Kapitola 27

Mladík jen hvízdnul když vcházeli do krásné malé restaurace. Bylo tam skoro prázdno, ale vybavení a krásné dřevěné obložení se mu líbilo. Jo tak tady na mě chce asi někdo udělat dojem. Rozhlédl se kolem. Krásné místo na romantickou večeři. Byl rád že jeho obavy se nepotvrdili a že opravdu neskončí v nějaké putyce, či hůř.
Vyhledali si stůl, který stál úplně na konci restaurace, stranou od ostatních aby měli trochu soukromí.
Hned jak číšník donesl jídelní lístky Michaila něco překvapilo. Ony byly dva? Proč?
Otevřel první a málem v něm vypálil hladem díru. Jen jezdil z řádku na řádek a uvažoval co by si dal. No dobře uvažoval že by snědl všechno, ale pochyboval že by to bylo v lidských možnostech.
Peter ho pobaveně sledoval. Tobě abych najmul soukromého kuchaře, nebo radši celou restauraci.

"Co se tak díváš? Ještě jsi nikdy neviděl hladového člověka"?
"Hm to viděl, ale žádný nevypadal tak k sežrání".
Michail při té pokloně nechtěně zčervenal.
"Už jsi náš hladový člověk vybral"?
Michail ještě chvíli uvažoval. Ale vzhledem k tomu, že nevěděl kdy se zase dostane k pořádnému jídlu zvolil si pořádnou flákotu masa. K tomu dvojitou oblohu a ještě hranolky navíc. A tím končit nehodlal.
Peter si objednal to samé, ale normální porci a k tomu láhev červeného vína.
"To hodláš všechno sníst"?
Michail jen kývl hlavou na souhlas. Peter si připadal jako v té pohádce o Jeníčkovi a Mařence. Nejdřív si ho vykrmím a až se nebude moc hýbat tak ho......geniální plán.
" K čemu je ten druhý lístek", vrtalo chlapci hlavou.
" Ten je na zákusky".

To Michaila celkem zaujalo. Proto ho otevřel. A musel uznat že se asi ocitl v ráji. Sliny mu tekli po lístku a jeho oči přímo zářily. Koláč...jahodový dezert, čokoládový puding, sladké překvapení, horké ovoce, zmrzlinové poháry, dorty a řezy všeho druhu, cukroví...atd. Bylo toho tolik. Tak odtud mě už nikdo nedostane. Chci tu zůstat na vždy.
Peter už neskrýval své pobavení. Líbilo se mu jak Michailovi září oči štěstím. Tohle jsem si přál tak dlouho vidět. Natáhl k němu ruku a pohladil ho. Mladík nijak neucukl, spíš se do jeho teplé dlaně víc zapřel a začal se s ní sám mazlit.
" Mám jednu otázku Michaile".
"Jakou"?
Peter nevěděl jak tohle téma načít. Nechtěl aby to dopadlo jako v New Yorku, nechtěl jim zkazit večeři. Ale musel to vědět.
"Máš dnes kde spát"? S tím zatajil dech. Čekal že po něm chlapec třeba hodí tu láhev vína, která stála kousek před ním, nebo že po něm začne řvát něco typu "co si to dovoluješ" a bude mu nadávat do úchyláku. Ale nic z toho se nestalo.

Michail odtáhl svou tvář z Peterovi dlaně. Pak sklopil svůj pohled k zemi. Mlčel. Pak se ale natáhl pro to víno a nalil si také skleničku. Sice alkohol moc v lásce neměl, ale pro dnešek...
Peter nepotřeboval odpověď. Poznal to z toho jak mladík najednou celý pohasnul.
Co mu na to měl odpovědět? Že uvažuje nad hlavním vlakovým nádražím nebo o nějakém podchodu kde by se schoulil? V téhle zimě by tam ale nejspíš umrznul. Nebo by se mohl vetřít do houmelesácké jídelny a doufat, že ho tam nechají přespat a nezavolají sociálku jako minule. Tenkrát opravdu proklínal svůj dětský zjev. S touto vzpomínkou si vyhrnul trochu rukáv košile a podíval se na vnitřní stranu svého předloktí. Ano to má aby na to nezapomněl. Nikdy nezapomene to si slíbil.
Peter ho upřeně sledoval. Když uviděl tu jizvu bolestně syknul. Nebyla tak dlouhá, jako spíš hluboká. Teď už ale byla skoro zahojená.
Kdo ti tohle udělal maličký? Kdo ti takhle ublížil? Kdyby se mi ten člověk dostal do ruky přísahám že bych ho...zabil bych ho.

Michail ještě chvíli tu jizvu sledoval, pak do sebe kopl skleničku vína.
"Ne, nemám kde spát".
"A když ti nabídnu svůj skromný příbytek přijmeš"?
Michail na něho upřel dost hrůzostrašný pohled až sebou Peter cukl. Ne tyhle oči nepatřili malému dítěti, spíš štvané zvěři. Mladík věděl že nemá moc možností na výběr. I když tohle nebyl zrovna dobrý nápad. Věděl moc dobře o co Peterovi jde. Ale nevěděl jestli mu to má dovolit, stále trochu váhal.
Dlouho se Peter nedočkal odpovědi.
"Mám snad na výběr"? Petera zamrazilo. Nechtěl to dál rozebírat, protože před nimi přistálo jejich jídlo.
Já nevím maličký co z tebou. Vsadím se že na výběr nemáš.
"Chci abys věděl že mě nic dlužen nejsi, ano? Nechci tě do ničeho nutit, to není můj styl".
Radši už mlč. Prosím už mlč. Nechci si připadat jak nájemná děvka, které zaplatíš a ona s tebou půjde. Aspoň trochu hrdosti mi nech. Půjdu k tobě, protože to chci, ne protože nemám na výběr. Mladíkovi se znovu začali lesknout oči.
Ne, nebudu už brečet, nejsem dítě. A navíc bych si zmáčel večeři. A přesolené jídlo není dobré. Petr už se dál k tomuto tématu nevyjadřoval. Bál se, nechtěl přijít o tuto křehkou důvěru, kterou mu mladík věnoval. Odpusť mi to. Myslím jen na sebe. Samozřejmě že pokud řekneš ne, tak k ničemu dnes večer nedojde. I když bych si to přál, nejsem žádný násilník a vynucený sex se mi hnusí. Michail se s chutí pustil do večeře. Dál už konverzace utichla a oba se věnovali svým talířům. Když se chlapci podařilo do sebe přímo naházet ( tomu se nedalo jinak říkat ) všechno jídlo byl konečně spokojený.

"Můžu si dát ještě zákusek"?
" No pokud na něj máš ještě místo".
Michail se vznášel v nebi. Ale co si proboha má vybrat? Všechno vypadalo tak lákavě, všechno na něj volalo "sněz mě, honem. Ne mě ,sněz mě". A pak mu zrak padnul na šlehačkový dezert s jahodami. Tomu říkám pořádná sladká bomba. A tak bylo hned vybráno. Peter trochu pozvednul obočí, když chlapec hlásil svůj výběr číšníkovi. Starší muž se jen usmál a pochválil jeho chuťové buňky. Spíš tě ten číšník litoval a říkal si že tě bude pěkně bolet břicho. Ale jen klidně sněz co hrdlo ráčí, jsi tak hubený. O tvé bříško se pak postarám já.