Kapitola 25

Peter s Michailem seděl dlouho do noci, než si oba dva usnuli v náručí tak jak byli.
Když se muž vzbudil připadal si strašně polámaný. V hlavě měl vymeteno a jako kdyby byl po opravdu solidní kocovině.To co ho ale vyděsilo nejvíc bylo, že ať se rozhlížel kde chtěl nikde Michaila neviděl. Přímo se zhrozil toho, že by mladík po včerejším doznání mohl odejít a to by nepřipustil. Proto se okamžitě vyhrabal s postele a proběhl celý byt. Ale po Míšovi ani stopa. Už chtěl vyběhnout ven, když uslyšel sprchu a opravdu si oddechnul. Došoural se do koupelny aby Michaila zkontroloval, ale místo jeho postavy za zástěnou sprchy viděl jen malý bobek sedící na zemi. Rychle přešel ke sprše a zaklepal. 

"Míšo? Mišáku, jsi v pořádku"?
Nic se ale dlouho neozývalo, až po asi dvou minutách přišlo kuňknutí spíš než odpověď.
"Ano jsem".
Ale Peter tomu příliš nevěřil a tak zástěnu otevřel a Michail sebou prudce trhnul a objal si kolena.
"Copak to tu vyvádíš"? Peter zastavil sprchu, bylo mu jedno že se umokří. Pak si posbíral ten uzlíček na zemi, který si říkal Michail a vynesl ze sprchy. Posadil ho na pračku a začal mu vysoušet ručníkem hlavu. Michail vůbec neprotestoval, dokonce se zapomněl i stydět. I když měl ručník na hlavě stále koukal nepřítomně před sebe na zeď.
Petera to nenechalo chladným a tak se po chvíli přestal snažit Michaila vzbudit z téhle nehezké letargie a prudce ho objal a přitiskl si ho k tělu.
Michail si kolem jeho krku omotal ruce a jen si vzdychl.
"Umáčel jsem ti košili".
"Kašli na košili". Peterovi bylo najednou tak úzko, že si jen vtiskl obličej do chlapcových mokrých vlasů a chvíli tam zůstal.
"Zvonek".
Peter na to nejdřív nijak nereagoval, protože mu unikala souvislost slov.
"Někdo zvoní".

Peter odlepil svůj obličej z Michailových světlých kadeří a jen na něj nechápavě pohlédl. Chlapec se jen pousmál a cvrnknul mu prstem do čela aby se vzpamatoval. "Budíček pane právníku. Říkám že někdo zvoní u dveří".
Peter se konečně vzpamatoval a podal Michailovi ručník a sám se přemístil ke dveřím s lamentováním kdo to může být takhle po ránu. Protože jestli to bude matka tak ji vynese v zubech.
Ale za dveřmi nestála matka. Peter vykulil oči a absolutně nic nechápal. Protože to co viděl byly samé tašky a nějaký chlupatý hnědý baret z něj vykukující.
" Nestůj tak a neciv na mě Péťo. Radši mi pomoz s těmi taškami slyšíš. Už je neunesu".
Peter pobral pár tašek a zpoza ostatních vykoukla menší brunetka a usmívala se od ucha k uchu než lípla Peterovi polibek na každou tvář a napochodovala do bytu.
Peter jen zavřel dveře volnou nohou a složil tašky na pohovku. Žena si sundala baret a rozpustila své hnědé, dlouhé kadeře a pak si odmotal šálu. "No tady je ale teplíčko, mnohem příjemnější než na tom zmrzlým letišti. Co tak hledíš jak vyoraná myš? Copak nejsi rád že mě vidíš"?
"Ahoj..Dominiko".
Žena si jen povzdechla a hupla si do Peterova křesla a natáhla si nohy na stůl. "Koukáš na mě jako kdybys viděl ducha. To je překvapení co"?

Dominika začala zkoumat svou díru na palci na punčoše a jen si vzdychla.
"Já...já...". Peter se vzpamatoval z otřesu a podíval se na ni. "Moc rád tě vidím Domi. Ale co tu děláš? Neměli jste být na Nový rok v Miláně? Já jen že jsem nečekal že se tu takhle zjevíš".
Dominika se ale zvedla a přešla k Peterovi a vzala jeho obličej do dlaní. "Nerada to říkám ale vypadáš hrozně. Zase jsi celou noc pracoval? Měl by jsi si dát s tím alespoň na chvíli pokoj nebo se zničíš".
"Já...". Ale Peter nevěděl co ji má na to odpovědět. A navíc tady nemá co dělat. Až do Velikonoc měl mít byt pro sebe. Ale Dominika ho dál studovala pohledem a to co viděla se ji moc nelíbilo. "Nějak jsi zvlčil, když jsem tu nebyla".
Jakmile to dořekla zjevil se z koupelny Michail jen s ručníkem obtočeným kolem beder. Slyšel totiž hlasy a chtěl vědět koho to Peter tak brzo ráno pozval do bytu.
Právě načapal v obýváku tu ženu jak drží Petrovu tvář v dlaních a vykulil oči.
Všichni tři na sebe překvapeně koukali a zdálo by se to jako špatná scéna z levné komedie. Pak Dominika ukázala prstem na Michaila, ..... "A to je kdo"?