Kapitola 39

Dny ubíhaly rychle a Peter se pomalu připravoval na soud, který je čekal.
Michail mu řekl spoustu důležitých informací a skutečností, takže už to vypadalo celkem nadějně. Když konečně uzavíral tuhle prokletou složku líbnul Mišu do vlasů.
"Pro dnešek si dáme pauzu, musíš něco sníst". Michail souhlasil, ale jeho chuť k jídlu jako by se vytratila. Musel znovu prožívat to na co už nechtěl myslet. Někdy ho až Peter strašně štval těmi dotěrnými otázkami. Jejich vztah se omezil jen na vztah právníka a svědka, tak to Peter chtěl. Žádné něžnosti, žádné milovaní. Po večerech seděl v pracovně a sotva ho kdy políbil. Michaila začala přepadat panika. Myslel si že už o něj Peter nestojí, nedokázal si vysvětlit ten jeho nezájem. Ale ani on sám se nesnažil muže jakkoliv svádět. Všechna jeho pracně nabytá sebedůvěra a odvaha byla najednou pryč a přepadala ho úzkost.
Proto vítal každou přestávku od těhle nepříjemných výslechů.

Peter řešil podobný problém. Věděl že pokud tenhle případ chce dovést do konce nesmí do toho míchat city. To by se nikam nedostal. Věděl také že to pro Míšu je těžké, všechno mu to vyprávět. Nechtěl ho trestat za tu lež, nebo zatajování informací jak tomu říkal. To co ho trápilo bylo něco jiného. Často ve svých otázkách narazil na jméno Alexeje Borodina a chlapec jako kdyby podivně ztichl a jeho odpovědi začali být neurčité a obecné. Nerozuměl tomu. Svého otce chce poslat za mříže a jeho pravou ruku ne? Michail mu řekl že to právě Borodin mu pomohl v útěku. Chápal že ho nechce zradit. Ale jednou se už rozhodl a tak to musí dokončit. Nelze usvědčovat jen toho koho chce. Až to Peterova trpělivost prostě jednou nevydržela.
"Proč toho chlapa pořád chráníš? Víš co je zač? Víš kolik lidí zabil nebo dal zabít? Michaile proboha nemůžeš ho takhle krýt".
Mladík jen sklopil hlavu v provinilém gestu. Věděl to, ale přesto si moc přál do toho Alexeje nezatahovat. Ale to nebylo možné.
"To že ti ještě pomohl neznamená že to není zločinec".

Trvalo skoro týden než se Peterovi povedlo sestavit celkem pevnou žalobu i s důkazy a Míšovou výpovědí. Teď už si byl jistý že Kalinina odešle na dlouhé roky za mříže. Z Michaila se však během toho týdne stalo hromádka neštěstí, taková jakou býval když ho poznal. V noci se budil s nočními můrami, skoro nic nejedl a vyhýbal se pohledu Peterovi do očí. Ne tohle přeci nechtěl. Nechtěl přijít o své krásné sluníčko, které mu úsměvem prozařovalo život. Bolelo ho takhle ho vidět.
"Mišáku pojď ke mě přeci". Přitáhl si chlapce k sobě do náručí a pevně ho objal. "Už brzy to bude za námi. Už brzy".
Včera se ho Peter zeptal co bude potom až jeho otce odsoudí. Bude se moci vrátit domů, to sám věděl dobře. Ale Peter se bál že o něj přijde, bál se že ho ztratí. Nemohl mu však bránit. Michail mu jasně dal najevo že si přeje alespoň vidět matku a sestřičku a pak že se uvidí.
"Mám tě rád víš to? Já vím že tohle pro tebe bylo těžké. Ale už je to pryč. Usměj se na mě Mišáku. Chci zase vidět tvůj krásný úsměv".
Když Peter předkládal všechnu svou práci soudci ten jen nevěřícně kulil oči. Hned mu bylo jasné jaký zlatý poklad tenhle právník vykopal. Důvěřoval jeho schopnostem, ale že se dostane tak daleko. Avšak soudce trval na tom, že tuhle výpověď musí svědek sám potvrdit u soudu. Peter se zhrozil. Věděl že je tu to riziko, ale nechtěl aby Michail svědčil přímo. To by nemusel zvládnout. Snažil se to soudci vysvětlit a vymluvit mu to...ale nebylo to možné. Proto se domů vrátil zkroušený.

"Míšo musím s tebou mluvit".
Michail k němu vzhlédl a věděl že je něco špatně. Uměl už v Peterově tváři dobře číst.
"Soudce chce abys byl korunní svědek a svědčil před porotou u soudu".
Michail se jen prudce nadechl. "Ale říkal si že tohle nebude nutné, že nemusím...".
"Já vím Mišáku, ale nemám jinou možnost než tě předvolat. Nemám nic kromě tvé výpovědi a svědectví". Michail se začal trochu mračit a promýšlet. Nakonec ale jen dodal. "Věřím ti, takže s tím souhlasím".
Tak rychlí souhlas Peter nečekal. Navíc to že Michail bude svědčit neslo i svá rizika. Musel jim oběma zajistit ochranu. Ale policii volat nemohl. Ti by ho strčili do vazby, nebo někam odvezli a už by ho neviděl. Proto se rozhodl využít znovu Davidovi pomoci a zavolat mu. Sdělil mu že má korunního svědka a s ním že Kalinin padne. To muže na druhém konci telefonu značně zaujalo a tak slíbil že přijede k Peterovi.

Když přijel tvářil se taky zachmuřeně a byl velmi zvědavý na toho svědka.
Peter sebou přitáhl Michaila a pevně ho držel za paži, aby se nemohl vykroutit, protože policii nedůvěřoval.
"Míšo chci ti někoho představit. Tohle je můj kamarád David, pomáhal mi s tím případem. Od něj jsem měl většinu informací".
Michail se na toho muže podíval, ale jasně dal najevo že mu nevěří.
"Míšo uděláš pro mě něco? Představ se". Michail věděl co Peter sleduje. Chtěl toho muže šokovat. Proto tedy nasadil trochu křečovitý úsměv a podal nic netušícímu muži pravačku. "Michail Kalinin, těší mě".
Chudák policejní důstojník zrovna popíjel kávu, takže se skoro poprskal a začal kuckat, přitom ukazoval stále prstem na Míšu.

"To jako fakt? Petere ty si snad ze mě tropíš žerty, navíc tak hloupé".
"Žádné žerty, mluví pravdu".
"No počkej..počkej", muž se musel posadit a trochu si přebrat myšlenky. "Tím chceš říct že si našel Kalininova uprchlého synátora? To není možný. Jak proboha když nám se to nepovedlo"?
Peter věděl že tentokrát musí lhát. Domluvili se na tom s Michailem už dřív. Nemohl mu říct "hele spím s ním nějaký pátek, ale představil se mi až nedávno". Navíc by se tím kompromitoval jako právník a s případu by ho odvolali pro zaujatost, což si nemohl dovolit. Vlastně ho nemusel ani hledat, aby ho našel.
"No to...to je dlouhá historie, dejme tomu že spadl z nebe".