Kapitola 2

Ještě mě čekala dlouhá cesta na sever. Ale vždy v noci, když jsem odpočíval jsem myslel na něj. Proč? Nejradši bych mu ten úsměv vypálil z tváře. Nebudu zapírat, že mě naštval. Já se nerozčiluji moc často, proč taky. Za ty dlouhé roky už to ztratilo význam. Ale on mě dopálil neskutečně. Chtěl bych znát jeho jméno, myslím že se poptám v Nasarenu. Mluvil o radě, takže ho určitě musí někdo znát. Vypadá jako mladý čaroděj. A podle jeho kouzel už také přešel nedávno na třetí stupeň. Jeho útoky sice nejsou nic moc, ale obranu má skvělou.Ano možná ho poslala rada na toho hada, aby se trochu procvičil. Pravděpodobně by si ho ta obluda dala k snědku, pokud by předvedl to co se mnou. Ale tolik energie...má rozhodně velký potenciál.

Tímhle přemýšlením jsem strávil několik nocí. Až na hranici království jsem si to uvědomil a musím uznat, že jsem sám sebe nechápal. Proč se tady zabývám nějakým čarodějem?
Vyřídím to s radou a vrátím se na ostrovy Esenie a už mě odtamtud jen tak nedostanou.
Po týdnu rychlé jízdy jsem se objevil před Nasarenskými branami. Měl jsem slyšení u rady v Cebornu. To bylo město největší vědomosti, kde se čarodějové shromažďovali, učili a předávali si vědomosti. Byly tu rozlehlé knihovny, učebny
a spousta čarodějů. Neměl jsem to tu ale rád. Všichni tu byly tak nafoukaní a nabubřelí a honili jenom své vědomosti....já radši honil něco jiného...
Také v Cebornu, městě čarodějů, jak se mu říkalo, sídlila rada starších. To byly čarodějové, kteří přesáhli tří set let života a tudíž byly povoláni do rady, aby dohlíželi na ostatní čaroděje a předávali mladé generaci své znalosti a moc. Říkalo se že velký Oris byl nejstarším čarodějem a dožil se prý šesti set let. To je skoro nepředstavitelné. Já bych se asi ukousal nudou.
Byl jsem po cestě unavený a tak jsem se rozhodl nechat ty staré páprdy čekat a raději si užít horké lázně, které byly ve městě. Než jsem se však stačil ubytovat už jsem měl u dveří delegaci. Byl to nějaký mladý učeň...jak hloupé posílat takovéto posli, zvlášť mě. Jen jsem se pousmál a mnul si ruce. Chtěl mě donutit abych okamžitě navštívil radu. Slušně řešeno poslal jsem ho k šípku. Ale zdál se být celkem tvrdohlavý. Byl to žák Garona a to byl taky starý odporný mrzout, který slintal po všem co se kolem mihlo. Dokonce jsem se přistihl, že toho jeho učně lituji, jak to s ním někdo vydrží? Proč by mi ten starý prašivec posílal tak hezký dárek na uvítanou? To se mu nepodobá. Ale jak se říká darovanému koni na zuby nekoukej. Rozhodl jsem se tedy pro značně příjemný kompromis. Nabídl jsem tomu mladíkovi, že když mě doprovodí do lázní a umyje mi záda tak se potom okamžitě dostavím před radu. Když odmítne, najdu si jinou zábavu a rada mě při mém tempu a spotřebě uvidí až tak za pár dní....
Vzpíral se podezřele dlouho, ale nakonec souhlasil.
Jenže mě nenapadlo že tohle je past. Nedošlo mi že chlapcovi jemné rysy nejsou tak úplně chlapecké. Byl jsem moc unavený a navíc jsem měl hlavu pořád vymetenou tím stříbrným čarodějem.
Proto když se rádoby mladý učeň v lázních svlékl, raději jsem se chtěl utopit. Byla to totiž dívka. Proto ji Garon poslal. No jasně, takže malý žertík co? Poslal jsem ho nebo vlastně ji pryč. Nejradši bych se neviděl. Tohle bylo strašně ponižující vzít do lázní dívku. Jestli se to někdo dozví má reputace utrpí. Musel jsem ji nakonec donutit aby mlčela a začal jsem toho prašivce nenávidět. Co jsem čekal, že mi pošle pobavení na večer? To se mu vážně nepodobalo. A navíc už chápu jak mohl mít učně. Vypadala jako chlapec, což splňovalo Garonovi choutky, ale když by se moc rozhorlil věděl, že stejně nic nebude...to je chytré. Je to asi blázen v sebetrýznění.
S místními čaroději to jde z kopce.
Chvíli jsem si poležel v lázních než jsem ze sebe smyl prach cest a toho čaroděje. Teď už mi zbývalo jen držet se na uzdě a nezakroutit Garonovi krkem za to co mi poslal.

Ale to jsem netušil, že se mi ten mizera přijde vysmát až do knihovny mágů. Skoro jsem to tam vzteky podpálil. Že zrovna já se nechám nachytat na tak laciný trik, sám jsem tomu nevěřil. Ale na každého jednou přijde řada...Stejně jsem cítil že něco není v pořádku. Garon se chval divně a vyzařovala z něj divná aura.
Rada mě povolala kvůli nějakému démonovi. Nevěděl jsem jak vážné to je. Jeden místní čaroděj třetího stupně si prý taky moc rád hrál. A hrál si jednou až tak moc, že se mu povedlo vyvolat démona z dávných dob. Ten čaroděj za to zaplatil životem. Byla to hloupá chyba, ale ostatním čarodějům se povedlo démona spoutat. Ode mě chtěli pomoci při otevření brány, kterou by ho poslali zpět. Potřebovali silného čaroděje používajícího oheň. Nějak jsem měl pocit že mi stále něco uniká.
Proto jsem vyhledal jediného čaroděje, kterému jsem tady aspoň trochu důvěřoval. Delas byl také silný čaroděj a věděl o všem co se ve městě šustne. Tahle podivná krkolomná historka rady mi ani trochu neseděla. Proč by někomu dovolili používat ve městě taková kouzla?
Delas byl moc líný na nějaké kouzla, tedy to si mnoho čarodějů myslelo. Proto neměl žádného učedníka. Já sám ho viděl útočné kouzlo použít asi dvakrát v životě, což bylo až neuvěřitelné a ohromilo mě to. Jednou mi řekl, že svou moc nepoužívá, protože ji nedokáže kontrolovat. Kdyby se to dozvěděli starší, pravděpodobně by ho vyhnali či spíš zabili, takhle byl jen další podivín mezi blázny.
Druhý den ráno jsem ho tedy vyhledal. Viděl mě celkem nerad, což jsem nechápal. Párkrát jsem spolu sice spali, ale vždy to bylo jen o ukojení potřeb, nic víc. Jen vzájemné využívání. Ale já musel vědět pravdu.
To co jsem se dozvěděl se mi ani trochu nelíbilo. Ten démon prý nebyl vyvolán omylem, ale záměrně jedním mocným čarodějem. Ale proč? Proč by někdo tak riskoval. Rada starších to dobře věděla a rozhodli se to zamést pod koberec. Nerozuměl jsem. Kdo by si pod dohledem rady dovolil něco takového.
Stále jsem nechápal co s tím mám společného já. Delas mi neodpověděl, jen mě varoval abych byl opatrný, že jeden ze starších čarodějů prý vládne temnou magií a on mě pravděpodobně povolal a démona použil jako záminku. Vůbec se mi to nelíbilo.
Tradovalo se, že čarodějové ovládající oheň jsou mnohem náchylnější k napadení černou magií. Garon přeci byl také jeden ze starších. A ovládal oheň taktéž, ale jen v menší míře. Spíš měl rád živou energii a blesky. Ale dnes když jsem ho potkal v knihovně....už jsem si dovedl vysvětlit ten divní pocit, který mě přepadl. To chvění....

Teď už jsem to začínal chápat. Starší to asi vědí, že mají ve svých řadách zrádce. Ale nemohou se ho zbavit, to by bylo příliš nebezpečné. To on pravděpodobně stál za vyvoláním toho démona. Ale proč?
Delas souhlasil a mé tvrzení podpořil. Také si to myslel. Ale i kdyby se jim povedlo Garona zabít, což by dalo asi nesmírně práce měli by pořád na krku toho démona. Pokud je ale jeden ze starších ovlivněn černou magií....
"Mělo by to nedozírné následky. Garon je starý čaroděj. Pokud je v něm démon či špetka černé magie chtějí se jí zbavit aniž by ohrozili samotného Garona. Proto povolali tebe. Už chápeš co se ti snažím říct? Je to past".
"Chtějí aby ta černá magie přešla do mě...protože mě bude mnohem snazší zabít aniž by ostatní přišli k úrazu. A s démonem si potom poradí společnými silami. Ty parchanti".
Delas znovu souhlasil, ale rozhodl se že to jen tak nenechá a vydali jsme se za radou starších společně. Byl jsem mu vděčný za jeho pomoc. Starší si ho vážili, nebo spíš se ho možná i trochu báli, protože netušili jak velké síly dokáže ovládat. Jasně jsem jim dal najevo, že nejsem žádný obětní beránek a pokud mají problém ať si ho vyřeší samy. Neměl jsem nejmenší chuť jim po tom ještě pomáhat.
Nakonec jsme se dohodli na kompromisu.
Ano život čaroděje byl jen samý kompromis. Každému čaroději šlo jen o to aby to pro něj bylo co nejvýhodnější. Bylo to jednoduché, mohla jsem si vybrat. Buď zabiju Garona a oni mě budou muset označit za zrádce a vraha ( protože kdyby se to ostatní čarodějové dozvěděli vznikl by chaos. Jeden z rady starších a ovlivněn černou magií, to se nesmělo dostat ven ). Nebo zabiju toho démona.
Popravdě, na démona jsem si nějak nevěřil. Toho bych sám zabít pravděpodobně nedokázal. Takže rozhodnutí bylo jasné. Boj se členem rady, starším čarodějem....to bylo jako z bláta do louže.
Tak nebo tak stejně asi umřu. To bylo značně pozitivní. Nedali mi vlastně ani na vybranou. Buď mrtvý hrdina, který se obětuje v bitvě proti démonovi, nebo živý zrádce, který zabil člena rady.
Tohle byl vážně zlý sen. Proč já raději nezůstal v Esenii? Ale jednou už jsem se rozhodl. Stejně jsem na toho prašivce měl delší dobu spadeno a teď se ho můžu zbavit. Jen jsem měl obavy, že proti tak mocnému čaroději nebudu mít moc šancí.

Brzo spadla klec. Garon byl odhalen a zajat, jenže uprchl na blízký hrad, kde se skryl. Nikdo neměl dost odvahy ho z něj vyhrabat, nebo spíš...nikdo nebyl tak šílený aby to zkoušel. Radě se podařilo společně démona poslat zpět bránou, ale stálo je to nemalé síly a dokonce jeden život.
Odjel jsem na ten hrad odhodlán z něj udělat jen hvězdný prach, ani to by si stejně nezasloužil.
Bohužel se mi do cesty postavila ta jeho chráněnka, kterou mi před pár dny poslal jako posla. Sice se chudinka snažila, ale musela umřít. Měl jsem vztek a stále ve mě rostl. Povedlo se mi utkat se i s Garonem, ale na něj mé síly byly krátké jak jsem očekával. Proti černé magii jsem nemohl zvítězit. Bylo to možná zbytečné....říkal jsem si že jsem chtěl umřít líp. Ale naštěstí se Garon unavil a černá magie z něj vyčerpala všechen jeho život. Takže se mi povedlo nakonec i přes své vážná zranění ho zabít. Vzpomínám si jak jsem se snažil doplazit ke koni...ale nějak jsem už byl unavený. Takže tu stejně nakonec umřu, jak heroické. Mého nepřítele vycucla černá magie a já za to že jsem s ním bojoval a zatloukl poslední hřebíček do jeho rakve teď také zemřu? Ne,život opravdu není spravedlivý.
Ale nestalo se tak a já přežil.