Kapitola 21

Až teď tomu Tommy konečně dokázal uvěřit. Až teď viděl obě dívky vedle sebe. Podobaly se dokonale. Tommy z toho byl zmatený a dokonce přestal sledovat na chvíli boj Ariena a Diandra. Jen se Manami díval do očí a snažil se v nich vyčíst proč. Proč se tohle muselo stát? Ale dívka k němu jen natáhla mlčky ruku. Tommy se opravdu snažil ji zachytit. Ale Mina si tohoto gesta všimla a její zuřivost nabrala na větších otáček.
Divoký ametyst zahalil obě dívky do fialového kouře, který se Arien marně snažil rozehnat.
Černý obsidián byl nyní také zmatený. Tommy mu zakázal zabít démona... ale jak tedy má útočit na tu dívku, když neví, která je ta správná? Chlapec se na něj zahleděl a démon si ho k sobě přitáhl, aby se oba vyhnuli kulovým bleskům, jež je stíhaly. Nebylo čas na slova, Tommymu jen prolétla myšlenka a démon ji převzal. Byla to dokonalá souhra. Dokonale si rozuměli v tom co dál. Arien kývl na souhlas, byla to jediná možnost.
"Manami... Manami, prosím, nechci s tvou sestrou bojovat, nechci vám ublížit, přestaňte!"
Ale z mlhy se ozvaly jen deformované hlasy.
"Já jsem Manami…"

Neposlouchej ji, Tommy, já jsem Manami!"
Ale Tommy musel zapojit chladné uvažování. Ta dívka co držela jeho kamarády... Mina, říkala, že svou sestru chrání. Chlapec tedy zvedl pohled ke svému démonovi.
Divoký ametyst už byl bojem dost oslaben. Arienovi se ho povedlo na okamžik spoutat ve své temnotě a pohltit ho. I když ametyst na svou obranu povolal blesky a i když s dalším výbojem Tommy vyjekl, jak mu tělem projel ošklivý pocit... věděl, že Arien musí snášet tyhle elektrické výboje. Sám však už byl také slabý a věděl, že jeho démonovi také moc sil nezbylo. Proto vsadil vše na jednu kartu. Zaútočit na obě dívky zároveň.
A Arien jeho přání splnil. Vzduchem prosvištěly desítky černých jehel a mířily na obě dívky. Tommy vsadil vše na to, že ta silnější sestra... Mina bude chránit své slabší dvojče. A tak se také stalo. Mina byla svou sestrou posedlá a hodlala ji chránit před vším. Proto se jehlám postavila čelem a odstrčila Manami za sebe.
"Nééééééééé!"

Jehlice se zabodaly Mině do životně důležitých orgánů a pomalu se svezla k zemi. Tommy se k nim chtěl rozběhnout... nechtěl přeci nikomu ublížit, ale jeho démon ho zastavil. Pokud byla zasažena Mina... měl by démon ametystu vzdát boj, měl by pomalu mizet... pokud ale zasáhli Manami, démona by to jen oslabilo a nebyl by dál schopný boje. Takže otázka zněla, kterou ze sester jehlice trefily?
Tommy se ale Arienovi vyškubl a snažil se prodrat kouřem až k ležící dívce a její sestře, která ji držela v náručí.
"Proč... proč?"
"Manami?"
Dívka však plakala, ale po jejím těle byly znát všechny rány, které ještě trochu krvácely. Divoký ametyst se zuřivostí přešel z posledních sil do podoby divokého hřebce, ale začal pomalu mizet a rozpadat se. Sám věděl, že tentokrát prohrál. Nedokázal ochránit svou paní, jen se k ní sklonil a strčil do ní nozdrami.
"Můj-m... ůj ko... níčku... ne-neopouštěj... mě."
Manami držela svou sestru pevně v náručí.
"Proč, Mino, proč jsi to udělala? Proč?"
Její tělo pomalu ochabovalo, její zranění byla příliš vážná. Hřebec hlasitě zaržál a nakonec ho s sebou smetl fialový prach, vrátil se zpět do kamene. Do fialové kuličky, kterou Mina z posledních sil svírala ve své dlani.
Přeci jen Mina chtěla ochraňovat svou sestru, přeci jen za ni položila život, tak jak si slíbily. Odstrčila ji za sebe a použila své tělo jako terč. Opravdu ji tolik milovala nebo to byla pouhá posedlá fixace? Na to už se Manami odpověď nedozvěděla.
Fialová kulička se vykutálela z ruky mrtvé dívky a stále zářila.
Tommymu se po tváři kutálely slzy. Byl to jeho nápad... nechtěl, tohle přece nikdy nechtěl, někomu ublížit. Manami se zahleděla na ametystovou kuličku na zemi, mohla se pro ni natáhnout... mohla pomstít svou sestru. Měla s démonem spojení těla, mohla ho bez potíží kdykoliv vyvolat a nabídnout mu i svou duši. Tahle noční můra mohla pokračovat.
Arien dívku pozorně pozoroval. Věděl, že Tommy je příliš slabý na další boj a ona také, proto jen výhružně zakroutil hlavou.
Ale Manami se přeci jen po kuličce natáhla. Bylo to to jediné, co ji po sestře zůstalo. Vždy ji chránila, i když Manami věděla, že to není správné. Tušila, co Mina provádí, ale zavírala nad tím oči, nechtěla tomu věřit. A teď už bylo pozdě. Kdyby to Mině zatrhla dřív, mohla přežít, tenhle souboj by se neudál.
"Jdi pryč... táhni od mé sestry!"
Tommy překvapeně zacouval pod chladným pomstychtivým pohledem Manami.
"Odpusť mi to, nechtěl jsem... tohle se nemělo stát. Já…"
"VYPADNI!!!"
Démon obsidiánu věděl, že je čas se stáhnout. Ta dívka má nárok na pomstu. Jestli ji však uskuteční, nebude to už dnes. Je jen na ni, jestli bude chtít pokračovat v dalším boji a zemře také, nebo se poučí ze smrti své sestry.
Arien tedy Tommyho i přes jeho protesty přitáhl k sobě a rozevřel křídla. Pár mávnutími odehnal černou mlhu, která se kolem nich rozprostírala a na nebi znovu vysvitlo slunce.
Oba Tommyho kamarádi se krčili u tělocvičny a se strachem to sledovali.
"Pusť mě, Ariene... nemůžu odejít… Manami! Co bude s Manami?"
Ale démon neodpověděl a vznesl se i s chlapcem na oblohu. Z té výšky stále viděl svou přítelkyni, jak se sklání nad tělem své sestry a pláče. Další promarněný život. Kolik jich ještě bude? Kolik jich ještě kvůli Tommymu zemře?

............................
Byl to příliš krutý osud pro tak mladého chlapce. Po tváři se mu kutálely slzy a jeho mysl bloudila v zahradách smutku. Když přistáli zpět u domu, Tommy se démonovi vytrhl.
"Nenávidím tě... nenávidím... to všechno je jen kvůli tobě a tomu hnusnému kameni!".
Arien jen tiše stál a nechal odrážet sluneční paprsky na své poničené zbroji. Dnes Tommymu zachránil život. I jeho kamarádům. Ale to chlapec nedokázal vidět, byl zaslepen vinou a smutkem.
"V boji se obětem nedá vyhnout. Ta dívka tě chtěla zabít."
Tommy ale vběhl do domu a zavřel se ve svém pokoji. Nenáviděl spíše sebe. To on na to pomyslel, to jeho napadlo takhle zaútočit. Kdyby na to nemyslel... snažil se sám sobě namluvit, že démon by sám nejednal, což byla lež. Arien by z vlastní vůle zabil démona a pak obě dívky. Takhle alespoň Manami dokázal zachránit. Ale za jakou cenu.

Dva dny Tommy nevyšel ze svého pokoje. Odmítal jídlo a jeho stav byl neutěšený. I démon to cítil... měl mu to říct, že díky celkovému spojení budou navzájem pociťovat i emoce. A démon teď tedy dokázal pocítit beznaděj... něco co dosud neznal. Nevěděl, jak chlapci pomoci. Snažil se ho klidnit svou myslí... ale vše bylo marné. Tommy se uzavřel a jejich spojení začalo kolísat.
Přeci jen ho po dvou dnech vyhnal z pokoje hlad, který už byl nesnesitelný. Jen žal ho zasytit nedokázal, i když se za to styděl. Démon již na něj čekal. Vyčkával celé ty dva dny.
"Neobviňuj se z toho, co se stalo. To já tu dívku zabil, ne ty. Jestli chceš někoho nenávidět, nenáviď mě, ne sebe."
Chlapec se mu zadíval do očí... znovu se mu do nich draly slzy, ale zastavil je. Ne, už v něm nebylo nic citlivého, aby mohl plakat.
"Dá se to spojení nějak zrušit?"
"Ne."
Ale jistě že dalo. Byly hned dvě možnosti. První z nich byla Tommyho smrt. A druhá? O té věděli jen démoni. A mnoho z nich o této možnosti snilo. Ale ani jeden ji snad nikdy nedosáhl. Svoboda. Jen jeho pán mu ji mohl dát. Jak, to Arien nevěděl, ale bylo to možné.
Ozvalo se klepání na dveře a Tommy až leknutím nadskočil. Démon necítil nebezpečí, proto se rozhodl otevřít.
Byly to Pit a Fredy, kteří přišli za svým kamarádem, poděkovat mu za záchranu. Tommy je usadil v obýváku a snažil se vyhýbat tématu, co to bylo a kdo to byl a co že to viděli.
"A to si máme říkat kamarádi, když nám nevěříš a lžeš nám?"
Fredy už rozčilením nadskočil, ale drcení ramenního kloubu, které na něm praktikoval Arien ho znovu donutilo si sednout.
"Co je ten chlap zač? Není to polda, co?"
"I kdybych vám to řekl... nebudete mi věřit."
"Tak to zkus, Tommy, budeme poslouchat, nemusíš na to být sám."

Chlapec se na své kamarády zadíval a mírně se pousmál, bylo moc hezké, co říkali. A proto se rozhodl jim všechno říct, tak jak to bylo od začátku. Démon nic nenamítal.
Vyprávěl jim o tom, jak to bylo se smrtí dědečka, jak našel černý kámen, jak po něm šel jiný pán kamene, jak získal přátele, vyprávěl jim i tu legendu. Zakončil to až událostí na střeše školy.
Jeho kamarádi pozorně poslouchali a pokyvovali hlavami. I když se to zdálo jako nějaké ujeté fantasy, ani jeden si nedovolil pochybovat, po tom všem co viděli.
"Takže... ta věc je démon?"
Tommy kývl a zahleděl se na Ariena, aby jim dal důkaz. Démon si jen hraně vzdychl a na obou dlaních vytvořil dva černé plameny.
"No hustý teda, takže on tě musí poslouchat a chránit tě?"
Tommy jim to odkýval. Teď už znali pravdu, čekal jejich reakce, ale kamarádi se na něj jen vrhli a začali ho válet na pohovce.
"Hej, to zní jak z té hry co jsem nedávno hrál."
"Ale je to pravda."
"Takže takových šutrů je víc?"
Pit se snažil kámen vzít do dlaně, ale dostal pořádnou ránu.
"Je nás šest, šest magických kamenů, šest uzavřených démonů."
Arienův hlas zněl opravdu hrůzostrašně, a tak se oba Tommyho kamarádi ukáznili.
"Takže Manami... ta druhá holka byla její sestra?"
"Ano, byla."
"A ona měla taky démona, že? Toho divnýho vazbiče. Proč tě chtěla zabít?"
Tommy na tohle neznal odpověď a to ho trápilo. Proč?
"Pravděpodobně viděla v Tommym nebezpečí, protože nosí Černý obsidián. Její psychika byla značně narušená, nedokázala rozpoznat dobré od špatného. Pro ni byli všichni potenciální nepřátelé."
"Měli bychom najít Manami, určitě je teď smutná."
Tommy se na kamarády zahleděl s tázavým pohledem, na něco takového vůbec nepomyslel.
"No nečum jak sůva s nudlí... my chápeme, že jsi za její smrt nemohl, způsobila si to sama, viděli jsme to. Navíc byla na hlavu... určitě by tě jinak chtěla zmasakrovat. Manami to určitě taky ví. Když ji najdeme, můžete si promluvit."
Tommy vyskočil z pohovky a zadíval se na svého démona.
"Dokážeš vycítit Divoký ametyst?"
"Pokud není v té stříbrné krabičce, tak na krátkou vzdálenost ano."
"Fajné, tak jdeme k nim domů."
Tommy jen sledoval Fredyho a Pita jak se ženou ke dveřím. Nechápal, jak můžou být tak klidní, jak to můžou brát s takovým klidem. Ale nejspíš to bylo tím, že měli nadhled, a tak věci dokázali vidět i tak jak Tommy nemohl.
"Ale může to být nebezpečný."
"My máme pro strach uděláno."
Bylo to šílené. Tommy vlastně ani nevěděl, co Manami řekne, až ji uvidí. A co když ho vidět nechce? Co když mu bude dávat za vinu Mininu smrt? Co když ho znovu napadne? Nechtěl by nikdy s Manami bojovat.
Ale po půl hodiny cesty se dostali k jejich domu. Vypadal celkem honosně. Ale všude bylo zatemněno, ani plamínek světla či naděje. Dům vypadal velmi mdle a smutně.
"Cítím ho... je tady."
Ale než Tommy vkročil dovnitř, Arien ho prudce zastavil a zadíval se mu do modrých očí.
"Ametyst byl znovu vyvolán, víš jistě, že tam chceš jít? Budu tě bránit pokud tě napadne."
Chlapec nevěděl, ale musel s ní mluvit. Proto jen kývl a zkusili zabušit na dveře. Nikdo neotevřel. Ale dveře nebyly zamčené.
"Halóóóó?"
"Hej, Manami? Jsi doma? Můžeme dál?"
Ale odpověď nepřišla. I přesto se Fredy a Pit takzvaně vloupali dovnitř, bylo tam chladno, velká zima. Ale z jednoho pokoje šlo přeci jen teplo a Tommy zahlédl, jak světlo plápolá. Oheň?

Dívka seděla ve velkém hlubokém křesle, že ji nešlo vidět. Sledovala velkou postel v roku místnosti, kde leželo tělo její sestry. U nohou ji seděl její démon Diandr. Takže ho Manami nakonec přeci vyvolala. Teď měla jako Tommy s démonem spojení jak těla, tak duše.
Když Divoký ametyst zaznamenal ve dveřích pokoje vetřelce, se v jeho rukou rozzářily dva velké blesky. Ale jeho paní mu sevřela zápěstí štíhlými prsty a zabránila mu tak v útoku.
"Cekala jsem, že přijdeš."
Dívka se na Tommyho ani neotočila, jen ho sledovaly oči démona.
"Manami, já...."
Ale Tommymu se zlomil hlas. Chtěl by ji toho tolik říct, ale nemohl.
"Přišel jsi se omluvit? Nebo něco podobného?"
"Myslím, že ano."
Tommy i přes Arienův nesouhlas pokročil blíž. A nakázal svému démonovi zůstat u dveří. Šel snad vstříc smrti? Arien věděl, že kdyby chtěl ametyst zaútočit, nejspíš by chlapce usmažil na místě, dřív než by mrkl. Proč tolik riskuje? I Tommyho kamarádi si napětím kousali nehty.
Tommy však cítil jen povinnost... k tomu co způsobil. Necítil žádný strach, jeho život pro něj už dávno nebyl důležitý. Proto obezřetně obešel sedícího Diandra a zahleděl se Manami do očí. Ta byla jeho přístupem překvapená. O to víc když ji chlapec z neznámého popudu objal.
Oba démoni v pokoji sebou trhnuli, ale ani jeden se nedovolil pohnout, jako kdyby byli svázaní. To jejich pánové je drželi pod kontrolou. Ani Tommy ani Manami nechtěli další boj.
"Je mi to líto, je mi to tak líto... vím, že mi to nikdy neodpustíš."
Dívka se rozplakala a nechala se objímat.
"Nech mě, abych ti pomohl, to je to jediné co můžu udělat."
"Neneseš žádnou vinu, Tommy. Jen jsi se bránil. Mina... ona byla... zlá. Ubližovala lidem kolem mě. Dělala to už od dětství. A já nikdy neměla... sílu ji zastavit. Vím, že jsi ji nechtěl ublížit, ale ona ti nedala na výběr, nedávala na vybranou ani mně."
Chlapec byl tolik vděčný za tato slova. Po tváři se mu kutálely slzy a mísily se se slzami dívky v křesle.
Pak ji Tommy podal ruku s novou nadějí. Nabízel jí pomoc a útočiště. A Manami ruku přijala.

....................
Ještě tu noc se skupinka tří chlapců, dívky a dvou démonů ocitla na starém hřbitově za městem. Na tom místě, kde Tommy vyvolal svého démona. Na posvátném nebo prokletém místě.
Přišli sem uložit tělo dívky, oděné v bílých šatech s fialovou mašlí ve vlasech.
"Odpusť mi, sestřičko, odpusť mi, že jsem nebyla schopná tě zachránit. Ale to co jsi dělala, bylo špatné."
Uložili ji do překrásné mahagonové rakve, aby spala na zbytek věčnosti.
"Sbohem, sestřičko."