Kapitola 50

"Mami...tohle je Peter, můj přítel".
Hned poté co se Michail mohl přes slzy zase hrdě postavit a matce představit muže, který s ním přišel k nim domů. Hned poté jak ji konečně přestal mačkat. Hned jak ho viděla u dveří zahodila vařečku a všechno nechala být a vrhla se k Míšovi a prudce ho objala. Začala mu říkat jak strašně zhubnul a jak vyrostl za ten skoro rok...

Tolik plakala, ale byly to slzy radosti, které pramenily z toho, že ho zase vidí. Že může znovu obejmout svého syna, který je živý, zdravý a hlavně je tady před ní. Tolik dnů proplakala, tolik dnů toužila ho opět vidět...teď když byl Kalinin mrtvý mohla zase žít svobodně. Uvítání snad trvalo půl hodiny a Peter nemohl zapřít že i jemu slza ukápla, když je viděl tolik šťastné...uvědomil si to. Míša patří sem ke své rodině. A on udělá vše pro to, aby ho nenutil do zbytečných rozhodnutí. Věděl o čem chlapec uvažuje, věděl že brzy se bude muset rozhodnout. Ale když viděl tohle uvítání, měl jistotu. Tuhle bitvu prohraje. Ale co bylo zvláštní...ani to nebolelo jak si myslel. Ne...on chtěl pro Míšu jen štěstí a tady bude nejšťastnější.
Jakmile je Michail s jeho matkou seznámil objala i jeho a děkovala mu za to že se o Míšu tolik staral. Pak Michail odběhl už natěšený do pokoje své sestry a oba dva osaměli. Michailova matka si setřela slzy rukávem a zadívala se na Petera.
"Milujete ho"?
"Ano, víc než svůj život".
"Prosím...prosím znovu mi ho neberte....".
"Je dospělý, musí se rozhodnout sám. Chci jen aby jste věděla, že udělám vše pro to aby byl šťastný, nebudu ho odtrhávat od rodiny, to bych si nikdy nedovolil".

Zdálo se že Míšova matka si v klidu odechla.
"U nás budete vždy vítán, jsem ráda že Michail si našel toho pravého".
Petera oblažila laskavým úsměvem a chytila ho pod paží, pak ho vedla za Naďou do pokoje.
Michail seděl u ní na zemi na koberečku a tiskl svou sestru k sobě. Ta se tomu hihňala a asi to považovala za nějakou hru, bratříčkových slz, které jí máčely vlásky si ani nevšimla. Převzala od něj hračku a začala se rozplývat nad svým krásným koníkem a pak pronesla něco co Michaila zarazilo.
"Aspoň bude mít můj pejsek společnost". A hned vytáhla z postele velmi podobnou dřevěnou hračku v podobě vyřezávaného pejska. Michail na něj hleděl a nic nechápal.
"Nadi a kdo ti dal pejska"?
"No přeci Alexej...dal mi ho včera".
Peterovi zatrnulo a Michail prudce zvedl hlavu a pak vyhledal pohledem nejdřív Petera a pak svou matku.
"On tu byl? Kde...kde je? A co...".
"Ne, Míšo nebyl tu. Čekal na Naďu před školkou".
"Ano...a řekl že mám tomu pejskovi dát jméno Aljoša...líbí se mi to".
S tím se holčička rozesmála a začala si tahat za jeden z copů.
"Míšo? Aljoša odjel...pryč, daleko".
"To ti řekl"?
"Ano... a řekl že se na něj nemáš zlobit".
Dál už se k tomu nevyjadřovala. Bylo jisté že žije...ale bude lepší když se bude držet dál, stejně po něm jde stále kriminálka.

Když později matka musela Naďu uspat a přiblížil se večer Michail a Peter seděli v kuchyni u šálku horké kávy. Oba měli hodně co k přemýšlení. Michail se stále nemohl rozhodnout, proto se Peter uchýlil ke konečnému řešení. Chtěl mu sice dát čas, ale po tom co mu řekla Míšova matka už věděl že nemůže nutit Michaila, aby se s ním vrátil do Prahy. A ani to nechtěl. Ale vzdát se ho nemohl...bezvýchodná situace, která však měla kupodivu velmi snadné řešení.
Peter se rychle omluvil a zmizel venku s tím že si musí zatelefonovat. Michail na něj jen vyjeveně hleděl když ho Peter políbil na rty a zmizel. Zůstal sám se svým rozhodnutím.

"Petere, proč voláš tak pozdě? Víš kolik je hodin...šéf už tu není".
"Já vím Hani, ale tohle zvládnu vyřídit i s tebou. Pořád je to místo v Ostravě volné"?
"Hm..počkej...ano stále to je volné, šéf tam chtěl poslat nějakého nováčka z fakulty".
"Zastav ho a řekni že si to místo beru".
"Ale to přeci...."
"A taky si beru zbytek volna co ještě mám".
"Ty jsi se snad zbláznil".
"Ano Hani zbláznil, žádost o přeřazení ti pošlu v nejbližších dnech faxem".
"Ale...".
V telefonu však už bylo ticho. Peter zavěsil a usmíval se jako sluníčko. Jeho sekretářka jen nevěřícně kroutila hlavou, protože něco takového ještě nezažila. Tak skvělý právník a bude se zahazovat někde v té díře? To nechápu.
Když se vrátil viděl jak Michailova matka zase pláče a Míša ji pevně objímal kolem ramen. Nerozuměl tomu, co se stalo?
Mladík k němu zvednul naprosto sebejistý pohled, ve kterém se zračilo jasné rozhodnutí. Bylo jasné že si Míša už vybral. Vybral si jeho. Nemohl tomu uvěřit a začal se smát. To Michaila celkem pobouřilo, takže se k nim posadil a rozhodl se jim objasnit situaci, ve které jsou vítězi všichni.
Řekl jim že přijal místo na místním krajském soudě v Ostravě, takže se nemusí vracet do Prahy. Jen si tu ještě najde byt někde poblíž a tak budou moci být s Michailem spolu a navíc nebude Míša daleko od rodiny.
Míša i jako matka jen u stolu nepřítomně na něj hleděli.
"Ale těch pár dní než jsi najdu nějaký vhodný byt bych potřeboval nocleh, tedy pokud by to...tvé matce nevadilo".
Míša dál na něj koukal neschopen slova a snažil se přimět mozek k fungování. Vzdal se kvůli mě své práce, kterou měl rád i svého bytu, ...rychle tedy stůl nestůl Petera pevně objal a začal mezi vzlyky šeptat jak strašně ho miluje a že chce zůstat už navždy s ním.

Míšova matka tedy Peterovi nabídla prozatím pokoj pro hosty. A nastalo velké shánění, kdy s Míšou chodili po realitkách, aby si vybrali svůj první společný byt.
Povedlo se jim najít takový rozkošný byteček, jen dvacet minut od Michailova domu. Sice nebyl tak velký a krásný jako ten v Praze, ale oba se do něj zakoukali na první pohled, takže bylo jasno.
A pak nastal kolotoč stěhování, kterého se účastnila i Dominika a její snoubenec.
Všichni si užili skvělé legrace a nevšimli si, že je z dálky pozoruje postava mladého muže ve světlém obleku a záhadně se usmívá....
Jen Míša, který se zadíval jeho směrem ho zahlédl. Vyměnili si úsměvy a zamávali si. Sbohem Aljošo....

Peter i Michail si zařídili společný byt a žili střídavě tam a střídavě u Michaila doma. Peter přijal novou funkci, ve které brzy našel zalíbení a vyšplhal se až na státního zástupce. Protože na soudce byl stále ještě moc mladý.
Michail se po dlouhém váhání a přemlouvání, jak ze stran Petera tak své matky, vrátil zpět do školy. I když už nemohl malovat jako dřív nebrzdilo ho to. Přešel jen na jiný obor a to počítačová grafika, ve kterém zaznamenal brzo úspěchy, když jeho ročníková práce vyhrála soutěž o nejlepší počítačovou grafiku a animaci a tak se Míša mohl chlubit papírem, který si u nich doma vyvěsil.
Matka i Peter na něj byly moc pyšní....

Koncem roku přišla zpráva od Dominiky, že čeká se svým snoubencem miminko. A že hned na jaře se tedy koná svatba, která byla vynucena Massimovou rodinou a na kterou jsou jak Peter tak Míša pozvaní. Oba se tomu ještě dlouhé dny smáli a říkali si že chudáka Massiho litují, uhnat se tak snadno do chomoutu. Svatba to byla velkolepá přímo v italském Meranu, kde se pár novomanželů ubytoval ve své nové vilce.
Dominika už se zdouvajícím se bříškem a šťastný budoucí otec, který zářil na všechny strany. Byla to podle novinových článků a bulváru svatba roku. Když Peter s Michailem odlétali zpátky domů, v letadle se Míša zeptal.
"Viď že mě nepoženeš nikdy do chomoutu".
"Proč ne? Ty šaty by ti slušely".
A pak chudák Peter dostal polštářem po hlavě a Michail s ním zbytek letu nepromluvil a hraně trucoval.
"Stejně jim přeju štěstí".
"Já také, budou mít doma pěknou Itálii".
Oba se rozesmáli a nějaké trucování či urážení bylo zapomenuto....

Naďu konečně přestalo bavit honit holuby a vrhla se na pejskománii a kočkomanii...což bylo snad ještě nesnesitelnější.
K nástupu do školy dostala malé štěňátko zlatého retrívra, kterého Peter splašil bůh ví kde. Michail se raději ani nepídil po tom kolik tohle štěně, nechávajíc za sebou jen
loužičky a rozkousané boty, vůbec stálo....ale hlavní bylo že Naďa byla šťastná.
Michail dokončil školu jako jeden z prvních v ročníků. Všichni se sešli na jeho ukončení studia, což byla velká sláva a Michail zářil štěstím snad stejně jako Massimo tenkrát při svatbě. Sám si ale moc dobře uvědomoval že jedna etapa jeho života teď provždy končí...
Ale budoucnost měl stále před sebou. Budoucnost po boku své rodiny i Petera.
Věděl že on našel to příslovečné zrnko písku...cítil že jeho život někam směřuje...že k něčemu bude. Konečně měl vše co miloval.
Zadíval se na modré mráčky plující po obloze a pronesl slova díků tomu tam nahoře...že i přes ty útrapy ho dokázal provést těmi překážkami až k šťastnému životu.
"Děkuji za to že můžu milovat a jsem milován".
I Peter se ten den díval na obláčky.
"Děkuji ti za to že jsi mi dal lásku"
Oba dva odcházeli ruku v ruce po školní zahradě a mlčeli. Nebylo potřeba už dalších slov. Oba byly šťastní, když měli jeden druhého....