Kapitola 21

Ráno bylo ve znamení dalšího milování, i když ještě v polospánku. Nějak mě stále přepadala únava. Sám jsem cítil, že to není to co dřív, že já se změnil. S tou sílou černé magie jako kdyby z mého těla vyprchala i má vlastní životní energie.

Teprve až kolem oběda jsem propustil mladého prostituta. Docela mě překvapil, sám se postavil a i když se skučením, sám také odešel. Jen jsem se tomu usmíval...toho si musím koupit i příště. Ale momentálně můj měšec zel prázdnotou. Bylo na čase vykonat audienci u královny. Věděl jsem, že to nebude snadné, ale když jsem něco chtěl, byl jsem až přespříliš paličatý a odhodlaný.
Cestu do paláce lemovaly desítky stráží. Ty jsem tak nějak zvládl a prošel zkouškou. Zastrašil jsem je, některým jsem předvedl pár ohnivých triků a hned byla cesta volná. Pak ale přišli písaři a panošové. To už mi pomalu docházela trpělivost a skřípal jsem zuby. Netušil jsem, že dostat se ke královně bude až tak zdlouhavé. Předávali si mě jako horký brambor s úmyslem se mě zbavit. Když jsem se konečně prokousal ke konzulovi moje trpělivost už byla pryč. Stačil jeho jediný pohled a vzedmula se vlna odporu proti všem těmto byrokratům. A tak jsem milého konzula, který se tvářil jako sám bůh podlézavosti spálil na popel. Pobíhal po přijímacím sálu jako živá pochodeň a já se jen smál. Bylo to vcelku komické. I při pobíhání stále držel své pergameny. Až po tomhle incidentu jsem měl konečně dostatečnou pozornost. Kopí strážců mi mířila na krk a já odhadoval, který z nich bude další hromádka popela. Vypálil jsem město čarodějů, s nějakými ubohými strážci si poradím levou zadní. Můj povýšený výraz je nenechal na pochybách. Konečně se za velkou oponou přijímacího sálu ukázal muž v honosné zbroji, odhadoval jsem ho na královnina generála vojsk. A hádal jsem správně. Pozval mě dál a byl první, kdo mi konečně prokazoval úctu, kterou jsem si zasloužil.
Trůní palác byl obrovský, plný exotických tanečnic, stoly se prohýbaly pod jídlem a ovocem, pod vínem i medovinou. A kolem trůnu byly na polštářích rozsazeny královniny sestry. Každá měla svůj post, svůj polštář. Připomínalo mi to tu starou legendu o amazonkách. Generál vojska, já a dva písaři, to byly jediní muži v sále. Celkem děsivé.

Královna seděla na svém trůnu a u nohy ji ležel gepard, kterého hladila po hlavě. Hezká kočička.
"Takže ty si ten čaroděj, o kterém se tolik mluví"?
Kývl jsem na pozdrav a provedl hlubší úklonu.
"Pravděpodobně královno".
"A co tak mocného čaroděje přivádí do našeho království"?
"Hledám útočiště a nový domov".
Bylo to drzé, věděl jsem to moc dobře. Ale měl jsem královně co nabídnout. A ona si toho byla také dobře vědoma. Cítil jsem její pohled, který mi pronikal až do morku kostí.
"Tvou rukou zemřelo již mnoho lidí čaroději. Mí špehové mi přinesly zprávy o šíleném ohnivém čaroději, který vypálil město čarodějů a zasadil Nasarenu ránu přímo do jeho srdce. A najednou klečíš přede mnou a žádáš o mou shovívavost? I když Nasaren je mým nepřítelem už po stovky let...proč bych měla do svých řad přijímat zrádce"?
"Protože vám mohu být prospěšný. Chcete vést válku hned s dvěmi královstvími a máte jen pár hloupých kouzelníků. Jak směšné síly".
Viděl jsem jak generál, jehož jméno jsem neznal prudce tasil meč, ale královna ho po chvíli přemýšlení zastavila.
"Za tu drzost zaplatíš. Ale uznávám, tvé slova jsou pravdivá, naši čarodějové zvládnou jen stvořit iluze či lehká kouzla. Nepotřebujeme čaroděje, naše vojsko je rozsáhlé".
"Mýlíte se královno. Nasaren je sice oslaben ale stále je schopný porazit vás, když si to usmyslí, jen armáda ve věku čarodějů nestačí".
"Promyslím tvou nabídku čaroději, zatím jsi v paláci vítán, jsi mým hostem".

Úsměv mi hrál na rtech, věděl jsem, že se rozhodne správně. Její touha po moci a po obléhání je skoro tak velká, jako mé ego. Budeme si rozumět. Rada čarodějů je mrtvá. Ostatní čarodějové se rozprchli či si je povolali jejich pánové. Někteří se dali do služeb království, jiní získali konečně svobodu. Kdo ví kde jim je konec. Už mi nic a nikdo nestojí v cestě.
Zničil jsem tu obdivuhodnou sílu rady starších, nezbyl již nikdo kdo by čaroděje znovu povolal a sjednotil je. Delas si nechal poplést hlavu city, zamiloval se do mě, to jsem věděl již dávno. A navíc není takový hlupák aby šel proti mě, i když by mě dokázal porazit.
Můj smích se nesl mezi sloupy paláce. Nová éra začíná, věk čarodějů zažívá svůj poslední úsvit.

Tři dny trvalo než se královna Neobha rozhodla. Ale já měl času spoustu. Zatím jsem si užíval lázní a pozornosti palácových stráží a poskoků. Když jsem byl znovu povolán před královnu věděl jsem jak se rozhodla ještě dřív, než své rozhodnutí oznámila. Prozradil ji úsměv, byl vítězný a spokojený.
"Dobrá ohnivý čaroději, Inithril ti nabídne svou náruč, pokud za něj budeš bojovat. Pokud se postavíš po mém boku Nasaren i ti vidláci z Askádie budou poraženi jednou pro vždy. Inithril získá území, o kterém se mu ani nesnilo a povládne všemu. Bohyně stojí při nás, seslala mi samotného ďábla, aby mi pomohl zvítězit".
Spojenectví bylo uzavřeno. Věděl jsem, že Nasaren nemá žádného čaroděje třetí kategorie, který by se mi dokázal postavit a který by vůbec zůstal věrný Nasarenu po pádu rady. A Askádie nemá žádného čaroděje, protože v tom království nejsou vítáni.
Jak snadná bude tato válka.
První padly příhraniční oblasti Askádie a byly podrobeny. Brzy se rozneslo, že na straně jižního království stojí nejsilnější čaroděj všech dob. Vesnice se vzdávaly jedna za druhou bez nejmenšího problému. Až armáda Inithrilu, která táhla krajem jako obrovská smršť narazila poprvé na vojsko Askádie. Jak uboze bránily své jižní město Adonii, klenot jihu království. Vojsko krále Donase bylo rozprášeno na prach a zadupáno. A nedalo mi to ani příliš námahy. Město Adonie lehlo popelem abych ukázal tomu hloupému králi, že proti takové přesile se nemůže stavět a že je lepší se vzdát.
Ale Donas byl starý hlupák, odmítl kapitulovat. A tak jsem dál pálil města Askádie než přišla poslední bitva.

I král Nasarenu poznal mou moc znovu. Dvakrát se odvážil postavit se proti vojskům Inithrilu. Spálil jsem jeho vojáky na prach. Byl jsem nejmocnější zbraň a královna Neobha každým dnem získávala nová a nová území. Nebylo možné se mi postavit. Obě království to pochopili, věděli že nemohou vyhrát. Nasaren povolal to malé štěně Kyriela. Znal jsem ho jen zběžně, jeho magii jsem vůbec nerozuměl tak jako jeho motivům bojovat. Ale dřív než jsme se stačili střetnout byl zabit.
O ano, když přišla ta zpráva nevěděl jsem jestli ji mám věřit či se bláznivě smát.
Zvěd přinesl do stanu královny novou zprávu. O tom, že Askadie přijala do svých služeb čaroděje třetího stupně. Možná jsem to ve skrytu duše tušil a toužil po tomto shledání.
Když zvěd oznámil jméno Sirion, zraky královny se upřely na mě. Chtěla vědět co je zač, jak moc ohrozí náš postup.
A já? Já se jen smál. O ano Sirione, znovu se potkáme, tentokrát na bitevním poli. A pro jednoho z nás to bude naposledy. Takový je náš osud. Znovu ho vidět po těch týdnech... bylo to skoro jako roky.
"Může nás ten ledový čaroděj ohrozit"?
"Může...ale jeho moc není tak velká". Nebyl jsem si tím tak jist. Věděl jsem, že ho pohání nenávist ke mě, za to co jsem mu udělal. A měl na ni právo. Dám mu příležitost, znovu mě zabít. Nevěděl jsem proč mu stále dávám tyhle šance. Mohl bych ho tak snadno zabít, zničit...ale ne. Chtěl jsem mu dát odplatu jak hloupé to bylo. Pokud mám zemřít...toužil jsem po tom, aby to bylo jeho rukou. Má smrt se neodvratně blížila. Má moc se obracela proti mě. Cítil jsem to. Při posledním napadení vesnice jsem popálil i sám sebe, zranění byla ošklivá a hluboká, ale skrýval jsem je pod brněním.
Věděl jsem že můj čas už končí. Bylo to dříve než jsem čekal. Používat magii bylo pro mě stále obtížnější. Ale před vojskem Inithrilu i před samotnou královnou jsem to maskoval. Mohl mě Sirion porazit? Neznal jsem odpověď. Ale možné to bylo. Otázka však zněla jinak. Nechám ho aby mě porazil a ukončil můj život?
Čas naši poslední bitvy se blížil.

Když jsem ho poprvé zahlédl na bitevním poli okouzlil mě. Stále ten chladný výraz i když kosil řady nepřátelů. Bylo to nádherné představení. Až se mi nechtělo zasahovat, jen se dívat, pozorovat tu nádhernou hru svalů pod brněním. Vybavoval jsem si jeho vůni, chuť jeho rtů, jeho sténání...vše se to najednou vyhrnulo a vybavil se mi každý detail. Ano, hnala ho touha po pomstě, která mu dávala obrovskou sílu. Tak takhle to skončí Sirione? Ale přesto jsem mu to nechtěl ulehčit.
Dal jsem mu dokonce nedobrovolně pár příležitostí mi zasadit smrtelnou ránu, ale nikdy té příležitosti nevyužil. Jak hloupé to od něj bylo. Copak nevidí jak se mu vystavuju? Jak každá má buňka křičí ZAB MĚ!!
Ne, on váhal. I po tom všem. Copak jsem ho nic nenaučil? Strašně mě to rozčílilo. Užil jsem zbytek černé magie a porazil ho. Když jsem vytahoval svůj meč z jeho útrob i ty mé se bolestně sevřely. Já doufal že ty budeš hoden vzít mi život. Ale nedokázal si to Sirione, teď musíš jít...jít a umřít. Je to krutý osud, zničit něco tak líbezného jako jeho tělo.
Bitva byla u konce. Askádie byla poražena. Už se nedokázali ani bránit, natož zaútočit. Jejich čaroděj Sirion byl mrtev.
Ještě dlouho poté ve svém stanu jsem se snažil smýt jeho krev z rukou. Chorobně jsem si drhl ruce, ale svou vinu jsem smýt nedokázal. Proč Sirione? Proč si nevyužil ani jedné šance, kterou jsem ti nabízel. Nerozuměl jsem tomu. Nakonec to bylo přeci tak snadné.
Nic jsem necítil. Jen to těžké prázdno, které mě vyplňovalo.

Ale ještě ten večer...byť to znělo šíleně, vběhl do stanu královny zvěd. Zrovna jsme projednávali útok na hlavní město.
"Ten čaroděj...ledový čaroděj se vrátil, naše levé křídlo bylo rozprášeno, jsou mrtví".
"To je nemožné...zabil jsem ho".
Královna se velmi zlobila.
"Neudělal si to pořádně".
Mýlila se, viděl jsem....co vlastně? Neviděl jsem ho rozplynout v hvězdný prach. Nechtěl jsem se na to dívat. Zbrkle jsem z bojiště ujel. A on přežil? Není způsob jak by to mohl dokázat není...mé myšlenky se zadrhly. Josedor...ne Sirione, řekni mi že si nebyl stejně hloupý jako já? Řekni, že si se jim nenechal zlákat. Ty ne, ty si čistota sama...

Rychle jsem se vyhoupl na koně a uháněl zpět na bojiště. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Jen jsem si přál, aby se mé obavy nepotvrdily. Najít ho mi nedalo vůbec práci. Stačilo jít po mrtvých tělech vojáků Inithrilu. Stál tam...slunce právě vycházelo. Jeho stříbrné vlasy se třpytily v odlescích prvních paprsků. Úsvit to však byl krvavý. Když jsem se setkal s jeho pohledem, věděl jsem, že jsem měl pravdu. Ty oči...byla v nich temnota. Josedor získal novou hračku. Takže Sirion jde v mých šlépějích, dělá stejné chyby. Jeho touha po pomstě ho zahnala tak daleko.
Byl jsem obezřetný. Věděl jsem, že tohle je konec. Znovu ho porazit nedokážu, mé tělo bylo vyčerpané. A on plný sil...sil které mu nepatřily.
Proč Sirione? Jsi vážně tvrdohlavý, nedokázal si se smířit s porážkou.
Tasil jsem svůj meč. Když už zemřít tak s plnou parádou. Má ohnivá magie se od jeho štítu odrážela a tříštila. Bylo to k ničemu. Ustál jsem dva jeho přímé útoky a věděl jsem že další bude ten poslední.
Královna Neobha přeci jen nezvítězí. Možná to tak má být.
Povolal jsem všechnu svou zbývající moc, dal jsem do toho souboje vše....ale nestačilo to.
I mé útroby proklál ostrý meč. Byl rychlejší. Byl krásnou smrtkou, třímající kosu. Propletl jsem mu ruku do vlasů, tak jako kdysi. Zvláštní, ani neuhnul, asi tušil, že tohle je naše rozloučení. Zlobil jsem se na něj. Udělal stejný krok do temnoty jako já. Brzy toho bude litovat. Ale k tomuto byl předurčen. Ledový čaroděj jako Sirion má tu šanci...zvítězit i nad démonem. S touto myšlenkou jsem chtěl zemřít. Že nedopadne jako já, ale dokáže démona spoutat. A jednou se možná znovu střetneme v jiném světě, v jiném životě...kdo ví.
"Ni...Nikdy neza...nezapomenu, příteli".
Mé tělo prostupovala úleva. Cítil jsem se stále lehčí a viděl, jak se mé tělo pomalu stává hvězdným prachem. Často jsem přemýšlel jaké to asi bude...až dospěji ke svému konci. Nebolelo to. Jen příjemné teplo, trocha mravenčení...A on byl se mnou až do konce. Tolik si mě přeci jen vážil.
"Ani já nezapomenu".
Věděl jsem že je to pravda...bylo na čase jít. Přenechat post nejmocnějšího čaroděje Sirionovi. Zasloužil si ho. Prošli jsme spolu dlouhou cestou, od nepřátelství, po přátelství. Možná v tom byla i část lásky. Odcházel jsem s jeho slovy na rtech.
Sám se přiznal že mě i miloval. Jednu kratičkou chvíli i já miloval jeho, pokud to bylo možné. Láska se však změnila v nenávist, v touhu po pomstě...dal jsem mu tuhle sílu, tenhle hnací motor. To já ho stvořil.

A teď ho také opouštím. Nebude se mu stýskat. Možná si někdy vzpomene...vzpomene si na jednoho čaroděje, který toužil po moci, jenž nemohl ovládat. Na čaroděje, který ukončil dobu magie, který zničil staletou tradici. Který zradil svůj lid, zabil své přátele.
Asi nepochopí mé činny, to proč jsem zašel tak daleko. Dal jsem čarodějům svobodu, nezávislost. Dal jsem jim příslib nového věku. A Sirionovi jsem dal sebe. O ano můj ledový čaroději...teď se mi podobáš víc než bys si přál. Proto umírám šťastný. Zastavil si mě, vzal si mi můj život. Sice to bylo pozdě, ale dokázal sis vzít svou pomstu.
Teď jsme oba volní.
Doufám že dokážeš to co já jsem nezvládl. A tvůj život bude mít smysl. Věřím, že ty Sirione jsi poslední...poslední čaroděj svého druhu. Poslední tak mocná bytost...využij své znalosti a svou moc, tak aby tohle vše nebylo zbytečné.
O mě se možná budou povídat báje, dětem před spaním, aby se bály. Ale ty jsi budoucnost, ty budeš věčný.
Setkáme se znovu na druhé straně....sbohem můj příteli, sbohem stříbrný čaroději. Žij šťastný život.