Kapitola 4

To že jsem byl vyděděnec mělo i své kladné stránky. Měl jsem konečně pokoj od rady. Už žádné hloupé zachraňování zbytečných vesničanů a zabíjení bájných příšer. Bylo to opravdu skvělé...ale jen pár měsíců. Pak jsem se i přes svou snahu něco Indrilova učně naučit v posteli začal značně nudit. Což bylo velmi špatné. Začal jsem být rozmrzelý, Esenští otroci už mi nedokázali přinést rozkoš a na ostatní čaroděje jsem neměl náladu.

Pak Indril dostal od rady úkol, přesunout se k horám Perilas, to bylo jedno z nejvyšších pohoří na východě, hluboko v rozlehlých zemích Askádie, které mezi sebou dlouho měli spory. Nebylo to zrovna bezpečné místo, ale radě záleželo na tom aby se tam přesunul nějaký schopný válečník. Rozhodl jsem se tedy Indrila následovat. Ale ne kvůli tomu abych ho ochránil, to zvládne sám. Ale spíš kvůli tomu, že mé znudění dosahovalo kritických mezí a tak takové malé dobrodružství přišlo vhod. Rada brzy poslala bližší určení místa, prý se v horách vyskytoval velký drak, či saň, což bylo nezvyklé. Draci už byly skoro vyhubený druh a jen tak lidi bez důvodu nenapadali. Spíš si ukořistili nějaký dobytek. Ale tento prý ohrožuje obchodní trasy s Nasarenem a tak je nutné se ho zbavit.
Nějak mi to nedávalo smysl, proto jsem se rozhodl že to také prozkoumám. Navíc se v listu od rady psalo že se k Indrilovi po cestě připojí ještě jeden schopný čaroděj. Indril byl sice silný čaroděj, ale sotva se držel na třetí úrovni, raději používal verbální kouzla, což jsem naprosto nechápal. Ale tak nějak jsem si ho nedokázal představit jak jde proti drakovi. A mě trocha boje chyběla, takže jsem neviděl důvod proč této situace nevyužít, rada se to přece nemusí dozvědět. A když dozví, tak ať.

Odjeli jsme hned za východu slunce. Indril měl nějakou moc dobrou náladu na to že musí riskovat svůj život při boji s drakem. Ale jeho radost pramenila z toho, že jsem se k němu přidal. Pravděpodobně si mou společnost mylně vyložil. Hned první noc, co jsme strávili pod hvězdami jsem mu dal jasně najevo, že už mě hraní s ním nebaví a odmítl jsem jeho něžnosti. Ne že bych neměl chuť...tu já měl vždycky, ale bylo na čase Indrilovi ukázat že tady naše sexuální hrátky končí. Byl celkem zaskočen, ale respektoval to.
Mě spíš zajímalo koho ještě poslala rada na toho draka.
Druhý den k poledni jsem se to však dozvěděl a mé překvapení nebralo konce.
Slunce už stálo vysoko a před námi se začala cesta klikatit do hor. Nahoře na konci cesty jsem ho uviděl. Seděl na koni a díval se přímo na nás. Okamžitě jsem ho poznal. To jeho hrdé držení těla, to jak pod ním jeho kůň nervózně tančil...jeho stříbrné vlasy mu spadaly přes hruď a zakrývaly jeho tvář.
To je snad vtip? A to jsem se ho chtěl po tom zabití draka vydat hledat. Osud je opravdu prozřetelný a stojí při mě. Takže mi odpadlo zbytečné hledání.

Takové společné bitvy, kdy mělo být několik čarodějů na jednom místě nebyly moc v oblibě. Ano, čarodějové občas uměli být nevraživý a nepříjemní, obzvlášť sami na sebe navzájem. Indril se zdál být taktéž překvapen, protože mi jasně dal pohledem najevo že tohoto čaroděje nezná a já si všiml že je obezřetný.
Čekal. Čekal až se uráčíme vyjet až k němu nahoru než se na nás oba zahleděl. Když mu padl zrak na mě trochu sebou cukl a já se jen zářivě usmál. Takže si mě pamatuješ?
Indril byl společenský druh čaroděje a tak se hned představil. Stříbrný čaroděj však na něj hleděl naprosto ledově. Pobavila mě ta situace, proto jsem neodolal a vmíchal se jim do jednostranného představování.
"A my dva se už přece známe".
Podíval se na mě úkosem... "Opravdu? Nevzpomínám jsi". S tím obrátil koně a vydal se po stezce nahoru. Oba dva jsme ho následovali.
Ale, taky ty chceš hrát stále tuhle hru? No dobře, jsem zvědav jak dlouho ti to vydrží. Indril mě podrobil výslechu jako žárlivý milenec, ale já se rozhodl mu nic nesdělovat, nebyla to jeho věc.
Když jsme stanuli před onou horou, kde měl sídlit drak jen jsem si vzdechl. To snad nemyslí vážně aby jsme se šplhali tam nahoru. Nejsme žádné horské kozy a létat také neumíme.
Sirion jako kdyby mi četl myšlenky a začal se usmívat. Překvapilo mě to a tak jsem ho jen sledoval. Byl kouzelný. Tak nedotknutelný, tak dokonalý, tak chladný, jako kus ledu až jsem měl chuť ho rozehřát aby mi roztál v náručí. Ale pokaždé když jsem se přiblížil méně než na pět kroků ucouvnul. Myslím že Indril jasně pochopil o co mi jde...a asi z toho neměl radost, tak se tvářil kysele a raději se od nás držel stranou.
Ten večer, když vyšel měsíc a hvězdy tak krásně zářily jsem se odvážil k Sirionovi přiblížit víc.
"Proč jsi na mě tenkrát tam na tom útesu čekal? Jak jsi věděl že tam tudy pojedu"?
Jeho šedé oči se do mě zakously a já cítil neodolatelnou touhu se na něho vrhnout a vzít si ho třeba násilím. Oheň už dohoříval a tak jsem ho svou mocí znovu oživil...v tu ránu ovšem můj plamen zmrznul pod tvrdou ledovou skořápkou. Jen jsem pozvednul obočí a pokusil jsem se led roztopit. Chvíli mi to trvalo, ale povedlo se mi ho rozpustit aby oheň znovu zaplál.
"Byl jsem jen zvědavý. Věděl jsem že rada poslala pro velkého čaroděje Ethana, já měl pohlídat jestli velký čaroděj zvedne svůj zadek z Esenie".
"Ale, tak takhle to bylo"? Mělo by mě to udivit, ale po všech zážitcích minulých týdnů
se tak nestalo. Něco podobného jsem čekal.

"Takže ty rád hlídáš můj zadek? A nechceš ho hlídat třeba z menší vzdálenosti"? Jasně jsem si přisedl až těsně k němu a položil mu ruku na stehno. Zdálo se že se nijak nebrání jen na mě pobaveně hleděl. Oba dva jsme zkoušeli kam až ten druhý zajde. Jasně jsem mu dal najevo co chci, proč chodit kolem horké kaše.
Má ruka si postupně razila cestičku stále výše po jeho stehně. Těšilo mě že neodporuje, čekal jsem že to bude těžší...ale to jsem nevěděl, že tohle byla jen další hra. Jakmile má ruka vyjela až příliš na jeho vkus vysoko cítil jsem nehezké bodání a chlad. To jak mi z ruky udělal kus rampouchu.
"Neměl by jsi strkat ruku kam nepatří, mohlo by to špatně dopadnout".
S tím opustil mojí lákavou společnost. Tohle mě značně rozčílilo. Jak si dovoluje takhle drze mě provokovat? Chvilku mi trvalo než jsem ten led z ruky sundal a příjemné to opravdu nebylo. Led byl silný, ale nakonec se mi povedlo ho svým ohněm roztopit. Tak tohle ti nedaruji.
Okamžitě jsem na něj zaútočil, ale bohužel se mi do cesty postavil Indril a tak mu to trochu ožehlo obličej.
"To by stačilo. Chováte se jako malí. Jsme tu kvůli drakovi, na to nezapomínejte. Až ho zabijeme pak se klidně povražděte".
Viděl jsem moc dobře jak se mi Sirion šklebí a vychutnává si svou výhru. Ale neboj se, nebude trvat dlouho. Nakonec tě stejně dostanu, i kdyby mě to mělo stát omrzliny dostanu tě na lopatky a pak si spolu pořádně užijeme.
Stále jsem nebyl ochoten se stáhnout. Nebyl jsem ten typ co ustupuje jako první, na to jsem byl příliš hrdý. Ale než jsme naši malou rozepři stačili dokončit přeletěl nám nad hlavou obrovský drak a mířil na vrchol hory.
Všichni jsme se přikrčili do křoví. Tak tohle bude značný problém. Jak ho dostaneme dolů?

Indril vymyslel celkem šílený plán, ale já musel uznat, že je to jediný možný způsob jak by jsme ho mohli dostat na zem. Měl jsem hrát návnadu a podpálit rokli kousek odtud. Draci samozřejmě oheň vycítí, takže se určitě zaletí podívat co se děje. Pak ho Sirion trochu zmrazí, aby nemohl uletět a společně ho zabijeme. Když spojíme své síly mělo by to stačit. Bylo to značně riskantní. Zvlášť pokud něco nevyjde bude ze mě škvarek. Ohněm proti ohni...to není zrovna nejvhodnější. Popravdě věřil jsem Sirionovi. I když jsem plně neznal jeho schopnosti, tak nějak jsem věděl že se to povede.
Všechno jsme tedy nachystali a já v rokli zapálil desítky malých i větších ohňů. Stále jsem ale nechápal proč drak útočí na lidi. A proč zrovna na kupce na stezce do Nasarenu? Proč nezaútočí třeba na vesnici, kde je víc jídla...ne tenhle drak záměrně sabotoval obchod se severním královstvím. Ale proč? Draci zase takovou inteligencí neoplývají, za tím bude něco jiného.
Neměl jsem čas se ovšem dovtípit celé pravdy, protože se na obloze objevil ten velký ještěr a obhlížel si rokli. Párkrát přeletěl kolem, ale nezdálo se že by chtěl přistát. Proto jsem své ohně ještě posílil a nakonec se rokle zdála jako velké žhavé peklo.
Drak nakonec dosedl kousek ode mne, a začal zvědavě prohlížet ohořelé kameny a zeminu. To byla chvíle na to abych všechny ohně uhasil a vytvořil kolem draka jen vysokou bariéru ohně. Viděl jsem jak ji Sirion bez problémů prostoupil a já jen okouzleně zalapal po dechu.
Drak se po něm ohnal nejdřív ocasem, kterému se vyhnul ale pak na něj plivnul i ohnivou kouli. Viděl jsem jak má Sirion co dělat, aby tu kouli zmrazil a ustál to. Zdálo se že ho to spíše ještě víc posílilo a tlamu drakovi uvrhl do obrovského kusu ledu. To se tvorovi samozřejmě nelíbilo a začal se vzpouzet. Už roztahoval křídla, když mu na nich vyrostl ledový povlak a držel ho tak na zemi. To byla opravdu dobrá práce. Pak se přihnal Indril a pokoušel se draka usmrtit větrnými výboji, které ho řezali hluboko do masa. Jen ho zranil. Ale pak se drak ohnal ocasem a Indril nestačil za včasu reagovat, takže ho drak odhodil kus za sebe na skálu a zbavil se ledového krunýře na své tlamě.
Než jsem si to stačil uvědomit šlehl plamenem a já nestačil uhnout. To bylo hodně hloupé takhle nedávat pozor. Mé oči zabloudily totiž zase na Siriona. Naštěstí mě drakův oheň nezasáhl, protože nad mou hlavou se vytvořil ledový štít. Sirion stál přede mnou a snažil se draka odrazit. To mě vyvedlo z míry. Proč mě chrání? Zvládl bych to sám. Nakonec jsem byl svědkem jak znovu drakova tlama zmrzla, tentokrát mnohem více než předtím. Viděl jsem jak je Sirion rozzlobený a pomohl jsme mu draka donutit lehnout na zem, když mu Sirion zmrazil přední nohy a já mu svázal zadní. Drakovo velké tělo spadlo s duněním k našim nohám.
Pak jsme mu společně usekli hlavu a ukončili jeho život.
Nebylo to tak jednoduché. Oba jsme byly vyčerpaní. Indril se zdál být vážně raněný tak jsem ho ošetřil jak jsem dokázal. Kdyby jen dával větší pozor, taková hloupá chyba nás mohla všechny stát život.

Sirion se zhroutil vedle Indrila a koukal dál na mrtvolu draka. Nerozuměl jsem tomu, vždyť je ta bestie mrtvá...to však byl další můj omyl. Drak ještě reflexivně zvedl ocas a skálu nad námi skoro rozdrtil. Jako kdyby to Sirion tušil v drakových zádech přistál obrovský, velký, ostrý rampouch a tím ho konečně znehybnil.
Oddechl jsem si a vzal Indrila do náručí a odnesl do našeho tábořiště.
"Jak jsi věděl že se ještě ožene ocasem"?
Jen na mě hodil ten svůj studený pohled. "Nevěděl, jen tušil".
Jen jsem obdivně pokýval hlavou a snažil se Indrila probudit z bezvědomí.
"Přežije to"?
"Nejspíš ano, jen ho bude pěkně bolet hlava. Měl štěstí. ...Proč"?
"Proč co"?
"Proč si mě chránil tím štítem? Poradil bych si sám".
"Já vím, ale někdo ten tvůj zadek hlídat musí".
Jen jsem se zářivě usmál a trochu se k němu nahnul abych ho políbil. "No pokud se ti tak můj zadek líbí, už jsem ti nabízel trochu osobnější hlídání".
Opětoval můj úsměv a také se ke mě natáhl, ale kousek před mými zvoucími rty schválně uhnul a začal se smát. Ten jeho ledový, hluboký, tichý hlas najednou byl plný jisker.
Nevěděl jsem zda ho vážně nepřizabít nebo se raději rozesmát s ním. Už dlouho jsem se takhle nebavil.
Celou noc jsme seděli u ohně naproti sobě bez mluvení. Až nad ránem už to Sirion nevydržel... "Co se stalo v Cebornu"?
Myslím že ani nečekal že mu na to odpovím, ale já se k tomu rozhodl.

"Zabil jsem člena rady, to se stalo".
"Proč"?
"Proč? Musel jsem k tomu mít zvláštní důvod? Byl to starý nevraživý podivín a měli jsme spolu nevyřízené účty".
Zvedl ke mě pohled a já věděl že mi nevěří. Nebyl hlupák.
"Zabil jsi ho protože používal černou magii".
Skoro jsem nadskočil. Jak o tom může vědět? Hodil jsem na něj tázavý pohled. "Člen rady a používat černou magii? To by asi nebylo moc dobré".
Měl jsem pocit že on ví všechno. Proto jsem raději dál neodpovídal a snažil se změnit téma, abych se taky něco dozvěděl.
"A proč ty jsi utekl? V Cebornu jsem toho o tobě hodně slyšel čaroději Sirione".
"To není tvá věc". To jak to pronesl mě ujistilo že by to klidně má věc být mohla. Tvářil se totiž zase tak ledově a zachmuřeně.
"Oh tak takhle. Já na tvé otázky odpovídat smím a ty na mé ne? To není moc fér nemyslíš"?
"Život není fér".

"Kam se chystáš po téhle akci"?
"Nevím. Někam pryč...daleko".
"Zvu tě na Esenské ostrovy, je tam spousta klidu a najdeš tam uvolnění".
"Ano? V tvém náručí, pozadí, ruce nebo ústech"? Prokoukl moji sváděcí taktiku, ale já to nijak ani nezastíral. Jen se tomu uchechtl a koukal na mě tak svůdným pohledem že jsem měl co dělat aby jsem se ovládal.
"Proč si lhát. Vzrušuješ mě od první chvíle co jsem tě uviděl".
"To je sice hezké...ale já nehodlám být další hračka v tvém pořadníku. I já jsi o tobě zjišťoval pár informací". To byla rána do živého. Musel jsem uznat že je vážně dobrý a stále ostražitý. I když byl klid, stále svíral rukou svůj meč, což bylo zvláštní gesto. Vždy připraven k boji. Vždy připraven na útok. Už jsem viděl pár čarodějů, kteří byly paranoidní, ale ještě nikdy něco takového. Proč tohle dělá? Má snad ze mě strach? Ne, to si nemyslím. Možná je to jen starý zvyk...ale co ho vedlo k takovému zvyku jsem se raději ani nechtěl domýšlet.
Ano, jak jsem si myslel se Sirionem to bude ještě těžké. Ale už tenkrát na té skále jsem si slíbil že bude můj a z tohoto přání jsem nehodlal ustoupit ani o krok.