Kapitola 34

Semi
Mladík nebyl připraven na něco takového, jeho rozum se s tím nechtěl smířit. I když Edvina znal jen těch několik dnů, přece jen si ho oblíbil. Vzpíral se faktu, že mu nemohl pomoci, zachránit ho. Vždyť přece tohle nebylo fér, vážně měl Semi za to, že Edvina odsud dostanou, že odejde spolu s nimi, byl to tak silný muž. Teď se díval na jeho zkrvavené tělo a nevěděl co dělat dál.
"Musíme jít."
"Ale co Edvin? Nemůžeme ho tu nechat... musíme..."
Ale upír neměl chuť se s mladým lykanem dohadovat. Možná to vypadalo, že ho smrt jeho přítele nezasáhla, ale to jen proto, že dokonale skrýval své emoce. Proto Semiho vytáhl silou na nohy a zamířil ke dveřím. Tady už nezmohli nic. Nabídl Edvinovi šanci na život, odmítl ji... zemřel jako člověk, tak jak si to přál.
Chlapec za upírem skoro klopýtal, jeho zranění ho bolela, ale jako by to necítil. Do očí se mu nahrnuly slzy, jeho zvířecí pudy se utišily žalem, za člena své smečky.

Darius
Upír si povšiml dveří, kolem kterých předtím nešli, vypadalo to jako utajený výtah a i když vyžadoval heslo, Dariusovi se ho povedlo prolomit ostřím katany. Trochu nešetrně chlapce vhodil do výtahu. Tušil že asi pravý výzkum bude pod povrchem, v podzemí. Takto by to bylo příliš snadné. Ale jen jedna ústupová cesta v podobě výtahu mu moc jistoty nepřidávala. Nevěděl totiž co přesně je dole. A mladík mu v tom příliš nepomáhal. Teď nesměli váhat.
Potřeboval Semiho smysly, které jim mohli zachránit život. Proto se na chlapce tvrdě zahleděl.
"Na truchlení bude času dost. Teď nesmíme dovolit, aby jeho smrt byla zbytečná, rozumíš?"
Ale chlapec nehodlal poslouchat a tak si ho Darius přivinul na svou hruď a dlouze ho políbil, aby ho trochu probral z letargie. Semi se sice bránil a snažil se upíra odstrčit, ale k ničemu to nebylo, tak se po chvíli nechal unést tím krásným pocitem. Možná by se líbali i dál, kdyby výtah nezastavil v přízemí s hlasitým cinknutím.
Pokud o jejich návštěvě v podzemí nikdo nevěděl, tak teď už byli prozrazeni. Upír si v rukou protočil obě katany a zahleděl se na chlapce, jestli je připraven.

Rudé požární světlo blikalo a osvětlovalo červenou mlhou prostory laboratoří. Pro Semiho to znamenalo jasnou barvu agrese, která se v něm mísila spolu se vztekem a žalem. Ale pro upíra to byla známka pasti. Všiml si toho už hned jak vystoupili z výtahu. První místnosti byly rozházené a poničené, ale tato, kterou našli uprostřed, jen jediné dveře, jež vedly do kruhového sálu. Měl z toho špatný pocit. Když se pak Semi naježil, měl jistotu že všechny nahoře na povrchu zabít nezvládli. Dveře za nimi se automacky zavřely.
"Drž se u mě."
Semi už nestihl odpovědět, jen se natlačil k upírovu boku zády a sledoval odkud přijde to nebezpečí. Po pár vteřinách se kolem dokola otevřely průlezy, kterými vzápětí začaly do kruhové místnosti vlézat podivná monstra Trojí krve. Těch zbylých šest z klecí nahoře. Brzy upír a mladý lykan byli obklíčeni ze všech stran.
Pak průlezem prolezl ještě muž, ve špinavě bílém plášti a s šíleným výrazem na tváři. Vedl si na řetízku své nejlepší dílo.
"Tede!!"
Sotva Darius stačil chlapce zastavit, aby se k tomu doktorovi nerozběhl, protože ti netvorové by ho roztrhali za živa. Kolem zdi zatím kroužili a sledovali svou kořist, jen čekali na to poslední, na povel svého pána.
Semi totiž poznal v doktorově zvířátku svého kamaráda Teda. A konečně na něj dolehla celá ta hrůzná zkutečnost. Toho co teď vlastně z Teda bylo. Jen jakési monstrum, ani vlkodlak, ani upír, ani člověk. Stvůra na pomezí tří ras, poslušná na slovo, sedící u nohou svého pána, jež ji stvořil.
Ale doktor se tomu jen smál.
"Našli jste můj výzkum, ale živý odtud neodejdete. Nemůžete mě zastavit! Bůh mi ukázal cestu, ukázal mi jak stvořit čtvrtou rasu. Brzy mí miláči ovládnou svět. Vypudí z něj vaše podřadné rasy a stanou na vrcholu potravního žebříčku!"
"Vyrobil jste jen nekvalitní zmetky, jen mutanty, kteří se brzy obrátí proti vám doktore Belisi. Ale já vás zastavím, vyhubím ty vaše hračky, jednou pro vždy!"
Byly to odvážná slova, Darius si musel dávat pozor, hlídal si všech pět těch stvůr, co kolem nich kroužily, aby odhadl která první zaútočí. Věděl že tohle bude těžký boj. Po pořadě by měl možná šanci je zlikvidovat, ale pokud zaútočí najednou, bude z nich žrádlo pro psy. Už neměl dost síly, ale stále měl jedno malé eso v rukávu, svůj modrý plamen. Jenže tvorba zabere pár sekund a upír pochyboval, že ty stvoření si sednou na zadek a počkají až ho stvoří.

"Tede, to jsem já Semi, copak mě nepoznáváš? Co to s tebou udělali?"
Ale Semiho snaha nějak navázat komunikaci s tím tvorem vyšla vniveč. Vůbec nezaznamenal, že na něj někdo mluví.
"Nemůže tě poznat Semi, už to není tvůj přítel."
"Má pravdu, poslouchají jen můj hlas, mé rozkazy. Z jejich osobnosti nezbylo už nic. K čemu by ji potřebovali. Jsou dokonalí."
Semimu se to nechtělo věřit, přece jeho přítel... ne. Ted už je nejspíš mrtvý, ten kterého znal. Setřel si z očí slzy. Další  přítel, kterého nedokáže zachránit v jeden den. To už bylo příliš. Ale rozhodl se, bude chránit Dariuse, i kdyby musel jít proti svému kamarádovi.
"Tohle není dokonalost, to není život. Zabiju tě za to cos mu udělal."

Pak už to šlo rychle, doktor se jen rozesmál a snadným pohybem ruky dal svolení k útoku. Byl tak sebejistý. Všechny stvůry se najednou vrhly na upíra, který stihl dvě odrazit katanami, ale nemohl se spoléhat na to, že bude schopen uchránit Semiho v tomhle zmatku. Chlapec se zase vrátil do své vlkodlačí podoby a odvážně se vrhl na první bestii.
Jen obrana by jim nepomohla. Jestli přežijí netušili, ale bojovali o svůj život jako lvi.
Semi však po chvíli svým zraněním dal za pravdu, už nebyl tak pohyblivý a byl snadným cílem, proto se upír přesunul k němu a dělal mu štít.
Doktor Belis po dlouhých sedmi minutách boje pochopil pravdu. Pochopil, že na toho upíra by mohli být jeho miláčci krátcí, už se mu povedlo jednoho zabít a druhého vážně zranit.
"Všechno aby jsi člověk udělal sám."

Darius si doktora tolik nevšímal, takže nezahlédl jak z kapsy doktorského pláště vytahuje zbraň. Nevšiml si toho ani Semi, který měl co dělat, aby dokázal upírovi chránit alespoň záda. Chlapec si toho všiml až už bylo pozdě. Ještě stačil vykřiknout, aby Dariuse varoval. A upír ještě stihl první ránu vykrýt, ale druhá kulka se mu zakousla hluboko do paže. Kulky by normálně pro Dariuse nepředstavovaly žádnou hrozbu, ale pozdě si uvědomil svůj omyl. Hlava se mu zatočila a i když se snažil s tím bojovat, chvíli po zásahu sjel na kolena a bílá katana mu vypadla z levé ruky. Semi překvapeně vyštěkl a hnán touhou ochránit, toho jenž miloval, se přes bestie vrhl po doktorovi, když narazil do Teda. Věděl že ho musí zabít, nebo bude sám obětí smrti. To poslední co stihl zaznamenat, jak se upír přeci jen ztěží postavil na nohy a sevřel svou černou katanu. Pak už místnost oslepilo modré světlo a obrovský žár spálil Semimu kožich, když se zakusoval svému bývalému příteli do krku se zavřenýma očima....

Semi
Když se probral a otřepal, stěží se dokázal posadit. Všiml si, že je ve formě lidské, ale kdy se zpátky proměnil a proč netušil. Nejspíš ztratil vědomí a tak mu jeho vlkodlačí forma nevydržela. Hlava mu třeštila a stále viděl všechno modře. Ten smrad co v místnosti panoval byl odporný, viděl na svém těle popáleniny, pak si všiml, že na jeho nohou leží ožehlá mrtvola, ze které se ještě kouřilo. Ted...ne, to nemůže... jak? Co se stalo? Snažil se vybavit ty poslední chvilky. Upíra na kolenou, pak ten modrý plamen, doktorův křik. Zakousl se Tedovi do krku... ten plamen ho oslepil, zavrávoral a zalehl ho...
Rychle se rozhlédl a všiml si na zemi ještě dalších pěti mrtvol bestií, které taktéž doutnaly. Pach spáleného masa se nesl místností. Nemohl uvěřit té síle, kterou upír dokázal vyvolat, ani tomu, že je živý. Díky tomu zalehnutí ho plamen nezasáhl, takže mu to spálilo jen ruce a trochu nohu. I zdi byly očouzené, ale upír nikde. Snad se... nevypařil? Mladík se vyhrabal těžce po zdi na nohy, ale chůze mu moc nešla, spíše se sunul po zdi dál. Hledal na zemi nějakou hromádku popela, která by zůstala po upírovi, ale nic nenašel. Nakonec se zahleděl na tělo bestie, která dříve byla jeho přítel Ted.
"Odpusť mi, měl jsem něco...udělat, nějak tě...zachránit. Nedokázal jsem nic...ale přísahám, jednoho dne, budu tak silný, že už ochráním každého. Byl jsi pro mě moc důležitý. Nikdy...nikdy nezapomenu Tede."

Až poté upřel zrak mladík na výtah, který byl pootevřený. Zahlédl tam čouhat nohu a hned pochopil. Vrhnul se k těm dveřím a snažil se je otevřít, což se mu po chvíli povedlo. Zahlédl na zemi ležet upíra a rychle se k němu sklonil, aby mu aspoň podepřel hlavu.
Všiml si, že má strhnutý rukáv levé ruky, upoutalo ho to, protože viděl jak se mu pod kůží stříbří žíly. Všiml si že to už pokročilo až k rameni a proto si urval ze své košile kus látky a paži upírovi zaškrtil. Nevěděl zda to pomůže, ale nějak automaticky si vzpomněl na to, co mu Edvin vyprávěl. Na to, že upíři nepřežijí, když se jim do krve dostane stříbro. Teď už chápal proč Dariuse ta jedna kulka složila na zem. Upír po chvíli otevřel oči. Ještě se zdálo že vnímá. Semi se mírně usmál, byl rád že upír žije, teď ho odsud musí dostat a vyhledat nějakého doktora. Ale když se ho pokusil zvednout, upír ho zastavil.
"Nesmíš...nesmíš se mnou hýbat. Já...potřebuju tvou pomoc, musíš to udělat."
"Udělat co? Nemluv, najdeme nějakého doktora, venku už musí být tma."
"Neposloucháš mě. Mám stříbro v krvi, šíří se tou paží. Až se dostane k srdci zemřu, rozpadnu se na prach. Když mě zvedneš, můj krevní oběh bude pracovat rychleji a zemřu dříve. Takhle to ještě zvládám potlačovat, ale už...už nemůžu."
"Co...co mám dělat? Jak ti pomoct? Nesmíš to vzdát, nesmíš mi taky umřít slyšíš, opovaž se!"
Upír znal jediný způsob jak tohle zvládnout. Bylo to ale riskatní. Díky tomu, že použil všechnu svou sílu byl hodně oslabený, nedokázal se ani hýbat, nemohl to udělat sám. Proto Semimu do ruky vtlačil svou černou katanu.
"Teď dobře poslouchej, nemám jinou možnost. Musíš mi tu paži...useknout. Aby se z ní už nešířilo stříbro. Katana je ostrá, musíš jen správně švihnout."
"Ty chceš abych ti uříznul ruku? To přece nejde, Dariusi to..."
"Mlč. Nemusíš mít strach, naroste mi nová. Pokud to přežiju. Jiná šance není. Buď to uděláš, nebo si mě pak můžeš odnést domů na lopatičce. Vyber si."
Dariusovi se nelíbila představa svojí smrti, vždy doufal že zemře nějak jinak, ne tak potupně. Ještě nedokončil práci, ještě nemůže jít. Vložil tedy veškerou svou důvěru do toho chlapce. Věděl že žádá příliš, že po tom všem...
Semi tedy sevřel pevněji katanu, nevěděl jak se s ní zachází, ale viděl ji upíra používat tolikrát, viděl ho v ostrém boji. Byla tak lehká a tak se leskla. Nebyla na ni ani kapička krve, dokonalý pohled. Chvíli studoval čepel a jeho vědomí se vyrovnávalo s tím rozhodnutím. Ale slíbil to, slíbil že bude silnější, že se o Dariuse postará. Ztratil už všechny, Edvina i Teda a Darius je poslední. Toho odejít nenechá. Proto se vyškrábal na nohy a kývl.
Nevěděl zda to upíra bude bolet, ale neváhal. V jeho tváři se usadilo chladné odhodlání, když upírovi odkopl paži od těla a jedním rychlým sekem ji uťal. Hned poté se paže pomalu rozpadla na prach, zamořená stříbrem.