Kapitola 5

O měsíc později

Za ty uplynulé dny si mladý vymítač začal pomalu na svého ducha zvykat. Od události s žábou na prameni, dělal Kayo většinu času dobrotu, i když byl občas otravný. Setsuji pozorně sledoval, jak se jejich vztah vyvíjí a opravdu ho potěšilo, když se ti dva naučili se vzájemně respektovat. Sice Satomi tak divokého Ochranného ducha nikdy plně nezkrotí, ale ukázal mu, že spolu nemusí bojovat. Vnuk rodu Hyiashibara dělal čest vymítačské historii této oblasti.
Setsuji se zrovna věnoval svému oblíbenému koníčku a to zahradě. Rád pěstoval vzácné rostliny a bylinky, které pak prodával lékárníkovi, tomu starému kozlovi, který ho vždy chtěl brát na hůl. Sice mu už záda a klouby tak nesloužily, ale zahradničil rád. Vždy se u této záliby dalo přemítat o událostech minulých i budoucích a také krásně relaxovat. Houko seděla opodál na bující trávě a sledovala Satomiho a jeho Ochranného ducha, kteří zrovna cvičili a trénovali své schopnosti.

"Jsi pomalý, než to oddrmolíš démon ti uteče."
"To je tvoje práce ho zdržet a zaměstnat. Jsou to těžké rýmy a špatně se vyslovují."
"Tvůj jazyk je líný."

Kayo si mladého vymítače jako vždy dobíral, ale věděl, že jakmile chlapec získá více zkušeností a dospěje, bude z něj výborný vymítač. Poslední měsíc jejich špičkování bylo ve znamení dobré nálady. Ale dnes Satomi nebyl dobře naložen a na svého ducha se ostře obořil. Chvíli na sebe jen hleděli a měřili se, kdo tuto při vyhraje, kdo je tady ten mocnější.

"Můj jazyk je v pořádku, ty jsi líný něco dělat."

S tím dětinsky Satomi na ducha vyplázl inkriminovaný jazyk, aniž by tušil, jakou to vyvolá reakci. Ochranný duch vypláznutí jazyka přijal jako urážku a chlapci zatarasil cestu.
Mladík už tušil, co bude následovat. Párkrát už se do podobné situace dostali a vždy se ho duch snažil nějak obtěžovat, osahávat, nebo ho dokonce líbat, což Satomiho velmi rozzlobilo. I dnes duch nehodlal ustoupit.

"Přesvědčím tě."

Mladý vymítač cítil varování v jeho hlase. Stačil jen zvednout dva prsty, v nově naučeném gestu k ovládání Kayova obojku, ale duch byl mnohem rychlejší a přisál se mu na rty tak divoce, že se Satomi málem zalknul. Nebyl schopný odpovídat, o to méně když ucítil jazyk svého ducha, jak mu proniká do úst. Snažil se ho odstrčit, několikrát mu i dupl na nohu, než ten boj prostě vzdal, jako obvykle. Přivřel si oči a možná by se na malý okamžik zdálo, že si to vychutnává.

Houko sebou trochu překvapeně trhla, když tuhle scenérii zahlédla. Její mateřský a ochranitelský pud ji nutil zasáhnout a nedovolit to. Ale když si všimla, že i Setsuji ze svého místa dobře vidí na líbající se pár, překvapilo ji ještě víc že mlčí. Jen si se smíchem promnul bradku a zavrtěl hlavou. Takové věci už nebyli pro něj.

"Nemám... je zastavit?"
"O ne drahá, jen je nech. Mládí je tak bouřlivé. Satomi si našel svůj způsob, jak ducha zkrotit."

Pro Setsujiho to nebylo nijak zvláštní. I on ve svém mládí byl do Houko po uši zamilovaný. Možná i ona něco cítila k němu. Ale oba věděli, že jejich vztah nemohl být možný. Proto si zůstali stále nablízku tak, jak jim to jen okolnosti dovolovaly. I Setsujiho otec měl ke svému Ochrannému duchovi takový prazvláštní vztah, který jako malý nedokázal pochopit. Nedokázala ho pochopit ani jeho matka, možná proto byla stále nemocná. Setsuji sice měl obavu o svého vnuka, ale věřil, že Satomi podědil moudrost a taký jistý druh bláznivé odvahy. Proto se ve světě neztratí.
Starý vymítač se zahleděl na zataženou oblohu. Dnes se jistě strhne déšť. Nadchází nová doba a ta už bude patřit Satomimu a jeho potomkům.

Zahradou se ozvalo hlasité plesknutí, jak Kayo dostal pořádnou facku, za ten násilný polibek. Ale přitom oba už tehdy tušili, že tohle bránění Satomimu moc dlouho nevydrží. Každým dnem duchovi podléhal víc a víc. A čím to bylo horší, tím byl na sebe vzteklejší, protože to považoval za vlastní neschopnost vydobýt si respekt a Kayovi v tom zabránit. Naštvaně tedy odpochodoval zpět do svého pokoje a jeho Ochranný duch se s pobaveným úsměvem složil na trávu vedle Houko.

"Neměl bys tohle dělat, jsi příliš drzý."

Ale Kayo se tomu dál jen usmíval jako sluníčko. Věděl své... dnes v noci bude ten klučík jeho. Už s ním teoreticky i spí v jedné posteli. Svedl to na zimu a na to, že potřebuje lidské teplo. Sice to pár dnů trvalo, než ten vymítač svolil, ale Kayo měl čas, celé roky času. Při posledních polibcích už se ani Satomi nebránil, pomalu se podvoluje i dotekům. Sice nenápadným a kradmým, ale nemůže to dlouho popírat. Dnes v noci to bude on, kdo bude mít navrch a vezme si sladké tělo toho kloučka.

Kayova představa smyslného večera se však nekonala. Protože Satomi při prodeji amuletů ve městě objevil malého šotka, co v paláci Chryzantém schovával místním gejšám jejich věci. Už o tom mluvilo celé Edo. Povídaly se historky o zlodějské gejše, která vznesla spor mezi ostatní a teď všechny nádherné okrasy Edské společnosti se sebou válčí. Nikdo nemohl tušit, že to má na svědomí jeden malý šotek, který rád lesklé věci. Předtím než ho Satomi poslal do podsvětí a tím uklidnil situaci, trochu ho zamrazilo.

"On přijde... přijde zase. Už brzy se ocitne na tomto světě. Riakas čeká na svého pána a hlídá jeho příchod."

Satomi už nestačil vymítaní zastavit, aby se dozvěděl víc. O kom to šotek mluvil? Riakas se neobjevil už pár týdnů, proto měl Satomi dojem, že se někam přestěhoval. Je stále ve městě? Mladému vymítači to dělalo starosti. Kdo to má přijít? I Kayo tušil, že to nevěstí nic dobrého.

"Je na čase toho smradlavého psa najít a zlikvidovat ho."

Satomi si to rázně zamířil do města. Jeho Ochranný duch ho následoval, i když měl trochu pochybnosti, jestli tak velké sousto chlapec zvládne. Možná by bylo lepší informovat toho starého dědka. Když však viděl ten zapálený pohled svého vymítače, docela ho to zaujalo.

"Takže plán je takový. Najdeme Riakase. Mám pocit, že vím, kde by mohl být. Ty ho zabavíš... když je to pes, jistě se rád s tebou bude honit. A já na něj zkusím pár formulí. Nevím, co zabere, tak... ho musíš zabavit poměrně dlouho."
"To je mizerný plán."

Lepší však Satomi neměl. Nestihl se připravit na takové vymítání. Díky starostem s Ochranným duchem i zapomněl zjistit něco o tom, jak se vymítají přízraky. Takže absolutně nevěděl, jestli se to zdaří.

Najít Riakase nebylo zase tak složité. Stačilo sledovat kterým směrem utíkají ustrašení duchové a démonci a hned pochopil, že se všichni vyhýbají jen jednomu místu. Byl to starý vodní mlýn, který se už roky nevyužíval. Jeho majitel záhadně zmizel před deseti lety a místní si hned vymysleli historku o démonech, kteří ho prý sežrali a usídlili se v jeho domě i mlýně. Satomi věděl, že na každé povídačce je aspoň špetka pravdy, i když většinou pokroucené. Majitel mlýna, bohatý obchodník z města, byl zabit jedním róninem, který usiloval o jeho mladou pohlednou ženu. Ale mlýn opravdu stál na rozmezí dvou žil dračí síly, proto se tam rádi zdržovaly různé nadpřirozené bytosti, které z žíly čerpaly energii. To že Riakas se vyskytuje právě tady mladému vymítači potvrdilo několik neškodných duchů, kteří kolem také poletovali a měli strach.
Vidět ale tohoto psa podsvětí opravdu na vlastní oči, bylo neskutečné. Satomi by si nahlas nepřiznal, že se bojí, ale měl opravdu strach. To stvoření bylo obrovské. Potulovalo se rýžovými poli a vlála za ním samotná temnota. Jako kdyby tady hlídal. I Kayo z toho neměl dobrý pocit. Narozdíl od Satomiho dokázal vycítit vzrůstající odběr síly z dračí žíly. Někdo ji přímo nasával.

"Dobře, ještě si nás nevšiml... takže ho na chvíli zabav."

Ochranný duch věděl, že tento plán nebude fungovat. Navíc obojek na jeho krku spoutával všechnu jeho sílu, takže nemohl chlapce ani pořádně chránit. Jediné, co mohl, bylo předstírat také démona. Proměnil se tedy v tu velkou kočkovitou šelmu, kterou Satomi viděl už na dně studny a vydal se za Riakasem.

.............................................................................................

Satomi zkoušel už třetí mantru, která by dokázala Riakase zastavit, ale nic nezabíralo, naopak. Démonií pes se obrátil přímo na něj a probodl ho krvavým pohledem. Mladý vymítač věděl, že je zle. Vzal si příliš velké sousto a toho psa nedokáže vymítit. Nefungovalo na něj vůbec nic, byť se snažil sebevíc a dával do manter celou svou duši. Teď už mezi Satomim a Riakasem nestála žádná překážka. Kayo byl po pár minutách poražen a snažil se znovu postavit na nohy.
Mladý vymítač tušil, že nemá cenu utíkat, před tou psí obludou by daleko neutekl. Zavřel tedy oči a čekal na poslední ránu, protože bariéra, kolem jeho těla popraskala a rozpadla se. Takhle zemřít jsi nikdy nepřál. Chtěl se dožít vysokého věku, tak jako dědeček, třeba zasvětit nového vymítač jednou.... Měl tolik přání. Říct Kayovi že... že...
Očekávaná rána však nepřišla. Když Satomi konečně našel odvahu otevřít oči, viděl jen oči svého Ochranného ducha. Cítil jeho paže, které ho svíraly a jeho tělo tak chránil Kayo svým vlastním. Ucítil i ten železitý pach krve a viděl, jak Riakas vytahuje své ostré drápy z Kayových zad. Až tehdy jsi uvědomil, že mu jeho duch zachránil život.

"To... to ne, proč? Proč?"
"Musíš mi sundat ten obojek Satomi, takhle tě nemůžu... chránit."

Bylo to poprvé co chlapci duch řekl jménem. Žádné skrčku, vymítači, dítě, či podobné výrazy. Pak se mu ale podlomila kolena a strhl chlapce sebou.
Satomi rázem pochopil a tiše kývl. Pokusil se mezi ně a Riakase postavit barieru, ale před psem podsvětí dlouho obstát nemohla. Dědeček mu říkal ať Kayovi obojek nesundává, ale Satomi svému Ochrannému duchovi věřil. Po těch společných chvílích už ho trochu znal. I když brblal a míval různé připomínky a nepředvídatelnou povahu, nebyl zlý ani nebezpečný. Navíc se Satomimu dokonce zdálo, že ho duch začíná mít rád. Proto přikročil odvážně k sundání obojku, který poutal Kayovu sílu. Tohle kouzlo se naučil také sám, bez dědečkova vědomí. Nevěděl ani proč, ale chtěl jednou... dát Kayovi svobodu, když ho tak nešetrně vyvolal.

Poslední dvojverší a bariéra, která je chránila, praskla.
Poslední dvojverší, rolnička na Kayově obojku odpadla a změnila se v prach.
Poslední dvojverší a Satomi věděl – buď zemřít, nebo bojovat.

Setsuji tiše sledoval počínání a bitvu svého vnuka přes řeku. Nezasáhl. I když se bál. Měl sto chutí... poslat Riakase do pekel, ale věděl, že tohle je Satomiho úkol. Ten, který si vybral. To byl osud jeho vnuka. Musel zvítězit, pokud v sobě má tu sílu jeho předků. Nijak mu neradil, v posledních dnech ho ani už nic neučil. Žádné historky o vymítání. Satomi opravdu dospěl a byl čas, aby se postavil na vlastní nohy a dokázal problémy řešit sám, bez pomoci.
Setsuji byl ale plně připraven kdykoliv přijít vnukovi na pomoc. Byl jsi jistý, že Riakas je jen ochránce, slouží někomu vyššímu. Je tu proto, aby posílil svého pána. Ale kdo je jeho pánem?
Pokud Satomi Riakase neskolí, dnes v noci se dračí žíla plně probudí. Brána zůstane na chvíli otevřená. A pak Riakas poslouží svému pánovi jako nové tělo. To nesměli dopustit.
Houko nervózně přešlapávala a bylo pro ni nesmírně těžké jen se dívat. Už v počátku chtěla Satomimu pomoci, ale Setsuji ji v tom zabránil. Rozuměla svému vymítači, věděla, proč Satomiho nechá bojovat samotného. Ale přesto... bylo těžké se dívat, jak mu někdo ubližuje.
Když mladý vymítač odňal obojek svému Ochrannému duchovi, Setsuji se jen pousmál.

"Ano, on to dokáže."