Kapitola 6

"Doufám že ta večeře stále platí"?
Peter se na něj svůdně usmál.
" Já myslel že ta sázka už je prohraná".
" To možná ano, ale jak se zdá tvůj žaludek to nebere na vědomí".
V tu chvíli se znovu ozval Michailův kručící žaludek.
" Přece tě nenechám umřít hlady".
Michail by moc rád odporoval a postavil si hlavu, ale představa dobré teplé večeře a navíc ve společnosti Petera ho nesmírně lákala. Měl by asi říct ne, měl by.
" Ano platí". 

Možná toho rozhodnutí budu litovat i když vlastně nemám co ztratit. Jsem tak zoufalí že bych šel s každým kdo by mi nabídl misku žrádla? To už jsem klesl tak hluboko?

Peter zatím obvolával taxislužby a snažil se jim sehnat odvoz do hotelu.
Po očku pozor mladíka jak tam někde uvnitř bojuje sám se sebou.
I pro něj samotného to bylo zvláštní. Zná toho chlapce nanejvýš dvě hodiny a to ho už pozval na večeři. Dělám jen dobrý skutek, vypadá že nejedl už pár dní, opravdu nemám postraní úmysly, jen večeře nic víc. Chci se těšit ještě chvíli s jeho společnosti.
Snažíš si namluvit že tě nevzrušuje? Nebuď blázen. Takové krásné mladé tělo... to přece svádí přímo ke hříchu. Bylo by to přece tak snadné. Zaplatíš mu večeři a na oplátku budeš taky něco chtít. Není na tom nic špatného, jen výměnný obchod.
Ale Peter nechtěl poslouchat tyhle myšlenky jeho horšího já. Nechtěl si tu skutečnost připouštět. Ano líbí se mi, ale je moc mladý.
A co ten polibek?

V tomhle ale mělo jeho svědomí pravdu. Políbil ho sám od sebe. Proč to udělal? Tak moc by se ho na to chtěl zeptat. Však ještě přijde vhodná doba. Musím vědět proč to udělal.
Když se mu povedlo objednat taxíka i na tuhle nekřesťanskou hodinu a navíc v tom sněhovém blizardu co venku panoval byl sám překvapen.
"Taxík tu bude za dvacet minut". Ale mladík jako by ho ani neslyšel.
" Michaile", poprvé ho oslovil jménem a jemně se dotknul jeho ramene.
Chlapec sebou trochu trhnul.
"Ano to..to je dobře".
"Pokud chceš můžeš to pozvání ještě odmítnout".
Chlapec k němu zvedl prosící pohled. Pohled, který v Petrovi vyvolal nepěkné pocity. Pohled, který říkal...neubliž mi.
Až teď si Peter uvědomil jak je chlapec nejistý. Má strach? Musím to vědět, prostě musím.
" Proč si mě políbil"?
Michail celý ztuhnul. Takovou otázku nečekal, nevěděl jak má odpovědět. Asi by měl říct pravdu, jenže jak zní pravda?
Najednou se mu začali vybavovat vzpomínky na otce.
..." Nikdy neukazuj svůj strach, to je známka slabosti".
To mu často vtloukal do hlavy klidně i násilím.
Peter trochu poodstoupil. Viděl jak chlapec zatnul pěsti a sklopil pohled k zemi a to se mu vůbec nelíbilo.
" Protože se mi chtělo".

Asi to vyznělo trochu tvrději než mělo. Ale společně se vzpomínkami na otce se mu vybavila i ta nenávist a zloba, kterou k němu cítil. Snažil se svůj hněv potlačit, nemám právo si to vylévat na Peterovi. A tak vyčaroval na svých rtech úsměv, který byl ale značně falešný.
Peter se rozhodl dál už nevyptávat. Stejně ho překvapila ta prudká změna v chlapcově tonu hlasu a i ve tváři. Nedokázal to skrýt, i když se snažil. Peter jen doufal že mu k tomu nezadal důvod svou otázkou.
Michailovi se do té zimy vůbec nechtělo. Ještě teď byl zmrzlý na kost. Když konečně seděli v taxíku a Peter diktoval adresu hotelu oddychnul si.
Díval se ven na zasněžené město, jak rychle kolem nich plyne.
Peter si všiml jak se mladík chvěje zimou a trhalo mu to srdce.
" Je ti zima"?
Michail jen zakroutil hlavou.
"Třeseš se".
Až teď si uvědomil že se vážně třese. Pohledl na Petera a usmál se.
" Jsem zvyklí na zimu".

Ano v posledních týdnech si musel zvykat na ledacos. Na zimu, na hlad, na těžkou práci, na nové lidi, nový svět kolem něj. Už mu to ani nepřišlo. Připadal si jinak než před dvěma měsíci když do New Yorku přišel. Připadal si dospělejší.
Copak ho asi trápí? Možná vzpomínky? Proto ten smutný pohled? Peter si s tím lámal hlavu. Proto vzal Michailovi ruce do svých a začal je jemně třít.
Byly tak ledové.
Mladík na něj upřel svůj nevinný pohled, ale nic nenamítal. Líbilo se mu to. Bylo to příjemné. Jen tohle nepatrné gesto a Peter měl pocit že asi shoří. Ten Michailův pohled ho dráždil. Moc rád by ho teď a tady políbil. Moc rád by znovu okusil jeho rty. A klidně by to mohl udělat.
Proto se pomalu sklonil aby dal mladíkovi najevo své úmysly. Dřív než se však stačil dotknout jeho vábících rtů Michail mezi ně vzepřel svou dlaň a tlakem donutil Petera aby přestal. Peter se zatvářil dost popuzeně, ale mladík jen zakroutil hlavou a kývl směrem k taxikáři, který je zvědavě šmíroval ve zpětném zrcátku a přímo čekal až se ti dva začnou vzadu muchlat.
To by měl teprve co vyprávět svým kolegům na stanovišti.
V Peterovi opravdu narůstala nevrlost. Už dvakrát se pokusil Michaila políbit a dvakrát neuspěl.
Chlapec se jen začal tiše pochichtávat a snažil se odvrátit pohled.
To si snad dělá srandu? On se tomu ještě směje? Kdyby byl Michail žena řekl by o něm že je koketa.
Opravdu si asi rád zahrává, nebo ho jen baví mě provokovat? Peter svou ruku odtáhnul a přestal zahřívat ty Michailovy.
Toho rázem smích přešel, protože se mu to moc líbilo, ten muž měl tak jemné teplé ruce.
Proto se rozhodl Petera ještě víc pokoušet a zatvářil se jako malé opuštěné štěně. Nutno podotknout že díky jeho dětské tváři a velkým modrým očím to byla jeho nejmocnější zbraň. Takhle dokázal obměkčit každého. Hlavně to využíval v případech kdy měl hlad a neměl peníze. To pak dokázal stát u cukrárny i hodinu a tvářit se jako štěně a prodavačka mu vždy něco podstrčila zadarmo.
Působilo to i na Petera, kterého to tak vyvedlo z míry že měl chuť se na toho chlapce opravdu vrhnout jako nějaký násilník už v taxíku. Jestli tohle bude dělat častěji tak se vážně neuhlídám. Musel se opravdu hodně zhluboka nadechnout a odvrátit pohled. Nevydržel by se na Michaila dívat, protože už od letiště měl podezření že umí opravdu číst myšlenky. A to co se mu teď honilo hlavou by opravdu znát asi neměl.

Díky Peterovi nepozornosti se Michailovi znovu podařilo ukořistit jeho ruku a začal si s ní trochu hrát. Dráždivě hladil jeho klouby a občas zapletl své prsty do těch jeho.
Další hluboký nádech a výdech. On
vážně zkouší co vydržím?
" Tohle bys vážně neměl dělat".
Michail se zatvářil jako úplné neviňátko, ale na tváři mu hrál známý ďábelský usměv.
" A co? Já nic přece nedělám".
Petera se zmocňovala nepřekonatelná touha toho chlapce povalit na sedadlo a ukázat mu zač je toho loket.
" Já tě varuju"... Skoro zasyčel.

Když si Michail začal hrát s jeho prsty už měl co dělat aby se ovládal. Proč na mě tak působí. Když se mě dotkne cítím jako kdyby mi měla shořet kůže. Je to tolik dráždivé a přitom nevinné. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Už jsem asi opravdu sám příliš dlouho.

Michail nepřemýšlel proč to dělá. Možná to byl ze začátku jen pokus Petera vydráždit. Ale dávno se to zvrhlo v něco jiného. Dotýkal se ho naprosto automaticky, jako kdyby nebyli dva cizí lidé v cizím městě. Nikdy jsem nebyl zrovna stydlivý typ, dělám jen věci tak jak chci a jak je zrovna cítím, myslím že se tomu říká spontánnost. Ale on nevypadá že by mu to nějak vadilo. Stejně mě svlíkal pohledem už na letišti, to se nedalo přehlídnout i když se to snažil maskovat, asi se mu líbím.