Kapitola 7

Taxík je vyhodil u malého hotýlku v chudší části města. Vypadal celkem dobře takže si Peter oddychl. Sice tuhle část města příliš neznal, ale byl rád že bude mít kam složit hlavu. Ale dřív než se mohl zabývat hotelem, musel vyřešit ještě jednu záležitost.
Celou cestu taxíkem ho Michail tak provokoval, že měl co dělat aby se ovládal. Netušil že ten mladík bude tak...no..nevěděl jak to popsat. A teď když tu stáli sami na mrazu, kolem poletovali studené sněhové vločky a všude bylo až nezvyklé ticho, rozhodl se Peter jednat.
Michail si to zatím zamířil ke dveřím hotýlku, avšak Peter ho pevně chytil za loket a táhl ho za sebou. Mladíka to překvapilo, protože nevěděl co se v první chvíli děje. Přeskočilo mu snad nebo co. Vždyť mrzne, chci se jít dovnitř ohřát. Kam mě to vleče?
Že bych to s tou hrou kapku přehnal? Hodí mě někde k popelnicím a znásilní?
Ta představa se Michailovi vůbec nelíbila a tak se pokusil vysmeknout. Ale nepovedlo se. V téhle tmavé uličce, kde už ani pouliční lampy nesvítili se Peter zastavil.
Otočil se na chlapce, který na něj upřel podezřívavý a trochu nakvašený výraz.
Ale to Petera nijak nemohlo odradit. Natlačil mladíka na zeď, která byla přímo za nimi a zatarasil mu cestu k útěku vlastním tělem.

Díval se Michailovy zpříma do očí a obdivoval jejich krásnou barvu. I v té tmě dokázal rozeznat jeho rysy tváře. Jemně je začal přejíždět prstem.
Michaila to vyvedlo z míry natolik že se nezmohl na žádný odpor.
" Je mi zima", špitl a aby Petera donutil ustoupit snažil se ho od sebe odstrčit. Bohužel bezvýsledně.
" Nepovídej"...
S tím se Peter sklonil a jemně přejel svými rty po těch Michailových. Když poznal že chlapec se nebrání lehce ho políbil. Nemohl odolat. Celou cestu taxíkem i tam na letišti si to přál udělat. Pokaždé mu to někdo překazil. Teď už se nenechá obrat o to sladké pokušení.
Tak krásné, tak horké, tak spalující. Takové byly jeho rty. Byl překvapen tím polibkem. Asi opravdu v tom taxíku zašel moc daleko. Ale stejně se mu to líbilo, nechtěl aby Peter přestal. Proto mu na polibek odpověděl a opětoval ho. Ale to asi neměl. To bylo totiž jako nalít do ohně benzín. Peter polibek prohloubil a dožadoval se více a více Michailových rtů. Ten si ani neuvědomil, že při tak náruživém líbání mu začal brzy docházet dech. Až po chvilce se mu povedlo vší silou, kterou dokázal vynaložit, odstrčit Petera a trochu zalapat po dechu. Měl štěstí že se stále opíral o tu zeď, jinak by ho ani nohy neunesly. Nevěděl že polibek může být i takový. Tak vášnivý, tak vzrušující, tak intenzivní...
Peter nebyl moc rád když ho od sebe Michail odstrčil. Přál si mnohem víc než jen ten jeden polibek. Až teď si to plně uvědomoval. Jeho tělo žhnulo obrovskou vášní. A to všechno způsobil tenhle malý kluk. Měl na něj přímo destruktivní účinky.

Už o tom ani nedokázal přemýšlet. Jeho mozek si prostě vzal dovolenou a teď dokázal myslet jen jednou částí svého těla.
Moje zlé svědomí mělo pravdu, přiznal si krutě.
Stáli tam naproti sobě a vyčkávali.
Michail se ale rozhodl že nemá cenu bazírovat nad takovými záležitostmi. Proto nasadil naprosto lhostejný výraz.
"Chtěl si mě udusit nebo co? Měl si to říct dřív, vzal bych si sebou potápěčskou výstroj".
Jeho ironický a uštěpačný tón měl jen skrýt jeho vnitřní chvění a strach. Začínal pochybovat o svém rozhodnutí. Ten muž byl mnohem zkušenější. Co když se neovládne a bude si ho chtít přivlastnit? Ne že bych se asi bránil...i když, kdo ví.
Peter jen rezignovaně stál a nevěřil svým uším. Dělá si ze mě legraci?
" Nevypadal jsi že by se ti to nelíbilo".
Parchante! To víš že líbilo, ale ty to vědět nemusíš. Michail se zašklebil a vypláznul na Petera jazyk v opovržlivém gestu.
" Půjdeme už dovnitř nebo mi tu něco omrzne".
S tím vykročil k vstupním dveřím do hotýlku. Doufal že mu Peter nebude znovu bránit. Když procházel těsně kolem něj, Peter se naklonil a
zašeptal mu do ucha:
"To bych byl nerad aby ti To něco omrzlo".
Michail by dal ruku do ohně za to že se mu zježili všechny chloupky na zátylku.
Musí si dát vetší pozor.
Když celý prokřehlí vešli do vstupní haly, což byl jen malý salonek s pultíkem a jedním křeslem, uvítala je asi paní domácí. Byla to už postarší zavalitá žena
s velmi přívětivým úsměvem. Bohužel Michail moc jejich hovoru s Peterem nerozuměl, protože ta žena používala nějaké anglické nářečí nebo co. Jeho znalosti anglického jazyka nebyly nijak výjimečné, ale dokázal se aspoň trochu domluvit.
Peter ji vysvětlil jejich situaci a paní Maccnamara jim vyšla vstříc. Moc hostů tu přes zimu neměla, takže nebyl problém pro ně uvolnit dva pokoje.
Peter byl v duchu trochu zklamán, přál si totiž aby jim paní domácí mohla poskytnout jeden pokoj. On by jako s politováním musel přijmout a dělat jak by mu to bylo nepříjemné. Přitom by si už spřádal plány na večer.

Bohužel paní Maccnamara ho trochu vypekla. Ale nedá se nic dělat, alespoň mě to nebude tolik lákat. Připadám si totiž už jako pěkný zvrhlík.
Když se situace kolem pokojů vyjasnila požádal ji Peter jestli by se u ni v kuchyni nenašlo něco k jídlu, protože jeho...( chvíli váhal jak má Michaila titulovat ) přítel má strašný hlad a ukázal na chlapce, který zatím při jejich rozhovoru obdivoval nějakou olejomalbu na stěně.
Jakmile však uslyšel slovo "jídlo" okamžitě zpozorněl a snažil se vypadat co nejroztomileji.
Paní Maccnamara k němu přišla, shlédla ho zkušeným pohledem od hlavy až k patě a pak jenom spráskla ruce. Následoval příval slov, kterým Michail zase nerozuměl. Pak ho ta dáma začala výskat ve vlasech a něco obšírně vysvětlovala Peterovi. Ten se místy uchechtával. Michailovi bylo jasné že mluví o něm, ale rozčilovalo ho že neví o čem. Pak ho ta žena drapla kolem ramen a táhla ho směr kuchyň. Když Michaila posadila ke stolu, tvářil se jako kdyby v ní viděl boha. To Petera strašně rozesmálo, opíral se o veřeje dveří a celou tu scénu sledoval. Paní domácí postupně nosila Michailovi jídlo na stůl a ten se tvářil jako kdyby to chtěl schroustat i s těmi talíři. Pak rychle někam odběhla.
Mladík se okamžitě pustil do jídla tak překotně až se Peter obával opravdového udušení, ale tentokrát jídlem.
" Noták, pomalu přece, ono ti to jídlo neuteče".
Pronesl pobaveně, v jeho hlase zněla však i starost. Michail na něj hodil káravý pohled a ještě s plnou pusou zahuhňal: "A co když jo? Jíst se má rychle dokud je co". To trochu Petera zarazilo.
" Bude ti špatně".
Posadil se naproti němu ke stolu a sledoval jak do sebe cpe obrovské množství jídla.
" O čem jste se s bavili s tou ženskou"?
"Když tě viděla tak se zděsila a začala mi dělat přednášku o tom jak tě mám krmit".
Michail pozvednul obočí. "Krmit? Copak jsem nějaké zvířátko"?
" Hm, to nevím a jsi"?
Michailovi až teď došlo že si z něj Peter dělá legraci. Proto svraštil čelo jako známku rozčilení.
A o Petera se pokoušela smrt. S tou plnou pusou a s tím svraštělým čelem vypadal opravdu komicky. Ano je to ještě dítě. Aby ho ještě více rozzlobil, ukradl mu trochu šunky z talíře. Na to Michail reagoval hněvivým zavrčením a přitáhl si talíř blíž k tělu.