Kapitola 23

První sněhové vločky se snášely za oknem a zahrada byla brzy pokrytá vrstvou bílé peřiny. Tommy to vše pozoroval. Seděl na parapetu okna a i když bylo studené, nevadilo mu to. Vlastně ani na nic nemyslel, jen sledoval vločky. Byla to krása. Vzpomněl si, jak jako dítě miloval sníh. Jak s maminkou stavěli sněhuláka a sněhulačku. Ale jeho pohled upoutalo v zahradě ještě něco. Něco, co kontrastovalo s bílým čistým sněhem. Ano, byl to Arien, který se procházel pod padajícími vločkami. Vypadalo to zvláštně. Vlastně si snad na sebe nikdy nevzal nic, co by bylo jiné barvy než černé. Tommy uvažoval, že letošní Vánoce, které přijdou brzy, poprvé oslaví sám. Bez rodiny, bez dědečka. Bolelo ho srdce. Vlastně ten svátek ani slavit nehodlal. K čemu taky. Pochyboval, že démona zajímá něco jako lidský svátek.

Ale tyhle pesimistické myšlenky zaplašil skvělým nápadem. Přebarví Ariena na bílo aby se do zahrady hodil. Vzal si kulicha a teplou bundu a vyběhl za ním ven.
Chlapec se tomu pousmíval. Sníh mu pod nohama křupal, ale Arien se na něj neotočil, i když musel vědět že tam je. Proto se Tommy sehnul ke sněhu, udělal si pár kouliček a pak to nastalo. Sněhová bitva!
Mrštil kouli proti démonovi, kterému se rozplácla o jeho dokonalé brnění a zanechala bílý mokrý flek. Démon se s pozvednutým obočím otočil. Co měl značit tento útok na jeho osobu? Ale než se stačil rozkoukat letěla mu další koule na obličej. Ale marně, koule se zastavila pár centimetrů od jeho tváře a rotovala ve vzduchu.
Pak byla mrštěna zpět po svém majiteli, kterému div neurazila čepici z hlavy.
"Hej, to není fér... není s tebou sranda, podvádíš!"
Démon jen pokrčil rameny, neznal pravidla téhle hry, tak nemohl ani podvádět.
Tommy se zatím kryl za starý okrasný jehličnan v zahradě.
"Nesmíš používat schopnosti, slyšíš?"
"Jak myslíš." Strom za chvíli obletěly další koule, takže měl Tommy opravdu co dělat aby se kryl.
"Sakra, ten je nebezpečnej!" Snažil se svému démonovi koule vracet, ale neměl moc velký úspěch. Všehovšudy se mu povedlo trefit ho ještě dvakrát a to jen když odvedl jeho pozornost. Pak se ale zahleděl na korunu stromu, která byla obsypaná sněhem a větve se pod tou tíhou prohýbaly. Chlapce napadl naprosto ďábelský plán. Jen dostat démona blíž.
"Dobře... já se vzdávám... vzdávám, slyšíš? Nestřílej!"
Chlapec vstal ze svého úkrytu se zdviženýma rukama. Ale nebylo to gesto toho že by se vzdal, jen chtěl dosáhnout na jednu z větví.
"Vyhrál jsi, spokojenej?"
"Měl bych být?"
"Jo, měl... každý vítěz by měl dostat odměnu, pojď si pro ni."
Démon bezelstně zamířil ke svému pánovi. Nečekal žádný podraz a navíc se Tommy tvářil velmi svůdně, takže předpokládal, že odměnou by mohl být polibek nebo rovnou Tommyho tělo při žhavém milování. Ale přepočítal se.
Jakmile došel až těsně k chlapci s mírným úsměvem, Tommy nadskočil a pověsil se na nízko visící větev, tím pádem otřásl celým stromem a tím pádem taky na démona spadla snad tuna sněhu a už se nestačil vyhnout. Podlý podraz, ale chlapec se tomu pohledu rozesmál. Z démona temnoty udělal rázem sněhuláka.
"A máš to... to tě zchladí!"
Chyba lávky. Na démona to mělo přesně opačný účinek, takže Tommy skončil vyválen ve sněhu a se smíchem se bránil těm štíhlým prstům, co se mu cpaly pod oblečení. Ale ani přes tu zimu, ani přes jejich hrátky se sněhem... i přes to měl Arien ruce teplé, což Tommyho překvapilo.

Po chvíli se do zahrady přinesla zvláštní melodie flétny. Démon zpozorněl a nechal Tommyho Tommym.
Byla to velmi veselá a rozverná melodie. Ale odkud přicházela? I chlapce to udivilo a zaposlouchal se.
"Co to je?"
Démon chvíli mlčel, pak rychle vytáhl chlapce na nohy.
"Vrať se do domu. Hned!"
"Ale proč? Zní to tak hezky."
Démon však nesnesl v tomhle ohledu odmlouvání. Necítil sice přítomnost démona, ani Tommyho obsidián nezářil, přece měl svůj šestý smysl a cítil nebezpečí. Tu píseň flétnu už někde slyšel. Ale kde?
Pak se mu vybavila vzpomínka. Byla to louka... louka plná květin zbarvena krví vojáků. Vojáků, jejichž těla ležela po celé louce. Tam slyšel velmi tesklivou melodii na flétnu.
Když Tommyho nastrkal do domu skoro násilím, roztáhl křídla a vzlétl. Z oblohy měl větší rozhled. Ale díky větru nedokázal určit odkud zvuk přichází. Obletěl celé okolí ale marně. Píseň utichla.
....................

Mladá dívka seděla v blízkém lesíku na pařezu stromu. Bosýma nohama ve sněhu kreslila podivné obrazce a svírala svou flétnu. Zdálo se, že zima ji nijak netrápí, ba právě naopak. Sníh se kolem jejich nohou začal rozpouštět a tvořit velkou kaluž vody, která tančila podle zvuků flétny. Nakonec se zdvihla jako děsivý závoj.
O vedlejší strom se opíral mladý muž a sledoval svou milou. Z kapuce zimní bundy s bílým lemováním mu splývalo jen několik pramenů bílých vlasů.
"Takhle tě uslyší, princezno."
Dívka se jen rozesmála a pokrčila rameny.
"Kdy půjdeme na návštěvu?"
"Příliš spěcháš, princezno. Musíme jim taky nechat nějaké soukromí."
"To je otrava, Alane."
"Nemluv tak."
Mladík si k ní přiklekl a pohladil ji rukou po tváři. Od bílého sněhu se v tu chvíli odrazila záře modrého kamene, zasazeného v prstenu.

Říkalo se mu Klidný oceán. Když ho poprvé Alan uviděl na té aukci, očaroval ho. Musel ho mít za každou cenu. Jeho cena byla nehorázná... patřil dříve nějakému starému vymřelému šlechtickému rodu. Ale říkalo se, že kámen je prokletý. Již tři majitelé krátce po jeho zakoupení zemřeli za podivných okolností. Byla na tento prsten uvalena kletba?
Tenkrát mladičký zloděj umění a šperků Alan Danhil to nevěděl. Kletba nekletba. Ten prsten jako by ho k sobě táhl. Chodil se na něj dívat každý den do muzea... jelikož se prsten nepodařilo prodat, byl umístěn jako exponát do sbírky vzácných šperků. Sám za touto sbírkou cestoval všude. A stále z něj nemohl spustit oči. Slyšel tu překrásnou melodii, kterou jak se zdá jiní nemohli slyšet. Jeho si Klidný oceán vybral... Modrý velký safír, zasazen do zlatého prstenu.
A tak se Alan rozhodl. I pro tak vyhlášeného zloděje umění byl tento prsten těžkým oříškem. Pokusil se ho ukrást třikrát. Třikrát a nikdy neuspěl. Buďto ho záhadně zradil bezpečnostní systém, který měl dokonale nastudovaný. Nebo se sneslo odnikud holubí pírko a spustilo alarm... Začal opravdu věřit, že kámen je prokletý, ale to ho nemohlo odradit. Až čtvrtý pokus se mu konečně podařil, ale také to nebylo bez problémů. Policie ho stíhala, dokonce i nějaká skupina kněží. Nakonec měl smůlu. Kámen se mu podařilo ukradnout, ale přišel při tom o něco cenného.
Dívka stáhla svému milému kapuci z hlavy. Jeho dokonalou tvář hyzdila z jedné strany jizva a také páska přes oko.
Ano, nevěděl, jak se jim to tenkrát povedlo. Našli ho. Tvrdili, že jim musí kámen odevzdat. Že se nesmí dostat do nepravých rukou. Připadlo mu to podivné. Měli bílé kolárky a sutany, ale nevypadali jako křesťanští kněží. Při svém útěku došlo k výbuchu... odneslo to Alanovo oko, které zasáhl střep skla. Doktoři nemohli nic udělat. Ale měl Klidný oceán. Dlouhé dny jen seděl a díval se na něj. Nejedl, nepil, nespal... jako kdyby byl očarován.
Od té chvíle jen stále utíkal. Nemohl se nikde zdržet dlouho, vždy ho našli. Naposledy to bylo před pěti lety... byl v pasti. Svíral prsten v ruce a odmítal ho vydat... chránil by ho i za cenu vlastního života. A právě asi tato myšlenka dokázala Klidný oceán probudit. Probudit démonku, která se v něm skrývala.
Zachránila mu život. Jeho Malá mořská víla... tak ji říkal, podle té pohádky, kterou tolik milovala i podle toho, že jejím živlem byla voda. Byla překrásná a Alan se zamiloval na první pohled.
Nakonec spolu zůstali. Fia mu vyprávěla, že všechny ty těžkosti způsobovala ona. Chtěla vědět jak moc je Alan odhodlaný. A když viděla, že by pro kámen safíru obětoval život už nechtěla dál čekat.
Až poslední dobou ji začal říkat princezno a jí se to velmi líbilo.

Fia se na svého pána zahleděla a přejela rukou přes jeho pásku. Alan sice trochu tváří ucukl, ale nakonec ji to dovolil. Byla to daň… daň za ochranu kamene. A také jeho vlasy. Nikdy nad tím nepřemýšlel. Vždy si hrdě pěstoval polodlouhou hřívu blonďatých vlasů... ale když vyvolal svou démonku z kamene... něco se stalo. Jeho vlasy zbělaly. Nevadilo mu to... byla to další daň jak být se svou princeznou. Čekal na ni přes dva roky...
"Půjdeme, princezno, ještě je čas... a já už mrznu."
Démonka safíru se rozesmála a vstala z pařezu.

.................................
Tommy hleděl nechápavě na svého démona. Arien se vrátil z obletu okolí teprve před chvíli. Ale tvářil se velmi vážně.
"Další démon? Ale kámen nesvítil."
"Byl daleko. Přesně ví, jakou vzdálenost udržet. Chytré."
Chlapci se v očích zračil strach. Už nechtěl znovu, nechtěl to celé zažívat pořád. Podařilo se mu spřátelit skoro všechny démony. Ale Arien říkal, že jich je šest, i děda mu o nich vyprávěl. Vlastně sedm... když se zahleděl na kámen na svém krku.
Krvavý rubín byl mrtvý... kámen zmizel neznámo kam, Magický smaragd a Vera by se ohlásili... přece jsou přátelé. Věčný jantar a doktor Hansen zase věčně pracují... a Divoký ametyst je ve škole, nemá potřebu Tommyho děsit. Ještě tedy zbývají dva kameny, které Tommy nezná.
"Ariene? Řekni mi o těch dvou kamenech... musí jich být šest a ty..."
Démon však mlčel. Dlouhou dobu nebyl vyvolán... nevěděl, kde jsou ostatní kameny ani co se s nimi stalo.
"První je Klidný oceán... safír s barvou oceánu, to by mu odpovídalo."
Tommy však čekal, kdy se Arien zmíní i o posledním kameni. Nastalo však ticho. Chlapec viděl, jak se démon ponořil do vzpomínek, netvářil se moc mile a šel z něj dokonce strach.
"Poslední je... diamant."
Tommy však byl zvyklý, že kameny mají nějaké jméno či přívlastek vypovídající o jejich síle či povaze. Ale jen diamant mu nějak nedával smysl.
Zdálo se však, že démon obsidiánu v tomto nebude moc sdílný, tak se Tommy raději přestal ptát. Ale rozhodl se tentokrát nečekat na napadení... musí o těch dvou kamenech zjistit víc. Zítra po škole se zastaví za doktorem Hansenem. Nineva zná všechny kameny... určitě bude vědět i o těchto dvou.

A tady Klidný oceán safíru...a také jeho démonka Fia