Kapitola 30

Když viděl jeho zděšený výraz tak si pogratuloval.
"Jen jsem žertoval samozřejmě". I když ho to jistou minutku lákalo. Ale tohle nechci. Nechci klesnout tak hluboko. Nikdy bych si nevzal oni korunu.
"Děsíš mě Mišáku".
S tím se trochu vzpamatovával z toho šoku. Opřel se rukou vedle Michailovi hlavy a natlačil ho tak víc na stěnu. "Neříkal si snad že tě připravuji na fakultu? Přípravy mi šli vždycky dobře". S tím ho vášnivě políbil. Michail měl taky chuť a nechtělo se mu muže od sebe odhánět, neměl už na to sílu.
"Počkej, já věřím že ti to jde skvěle. Ale stejně bych řekl, že si vrátný bude myslet že jsem prostitut. Neměl bych raději odejít? Nechci ti působit potíže". S tím se Peterovi vážně zahleděl do očí. Myslel to opravdu upřímně.
A co je na tom. I kdyby jsi byl prostitut, nenechal bych tě už odejít. I kdyby jsi si řekl o peníze, dal bych ti je.
To všechno vyzařovalo z jeho pohledu. Michaila to děsilo.
"A záleží na tom opravdu"? Mladík pochopil jak to myslí. Ne bylo to celkem jedno.

Znovu se tedy natáhl k polibku aby dal najevo, že to chápe. Došli už tak daleko, že teď už bylo opravdu úplně jedno kdo jsou, teď bylo důležité že tady jsou spolu, teď a tady, v tomhle šíleně velkém uspěchaném světě dva naprosto cizí lidé, jenž v sobě našli během pár hodin zalíbení. Klidně by to někdo mohl nazvat láskou na první pohled. Znali se jen dva dny dvě noci. Ale to nebylo podstatné. Pro ně jako by to byli měsíce.
Výtah s trhnutím zastavil a ozvalo se ciknutí. Dveře se otevřeli. Oni tam však dál stáli a nemohli se od sebe odtrhnout.

" Nezapomeň že jsem přišel na čaj a pro nějaké spisy, ne pro tohle". Peter skoro zaskučel. Nemám ho rád, vážně nemám rád když mi tohle dělá.
"No dobře". Rozmrzele vedl mladíka chodbou, kterou lemovalo jen pár dveří. Michail si všiml, že jsou v sedmém patře, to je hodně vysoko. Když došli na konec chodby Peter se začal přehrabovat ve svých kapsách aby našel klíče. Michail zatím pozoroval noční krásné světla Prahy z okna na chodbě. Byl to krásný výhled jak na řeku tak na velký kus města. Líbilo se mu to.
" No konečně, už je mám". S tím odemkl a nechal dveře otevřené. Díval se chvilku na krásnou siluetu mladíka u okna. Tenhle obraz by měl namalovat nějaký velký malíř. Stálo by to milióny.
Michail se na muže otočil a obdaroval ho vřelým pohledem.
"Prosím madam, pojďte dál do mého příbytku".

Mladík se jen ušklíbl. Tak madam jo? No jen počkej ty kašpare.
Peter rozsvítil a pokojem se rozlilo krásné světlo. Co Michaila překvapilo bylo to, že tento byt byl mnohem větší než předpokládal. Nádherný zařízený obývací pokoj s velmi pohodlně vypadající válendou, krásně sladěné barvy...hm tohle práce nějakého dobrého bytového architekta.
Menší kuchyň, ale plně vybavená a funkční. Nezdálo se, že by ji Peter příliš využíval, jaká škoda. Vsadím se že si radši objedná studenou pizzu než aby něco uvařil. A umí vůbec vařit?
A pak si Michail jen ze zvědavosti otevřel jeho ledničku. Hm vypadala celkem vybavená, na to že byl delší čas pryč.
Petera to celkem pobavilo.

"No jo, to jsem si mohl myslet, lednička je jediná věc v mém bytě co tě zajímá že"!
Mladík se zatvářil ukřivděně a nafoukl se jako velký balon. "A co jiného by mě tak mělo zajímat"?
"Třeba moje ložnice, nebo postel" Zkusil Peter laškovně. No jo ten myslí jenom na jedno. Když viděl jaký káravý pohled na něj chlapec hází, jen si povzdychnul. Hodil poštu na stolek a dál se ji rozhodl nevěnovat, nebylo tam stejně nic zajímavého. Pak zmizel v jedné místnosti vlevo a vrátil se už bez kabátu a saka, jen v jednoduché bílé košili a černých kalhotách. Michail musel uznat že teď se mu líbí mnohem víc.
Peter se usadil do křesla a sledoval jak mladík bloudí po pokoji a zkoumá ho.
Pak se začal trochu nevěřícně škrábat na hlavě.
"To tu bydlíš úplně sám, v tak velkém bytě"?
Peter tuhle otázku čekal. "Ne, úplně sám ne". Michail zpozorněl. Teď z něj vypadne že má přece jenom přítele.
"A s kým"?
"S Dominikou". Michail sebou prudce trhnul a zadíval se na muže rozvaleného v křesle. Užíval si pravděpodobně vůni domova.
"A to je tvoje..."? Jestli řekne žena nebo snoubenka tak ho vážně asi zabiju.
Peter si povšimnul jeho žárlivého výrazu a skoro si zamnul ruce.
"To je moje spolubydlící".
"Spolubydlící"? Mladík tupě zíral na nějakou malbu na zdi a přemítal co to znamená. Milenka? Kamarádka?
"A kde je teď? Jí nevadí že si do bytu taháš prostituty"?

Peter se hluboce zasmál svým smyslným hlasem. Michail ho okouzleně poslouchal. Miluju jeho hlas. Miluju jeho smích, jeho ruce, jeho polibky...ale už dost.
"Popravdě je ji to jedno, většinu času tu stejně není, tak mám byt sám pro sebe".
Teď už chlapec nechápal vůbec nic. Proto se ho Peter rozhodl dál netrápit a osvětlit mu situaci.
"Dominika je letuška. Proto je často pryč. A
já vlastně taky. Takže se tu tak střídáme. Jen málokdy se nám stane že jsme oba stejně v Praze. Navíc teď tráví spoustu času v Neapoli se svým snoubencem".
Ten balvan, který Michailovi spadl ze srdce, bylo slyšet snad i na druhém konci města. Dobře tak tahle Dominika je ze hry. Díky bohu.
Michail se přesunul k Peterovi a obsadil pohovku přímo naproti.

"Nepřipadáš si tu někdy až moc sám"? Michail tuhle otázku pronášel velmi pomalu a tišeji než obvykle. A Peter se nad tím musel zamyslet. Už dávno pochopil že nemá cenu si něco nalhávat. Ano připadá si tu osamělí, proto tak moc v poslední době pracuje, proto je pořád v pohybu, všechno pro to aby se nemusel vracet do prázdného bytu. Když tu ještě bývala Dominika, chodili spolu třeba do kina, nebo na večeři, nebo si prostě půjčili nějaký film. Znají se už od školy a tak byl rád když mu tenkrát nabídla společné bydlení. Samozřejmě Dominika byla jedna z mála osob, která věděla o Peterově..ehm orientaci. A taky jedna z mnoha, která neschvalovala jeho minulého přítele. Je taky pravda, že ona mu hodně pomohla po jeho posledním rozchodu. Jinak by se tady ukousal.
"Hm, občas je". Přiznal v klidu bez mučení a zahleděl se chlapci do očí. Ale ty jsi na tom mnohem hůř viď maličký?