Prolog 02

Když jeho nejstarší a nejvěrnější archanděl zradil, Bůh se od světa, který stvořil, odvrátil. Uvrhl se do své samoty a smutku. Truchlil pro svého archanděla, truchlil pro svět, který stvořil špatně. I ostatní andělé a archandělé byli z Boží přízně vyhnáni. Snažili se Boha nějak obměkčit, ale odmítal poslouchat. Zanevřel na své děti. Andělé zůstali na nebi osamoceni a snažili se vést svět jak nejlépe dokázali. Ale brzy pochopili, že bez Boží přízně vše živé zmírá. Rostliny vadly, zvířata divočela a umírala. Matka příroda se snažila Boží dílo zničit. Sabotovala sama sebe. Neustálé zemětřesení, požáry a záplavy. Andělé už byli zoufalí, znaveni neustálým marným bojem. Navíc se objevil nový nepřítel. První potomci Lilith, kteří se rozhodli škodit kde mohli a napadali anděly za to, že byli odsouzeni žít v temnotě.

Bylo jen otázkou času, kdy bude nebeská krev prolita. A stalo se tak. Andělé pochopili vážnost situace, až když jeden z nich padl v boji. Byl první. První obětí začínající války, která neměla mít konce.
Gabriel se rozhodl na Boha apelovat a poprosit ho, aby svět zachránil. To, co tak dlouho a namáhavě tvořili... to, co milovali, nesmělo přijít takto nazmar. Nechtěl, aby andělé umírali. Ale do té doby andělé neměli o válčení či boji nejmenší potuchy. Bůh je sice stvořil mocné, ale nedal jim pocity agrese, ani strachu. Nenaučil je zlu, protože zlo při jejich stvoření neexistovalo. Proto andělé nevěděli jak se bránit.
Nakonec se Bůh nechal obměkčit. Povolal si archanděla Gabriela a do rukou mu vložil nádherný zlatistvý meč.
"Veď své bratry, veď je v boji. Chrabrý spravedlivý Gabrieli. Budeš jejich spásou i ochranou. Uč své bratry boji, uč je, jak využít svou moc k obraně. Meč ti pomůže."
A tak archandělé dostali nový úkol. Bojovat.
Bůh se jen těžko díval, jak se jejich ruce barví krví, když se snaží bránit svůj svět. A proto se rozhodl své anděly odměnit. Když se situace na světě uklidnila, stvořil Bůh tu poslední krásu. Stvořil místo, chráněné přírodními zákony. Nádhernou kotlinu, obehnanou horami. Stvořil místo, tak dokonalé, bohaté na dobrou vodu i nejsvěžejší ovoce. Plné mírumilovných zvířat. Slunečného počasí a klidu. Místo jako stvořené pro odpočinek. Místo, jenž stvořil pro své anděly. Rajskou zahradu.

Pak Bůh dovolil andělům opustit nebesa. Dovolil jim odpočívat v ráji. A andělé mohli pocítit zase štěstí. Ráj se pro ně stal útočištěm, svobodou. Nejen, že tam mohli odpočívat, ale bylo to také jediné místo, kde si andělé mohli projevit vzájemnou náklonnost. I u nich se začaly rodit pocity. Mohli tu žiti šťastně a objevovat sami sebe, svou lásku. V nebi to bylo bráno jako tabu, proto zde, v rajské zahradě, byli andělé nesmírně šťastní.
I světlonoši se zde velmi často zdržovali. Převážně pak světlonoš jménem Lucifel, který si ráj velmi oblíbil. Zde totiž poprvé potkal svůj osud. Zde potkal Cassiela, anděla samoty.
Brzy se mezi nimi utvořilo dobré přátelství, které vyústilo ve vzájemné utajované city.
Mohli spolu býti jen v rajské zahradě, na nebi se jejich cesty nestřetávaly. Lucifel byl mladým světlonošem, plným ambicí a až nezdravého rozumu do všeho vidět. Byl znám tím, že jako jeden z mála světlonošů mohl stát po boku Boha. A také tím, že jako jediný světlonoš si dovolil Bohu radit a přít se s ním. To byla výsada jen archandělů, které však nikdy nevyužívali.
Ale Lucifel byl odvážný a nebál se projevit svůj názor, i když byl v rozporu s ostatními názory jeho bratrů andělů.
Možná to bylo důvodem všech těchto událostí. O co byl světlonoš Lucifel horší než ostatní? Jen toužil milovat, toužil být s tím, koho si vybral. Ale osud je trpký a někdy jeho kličky vedou k neodvratitelným událostem.

Stalo se tak, když archanděl Michael přišel k Bohu prosit. Zdálo se mu, že i přes to, jak krásný a dokonalý svět Bůh stvořil, bylo na něm pusto. Prosil Boha, ať znovu zváží vytvoření pozemské bytosti, člověka. Bůh však dlouhou dobu odmítal, po zkušenostech s Lilith. Nechtěl znovu zažít zklamání.
Ale když mu Michael předestřel svou vizi o člověku, Bůh sám uznal, že by takto mohl napravit svou chybu a poučit se z ní. Mohl by to znovu dokázat, když to tentokrát udělá naprosto jinak. A proto svolil. Bůh se tedy rozhodl stvořit nového člověka. Tentokrát však se rozhodl pro muže, kterému dal do vínku pokoru, sílu a víru. Vše, co u Lilith opomněl. Vše napravil. Vznikl tak Adam.
Ale svět na Zemi byl příliš nebezpečný i pro něj. Bůh byl bezradný. Proto se rozhodl k nečekanému kroku. Povolal své anděly nazpět z rajské zahrady a řekl, že Ráj nyní přenechá lidem, jako bezpečné útočiště. Dal ho tedy darem Adamovi a poslal ho na Zem.
Andělé byli nenadálým odebráním rajské zahrady překvapeni. Jejich místo svobody. Jejich místo lásky, nyní patřilo lidem? Lidem, kteří už Boha jednou zradili? Lidem, kteří už jednou zhřešili?
I když to některým andělům vadilo, byli rádi, že jejich otec znovu cítí radost. Nedovolili si tedy vyslovit své obavy nahlas. Tedy... až na jednoho.
Světlonoš Lucifel dobře chápal, co odebrání ráje andělům znamená. Přišel o možnost být s tím, kterého miloval. Vnitřně ho to trhalo na kousky, až se do jeho srdce a duše pomalu začala vkrádat temnota. Jako jediný si dovolil vystoupit proti Bohu a odporovat.
"Proč jsi stvořil nového člověka, když Ona zradila? Proč jsi mu dal nejkrásnější místo na Zemi, když si ho stejně vážit nebude? Proč znovu chceš cítit bolest a smutek? Historie se bude opakovat."
Ostatní andělé zkoprněli. Lucifel byl první, kdo si odvážil Bohu takto přímo odporovat. Snažili se mladého světlonoše uklidnit, ale netušili o jeho skrytých citech. Snažil se jen bránit to, co miloval. To, co bylo utajeno.
"Znovu tě zradí... znovu...."
Lucifel sám od začátku lidem nevěřil. A jen vyjádřil to, na co ostatní neměli odvahu. I ostatní andělé měli obavy, aby se situace s Lilith neopakovala. Báli se, že se Bůh znovu uzavře do ústraní a nechá svůj svět padnout.
Bůh však nedbal nebezpečí. Ani ostatní andělé si neuvědomili, co se v Lucifelovi odehrává.

Adam byl v Ráji velice šťasten. A andělé byli nuceni žít dále v chladném nebi. Brzy se ale stalo, že Adam začal chřadnout a jeho radost ze života se vytrácela. Proto se obrátil na Boha s prosbou.
"Obdařil si Ráj svou Boží vůlí, stvořil si dokonalé místo, plné krás. Přesto si připadám osamělý v tomto širém světě."
Adama však Bůh dlouho odmítal vyslyšet, i když prosil tolikrát.
"Dej mi spřízněnou duši, dej mi koho bych ochraňoval a miloval."
Dlouho Bůh zůstával hluchý. Jako by se bál Adama vyslyšet. Věděl oč prosí. Ale nechtěl znovu tvořit bytost, která ho zradila. I nervozita v nebi sílila. Až archanděl Michael, který se zasloužil o vznik Adamův promluvil k Bohu.
"Adam chce chránit a milovat. Proč mu jeho cit odpíráš? Proč nechceš jeho štěstí? Vím, jakou bolest neseš v srdci, ale tentokrát to bude jiné. Již jsme všichni poučeni."
Michael měl vždy u svého otce zastání, Bůh ho vždy rád vyslechl a jeho rady zvážil. I nad touto dlouho přemýšlel. Než se tedy rozhodl Adamovi vyhovět. Ale tentokrát to udělal naprosto odlišně. Zapomněl na divokost, na vyjádření Země jako takové. Dal Adamovi ženu z jeho vlastního těla, aby mu vždy byla po boku. Proto Adamovi odňal žebro a stvořil z něj ženu. Aby patřila jen jemu. Aby měl co chránit a přitom o koho pečovat, dal Bůh Adamovi Evu.
Avšak tento krok způsobil v nebi malou revoluci. Anděl Lucifel byl velmi zklamán, stále doufal, že Boha Adam omrzí a zahubí ho. Znovu by tak mohli andělé získat Ráj. Kolem Lucifela se tajně začali družit i jiní andělé, kteří souhlasili s jeho názorem. Bylo jich jen pár, ale i tak Ludifelova moc rostla.
Proto, když Bůh stvořil ženu, Lucifel již nevydržel nechat jazyk za zuby. Jeho milý se mu vzdaloval čím dál více.
"Lidé jsou hříšní tvorové. Věříš Otče, že tentokrát jsi chybu napravil? Proč je tedy nevyzkoušíš? Abychom měli jistotu, že jsou hodni tvé přízně a lásky a jsou také tvými dětmi?"
Drzost s jakou Lucifel prohlásil, že nedůvěřuje Božskému výtvoru pobouřila i archanděly. Ale Bůh ve své moudrosti kývl. Ano, Lucifel měl přeci pravdu.
Proto v Ráji nechal Bůh vyrůst strom. Nádhernou košatou jabloň, se zlatistvým listím, která však nesla jen jedno jablko.
Pak dal Adamovi a Evě úkol. Řekl jim, že jabloň je posvátná. Nesmí tedy jablko utrhnout, ani kdyby zmírali hladem. A Adam i Eva souhlasili, nevědomí si této zkoušky.

Adam a Eva často lehávali pod krásnou jabloní, ale dbali na slova svého Otce a jablko jim nikdy nepřišlo ani na mysl. Lucifel čekal dlouho, ale i jeho trpělivost měla své hranice. Nakonec nevydržel a rozhodl se Bohu ukázat, že lidé ho zradí pokaždé a nezaslouží si Ráj, který vzal andělům. Mladý světlonoš se rozhodl jednat proti Bohu, sám tedy nesl na svých bedrech zradu. A byl si ji plně vědom. Nemohl však již vydržet bez možnosti býti z Cassielem.
Požádal tedy anděla samoty o pomoc. O to, aby byl jeho spoluviníkem v hříchu, jenž oba spáchali. Nebe bylo poprvé pošpiněno. Společnými silami tak vytvořili hada. Zvíře, které v Ráji chybělo, které do Ráje ani nepatřilo. Spolu stvořili svůj nástroj pomsty lidem. Poslali hada do rajské zahrady k jabloni.
Několikrát na Evu had promluvil a nabízel ji jemně jablko. Ona však vždy odmítla, vědoma si toho, že je to zakázané. Ale přesto Lucifel nepřestal. Už nemohl couvnout. Věděl, že pokud se to Bůh dozví, bude zatracen i se svým milovaným.

Adam toho dne odešel na lov.
"Tvůj muž je pryč už dlouho, brzy bude tma. Kde tak dlouho otálí, chceš to vědět?"
"Loví divokou zvěř, abychom měli co jíst."
"Dnes však mešká. Lov se nezdařil. Přijde zpět již brzy, ale s prázdnou. Přijde rozmrzelý a hladový. Ženo, co mu dáš jíst? Jak ho pohostíš?"
"Máme mnoho rostlin."
"Ženo, přijde rozmrzelý a unavený. Možná i zraněný. Jeho slabost mu nedovolí znovu jít na lov mnoho dnů. A ty ho chceš hostit rostlinami? Potřebuje sílu, kterou bez masa těžko získá."
Tak nahlodal had Evinu touhu starat se o Adama.
"Přijde rozmrzele, co ho potěší? Něco sladkého, plného šťávy. Něco, co vyvolá úsměv na jeho tváři. Poslední jablko na tomto stromě. Má tu snad shnít? Nebo být potravou červů? Proč ho neutrhneš?"
Dlouho se Eva bránila svodům hada. A možná by i odolala. Ale tak jak had předpověděl, Adam se vrátil zpět zraněný a rozmrzelý. Bez síly a unavený. Eva, zoufalá, nevěděla jak mu pomoci. A proto se rozhodla potěšit Adama, dodat jeho tělu i mysli novou naději a vidět zase jeho úsměv. Tolik pokory, tolik snahy. Utrhla jablko ze zakázané jabloně. Utrhla ho a darovala Adamovi. Tak ukradené bylo darováno.

Lucifel byl první, kdo Bohu oznámil, že ho Eva zradila. První měl potěšení z toho, že měl pravdu, i když ji hodně napomohl. První viděl, jak Bůh odmítá uvěřit a jeho zloba roste. Archandělé se snažili událostem zabránit. Obhajovat Evu i Adama. Rafael se rozhodl za ně zaručit, podporován i Michaelem. Ale Bůh se ve své zlobě otázal Gabriela. Archanděla spravedlnosti, kterému dal možnost chránit i bojovat. Gabriel však... mlčel. Mlčel, jelikož ho, stejně jako Boha, zasáhla lidská zrada. Znovu se dívat jak je Bůh rozesmutněn, znovu prožívat s ním tu bolest ze zrady. Znovu se osud opakoval. Proto, byť mohl možná Adama s Evou obhájit, zachránit je, neučinil tak. Mlčel.
Proto vynesl Bůh krutý ortel. Chtěl Adama a Evu zahubit, ale Rafael se postavil na jejich stranu.
"Vyžeň je do nebezpečného světa, odejmi jim ochranu. Zradili tě, nevážili si tvého daru ani lásky. Učinili i to, co si jim zakázal. Přesto nejsou špatní. Nech je jít, dej jim poslední možnost."
Bůh však byl velmi rozzloben. Vyhnal Adama a Evu z Ráje, jak ho Rafael prosil, ale zničil přitom to, co miloval. Zničil přitom Ráj, jenž byl pošpiněn hříchem, zničil ho, neboť by mu vždy připomínal zradu.