Kapitola 24

Díky jednomu příteli se mi povedlo dostat se ze sklepa a utekl jsem ke svému příteli. Ale bylo už pozdě. Otec ho našel dřív. Nabídl mu peníze, hodně peněz, aby mě opustil. On to sice odmítl, ale pod nátlakem a vyhrožováním souhlasil. Sebral 50 000Kč a vypařil se neznámo kam. Nechal mi jen vzkaz, že to sice bylo hezké, ale prachy jsou prachy a on se se mnou nechce dál zaplétat.
Zůstal jsem sám.

Otcův spolupracovník mi pomohl, dal mi nějaké peníze a letenky do Ameriky. Byla to jediná možnost jak před otcem utéct dřív než se stane neštěstí. Nechtěl jsem odjet, chtěl jsem se jen vrátit domů za Naďou a mámou.
Ale věděl jsem, že jediný způsob jak se vyhnout svatbě a otcovu hněvu je utéct tam kde mě nemůže najít. Jinak bych dopadl mnohem hůř než s přeraženou rukou.
A tak jsem sednul na letadlo a odletěl bez rozloučení do New Yorku. Tam jsem vzal první práci, kterou mi nabídli, na nějaké stavbě. Byla to těžká práce, ale mě to bylo jedno. Snažil jsem se zapomenout, že jsem kdy měl domov a rodinu.
Ale ten chlap, pro kterého jsem dělal byl novodobý otrokář. Sbíral hlavně mladé kluky z ulice a nutil je makat na stavbách. Celý den, bez přestávky a odměnou byl jen nocleh a jídlo. Žádné peníze. Ale to jsem netušil co nutil některé kluky dělat po nocích. Nabízel je svým přátelům jako sexuální hračky a peníze shrábnul do kapsy. Bylo mi z toho špatně.
Jenže jsem měl smůlu a asi jsem se mu líbil nebo co. Chtěl abych s ním spal. Dokonce mi za to chtěl platit. Ale já odmítl a tak mě začal vydírat. Pokud bych s ním nespal tak mě nahlásí úřadům a oni mě deportují zpátky do České republiky.
Pokusil se mě znásilnit, ale mě se povedlo ho odstrčit a on upadl...upadl a rozbil si hlavu o kancelářský stůl. Já...vyděsil jsem se...já myslel jsem že...že jsem ho zabil a tak jsem znovu utekl.
Povedlo se mi vydělat si dost peněz umýváním aut na letenku zpátky domů. Bylo mi už jedno jestli mě otec najde. Nevěděl jsem co budu dělat až se vrátím do česka. Domů jsem se vrátit nemohl a tak..." .

Tady Michailovo vyprávění končilo. Na letišti totiž potkal Petera a pak se mu život obrátil naruby. Až teď mohl Peter chápat některé souvislosti. Až teď rozuměl tomu co chlapce stále nutilo utíkat. Ten vystrašený pohled v jeho očích. To proč mu připadal někdy jako vystrašené zvířátko zahnané do kouta.
Nevěděl co na tohle má říct. Na tohle nebyla žádná odpověď. Tak jen seděl opřený o zeď a Michaila pevně svíral v náručí.
Cítil jak i jemu stékají po tvářích slzy.
"Omlouvám se, omlouvám....za to že jsem tě donutil mi to vyprávět".
S tím ho k sobě přivinul ještě úžeji a začal ho kolébat v náručí. "Teď už bude všechno v pořádku".
Michailovi jako kdyby se tímhle doznáním snesl ten svíravý pocit, někde tam uvnitř. Nemohl mu říct všechno. Některé detaily záměrně zatajil. Už stejně toho řekl Peterovi až moc. Rozhodl se zatajit svůj původ i otcovo povolání, aby Petera příliš nevyděsil.
Teď se nechal jen utěšovat. Vzbudil vzpomínky, na které chtěl dlouho zapomenout a to bylo velmi těžké. Ale podvědomě byl rád, že Peter už alespoň většinu ví. Teď měl větší pocit jistoty a bezpečí.