Kapitola 6 - Finále

Mladý vymítač potřeboval jen chvíli... jen najít ten správný rým. Správnou mantru, která by Riakase aspoň uvěznila na delší dobu, aby ho pak mohl nějak vymýtit. Když si konečně vzpomněl na svazování démonů, které by mohlo fungovat i na tohoto psa temnoty, nemohl kouzlo vyřknout, protože by to mohlo ublížit i jeho Ochrannému duchovi, který se snažil Riakase nějak zneškodnit. Kayova síla nečekaně rostla stále více a brzy Riakas přišel o jednu přední tlapu, kterou mu kočičí duch vyrval holýma rukama. Bohužel ho ani toto nezastavilo a brzy se mu tlapa z temnoty zformovala zpět. Tehdy to Satomiho napadlo. Co je nepřítel temnoty? Co zabíjí tmu? Světlo, ano potřebují světlo. Ale slunce už zašlo a měsíc byl schován za mraky.

"Kayo... světlo, světlo ho určitě zraní."

Mladý vymítač jsi nebyl tímto jistý, ale spoléhal na svůj instinkt, na to, co mu říkalo srdce. Ale jak přivést světlo do temné noci bez hvězd? Nemožné?
Kayovi to příliš nepomohlo. Nedokázal ovládat světlo, ne, on používal oheň ve všech podobách. Jenže pálení temnotě nijak nemohlo ublížit, byť se snažil sebevíc. Chtělo to ten nejkoncentrovanější plamen, z vlastního nitra, z vlastního srdce.
Země pod Satomim začala praskat. Rychle stačil uskočit, než se kus propadl do hlubin země. Viděl dole plynout dračí žílu – lávu, která putovala ve zlomech pod zemí. Hrnula se přímo k Riakasovi.

Setsuji zahlédl zlom a věděl, že déle už čekat nemůže. Démon, který přízrak psa ovládá se blíží. Jakmile získá své tělo, už nebude možné ho zastavit. Chtěl Satomiho varovat, ale jeho slova odnesl ostrý vítr. Houko se rychle vydala Satomimu na pomoc, ale držela se dál, aby mladému vymítači nepřerušila jeho zkoušku. To jediné, co mohla udělat bylo pokusit se zpomalit otvíraní samotné země. Bylo to však marné. To, co ani Houko, ani Setsuji, ani mladý Satomi nevěděli, byl fakt, že Kayovi tohle otevírání více než vyhovuje. Jako duch ovládající plameny, mohl čerpat sílu přímo z lávy pod sebou. Stačila jen chvíle, kdy Riakasův útok odrazil. Pak všechny přihlížející oslepilo ostré světlo, které přešlo z rudé do skoro bílé barvy.
Satomiho toto světlo udeřilo přímo do očí, takže upadl na kolena. Slyšel jen jeho hlas. Kayo ho volal... co to říkal? Přes rachot a dunění země nedokázal rozpoznat všechna slova.

"... vymítej.... teď... musíš."

I když mladík nic neviděl, přece jen byl vymítačem. Ano, to chtěl, pro to se narodil. Proto vyvolal svého ducha. Sesbíral poslední střípky své síly a pronesl mantru. Ani nevěděl, co vlastně vyslovuje. Jen si povšiml, že slova této mantry se nikdy dřív neučil... jak ji tedy může... znát? Kdo ho tuto mantru naučil? Dědeček to nebyl, tím si byl jistý. Kde ji tedy slyšel? Zněla jako píseň, píseň, co mu zpíval mužský hlas. Pamatoval si to... jen hlas, musel jsi vybavit i tvář. Ne, nepatřila otci, jak čekal. Otcův duch mu zpíval před spaním tuhle píseň. A Satomi vždy rychle usnul. Ta píseň obsahovala tyto slova, která nyní pronášel ke zničení Riakase. Takže ho přeci jen něco duch jeho otce naučil, aniž by to mladý vymítač věděl. V té chvíli, kdy to nejvíce potřeboval jsi na ni ale rozpomněl, jako by ta slova sama vyplynula na povrch spolu se vzpomínkami.

Slyšel řev psa temnoty, ale nedokázal přes ostré světlo vidět víc. Riakasovo tělo se začalo rozpadat na černý dým, který zahltil světlo. Brzy světlo bylo pohlceno a kolem starého mlýna se vznášela černá mlha. Mlha, která už byla neškodná. Satomi unaveně stál a vzhlížel na zemi, která se pomalu zavírala. Viděl, jak jeho duch Kayo klečí na zemi, nejspíš vysílen z boje. Pak se zem pod jeho duchem propadla. To poslední, co viděl, byl jeho pohled, který k němu Kayo pozvedl. Pak zmizel do hlubin země.

"Néééééé"!!!!

Bylo to otázkou pár sekund, než stihl Satomi přeskákat všechny ještě otevřené pukliny k místu, kde naposled viděl svého ducha. I Houko a Setsuji se konečně rozhodli zakročit. Dědeček svého vnuka rychle odchytil, dřív, než by se do stejné pukliny zřítil i Satomi. I když se mladý vymítač bránil, odmítal zadržení, chtěl svému duchovi pomoci.

"Je pozdě Satomi, použil příliš síly z dračí žíly, příliš jí načerpal, proto ho to stáhlo zpět do nitra země."
"Musíme mu pomoct dědečku... on ... musíme! Nesmí umřít!"

I když ho Setsuji držel pevně, přesto se mladíkovi podařilo dupnout mu na nohu a vysmeknout se. Rychle se vrhnul k uzavírající se puklině a natáhl do ní ruku. I když nevěděl, jestli již není pozdě, možná že Kayo již nebude tak blízko, aby se chopil jeho ruky. Možná dopadl již do dračí žíly... a zemřel. Ale to chlapec nehodlal akceptovat. Slzy mu skrápěly tváře a zoufale prosil. Prosil prasklinu, aby chvíli sečkala, aby se ještě nezavírala v marné snaze svého milovaného ducha zachránit.

"Satomi... zavírá se."

Houko povolala své zlaté kopí, které prudce vrazila mezi obě zavírající se strany pukliny. Nemohlo to vydržet moc dlouho, ale na chvíli to regeneraci země zastavilo.

Mladý vymítač se nevzdával. Snažil se dosáhnout co nejdále to šlo do nitra země i když ho ruka pálila tím horkem a rozžhavenou horninou uvnitř. Ani nevěděl proč, nebo kde bere tu jistotu. Ale věděl, že jeho duch Kayo by se nevzdal. Jistě by se při pádu zachytil. Nijak ho nepřekvapilo, když konečně cítil jeho prsty a dlaň, která se jeho ruky chytila. Oči se mu o to víc zalily slzami a uchopil tu velkou ruku co nejpevněji dokázal. Ano, Kayo se nevzdal, tak jak mladík doufal. Stačil zachytit výběžek v prasklině i když ho dračí žíla stahovala k sobě do proudu lávy.

"Tak dělej, šplhej... musíš, musíš!"

Satomi neměl tolik síly, aby o mnoho těžšího a vyššího ducha vytáhl. Musel se spoléhat na to, že Kayo se vyšplhá po jeho ruce.
I Setsuji když zahlédl, že opravdu jeho vnuk drží svého ducha, rychle přispěchal na pomoc. Myslel jsi, že Kayo je již mrtev, ale Satomi v něj věřil. Rychle svého vnuka chytil za nohy, aby ho šplhající duch nestáhl sebou. Průrva byla úzká, ale pružné kočičí tělo ducha se dokázalo protáhnout a nahoře zavalil vysíleně Satomiho.
Mladík i když plakal, smál se. Radostně svého ducha objal. Tolik se bál, že by ho mohl ztratit. Už tvořili pár, spoléhali na sebe, spolupracovali. Jejich pouto bylo plné a silné.

"Dokázali jste to... poprali jste se s přízrakem a přežili. Jsem na tebe tak hrdý Satomi."

Mladý chlapec jen hladil svého ducha mezi sklopenými oušky. Viděl pár zčernalých opálených chloupků. Tiše mu šeptal, jak je rád že žije. Jak je úžasně silný a také to, že mu děkuje za vše.
Duch však byl vysílen, a tak dokázal vnímat jen pár slov. Samotný boj s přízrakem ho neunavil. To právě použití světla, které musel přivést přímo ze svého srdce díky dračí žíle, kterou využil, právě to ho málem stálo život. Ale věděl že musí, musí dát Satomiho čas k vymítání.
.................................
Kayo se probudil až po několika hodinách. Blížilo se svítání a tělo ho opravdu nehezky bolelo. Jakmile jsi uvědomil, kde je, poznal stěny Satomiho pokoje i vůni jeho futonu, rychle se posadil. Ale bolestí jen sklopil uši. Nebyl jsi vědom, jak se do pokoje dostal, ani co se vlastně stalo u starého mlýna. Povedlo se to? Dokázali Riakase vymítit? A co země? Zavřela se znovu, nebo se dračí žíla vylila napovrch?
Když zahlédl chlapce, opřeného kousek od něj o dveře, docela ho to uklidnilo. Takže to nejspíš zvládnul. Dokonce jsi po chvíli povšiml i nevítaného hosta. Cítil její přítomnost, proto se nerozpakoval a obrátil se prázdnému koutu pokoje.

"Sleduješ mě Houko? Ještě žiju, bohužel."

Houko se při svém prozrazení zhmotnila a přešla k Satomimu, aby přes něj přehodila alespoň deku.

"Měl o tebe velký strach. Kdyby... kdyby nebyl tak paličatý a nevěřil v tvůj tuhý kořínek, už bys tu nebyl."

Kayo jsi toho opravdu moc nepamatoval. V hlavně mu zněl budhistický zvon – ne tisíc zvonů a nejmíň dva tisíce gongů. Ale tvářil se jako kdyby o všem věděl. Zahleděl se na unavenou tvář mladého vymítače, který asi před chvílí usnul. Takže mu zachránil život? To rozhodně duchové nezapomínají. A on obzvlášť ne.

"Zmiz duchu... kuš..."

Jasně Houko naznačil, že má opustit místnost, i když ne moc zdvořile. Tentokrát to ale Houko nijak nevadilo. Tajemně se usmála a opravdu Satomiho pokoj opustila. Věděla, že ti dva budou chtít soukromí. Proto se hned připojila k Setsujimu, kde už na ni, jak bylo zvykem, čekal výtečný čaj z letních bylinek, které voněly až na chodbu.

"Kayo je v pořádku, už je při vědomí. Satomi usnul."
"Dobrá, myslím že se to kočičí stvoření o Satomiho postará dobře, až tu nebudu...".
"Tak nemluv Setsuji, ještě mnoho let leží před tebou. Včera Satomi zabránil velkému neštěstí. Tu starou mantru, která se již nepoužívá, tu jsi ho naučil ty?"
"Ne má drahá, v naší rodině se nic takového nepoužívá již po generace."

Houko se překvapeně na svého vymítače zahleděla. Nebýt té mantry, nejspíš by teď oba, Satomi i Kayo byli mrtví.

--------------------------------------------------------------------------

Mladému vymítači rty zvlnil rozespalý úsměv. Cítil příjemné hlazení, cítil teplo něčí dlaně na své tváři. Když pootevřel oči a zahlédl vedle sebe klečet svého ducha, úsměv se ještě více rozšířil. Nevěděl ani proč, ale nějak jeho ruce samy jednaly a omotaly se kolem Kayova krku.

"Zvládli jsme to... spolu. Jen tak jsme silní."

Kayo to nijak nekomentoval, tentokrát nemohl oponovat. Věděl, že má ten prcek pravdu. Vůbec mu to však nevadilo.

"Kayo? Polib mě."

Bylo to poprvé, co to Satomi měl odvahu vyslovit. Sice tiše, skoro šeptal, ale ta blízkost byla natolik nepopiratelná, že měl jistotu. Jeho duch tomuto neodolá, takový už prostě je. Satomimu trvalo dlouhé měsíce, než to pochopil. A vůbec, než si to sám před sebou přiznal. Ty první dny a týdny odmítal zmatený. Další dny ze strachu. Ale čím více času s Kayem trávil, tím více poznával jeho povahu. Nebyl vždy jen nepříjemný a drzý. Ne, uměl být i překvapivě laskavý, mazlivý a silný. Uměl poslouchat, uměl poradit. Bylo na něj spolehnutí a Satomi se s ním cítil v bezpečí. Ano, přiznat jsi, že ho vlastně má rád bylo těžké. Co teprve přiznat sám sobě, že mu nevadí ani jeho něžnosti. Naopak je v posledních dnech sám vyprovokovával, protože brzy přišel na to, jak ducha rozčílit.

Kayo se opravdu dlouho nerozpakoval a přisál se chlapci na rty v dlouhém vášnivém polibku. I on to dokázal vytušit. Teď si oba dva plně věřili...

"Já.... nechci jiného ducha. I když ti dědeček slíbil svobodu za dva roky. Přál bych si, abys zůstal."
"Promyslím to."

Víc ani Satomi od svého ducha nemohl chtít. I tohle bylo dost na malou naději do budoucna. Vždyť Ochranní duchové od pradávna sloužili svým vymítačům a doprovázeli je cestou životem. Záleží jen na Kayovi, jako cestu jsi on vybere. Svou vlastní, nebo po boku mladého Satomiho?

Ani Setsuji neznal odpověď na tuto otázku. To celé záleží jen na mládí, na nové generaci. Ve světě se rozhodně neztratí. A možná jednou, za několik let předčí Satomi i legendu svého děda. Pokud bude důvěřovat svému duchovi, pokud spolu budou bojovat jako jeden, nebude nic, co by je dokázalo ohrozit, nebo rozdělit. Říká se že ani smrt toto pouto nepřeruší. Někteří ze starých věštců tvrdí, že duše takto spojené se rodí znovu a znovu, stále dokola se reinkarnují, aby se mohli najít i v dalším životě. Setsuji se zahleděl na Houko. Bude to i jejich osud? Zrodí se znovu? Někde jinde, někdy jindy? Najde ji znovu? Tentokrát už ale váhat nebude a své city ji vyzná.

THE END