Kapitola 46

Peter jen zavřel dveře a pokusil se i zavřít ústa. Co tu sakra chce? To se mi jen prostě vecpe do bytu? Chce mě snad zabít? Ta otázka mu nedala kouska klidu.
"Co chcete"?
"Já? Já nechci nic, ale vy by jste mohl".
Petr na něj vzhlédl a střetli se znovu pohledy. V těch Peterových očích plápolal oheň vzdoru a hněvu, ale za ním viděl Alexej velký strach a lásku, což ho na chvilku opravdu vyvedlo z míry. Jeho oči byly chladné, plné otupělého odhodlání, plné bolesti. Už chápal proč si Míša vybral jeho. V místnosti zavládlo ticho.
"Milujete ho"?
"Kde je? Vy to víte že? Je v pořádku"?
Alexej se zadíval z okna s tím že není povinen odpovídat na jakékoliv otázky. Ani nevěděl proč se na takou zbytečnost toho muže ptá. I kdyby řekl ano nic by se nezměnilo.

"Víc než si dovedete představit". Peter už tušil že tu ten muž není jen tak. Měl hrozné podezření že Míšu mají oni. Všechno se v něm sevřelo a on věděl že už nemá co ztratit když mu vzali to nejcennější.
"Ještě žije". Alexej nevěděl proč ty dvě slova v něm vzbudila takovou bouři pocitů. Ještě ano. Ale až tě zabiju jeho srdce vyhasne. Nezaslouží si to. Rychle se tedy otočil na Petera s prosbou v očích, i když věděl že není již pomoci. Mohl by ho přeci tak snadno zachránit, prostě mu říct ať zmizí a Kalininovy namluvit že se vzpouzel tak že mu ustřelil hlavu. Jenže věděl že by mu to pravděpodobně neprošlo. A navíc viděl v Peterově očích to odhodlání, nikdy by neodjel.
"Co mám udělat? Mám snad ten proces zastavit? Nesmíte mu ublížit".
Peterovi se to setkání zdálo divné. Nejen že ten muž přišel až k němu domů, navíc vypadal tak zvláštně nerozhodně, jako kdyby zvažoval všechny možnosti. Nerozuměl tomu, ale opravdu si představoval pravou ruku tak mocného mafiánského bosse trochu jinak. Tenhle mladík byl spíše jen prázdná nádoba, jen nástroj k plnění příkazů. Ale stejně tak dobře od Míši věděl že i Borodin už se jednou vzepřel. Pokud má Mišáka jeho otec možná by mi mohl pomoci.
"Pomůžete mu"?
"Nemohu".
"Nemůžete, nebo nechcete"?
To Alexeje dosti rozčílilo, takže pevně sevřel v kapse svou zbraň.
"Budete muset jít se mnou".
"A když odmítnu"?
"Donutím vás".
"Chcete mě zastřelit"?
Alexeje už tyhle otázky přestali bavit, proto se rozhodl tuhle směšnou diskuzi ukončit.
"Chcete aby žil"?

Peter trochu pobledl a jasně pochopil že nemá na vybranou. Ten muž se ho rozhodl vydírat. Chtěl Michaila vidět, možná že když půjde dobrovolně ...
Kdyby ho chtěl Borodin zabít neobtěžoval by se s ním tady zdržovat, takže asi něco chtějí. Možná aby stáhnul žalobu? Nerozuměl tomu, ale věděl že nemá na vybranou.
Proto jen kývl a vzal si kabát. Alexej se jen pro sebe usmál. Tak průhledný. Je nebezpečné k někomu chovat city, ostatní lidé to využijí vždy proti vám. Mít city znamená být zranitelný. On to nikdy neznal a byl rád. Ale v takových chvílích, kdy viděl v očích toho právníka tu obrovskou starost o milovanou osobu přál by si vědět jaké to je.
Vyšli spolu ven a Aljoša mu jasně naznačil aby se nesnažil o nějaké podrazy jinak do něj udělá pár děr navíc. Kalinin řekl živého, a on moc dobře věděl jak člověka bolestivě zranit ale nezabít. Pak ho zavedl ke svému autu a nechal nasednout. Peter byl ohromen z jeho chladného a nezúčastněného chování.
"Proč se Michail vracel? Jen kvůli vám? Jak směšné,věděl co ho čeká když se vrátí. Tak proč"?
Alexej pevně svíral volant, až jeho kožené rukavice začali vydávat praskot.
Petera to překvapilo. Hleděl na toho mladého muže a pomalu mu to celé začalo docházet. Vzpomněl si na tu kresbu v Michailově skicáku. To jak říkal že je to přítel...
"Chtěl jen domů".
Zbytek cesty už oba dva mlčeli, nebylo co víc říct. Oba muži se nejspíše konečně pochopili. Oba dva měli Michaila rádi. Oba věděli, že Michal si určitě nezaslouží to co se mu děje...a oba také někde ve skrytu duše cítili, že dnes se rozhodne o všem a o osudu jedné lásky.
Alexej ještě nevěděl jak se zachová. Co když bude chtít Kalinin aby zabil Míšu, dokáže to? Něco takového je přeci nemyslitelné.... tohle byla situace ze které nebylo úniku. Ať učiní jakékoliv rozhodnutí, pravděpodobně ho bude stát život.