Kapitola 49

O dva dny později seděl Míša zabalený v dece před obrazovkou televize a netrpělivě čekal na zprávy. Peter mu donesl horké kakao a přisedl si k němu na pohovku. Opřel si ho o sebe a něžně ho vískal ve vlasech. Snažil se být s ním a uklidnit ho jak jen dovedl. Bylo to pro ně hodně těžké. Michail prospal celý minulý den, jak byl vyčerpaný a odmítal pustit Peterovu ruku. Proto s ním Peter zůstal a pevně ho svíral v náručí. Až dnes ráno se na chlapcovi tváři znovu objevilo něco připomínající úsměv a Peterovi z toho pookřálo srdce. Sliboval, že všechno bude zase dobré...že už je ta noční můra za nimi....
Konečně se na obrazovce objevila zpráva, kterou Michail vyhlížel. Celý chudák strnul a bedlivě poslouchal.

Reportér hlásil, že bylo nalezeno tělo jednoho z největších ruských bosů v ČR a pak dokonce dostal slovo i hlavní vyšetřující, což byl i k Peterovu překvapení právě jeho přítel David. O Míšově přítomnosti nepadlo ani slovo. Reportér se zeptal jak to bude s procesem proti této ruské buňce, ale odpovědi se mu pro utajení nedostalo.
To co Peterovi i Michailovi však vrtalo hlavou bylo to, že jak reportér řekl, tělo Alexeje Borodina se nenalezlo. To by znamenalo...Chlapec se obrátil s vytřeštěnýma očima na Petera a ten jen kývl, jako kdyby tušil jeho otázku. Přežil...usměvavý zabiják dokázal vyváznout. Michail měl radost. Věděl že tohle je konec. Aljoša pro něj neznamená nebezpečí, spíš naopak, někde tam uvnitř cítil, že ho bude vždy z dálky sledovat a hlídat jeho bezpečí a to na jeho tváři už konečně vyloudilo hřejivý úsměv.
Jeho otec je mrtvý, rodinná buňka mafie se tudíž rozpadne. A já....já budu svobodný. Už se nemusím bát, už nemusím cítit ten strach. Jako kdyby si to Míša s uvědoměním vryl do paměti. Teď se cítil tak volný. Peter ho políbil do vlasů a zašeptal jak ho miluje. Míša zvedl hlavu a věnoval mu dlouhý polibek.

O týden později:

"Tak pospěš si přece Petere...".
Míša stepoval u dveří a už se nemohl dočkat. Ale jeho přítel jako kdyby schválně tuhle událost zdržoval. Ještě si rychle zapínal košili a dobíhal k Michailovi.
Chlapec svíral v náručí vyřezávaného koníčka ze dřeva, dárek pro svou sestřičku. A velkou kytici pro svou matku. Nemohl se už dočkat až je znovu uvidí...
Peter ho vzal kolem ramen a se smíchem vběhli do zavírajícího se výtahu, kde se opřeli o stěny a začali se líbat.
"Pomuchláme tu kytku".
"Ale já chci pomuchlat tebe".
Ozval se dvojí zvonivý smích. Vždyť život byl přeci jen krásný a něco dobrého v něm našel i Michail. Svého Petera.

Peter přede dvěma dny odevzdal soudu všechny své dokumenty a usvědčující obvinění vůči celé té buňce ruské mafie. Předal je a celého případu se k obrovskému údivu soudce neprodleně vzdal. Věděl že teď už to je jen na nich. Teď už justice zvládne dokončit ten zbytek. Naštěstí David nepromluvil. Nechal si Michailovu existenci pro sebe, takže se jeho jméno neobjevilo na žádném spisu či dokumentu. Včera je přišel sám navštívit, aby jim sdělil že vše už je v pořádku a že Míšovi už nehrozí žádné nebezpečí. Ostatní Kalininovi muže vesměs pozatýkali. Jen pár se jim povedlo zmizet...ale to byla jen otázka času než je objeví. Horší to bylo v případě Borodina...po tom jako by se slehla zem, jako kdyby vůbec neexistoval. Sice tušil že mu k tomu Míša nic neřekne, takže nemohl být ani zklamaný. Jen jim popřál hodně štěstí ve společném životě a rozcuchal chlapci světlou kštici. Než však odešel nezapomněl jen tak mimochodem poznamenat, že vyšetřování se Kalininovi rodiny nijak nedotklo...bylo to jako by Míšovi řekl vše je v pořádku chlapče. Můžeš se vrátit domů....
Celý zbytek dne chodil Michail jako bez duše. Peterovi to rvalo srdce. Věděl že je na čase se rozloučit, věděl že Míša si přeje vrátit si domů. Vždyť si to přál už od samého začátku, v tomhle mu nemůže bránit. Nemůže ho u sebe držet násilím byť ho miluje sebevíc...
Musel si s Michailem promluvit. Řekl mu že ho do Ostravy k rodině zaveze pokud si to bude přát. A Míša souhlasil. Povídali si ještě celou noc, proto Peter vstával tak pozdě...
Celou noc se Peter snažil zjistit na čem je. Svírala ho tíseň, že by měl svého Mišáka ztratit. A mladík tu tíseň také vycítil. Ale nedokázal Peterovi odpovědět jak to bude dál. Sám to nevěděl. Celou dobu si jen přál vrátit se domů, nečekal že na své cestě...nebo spíš útěku, potká lásku. Jenže teď byl bezradný. Proto se rozhodl na otázku kde by chtěl zůstat prozatím neodpovídat.

Cestou autem měl dost času na přemýšlení. Chtěl Petera představit matce jako svého partnera. I když červík strachu v něm stále hlodal. Snad se bude mámě líbit. Chtěla by abych byl šťastný. Ale o tomhle znovu nechci rozhodovat sám. Nechci znovu utéct před svou rodinou. Chci vidět jak Naďa vyrůstá. Chci ji jako velkej brácha pomáhat s úkoly. Chci chodit na její školní představení, vymlouvat ji prvního kluka i nabídnout rameno až ji někdy bude smutno. Nechci se znovu tohoto vzdát.
S jen těžko potlačovanýma slzami se zadíval na Petera, který se na něj mile usmál a sevřel mu v rychlosti stehno, než se musel zase věnovat řízení. Ale jak si mám vybrat mezi rodinou a láskou? Vždyť Petera miluju. Byl se mnou i v tom nejhorším, málem kvůli mě přišel o život. Nechci žít bez něj, líbí se mi naše promilované noci, líbí se mi jeho pohlazení...miluju jak se na mě dívá....co teď osude? Proč mlčíš?