Kapitola 21

Když do Michaila zmizela celá "dřívější večeře" i kus zákusku začaly ho zajímat ubrousky. Nahnul se přes stůl a ukradl Peterovi polibek, zrovna když šel číšník kolem jejich stolu. Peter to nijak nekomentoval, dokud neucítil že mu Míša neodcizil jenom polibek, ale také jeho pero z náprsní kapsy.
Pak si přivlastnil pár ubrousků a s jistým zaujetím se snažil něco vytvořit. Když se Peter pokoušel nahlédnout vždy ho mladík odehnal s tím, že nemá být zvědavý. Michailovi to šlo ze začátku dobře a zjišťoval, že stále má alespoň zbytky talentu. Postupně když se však kresba blížila ke konci, jeho pravá ruka odmítala spolupracovat a na chlapcově tváři se zračilo čím dál větší zamračení. Své ubrouskové dílo musel dokončovat s nehezkou nenávistnou grimasou na tváři až to Petera vyděsilo.
"Míšo...co to..děláš"?
Michail mu předložil své dílo a snažil se trochu usmát, když stáhl svoji ruku pod ubrus a začal si ji mnout aby odstranil tu nehezkou křeč.
Peter jen vykulil oči. Právě před sebou měl dva profily které se líbaly. Nebylo pochyb že Michail se snažil ztvárnit je samotné při polibku. A že se mu to zatraceně povedlo. I když k tomu neměl podmínky.

Peter jen k němu zvedl oči a v nich se zračil obdiv. Michail trochu zčervenal a začal se věnovat své skleničce bílého vína. Peter si všiml, že ale skleničku bere do levé ruky, to bylo značně nepohodlné a pravou schovává pod ubrusem.
Až teď si to celé uvědomil. Vybavil se mu jejich rozhovor, tenkrát když našel jeho skicák a ptal se ho proč už nemaluje. Nemaluje už proto, že by nechtěl, ale proto že už nemůže...
Peter se ještě zadíval jednou na tu krásnou kresbu. "Bolelo to že? Stále to bolí....proto už nemaluješ i když máš zjevný talent".
Ne, tohle neměla být otázka. Peter jako kdyby to oznamoval sám sobě.
U stolu nastalo ticho a Michail raději svou skleničku odložil a svěsil hlavu v provinilém gestu.
"Ano. Už nemůžu malovat, byť bych sebevíc chtěl. S tímhle to nejde". S tím svou pravou ruku vytáhl a ukázal Peterovi jak se trochu chvěje v křeči. Peter až teď plně tuhle Michailovu část pochopil. Občas v noci když Míša spal, prohlížel si tu jizvu a dumal nad tím co se stalo.
"Tak když už tu máme hodinku pravdy...kvůli tomu si odešel ze školy?
"Ano. Musel jsem, otec mě donutil".
Peter pozvedl obočí a zahleděl se do těch krásných, hlubokých, modrých očí, které prozrazovaly tolik bolesti až to pěkné nebylo.
"Asi mi víc neřekneš co"?
"Co bych ti měl říkat? Že jsem byl jen jedno velké zklamání? Že ze mě chtěl mít papínek obchodníka, ale já chtěl malovat? Že čím víc mi malování zakazoval tím víc jsem ho nenáviděl? Že když se dozvěděl o mé orientaci musel jsem raději utéct abych si zachránil kůži"?

Peter na mladíka koukal neschopný slova. Nečekal ani v nejmenším takový výbuch upřímnosti. Viděl jak se Míša nad takovým doznáním celý rozklepal a tak jen prudce vyskočil od stolu a chlapce pevně objal, aby mu navodil pocit bezpečí. Bylo mu absolutně jedno že se na ně všichni dívají a šeptají si.
Michail cítil jak ztrácí půdu pod nohama, ale snažil se zhluboka dýchat. Proč to vůbec na Petera tak vychrlil? Ještě že se zastavil dřív než stačil říct něco, čeho by později litoval.
Peter rychle zaplatil číšníkovi a odvedl mladíka do auta, kde se ho snažil ještě trochu uklidnit hlazením ve vlasech.
"Omlouvám se. Choval jsem se nepříčetně. Zapomeň na všechno co jsem řekl ano".
"Ale to já nemůžu Míšo".
Michail k němu pozvednul pohled štvaného zvířete a stulil se mu do náruče.
"Neptej se prosím...".
"Myslím že je čas jít s pravdou ven nemyslíš"?
S tím Peter nastartoval auto, aniž by čekal na odpověď a rozhodl se vyrazit domů.