Kapitola 4

Javorový park, předměstí Londýna, rok 2012, zima

Utíkal! Co mu jen nohy stačily. Brodil se hlubokým sněhem jen ve školních papučích. Jeho mikina také brzo zvlhla poletujícími vločkami, a proto mohl chlapec cítit mokrý chlad a zimu po celém těle. Prsty na nohách mu mrzly, ale přesto nezpomalil. Běžel dokud mohl. Bez zimní bundy a pořádné obuvi, se školní brašnou v ruce. Běžel, jako by ho něco stíhalo. Běžel na jediné místo, kde se cítil v bezpečí, kde věděl, že ho vždy někdo vyslechne. Ale kostel Nebeské pravdy to nebyl. Ne, mladý Efram Bei měl již přes rok jedno velké tajemství.
Jakmile uviděl první javorové stromy, zasypané pod těžkou bílou peřinou, zbývalo mu najít jen tu díru v plotě.

Park totiž původně patřil k zahradě místního chátrajícího loveckého zámečku z 18.století. Nikdo však o zámeček zájem neměl, a tak město počátkem roku 2000 nechalo zámeček oplotit a větší část zahrady poskytlo obyvatelům Londýna jako příměstský park. Lidé do něj chodili velmi rádi, až na to, že v zimě byl neudržovaný a hůře přístupný. Efram však proběhl parkem až na jeho konec. Našel mezi kupou sněhu ten oprýskaný sloupek plotu. Na ten si před rokem vyřezal římskou číslici jedna, aby si ho poznačil a věděl, kudy vede cesta do hřejivé náruče. Přesně u tohoto sloupku se totiž plot odchlipoval a zela v něm díra. Pro štíhlého chlapce nebyl problém se i s taškou provléknout skrze ni. Sice jeho nos poznal z blízké vzdálenosti hromadu sněhu na zemi, přesto nezaváhal a zvedl se znovu. Na tvářích mu visely skoro zmrzlé slzy a jeho oči ho pálily mrazem a pláčem.

Našel toto místo vlastně náhodou. Loni v létě, když zhřešil a místo do školy se šel poflakovat po javorovém parku. Viděl malé kotě, jak se zaseklo v plotě a nesmírně mňoukalo. A jako správný hrdina se ho rozhodl vysvobodit. Přitom si všiml toho otvoru. Jeho dětská zvídavost ho nutila prozkoumat i místo za plotem a ten chátrající dům. Jaké bylo Eframovo překvapení, když u domu našel celou tlupu koček, které se sem stahovaly na mlíčko a granule. Někdo je tu nejspíš musel krmit. Ale kdo? Vždyť tohle místo bylo dlouhou dobu opuštěné. Avšak když tak slídil kolem, byl přistižen. Těžká ruka mu dopadla na rameno. Tak rychle se začal vymlouvat, že zabloudil a že tu zachraňoval kočičku, až to Samaela, který tu přebýval, rozesmálo. Eframa poznal hned, jak vstoupil na pozemek za plotem. A i když byl překvapen jeho příchodem, byl rád, že ho zase vidí. Od jeho šesti let se stále potloukal kolem sirotčince a chránil ho. Každý rok o narozeninách, o svátcích vždy chlapce vyhledal, aby s ním mohl chvíli promluvit a věnovat mu dárek. Jednou to byla kniha o andělech, jindy zase výborná čokoláda a jiné sladkosti, o které se Efram dělil s ostatními dětmi v sirotčinci.
Proto jakmile ho mladý hoch poznal, překvapeně zamrkal.
"Vy?"
Samael se mu nikdy nepředstavil jménem, a tak Efram znal jen jeho smutné oči, jeho úsměv, který se objevoval tak málo. I jeho bílé vlasy vyčuhující z kápě. Stejně bílé, jako byly prameny vlasů v Eframově kštici. Proto se před několika lety na tohoto divného muže zeptal otce Faltuse. Obával se, že by mohl být ten muž, který i v parném létě nosí těžký kabát, jeho otec. Naštěstí mu to kněz vyvrátil.

"Je to přítel... přítel, který tě chrání, dohlíží na tebe, je tvůj patron... rozumíš? Něco jako anděl strážný."
Dřív tomu Efram nevěřil. Ale sám poznal, že když se necítil dobře, nebo byl smutný, vždy když měl pocit, že chce utéct, vždy když potřeboval vyslechnout, ten muž tady byl. Zjevil se jako by ze stínu. Toho letního dopoledne se chlapci i představil. Samozřejmě, že nemohl říct své pravé jméno, proto ho zkrátil na jednoduché...
"Já jsem Sam."

Celý rok, každý den po škole, když neměl Efram zájmové kroužky, každý volný den místo spěchání zpět do sirotčince, zamířil k rozpadlému zámečku a prolezl dírou v plotě, aby alespoň chvíli mohl být s tím mužem. Cítil se v jeho přítomnosti tak zvláštně svobodně. Sam ho vždy vyslyšel a dobře poradil. Vždy byl na jeho straně. Se Samem se dalo vždy mluvit. Až někdy chlapec nevěřil, že je skutečný. Jejich sbližování bylo rychlé. Efram se k muži choval jako by ho znal dlouhé roky. A Samael mu samozřejmě přístup oplácel. Dokonce si po pár dnech sundal z hlavy kápi a nechal Eframa dotýkat se jeho bílých rozcuchaných kadeří. Kabát však nikdy neodložil. Byť to bylo Eframovi divné sebevíc. Chlapec také poznal, že Sam má velkou slabost pro kočky, takže jim vždy nechával u prahu granule a mlíko. Tak se do zámečku stahovaly kočky z celého Londýna. Bylo to opravdu legrační.
"Ty tu bydlíš Same? To jsi jako bezdomovec?"
"Ano, i tak by se to dalo říct."
"To je príma, to si můžeš dělat kdy chceš co chceš? Můžeš si jít kam chceš. Jak ti závidím."
Tehdy si ho Samael poprvé přitáhl blíž k sobě a zahleděl se mu do očí.
"Rodina, i když není pokrevní, je mnohem důležitější. Rodina a domov. To si pamatuj, ano?"
Samael chlapce učil o životě. Vštěpoval mu, co je důležité a díval se, jak den ode dne roste a v jeho očích se stále více odráží to, co toužil znovu spatřit.

I dnešního chmurného dne chlapec vyhledal útočiště u svého přítele a rádce. Promrzlý na kost stanul tváří tvář andělovi a snažil se nerozplakat. Ale příliš úspěšný v tom nebyl. Samaela jeho příchod překvapil, a proto si to zmrzlé tělíčko přivinul na hruď a zabalil ho do svého kabátu. Bylo to velice odvážné, mít ho takhle blízko.
"Jsi celý mokrý."
"Same... Same... řekni, jsem zmetek?"

Základní škola Meron, ten samý den ráno

"Zmetek, jo jsi zmetek. Podívej se na sebe, vypadáš směšně. Tvoje matka se určitě lekla, když tě porodila, a proto tě odložila. A tvůj fotr? Bůh ví, co to bylo za divnou osobu, určitě nějaký zločinec. Proto tě nikdo nechce."
"Jo, jsi moc divnej a nepatříš sem. Zmetku... zmetku. Jsi zmetek přírody."

Proto mladý chlapec o přestávce utekl ze školy. Proto opustil teplé místo ve své lavici. Proto si sebou nevzal ani bundu, ani boty. Spěchal, aby byl co nejdále od těch slov. Sám si uvědomoval moc dobře, že není tak obyčejný. Ty noční můry, co se mu stále vracely, to písmo, kterému nikdo nerozuměl. Jeho zahloubaný pohled do prázdna... jeho výborné známky v čemkoliv. To vše jeho spolužáky brzo začalo iritovat, tak jako jeho odtažitost, kterou si vyložili jako aroganci a rozhodli se mu udělat ze školy peklo. Často si ho dobírali, často ho i před školou zbili. A vždy se pak přišel ukrýt pod Samův plášť. Jedině tady si dovolil plakat. Jedině jemu se nebál říct pravdu, ani o svých snech.

Hřejivé teplo, které z muže vycházelo, jako by jeho mysl pomalu uklidnilo. Přesto se však promrzle třásl a snažil se choulit víc. Rukou tak zavadil o cosi měkkého. Ale Samael okamžitě ucouvl.
"Musíš se převléct, než nastydneš. Vem si tohle, než tvoje oblečení uschne. Takhle do sirotčince nemůžeš. Kněz by se zlobil."
Efram to jen odkýval a začal ze sebe shazovat promočené oblečení. Samael ho chvíli jen tiše sledoval, než se mu do mysli vkradl jiný obraz, obraz štíhlého mužského těla, jeho rukou, které jemně čechraly Samaelovi pírka. Jeho rty, které byly tak opojné. I když... vypadal jinak. Blonďaté kučeravé kadeře, modrý rozverný pohled... byl tak nádherný. Ne, stále je!
Archanděl se musel odvrátit od svých vzpomínek i chlapce. Nemohl si dovolit podlehnout. Eframovi bylo teprve dvanáct. Ale stejně... některé rysy stále přetrvaly.

"Počkej tu, kočky tě zahřejí. Dojdu ti pro zbytek věcí."
Efram jen vykulil oči. Sam mu vždy takhle pomáhal. Ale nikdy nezjistil proč, ani kdo je. Jaký byl jeho život? Když se ho někdy ptal, Sam tvrdil, že moc cestoval. O svém životě však nikdy nevyprávěl. Vždy jednal tak přímě, přesto Efram věděl, že něco skrývá.
"To... to nemusíš já bych si..."
Ale chlapec to ani nestačil doříct. Venku sněžilo a vločky hustě dopadaly na sněhový koberec. Přesto byl Samael brzy zpátky. Nezdál se chlapci vůbec promrzlý ani prokřehlý. I přesto, že ten jeho kabát nevypadal tolik teple. Shodil chlapci na zem jeho zimní bundu a boty.
"Farář tě bude hledat."
"Ještě chvíli Same, nech mě tu ještě... chvíl... li."
V Samelově nepřítomnosti chlapce obsypaly kočky a rozhodly se udělat si z něj pelíšek, jak měly ve zvyku. Leželo jich na něm nejméně pět. A tak příjemně svými kožíšky Eframa zahřívaly, že pomalu upadl do říše snů.

"Samaeli... nenech mě znovu zapomenout. Prosím, nechci už... už víc. Samaeli.... miluju tě!"
Bolest, která mu rvala srdce. Krev, stékající mu po tváři místo slz. Síla, kterou musel vynaložit, aby překonal svou touhu chránit. Musel... musel mu vzít život. Musel mu dát další šanci. Nechtěl to ještě vzdát. Nemohl ho nechat odejít. Tu noc musel zabít toho, jehož miloval, aby ho uchránil od zapomnění.

Chlapec se ve snu vrtěl. Noční můry se vrátily s ještě větší razancí. Viděl... jeho tvář. Krev... nerozeznal ji. Kdo je to? Proč... proč mě jeho pohled bolí? Ucítil obrovskou bolest v hrudi, ucítil, jak z něj život vyprchává. V takových chvílích se normálně Efram budil. Ale dnes ne. Dnes viděl další obrazy. Samaelova ruka na jeho rameni mu umožňovala vidět i hezké vzpomínky. Radostný pohled. Touha ho znovu vidět. Doteky jejich prstů, které se proplétaly v zahradě... zahradě se šípkovými keři. Co je to za místo? A kdo je... ten muž? Eframova mysl však nemohla zatím najít odpovědi. Jako by mu chtěl pohlédnout do tváře, ale záhadný muž se stále skrýval. Bílé vlasy, vykukující z kápě...

"Eframe? Vstávej, blíží se večer."

Přece jen ho musel Samael probudit. Chlapec se ještě trochu usmíval. Když však upřel zrak na Samaelovu tvář, jako kdyby v něm něco hrklo. Vykulil oči a jen ležel pod sklánějícím se andělem. Ani nevěděl proč ho to napadlo... prostě vztáhl ruku a odhrnul mu část vlasů, které spadaly na pásku přes oko. Čekal, že se muž odtáhne, ale jeho přítel Sam zůstal bez jediného pohybu na chlapce hledět. Ta chvíle byla opravdu hodně zvláštní.
"Jak se ti to stalo?"
"Příliš jsem miloval."
"Ono jde příliš milovat? Bolí to?"
"Nikdy to nepřestane bolet. Je to... připomínka mého hříchu."
Chlapec sice plně nechápal, o čem to jeho přítel mluví, ale cítil, jak se mu celá duše sevřela. Proto se na anděla usmál. Věděl, že jejich čas je pro dnešek u konce. Ale zítra... zítra znovu proleze plotem, znovu se s ním setká.