Kapitola 2

Sirotčinec přidružen ke kostelu Nebeské pravdy, Londýn, rok 2002, zima

Sníh se snášel z nebe jako bílá pírka andělů. Lehce dosedal na chladnou zemi, na střechu kostela Nebeské pravdy. Trámy ve zvonici těžce skřípěly pod nánosy mokrého sněhu. Letošní zima byla velmi mrazivá. Otec Faltus si dělal obavy o sirotčinec. V zimních měsících bylo velmi málo dobrodinců, kteří by přispěli na opravy starého domu pro osiřelé děti. Okna špatně těsnila a pár zdí hyzdila ošklivá plíseň. Ani střecha nebyla nejnovější.
Otec Faltus se právem obával o bezpečí a zdraví svých svěřenců. Všech dětí, které neznaly nic jiného než tento sirotčinec.
Temná noc se snášela na Londýnskou chudou čtvrť. Otec Faltus seděl zabalen do teplé deky u krbu a předčítal sestře Armíně dobrodružství Berwickova klubu. I když ho sestra napomínala, aby svůj hlas nepřetěžoval. Také jemu se povedlo nachladit se mezi studenými zdmi kostela Nebeské pravdy. Ale kněz nerad porušoval páteční tradici četby. Sestra Armína seděla kousek vedle, její prsty kmitaly rychle po pletacích jehlicích. Zrovna pletla dětem teplé čepice a šály.
Vše vypadalo stejně jako každý pátek.

Od toho dne, kdy do kostela vstoupil anděl, spolu o této události nemluvili. Otec Faltus přečetl Solomonovu knihu celou během dvou dnů. Jako by ho tento příběh vtáhl. Nemohl uvěřit... co vše andělé prožili, jaké byly jejich osudy. Když se konečně dostal k pasáži o Samaelovi, nedokázal udržet své srdce a mysl klidnou. Kolik dní jen bloumal chodbami sirotčince. Dokonce nic nejedl. Aby všechny informace dokázal správně pochopit, musel si vše v myšlenkách poskládat. Sestra Armína už o něj měla velké starosti a chtěla volat doktora.
Jakmile si otec mohl celý tento krutý příběh představit a uvěřit, zbývalo jen jedno. Chránit chlapce, který toho tolik znamenal. Chlapce, kterého pojmenovali se sestrou Armínou Efram. Příjmení Bei pak získal právě po sestře Armíně, která si ho velmi oblíbila a skoro ho považovala za syna. Efram se stal jejich chráněncem. Přesto však otec Faltus věděl, že anděl toto místo na dlouho neopustil. Ukázal se jen několik měsíců po tom, co chlapce v kostele zanechal, aby zkontroloval, zda se má dobře.
Bohužel jeho příchod byl nečekán, a proto sestru Armínu jedné noci překvapil. Otec Faltus tak chtíc nechtíc musel udělat těžké rozhodnutí. Zaplést do tohoto příběhu i svou drahou přítelkyni Armínu. O Eframa se starala s mateřskou láskou, takže měla právo znát jeho příběh.
Proto se ji před rokem svěřil s tím, co ho trápí a dal sestře Armíně vybrat. S tím, že pokud bude chtít znát celou pravdu, změní to její pohled na celou víru Archandělské církve. Armína však jako silná žena neváhala. Její vírou nemohlo otřást nic... to se alespoň domnívala.
Proto ji jednoho večera otec Faltus do rukou vložil pozlacenou knihu v jemné kůži. Solomonovu knihu, která byla považována za základní kámen Archandělské církve. Sama její existence byla prokázána. Někteří staří angelologové ji dokonce interpretovali a přepisovali. Ale původní kniha byla ztracena již pět set let. Teď najednou byla zde, spolu s malým chlapcem Eframem.

Sestra Armína byla zaražena knihou, a proto se pustila hned do čtení. Tak jako otec Faltus ji měla přečtenou velmi rychle a dlouho o ní musela přemýšlet. Nakonec v tom nemohla nechat kněze samotného. Tohle břímě pravdy se rozhodla nést s ním. Od té doby o knize nemluvili, ani o osudu Eframa či o jeho stínu, archandělovi Samaelovi.

Ten pátek byl jako každý jiný. Venku se spustila přímo sněhová vánice. Avšak stačil jeden podivný zvuk, aby otec Faltus svou četbu knihy přerušil. Sestra Armína si zprvu myslela, že chce nechat své hlasivky odpočinout, proto se její prsty na jehlicích nezastavily. Kněz však tiše naslouchal. Praskání ve vrchním patře se ozvalo znovu. A tentokrát už to opravdu znělo jako kroky. Opatrné a tiché, ale kroky. Otec Faltus si byl jistý, že tak pozdě po půlnoci už děti rozhodně spí, zachumlané v dekách. Proto si nedovedl kroky vysvětlit jinak, než tak, že mají nezvaného hosta. Tiše tedy vstal ze svého místa a zamířil ke schodům do prvního patra, kde měly děti společnou ložnici a kde také spal v postýlce už dvouletý Efram Bei.
Kněz tiše vystoupal do patra a zamířil k otevřeným dveřím. Vždy nechával dveře otevřené, aby dětskou ložnici vyhřály radiátory na chodbách, a také proto, kdyby náhodou děti nemohly spát, aby slyšeli se sestrou Armínou pláč. Ale té noci měl pocit, že něco není v pořádku. Povšiml si toho až v chodbě na schodech, když zahlédl, že jedno z oken je otevřené a záclona vlaje ve větru. Dovnitř už poletovaly i vločky sněhu. Otec Faltus si byl jistý, že by nikdy nenechal v takové zimě okno otevřené a sestra Armína už vůbec ne. Jeho podezření o nezvaném hostu se ještě potvrdilo, když pod oknem zahlédl velké šedé pírko, které jasně napovídalo, že jejich návštěva bude nebeského původu.
Proto se otec Faltus vplížil do ložnice a prošel mezi postelemi. Sám přesně věděl, kam nejspíš jejich host mířil. Takže se vydal hned k postýlce malého Eframa. Kolem postýlky zářilo tlumené bílé světlo, které ozařovalo tvář spícího dítěte i postavu klečící u postýlky. Sám kněz musel zatajit dech. Ta podívaná mu trhala srdce. Vidět vznešeného hrdého anděla, jak klečí u postýlky malého dítěte a sleduje každé zavrtění, každý záchvěv svalů. Dlouho kněz otálel tuto jejich chvíli rušit. Ale věděl, že andělova přítomnost nevěstí nic dobrého.
"Vítám tě, bloudící v temnotě."
Archanděl Samael pozvedl svou tvář ke knězi, který stál kousek dál v přítmí stínů. Z anděla ještě odpadávaly vločky, které se jakoby nechtěly rozpustit, ani při pokojové teplotě. Bílé vlasy kontrastovaly se zimní oblohou i tmou v místnosti. Jediné, co otec rozeznal, bylo jedno šedé oko, které na něj vhlíželo. Přes druhé se andělovi táhla černá páska, z pod které vykukovala dlouhá jizva až do půli tváře. Jak se zdálo, jizva již byla za ten rok zhojená, ale neztratila se. Otec Faltus díky Solomonově knize o andělech zjistil velmi mnoho, proto věděl, že tato jizva se andělovi nezahojí nikdy.
Archanděl Samael ho však nepozdravil a upřel svůj zrak zpátky na dítě v postýlce. Jako by nechtěl přijít o jediný okamžik, o jedinou vteřinu pohledu na něj.
"Je zdráv a má se čile k světu. Sestra Armína ho příliš vykrmuje, bude to cvalík."
Na andělově tváři se objevil úsměv. Tak nezvyklý úkaz, až otec Faltus trochu zapochyboval, jestli tu právě mluví s andělskou bytostí. Ale přesně věděl, že tohle archanděl Samael potřebuje slyšet.

Samael ještě chvíli zůstával klečet u postýlky. Nechtěl malého Eframa probudit, ale neměl již mnoho času. Přišel, aby se ujistil, že je v bezpečí. Démoni po něm stále pátrali. Zůstávat tedy v jeho blízkosti bylo pro malého chlapce nebezpečné. Přesto ho však musel chránit. Samael přejel prsty po křišťálu, který mu vytvořil té noci v kostele. Andělská slza, díky které mohl Eframa najít kdekoliv a kdykoliv.
"Pokud ho budeš chtít vidět příště, zvol raději dveře."
Otec Faltus věděl, že nemůže Samaelovi zabránit v návštěvách. Tolik let, tolik desetiletí i staletí. Nikdy by se nemohl stavět mezi osud. Sám kněz sebe považoval jen za další oblázek v korytu řeky osudu, zdálo by se, že pro tento příběh nebyl nikterak důležitý. Přesto ale musel mít Samael nějaký důvod, proč dítě přinesl před rokem zrovna sem.
"Jsou tu kolem, číhají. Nedovolím jim ublížit mu. Ale buď ostražitý, knězi. Budu vždy na blízku."
"Copak... copak tohle nikdy neskončí?"
Anděl ke knězi vzhlédl a konečně vstal. Byl vysoký, skoro o hlavu převyšoval otce Faltuse. Chvíli na něj jen hleděl, než sevřel pěst.

"Brzy už tento příběh skončí, brzy bude jeho duše svobodná. Pak bude moci odejít."
"Jsi si jistý, že toto opravdu chce?"
"Řekni, knězi... stojí tento svět za záchranu? Stojí za životy nevinných?"
"Myslím, že znáš sám odpověď. Víš přeci o lidském světě mnoho. Není dobrý ani zlý, tak jako lidé nejsou černobílí. Tak jako pravda není jen jediná. Solomonova kniha mě mnohému naučila. Nevím, co se snažíš udělat, Samaeli, ale nesmíš soudit takhle rychle."
"Soudit? Proč bych nemohl, knězi? Ještě sedmnáct let, pak váš svět nechám padnout do chaosu a temnoty."

Té noci archanděl Samael odešel. V tichosti se protáhl oknem a vznesl na noční nebe mezi vločky. Sám už se rozhodl. Duše jeho milovaného musela zůstat čistá, dokud nebude plnoletý. Pak nadejde doba, kdy i mladý Efram si bude muset vybrat svou cestu. Sám Samael už ale dál nechtěl pokračovat v tomhle utrpení. Nechtěl ho znovu vidět umírat. Byla jen jediná možnost. I když se této skutečnosti bránil tolik let. Bojoval znovu a znovu do vyčerpání. Chránil svého drahého a díval se jak trpí. Tohle nebylo spravedlivé, nebylo to ani správné. Samael se už té noci před rokem rozhodl tento příběh ukončit. Nechat svého milého odejít. Bojovat s celými nebesy, když to bude nutné. Kniha světla... ano, nese jen zkázu a zmar.

Sestra Armína část rozhovoru vyslechla pod schody. Bylo ji divné, proč se otec Faltus tak dlouho nevrací. Když kněz sešel dolů a pohledem uklidnil její obavy, mohla si konečně oddechnout. I přesto, že anděla litovala, i přesto, že vždy věřila v dobro, měla ze Samaela divný pocit. Bála se, že malého Eframa přivede do nebezpečí. Proto k archandělovým návštěvám nebyla příliš vstřícná.
"Proč ho nenechá v klidu žít? Proč ho stále musí pronásledovat?"
Její otázka však zůstala nezodpovězena. Sám otec Faltus si mohl jen trochu představit jejich příběh, který byl popsán v knize Solomonově. Nedokázal tedy Armíně plně odpovědět. Sám lásku nepoznal, vstoupil do semináře jako mladý. Stále mu v hlavě vířily poslední archandělova slova. Ještě sedmnáct let, co nastane pak?

Sirotčinec přidružen ke kostelu Nebeské pravdy, Londýn, rok 2003, jaro

Obloha se zatahovala a mraky vypadaly zlověstně. Děti na hřišti, které náleželo sirotčinci, si ale bez obavy hrály. Hlasitý smích a pískot i jejich pobíhání po hřišti však sledoval z poza plotu muž v dlouhém hnědém kabátě, který povlával v jarním vánku. Nezajímaly ho ale ani malé holčičky, které se houpaly na podomácku udělané dřevěné houpačce a pneumatice od auta. Ani na hlouček dětí, které hrály něco jako honěnou. Jeho pohled byl stále upřený jen na jednu postavu na pískovišti. Děti, které v sirotčinci žily byly různého věku, od nejmladších několika ročních dětí, až po starší odrostlé mladistvé. Efram Bei, který patřil k těm nejmladším dětem toho jara v sirotčinci, seděl na pískovišti, sám. Ostatní děti si jeho přítomnosti nevšímaly, nebo ji ignorovali. Stranily se ho. Možná se ho bály. Jeho pohledu, který jako by ani nenáležel tříletému dítěti. Možná i jeho podivnému vzhledu, modrých očí a kaštanových vlasů, ve kterých však prosvítaly bílé prameny.
Muž ho z poza plotu pozoroval už nejméně hodinu. Bez pohnutí. Bílé vlasy mu vlály ve větru. Stál tam tiše s vážnou tváří.
Sestra Armína si ho všimla již před několika minutami. Stále doufala, že odejde, protože jeho přítomnost jeptišku znervózňovala. Ale Samael se k odchodu zjevně nechystal, proto Armíně nezbývalo než zvednout telefon a zkusit zastihnout otce Faltuse v jeho kanceláři v kostele.
"Už je zase tady. Stojí za plotem."
Nastalé ticho jasně napovídalo, že otec ihned pochopil o kom to Armína mluví.
"Nic nedělejte, Armíno, za chvíli jsem tam."
Ale jeptiška nedokázala zachovat klid. Eframa brala jako své vlastní dítě a mateřský instinkt ji napovídal chránit ho. Proto po pár minutách netrpělivě neuposlechla knězova slova a vydala se odvážně k plotu.
Anděl ji postřehl až když stála těsně před ním. Jelikož se právě zaměřil na to, co malý Efram staví z písku. Nebyly to žádné bábovičky, ani hrady, ale nějaký určitý tvar, který mu připadal nesmírně povědomý.
"Neměl bys tu být, prosím odejdi. Efram je v pořádku, staráme se o něj dobře. Ale ty ho přivedeš do nebezpečí. Odejdi a nech ho žít. Vzdej se jeho osudu."

Samael však jeptišku skoro neposlouchal. Konečně totiž rozeznal tvar, který se zdvíhal z písku u Eframových nohou a na jeho rtech se objevil mírný úsměv. Věděl to, věděl, že nezapomene. Proto na jeptišku jen pohlédl a pak jedním ladným skokem překonal vysoký plot a ocitl se na pozemcích sirotčince. Sestra Armína jen vylekaně zacouvala. Nesnažila se Samaela zadržet. Nechtěla ho nijak popudit či rozzlobit. Když ale Samael zamířil přímo k pískovišti, musela ho následovat.
Jen chvíli Samael sledoval malého chlapce, než se nějak složil na dřevěnou lavičku kolem pískoviště. Šlo to těžko, jelikož jeho křídla pod pláštěm byla značně neskladná. Malý Efram z písku začal tvořit podivný tvar.. Ve svém věku nemohl tušit, co to vlastně staví. Jeho podvědomí a vzpomínky však jednaly za něj. Neuvědomoval si to. Byly mu jen tři roky. Anděl se stále usmíval a natáhl k písku ruku, aby malému chlapci pomohl dokončit obrazec. Sám ho také dokonale znal. Obrazec, který byl vyryt na přebalu Solomonovy knihy. Útvar, který vyjadřoval Angelologii i Archandělskou církev jako takovou. Tvar propletených křídel, které pro někoho mohli představovat Archandělský kříž. Ale popravdě, to bylo jen provedení anděla jedním lehkým úsporným tahem. Tento symbol se v Archandělské církvi objevoval často, ať už na přívěscích kněží, či na mozaikách v oknech. Byl spojen se Solomonovou knihou.
Chlapec k andělovi zvedl své modré oči a zahleděl se na něj. Pak se jen usmál a pokračoval ve zdokonalování toho tvaru, kterému nemohl rozumět. Samael ale věděl, že konečně, po těch letech, po těch desetiletích a staletích, konečně se mu povedlo probudit "Jeho" paměť a vzpomínky. Konečně se Rafaelova pečeť, která je vázala, vytrácela a Eframova mysl získávala už v tak mladém věku mnoho podnětů, které jako by znal... znal z minulého života.