Lízátko

Stačilo tak málo, k onomu velkému neštěstí. Stačil jen roztomilý úsměv mé malé neteře Kačenky. Její bezelstná nabídka roksového lízátka s šišlavou větou: „Strejdo na, papej.“
A strejda neodolal. Tyhle lízátka jsem neviděl snad celé věky, jako malý jsme si je se sestrou kupovali za pár halířů. Přijal jsem tedy s poděkováním lízátko a jedno rozbalil i jí. A začali jsme cumlat. Ale to by nebyl strejda Vašek, aby zase nespěchal. Bez „dopapání“ lízátka jsem prý nesměl odejít, takže jsem se to snažil urychlit a rozkousat ho. Čekala mě odpolední směna v práci, nesměl jsem přijít pozdě.
A neštěstí bylo na světě. Ostrá bolest na levé straně mé čelisti, zasyčení a rychlý běh do koupelny, kde jsem vyplival zbytky roksového lízátka spolu se zbytky… mé milované stoličky. Ne! To přece…
Ale stalo se.

Jedna hloupá stolička, tu přece můžu postrádat. Sestra mi hned vynadala, že bych se měl ve svém věku konečně pochlapit a zajít si s tím k zubaři. Ale já jen mávl rukou a něco zabrblal. Samozřejmě, že jsem tam nehodlal jít. Nenáviděl jsem zubaře, jako většina české populace. Proč vlastně lidé nesnášejí zubaře? Na to by mohla být klidně tříhodinová studie. Ale moje důvody byly navýsost prosté.

Pan doktor Rumel. Jen u připomínky toho jména mi naběhla husí kůže. Bylo mi snad šest? Možná sedm. Nikdy jsem se zubařů nebál, dokud jsme se nepřestěhovali do menšího městečka, kde ordinoval tenhle svérázný doktor. Dokonce i dospělí se ho báli. Zarostlý fousatý pupkáč, který nesmírně funěl a rád si před prací přihnul trochu borovičky. Jak to pak z něj táhlo, když to přihnutí přehnal. Když jsem poprvé usedl na jeho zubařské křeslo a důvěřivě otevřel ústa na prostou kontrolu (protože já měl chrup vždy v perfektním stavu), ještě jsem nemohl tušit, co mě čeká.
Když mi nacpal své obrovské tlusté ruce do pusy, málem jsem se zalknul. Smrděl po alkoholu, možná i potem a zvířecími výkaly, jelikož choval spoustu zvířat od holubů, slepic, hus, až po králíky a prasata.

„A tady máme kaz, tady musíme dát plombu, neboj, to vyvrtáme…“

Zděšeně jsem hledal pomoc u sestřičky, která měla mnoho práce s úpravou propisek a karet na stole, otočená ke mně zády. Pak jsem zkoušel o pomoc prosit i dveře ordinace. Kéž by se tenkrát otevřely a celý ten horor ukončily. Ale nic mě nezachránilo.
Dodnes jsem si pamatoval ten pocit děsu a hrůzy, když mi předváděl svou vrtačku. Dokonce jsem si dodnes pamatoval i na tu bolest. I po dvaceti letech. Pan doktor Rumel poctivě vrtal, vrtal…až se dovrtal dál, než měl. A aby zakryl svou chybu, prohlásil, že je zub prohnilý zevnitř a musí ven…
Dál už jsem raději vzpomínat odmítal. Ale nutno podotknout, že tahle zkušenost ve mně zanechala odpor k zubařům mužského rodu. A proto jsem si v pozdějších letech vyprosil paní zubařku. Ta však před půl rokem odešla na mateřskou a já neměl tušení, jaký zubař jí zastupuje, proto jsem se do ordinace příliš nehnal. Zamířil jsem na svou odpolední směnu, ale stále jsem cítil, jak mi poškozený zub krvácí a také to bolelo. Bohužel má práce zahrnovala celý den velmi srozumitelné mluvení, jako operátor tísňové linky jsem musel mluvit několik hodin v kuse. A to se mi stalo osudným. Večer, když jsem končil svou odpolední směnu, jsem sotva dokázal říct nashledanou svým kolegům, kteří se na mě jen útrpně a soucitně usmívali. Tvář mi natekla a každý závan větříku, každé jídlo či nápoj, který jsem do sebe za ten den chtěl dostat, bylo utrpení. Přesto jsem dál dělal statečného. Ne, nepůjdu k zubaři, nepůjdu!

Ráno však bývá moudřejší večera, aneb co večer bolí, ráno bude ještě víc. Hodiny jsem se snažil zub nějak přemluvit, aby přestal bolet, ale kolem jedenácté jsem rezignoval. Ne, takhle jsem do práce nemohl. Nebylo mi prakticky rozumět a děsil jsem se otevřít pusu. Celou čelistí mi pulsovala bolest.
Zavolal jsem přeci jen do práce, že si beru volno na zubaře. Šéf, který byl jedním ze včerejších kondolentů k mému stavu, to jen ocenil jako odvahu a hned mi začal líčit, že on by k zubaři nešel, ani kdyby mu měli všechny zuby vypadnout naráz. Popravdě…to mě zrovna moc neuklidnilo. Ale musel jsem to risknout, zatnout …no raději nic nezatínat a být chlap, ne homosexuální máčka. A tak jsem vyrazil do ordinace mé doktorky. Čekárna nebyla ani tolik plná, proto jsem se usadil a chvíli sledoval cedulku na dveřích, abych rozšifroval podivné písmo, v kolonce „Ordinující lékař.“
Nekončilo to na ová, tím jsem si byl jist. Takže mužskej. Ne že bych jindy neměl radost, kdyby mi hezkej chlap něco strkal do pusy, ale při mém štěstí to bude nějaký 80 letý důchodce na záskok.
Když se zjevila sestřička, vrazil jsem jí roztřesenou rukou kartičku pojištěnce a popsal jí můj problém.

„Pan doktor Arnošt si vás za chvíli vezme do parády, žádný strach.“

Arnošt… divné příjmení, které mi nic neříkalo. Sestřička však přímo zářila štěstím, bůh ví proč. Doufal jsem jen, že pan Arnošt, ať je to probůh kdokoliv, má nějakou praxi a neklepou se mu ruce. Taky aby nevážil 120 kilo a nesmrděl na kilometr. Už takhle mi tlouklo srdce až v krku a zvedal se mi žaludek. Jakmile sestřička vyhlédla z ordinace podruhé a zahlásila mé příjmení s jasným mrknutím, zdálo se mi, že neuběhlo ani pět minut, co jsem jí dával kartičku. A při tom to musela být nejméně hodina. Vedle na židličce seděla malá holčička a schovávala se mamince neustále za záda, proto jsem jí nechtěl děsit ještě svým panickým záchvatem. Jak by to vypadalo? Dospělej chlap a bojí se zubaře víc, jak malá holka. Proto jsem nasadil nejvíce odvážný výraz, jaký jsem v té chvíli byl schopný uhrát a vklouzl za sestřičkou do ordinace.

„Tady se posaďte. Už jste u nás dlouho nebyl, je to tak? Potřebuju si jen zkontrolovat vaše údaje.“

Když jsem jí odsouhlasil, že adresa i všechny další údaje v mé kartě jsou stále aktuální, povytáhla si více bílé punčochy a upravila svou sesterskou uniformu, než na mě opět kývla.

„Tak půjdeme, pan doktor ještě kafuje, ale hned tu bude, trochu ho popoženu.“

Odvedla mě až k zubařskému křeslu a dohlédla na to, abych se usadil. Možná mi viděla paniku v očích, měl jsem totiž dojem, že na chvíli uvažovala, zda mě k tomu křeslu bude muset nějak přivázat. Upravila si své blonďaté lokny a koukla na sebe do zrcátka, než zmizela ve třetí malé pootevřené místnůstce, kde doktor asi popíjel kafe. Probůh, ať je to opravdu jenom kafe!
Z místnůstky se brzy ozval její pobavený smích a já si připadal ještě hůř, než jsem zaslechl dvoje kroky.

„Tak se na to podíváme.“

Jeho hlas byl hluboký, hádal bych mu tak 40 let, ale přes to se v mém zorném poli objevil muž, který nemohl být o moc starší než já, s rozcuchanými černými vlasy a tím…nejkouzelnějším hřejivým úsměvem, který kdy tahle planeta viděla. Asi jsem si spolknul v tu chvíli jazyk. Určitě jsem si toho spolknul víc, protože jsem ze sebe nedokázal vypravit více slov než nějaké neartikulované koktání. Jeho otázka, na můj stav, tak zůstala prakticky nezodpovězená.
Proto se ta sestřička tak upravovala. No jasně. Pokud existuje ďábel, určitě by na sebe vzal podobu tohohle krutě přitažlivého pana doktora. Byl jsem o tom přesvědčen.

„Jen žádný strach, budu něžnej.“

Jeho smích a povzbudivá slova mi také vykouzlily na tváři úsměv a já se trochu uvolnil. Po chvíli příjemného rozhovoru, kdy jsem i přestal koktat a konečně se začal vyjadřovat jako inteligentní bytost, se mi i znovu představil a já si tak mohl potřást s jeho jemnou rukou s dlouhými prsty.
Zamiloval jsem se snad na první pohled? Tenhle doktor mě dostával do kolen. Přemýšlel jsem, zda se ho nezeptám, jestli nechce začít vyšetření u rekta, protože já chtěl, ó bože, jak já chtěl.
Byl to velmi zábavný milý člověk, vyzařovalo z něj hřejivé teplo a důvěra, proto jsem se ani nezdráhal, když mě požádal o otevření úst. A věřte mi, pokud je děs u zubaře a představy doktora Rumela špatná kombinace, tak vzrušení a sexuální představy o mladém, novém zubaři jsou mnohem horší!

Rudnul jsem snad i na zadku, ale poslušně držel při jeho vyšetření. Opravdu byl něžný a šetrný, povídal si se mnou celou dobu, i když s jeho rukama v puse jsem moc odpovědí nepodával. Strach ze mě naprosto opadl a já se cítil přirozeně. Dokonce tak moc, že jsem zvažoval…ne nesmysl, nebudu se ztrapňovat. Nebo ho vážně mám někam pozvat?
Můj gay radar nikdy moc nefungoval, ale teď pípal jako zběsilý. Náznaky, gesta, dotyky, pohledy… i když jsem si nebyl stoprocentně jistý, ale to jsem nemohl být nikdy. Co když je to jen prostě milej, mladej, heterosexuální doktor a já jsem blb? Nebo jsem jednou za svůj život odhadl chlapa správně a byl gay? A věděl to i o mě? Nesmysl ještě většího rázu.

„Dobře, něco s tím provedeme, trochu vám to umrtvím a všechno napravíme, abyste nám zase mohl kousat.“

Překvapivě jeho zákrok nebyl ani bolestivý. Díky umrtvení jsem nic necítil, jen občas nepříjemné dloubnutí nebo tahání, ale to se dalo přežít. Celou dobu mi vysvětloval postup toho, co bude dělat, aby mě nic nepřekvapilo a byl jsem si naprosto jist, co mi v puse staví za pyramidy. Dokonce to netrvalo ani dlouho, i když mi to přišlo jako půl dne. Když skončil, nechal mě si vypláchnout a stáhl si gumové rukavice. Jazykem jsem opatrně zmapoval jeho výtvor a…byl jsem v šoku. Nepoznal bych, že bylo něco s mým zubem v nepořádku. Ten chlap byl kouzelník.

„Tak co? Dobrý?“
„Jo…asi jo?“

Rozesmálo ho to. Usadil se zpátky na otočnou židličku u mého křesla a sevřel mojí bradu, aby to prohmatal i zvenku.

„Potřeboval byste oholit. Tahle náhrada by vás měla i přežít. Mám pocit, že se z toho dělaj i kosmický lodě, víte?“
„Já děkuju… to je super. Nečekal jsem, že to bude…takové. Já se normálně zubařů docela bojím.“
„Jo, všiml jsem si. Ale nikomu to nepovím, bude to naše tajemství.“
„Jak vám můžu poděkovat?“

Hloupě jsem se ho zeptal s přímo nábožným výrazem v očích. Možná…možná mě dokázal zbavit strachu ze zubařů? Jak dlouho bude zastupovat doktorku Strakovou? Měl bych si zítra zlomit zub i na druhé straně, abych zase mohl přijít? Tolik myšlenek a divných nápadů.

„Vaše pojišťovna mi určitě k Vánocům pošle dárkový košík. To stačí. Ale kdybyste chtěl, tak…co třeba kafe? Pijete kafe?“

Nepiju, ale kvůli vám, pane doktore, začnu hned ode dneška.

„Jo jasně, kafe zní fajn, moc fajn.“

Můj gay radar se upípal k smrti. Měl pravdu. Jedinkrát v životě pípal správně, protože mě jakživ žádnej heterák na kafe nezval. Vykouzlil jsem úsměv, on mi ho oplatil…a v tu chvíli jsme to oba věděli. Byl jsem si jistý.
Zklamu vás, sestřičko, doktora balím já, vy si můžete jít pilovat zase nehty.

Rozloučil se se mnou v čekárně ještě podáním ruky a připomenutím schůzky. Dokonce sám vybral místo, jedinou kavárnu ve městě, dokonce i v dobu, kdy jsem měl čas. Odcházel jsem z čekárny a létal skoro na obláčku. Nezdálo se mi to? Vážně mě pozval zubař na rande, nebo mám jen přehnanou představivost?
Jak jedno malé lízátko dokázalo způsobit neštěstí, ale možná… možná mi přinese i něco mnohem lepšího, než rozlomený zub. Takže… děkuju, Kačenko, odedneška ti budu roksová lízátka kupovat každý den!