Prolog 04

Přesně se neví, co následovalo po tomto setkání. Záznamy v deníku opata Fraivora jsou zmatené, plné divných klikyháků a sotva čitelné. Ruka se mu nesmírně třásla a snažil se zaznamenat všechny své myšlenky, které nešlo uchopit. Často se v těch nejdůležitějších pasážích prolínala stará latinka s cyrilicí a dokonce ranou italštinou. Ví se jen, že se jak opat, tak jeho dva učňové dostali z propasti svépomoci a dokonce se jim povedlo vrátit se do civilizovaného světa Evropy.

Dokonce jsou důkazy o tom, že se několik měsíců po této cestě vrátil opat Fraivor do Říma s informacemi o svém tvrzení. Těch několik měsíců proležel v horečkách a prý mumlal nesmysly o nebi, jak se povídalo mezi náboženskou šlechtou.
Čekal snad opat Fraivor nějaké ocenění nebo uznání? Vážně byl tak bláhový nebo jen věřil ve svou pravdu, kterou ostatní nechtěli přijmout? Předložil církevním hodnostářům obsáhlou zprávu o své cestě do nitra propasti a o tom, co na dně nalezl. To byla jeho poslední chyba. Netušíc, že lidstvo není připraveno, předložil jim důkazy, které nešlo vyvrátit. Nákresy detailního těla anděla, dokonce jeho pírka a deník, který cestu mapoval.
Kvůli opatovi se musel sejít církevní koncil, aby zvážil, na kolik pravdivá jeho slova mohou být. Tenkrát však převládala proti andělská nálada, biskupové odmítali důkazy i opatovo svědectví jeden po druhém, až se rozhořčeně shodli, že opat Fraivor, který byl nejen vykázán, ale zbaven i kněžství, zešílel v touze dokázat falešnou pravdu. Jeho slova koncil pobuřovala čím dál víc. Mnoho z biskupů mělo však i skryté důvody, proč opata zesměšnit a zbavit se ho. Majetek kláštera byl totiž velmi rozsáhlý a cenný, a proto šílený opat, který věřil v existenci hmotných andělů byl způsob, jak se kláštera zmocnit. Ano... peníze, moc, závist, chtíč... lidé stále nesli tyto pocity od počátku věků. A církev nebyla výjimkou, nebyla svatá. Tehdejší koncil ovládla touha zbavit se opata, který příliš vyčníval a příliš církev zatěžoval nesmyslnými teoriemi.
Koncil trval dva dny a dvě noci, než se biskupové, arcibiskupové a dokonce sám papež, který nerad zasahoval, dohodli. Dohodli se opata Fraivora potrestat za jeho drzost, s jakou tvrdil, že odvěká tisíciletá pravda je neúplná. Proto byly jeho důkazy smeteny ze stolu, označeny za výmysl a kacířství. Otec Fraivor i jeho dva žáci obviněni z rouhání a urážky církve a trest měl být krutý a odstrašující. Když byl vynesen ortel, říká se, že opat Fraivor na chvíli ztratil vědomí. Když se však probral, jako kdyby z něj promlouval jiný člověk... nebo bytost, která proklela církev.
To ještě přisvědčilo faktu, že opat uctívá prý pohanské bohy a satana, a tak sám papež podepsal rozsudek smrti.
"Upálení"!

I když se za opata postavilo pár kněží, kteří stále věřili, že něco... něco na své cestě objevil, ze strachu o vlastní život raději mlčeli. Opat ve svém pokročilém věku však neměl strach ze smrti. Ty poslední dny v tmavé kobce se věnoval modlitbě za duši svých žáků, kteří měli být upáleni s ním a kteří měli přijít o své mladé životy. Všechny písemnosti opata i jeho výzkumy byly zkonfiskovány a zničeny, tudíž by se zdálo, že nic zachováno nezůstalo. Ale přesto... osud chtěl, aby zatemnění mysli církve nezničilo vše.

Ten večer, zlověstný večer, kdy hranice plápolaly, opat Fraivor vyřkl své proroctví. O nové církvi Archandělské. O tom, jak všichni jednou poznají svou chybu a on bude oslavován jako svatý. Jeho slova, která zněla tiše náměstím nechávala ve všech přihlížejících hluboký soucit. Mnoho lidí se tenkrát přišlo podívat na jednoho z posledních upálených pro kacířství. Dokonce samotného kněze a opata kláštera. Opat však měl pravdu v jednom. Jeho poznatky nezmizely s ním.
Sice se originál deníku nezachoval, ale jeden ze synů jeho žáka Edmunda, přepsal deník ještě dříve, než byl opatův majetek zkonfiskován. Jeho přepis nebyl však přesný. Sám neovládal latinu ani cyrilici, takže písmena a znaky psal tak jak je viděl, aniž by jim rozuměl. Proto přepis opatova deníků byl plný hrubek, zkomolenin a podivných výrazů, přesto se však tajně dochoval a byl předáván v rodině Edmunda po celá desetiletí.
Víra v anděly zanikla, aniž by mohla být rozpoutána. Angelologie nebyla uznána a církev se anděly zabývala jen okrajově. Stále ale bublala v srdcích těch, kteří chtěli věřit legendě o přikovaném andělovi v propasti Moren.


Až do dob mladého Rafaela Kariena, který už při narození dostal archandělské jméno, které mu mělo určit osud a cestu.

O dvě stě let později

Sám synem šlechtického rodu, vlastnící vinice, se rozhodl pro kněžkou dráhu a vstoupil Rafael Karien do semináře. Jeho učitelem však byl jistý Másimo Parolar, který tajně patřil k sektě Andělské pravdy (předchůdce Archandělské církve). Tenkrát už sekta nebyla tolik tajná, církev o ní věděla a postupně po mnoho let přehlížela jako něco nedůležitého. Přesto však nebylo možné přiznat se k víře v anděly. Parolar byl velmi bystrý mladý kněz, který sám odmítl přidělenou farnost na jihu Itálie, aby mohl učit nové novice. Byl to tah velmi promyšlený, ne, že by Parolar miloval tolik učitelský post, ale hledal v řadách mladých noviců někoho... někoho extrémně zvídavého. Někoho, komu by nestačila jen všemi uznávaná pravda. Nějakého mladíka, který by věřil sám v sebe a měl duševní sílu jít za něčím novým. A tehdy právě se dva osudy potkaly. Tehdy Parolar rozpoznal sílu rodu Karienů. Rafael byl přesně ten, kterého hledal. Jejich dlouhé rozhovory po učební době jasně napovídaly jedinému. Že v sobě muži našli nejen zalíbení, ale převážně společné téma konverzace. Parolar mladíka nakazil svou vírou v anděly, svou touhou po objevování. A tak mladý Rafael Karien odešel ze semináře v posledním ročníku. Tehdy věděl dost na to, aby se vydal svou vlastní cestou. Nevedla však k církvi, ale úplně opačným směrem. Tehdy poprvé se angelologie oddělila od církevních dogmat a stala se vědním oborem.

Při výzkumu různých spisů, které se zabývaly anděly, našel Rafael zmínku o opatovi Fraivorovi. O tom, že to byl na svou dobu velký pokrokový muž, se v sektě vědělo. Církev jeho zásluhy vymazala a jako by pro ně neexistoval. Vědělo se, že i všechny jeho písemnosti byly spáleny. Tomu všichni věřili. Ale právě Rafael našel zmínku v jednom z obsáhlých textů o deníku, který měl být uchráněn a přepsán. Sám zasvětil svůj život a své jmění nejen hledání relikvií a zázraků, ale především pátráním po deníku opata Fraivora. Nalézt však dvě stě let ztracenou písemnost bylo skoro nemožné.
Nebyl však na to sám. Postupně našel nejen spolupracovníky, ale i lásku svého života, mladou lékařku Armen, která mu v mnohém pomohla. Spolu pátrali celých dvacet let, než se jim povedlo nejen zplodit syna Erahima, ale také... konečně najít deník opata.
Našli tedy snad poslední místo, kde se měl nalézat. V malém městě nedaleko Istambule, kde žili potomci potomků původního žáka samotného opata. Ale jestli budou vědět o tom, co jejich rodina má dědit, jestli o deníku tak starém budou vědět... to samozřejmě Karienovi nevěděli. Proto se vydali i s tenkrát patnáctiletým Erahimem do Istambule. Erahim už od mládí vynikal v luštění šifer, miloval staré mrtvé jazyky a byl ve čtení a psaní cyrilice dokonce mnohem lepší než jeho otec. Také už od narození nic jiného nedělal než jen slýchal o andělech, o údělu sekty Andělské pravdy. Sám byl plný mladického elánu a nadšení a Rafael nepochyboval, že jeho syn zdědí jeho vášeň pro angelologii.
Trvalo jim několik měsíců, než opravdu nelezli poslední potomky dědiců deníku. Ale ti o ničem neměli ani tušení. Nakonec ze starého dědy, nejstaršího člena rodiny Gramel vylezlo něco o staré truhle s nějakými pergameny, která ležela dlouhé roky na půdě, ale kterou prodali před několika měsíci starožitníkovi. A tak rodina Karienů putovala dál. U starožitníka truhlu našli, ale bez pergamenů, ty prý skončili u písaře, který sbíral staré listiny.... Takto se hnali od čerta k ďáblu, ale stopa se pomalu vytrácela. Až se stal zázrak. U jednoho zbohatlého tureckého obchodníka s mincemi objevil Erahim deník, vázaný v kůži, psaný podivným dialektem cyrilice a směsí nějakých klikiháků. Původně netušil co to je. Až nákres anděla na zadních deskách, který byl zažloutlý a ušpiněný, mu vyrazil dech. Aniž by obchodník tušil, co za nevyčíslitelně cenou věc skrývá, Karienovi deník koupili za pakatel.
Deník opata Fraivora, byť v takovémto neutěšeném stavu, znovu nalezl ty správné ruce. Ty správné lidi, kteří by ho dokázali docenit a hlavně... přečíst.

Ale Rafael Karien si s podivnou šifrou nedokázal poradit. Nemohl tušit, že deník přepisoval někdo neznalý latiny, a proto mu výrazy a zkomolená slova nedávaly smysl, když už je dokázal přečíst. Pro Erahima to však byla nová hračka, na kterou se upnul. Mnoho dní, týdnů i měsíců se snažil rozluštit šifry, se kterými si jeho otec neporadil. Dokud po dvou letech bádáni nechtěl svou práci vzdát. Tehdy, v teprve osmnácti letech, potkal dívku s tak neuvěřitelně bystrým rozumem, že se zamiloval na místě. Nebyla nijak vzdělaná, ale vše nahrazovala krásou, oddaností a důvtipem. Bývalá tanečnice a společnice pro lepší pány, kterou Erahim vyhledával vždy, když potřeboval relaxovat. Samantha. Pocházela z Ameriky a měla velmi volné mravy a mluvu. Jednou však Erahim po milostném dostaveníčku zapomněl u Samanthy opatův deník. Když se pro něj bláhově vrátil, našel mladou dívku sedět u deníku a smát se. Nedokázal pochopit, co ji přišlo tak vtipné. Do té doby by si to nikdy neuvědomil, protože v deníku chtěl hledat raději šifry, než neznalost písma.
"Ty tedy škrábeš jako kočka. Přetáčíš divně písmenka, copak si se nenaučil psát? Píšeš italsky hůř než já a to už je co říct."

Erahimovi nezbylo než se rozesmát taky. Věnoval dva roky svého času luštění neexistujících šifer, když měl řešení přímo před nosem.

Pak už to šlo rychle. Do pár týdnů se mu povedlo celý opatův deník s malými mezerami přeložit do srozumitelné formy i angličtiny, která se mu zdála jednodušší a kterou ho učila Samantha.
Všem v sektě Andělské pravdy se po přečtení deníku zastavil dech. Opat totiž přesně popsal cestu do propasti Moren, až na malý detail, polohu určil ze starých map.
Nové mapy kartografickým údajům neodpovídaly. Tam, kde měla ležet propast Moren, žádné hory neležely, jen údolí a pustina. Že by se opat mýlil a označil špatně místo či údaje? To Erahimovi ani jeho nové choti Samathě nesedělo. Sama se pustila svým americkým rozverným způsobem do pátrání po andělech, ve které sice sama příliš nevěřila, ale přišlo ji to nesmírně dobrodružné a po boku svého mladého muže se snažila celou honbu za pravdou podporovat.
Erahim a jeho otec však narazili na problém, se kterým se neuměli vypořádat. S krajinou. Netušili v jakém místě propast má ležet. Oblast byla hodně hornatá, ale nepřístupná. A na výpravu nebylo dost peněz. O šlechtický titul přišli Karienové již před lety, tak jako promrhali své bohatství v pátrání po deníku. Teď už byli jen kousek od objevu, který měl změnit lidstvo.