělám vše pro to, aby ta žába z pramene slezla, slibuji Iwasai-dono."

Satomi sice přesně nevěděl co ho dole ve studni čeká, ale chytil se lana a pomalu se spustil do hluboké studny. Poté zaslechl ostré zacinkaní rolničky, jak Ochranný duch skočil do studny za ním. Teprve tady se opět zhmotnil.
Satomi tedy vyrazil k prameni, odkud se ozývaly tiché zvuky šplouchání vody. Když došel až na konec chodby, zahlédl opravdu to, o čem mluvila samurajova žena. Obrovská šedozelená žába seděla na prameni a svým zadkem blokovala přívod vody.

"Odporný. Koukej slézt. Lidé ve městě mají žízeň."

Ale místo odpovědi byl Satomi stržen na zem svým Ochranným duchem, když po něm žába mrskla ostrým jazykem. To opravdu bylo jen o chlup. Satomi se zahleděl do ostře svítících kočičích očí. Zachránil ho…

"Tak tohle asi nebude přátelské stvoření."

Naivně si Satomi myslel, že žába bude v klidu sedět a počká si, až vymítač oddrmolí mantru k vymítání. Ale nestalo se tak. Ten podivný žabí démon se rozhodl své území hájit ať už ostrým lepivým jazykem, kterým bořil stěny studny, nebo slizem, který nevalně voněl a strašně klouzal.
Satomi se snažil několikrát mantru odříkat, ale nikdy se mu to nepovedlo. Proto se zahleděl s prosbou poprvé na Kaya.

"Zabav tu věc na chvíli, slyšíš?"

Kočičí duch jen pozvedl obočí a založil ruce na prsou s tím, že nehodlá nic dělat.

"Tak... tak no... prosím."

Satomi musel spolknout svou hrdost a o pomoc ho požádat. I když nepředpokládal, že to k něčemu bude. Opak byl pravdou. Kayo se rozhodl mu vyhovět, také proto, že na jeho kožených botách přistál smradlavý sliz, což ho opravdu rozlítilo.

Satomi viděl, jak se ruce jeho ducha pomalu mění v obrovské kočičí tlapy s drápy a jak se jeho celé tělo obaluje světle hnědým ochlupením, které překrylo bronzovou pokožku. Dědeček mu vyprávěl o mnoha druzích Ochranných duchů, ale žádný se neuměl měnit ve zvíře. Tohle vypadalo jako obrovská kočkovitá šelma, s tmavými podélnými pruhy po těle. Satomi prudce zacouval až ke stěně studny a bez dechu sledoval mrštné zvíře, jak ostrými drápy seká žábu na kousky. I když se bránila, šelma se každému pokusu vyhnula.

"Tak dělej prcku, na co čekáš."

Až teprve teď v malé chvilce nepozornosti byl Kayo mrštěn o ostré výčnělky podzemní chodby. To Satomiho rychle probudilo z rozjímání nad krásou a ladností všech útoků svého ducha a konečně plně mohl odříkat mantru, takže se žába s prudkým světlem a hlasitým řevem rozpadla výbuchem na malé kousky a změnila se na prach.
Satomi nestihl ani doběhnout k ležící šelmě. Vodní pramen, který žába zadržovala se najednou vyvalil s celou svou silou a Satomi i Kayo byli skoro utopeni ve víru vody.
Naštěstí je voda vynesla až na okraj studny, kde se oba svalili promočení až na kost.

Celou cestu zpět domů byl Kayo až děsivě klidný a potichu. Jeho uši ležely schlíple ve vlasech a jeho ocásek se taky jen sotva zhoupnul. Satomi by si to asi nepřiznal, ale bylo mu Ochranného ducha líto. Sám si připadal trochu jako vodník, protože i po vyždímání z něho tekla voda proudem.

"Copak? Kočičky nerady vodu?"

Odpovědí mu byla jen ostrá herda do zad, po které se rozkašlal.

"Stejně... děkuji. Za... za tvoji pomoc. Bez tebe bych to nezvládl."

Jedno sametové ouško sebou mírně zacukalo v Kayových vlasech, než jen mlčky kývl.

Doma nad nimi Houko vynesla jasný ortel, Satomi musel do postele. Protože v té ledové vodě si mohl uhnat horkost v tuhle brzkou jarní dobu. Kayovi bylo přiděleno hlídat ho.
Ale Satomi byl všechno jen né klidný pacient. Proto ho tak překvapilo, když Kayo nejevil žádné známky života, opřen o stěnu. Jeho ouška stále ležela zvadle, a i oči měl podivně přivřené.
Mladík neodolal a přesunul se k němu. Původně si myslel, že kočičí duch jen spí, tak si chtěl sáhnout na jeho ouška. Chtěl vědět jaká jsou na dotek. Prostě ho přemohla zvědavost.

"Bolí to, nesahej na ně."
"Bolí? Bolí tě ouška?"

Kayovo klidné přikývnutí Satomiho rozesmálo. Ale nechtěl se svému duchovi vysmívat, spíše... celá ta situace byla komická.

"Můžu se podívat? Možná ti do nich natekla voda."

Kayovi chvíli trvalo, než hlavou přestal cukat a nechal chlapce se dotýkat těch nejcitlivějších míst, svých oušek. Ano cítil podivnou bolest hlavy a bylo to nadmíru nepříjemné. Proto nakonec svolil a uložil si hlavu na Satomiho klín s varováním, že jestli ho bude za ouška tahat, tak mu zlomí obě ruce. To mladého vymítače pobavilo ještě víc. Vzpomínal si na raní rozhovor s Houko. Říkala, že násilím s tak paličatým duchem nic nevzmůže. Satomi měl najít jeho slabinu, či si nějak zasloužit jeho vděčnost nebo úctu. A tohle byla dobrá příležitost, jak Kayoivi dokázat, že spolu nemusí bojovat. Mohou spolu přece v klidu vycházet a respektovat se navzájem. Satomi chtěl ducha přimět, aby mu důvěřoval.
Jemně mu hadříkem vytřel obě ouška a sám uznal, že opravdu ho musely bolet, protože byly promočené skrz na skrz.

"Hotovo, už by to mělo být dobré. Jak se říká?"

Ochranný duch k němu ale zvedl jen spokojený pohled a Satomimu se celá stehna rozvibrovala tím hlubokým vrněním, které se rozlehlo tichem pokoje, jak začal Kayo prokazovat svou vděčnost tím svým... způsobem.
Mladého vymítače to natolik rozesmálo, že si dovolil i ducha poplácat mezi ouškama.

 "Ano, tak nějak."