RAK - Kapitola 2

Pro Vaška to byla šokující zpráva. Dlouho na Libora jen pomrkával, neschopen tento fakt přijmout. Jako kdyby nedokázal uvěřit něčemu tak skvělému. Věřil totiž, že je sem Libor zatáhl kvůli jedinému účelu. Nechtěl pomalu umírat v nemocnici na hadičkách a podpůrných přístrojích, měsíce být upoutaný na lůžko. Vašek si myslel, že zde chtěl Libor ukončit své trápení, ale to by mu nikdy nedovolil, i když už Libor několikrát nadnesl téma eutanazie a pomoci při sebevraždě, Vašek by nebyl schopný mu v tomto vyjít vstříc.

"Pryč? Počkej to jako…. A proč jsme tedy přijeli sem?"
"No… vlastně jsem ti to chtěl říct tady, abychom to oslavili, a taky jsem chtěl…udělat ještě jednu věc, nad kterou jsem přemýšlel už pár týdnů. Moc se omlouvám za ty tajnosti, nechtěl jsem, aby to dopadlo hádkou. Ale jsem…rád, že jsi mi všechno řekl, všechno, co jsi cítil. Normálně z tebe nějaká slova o emocích a citech musím tahat skoro násilím. Takže…když dovolíš, tak já bych to…hned, dokud mám ještě odvahu."
"Počkej, Libore, co děláš? Není ti dobře?"
"Nech mě si k tomu kleknout, jo? Je to tak správně, víš?"
"Kleknout k čemu?"

Vašek neměl tušení, o co se to Libor snaží. Poklekl před ním do sněhu, což mohlo naznačovat několik věcí, ale ani jedna nemohla být reálná. A potom Libor vytáhl ze zadní kapsy u kalhot tu malou šedou krabičku. Vašek samozřejmě tušil, na co takové krabičky jsou, ale stále mu to nedocházelo. Jeho mysl to prostě nebrala jako možné. Až když jí Libor otevřel a uvnitř se zaleskly dva stejné prsteny, bylo to naprosto jasné.

"Já…vím, že to se mnou nemáš zrovna lehký…a může se stát, že zase skončím v nemocnici, ale teď, když mám konečně čistou mysl a rak je pryč…chci to udělat. Chci, aby to bylo oficiální. Nejen proto, že…tě miluju, a tak dlouho už spolu žijeme. Nedokážu si představit nikoho jiného, po svém boku. Navíc je to i z pragmatických důvodů a tak...jsem se tě chtěl zeptat, jestli to… jestli si mě vezmeš. Víš, jako oficiálně vezmeš."

Vašek stále nemohl uvěřit svým očím i uším. Civěl na Libora ne zrovna inteligentně, než mu došla celá ta skutečnost, že ho Libor právě žádá o ruku, klečíc ve sněhu, s krabičkou prstýnků, jako z nějakého romantického filmu. Libor, ten, který nesnáší závazky, svazování a nic podobného.
Byla to pravda. Ta rakovina Libora změnila. Dalo by se říct, že konečně dospěl a pochopil, jaké věci jsou v životě důležité, jaké jsou jeho priority. Hodiny ležení v nemocnicích a na lůžku chemoterapie mu poskytlo spoustu času na přemýšlení. A že Libor přemýšlel hodně. O sobě a o Vaškovi, o jejich budoucnosti. Pravda, registrované partnerství nebyla žádná speciální výhra, mohli spolu přece žít dál, i bez toho, jako doposud. Ale z onoho pragmatického hlediska to bylo aspoň trochu užitečné. Zatím docela bojovali se zákonem o poskytování informací o zdravotním stavu, a kdyby bylo nejhůř, Libor myslel i na dědická práva, protože přeci jenom jeho firma docela vynášela, ale poslední rok jí spravoval převážně Vašek. Navíc přeci jen Libor poprvé v životě zatoužil po něčem stálém, něčem jistém. Toužil o Vaškovi říct: "To je můj muž" a nejen "To je můj přítel." Chtěl Vaškovi ukázat, jak moc je pro něj důležitý.

"Vezmeš si mě?"

Vaškovi chvíli trvalo, než se dokázal vzpamatovat. Jen otevřel ústa, ale odpověď z nich nevyšla. Za to se na Libora vrhl, a svalil ho celého do sněhu, aby ho mohl pořádně obejmout. I když to studilo, i když by měl Libora zahnat raději do tepla chaty, v tu chvíli na to nedokázal myslet. Byl šťastný. Z té dobré zprávy, že je ten hnusný rak opustil a šel rakovat jinam, dokonce i z té žádosti o ruku, kterou by nečekal ani v těch nejromantičtějších snech. Jeho obětí a pořádný polibek mohli být odpovědí, ale nakonec se přinutil to říct i slovně.

"Kdo by si vzal takového idiota? Jenom jinej idiot. Takže…jo, vezmu, vezmu si tě Libo."

Bylo to poprvé, za dlouhé měsíce, co viděl Vašek se Libora zase smát. A byl to tak nádherný pohled. Miloval jeho úsměv, to jak mhouřil oči, miloval na něm vše. Nakonec ho ale přeci jen z toho sněhu vytáhl. Obával se o jeho zdraví stále. Tentokrát už se Libor nemohl vymlouvat na nemoc a skončil namačkaný na úzké posteli v chatce.

"Počkej, přece nechceš…"
"Chci. Svatební noc předčasně."
"Ale přeci víš, že to neto…nejde."
"Nech mě to aspoň zkusit. Důvěřuj mi."

Vašek jasně upozornil na lesknoucí se kroužek na jeho prsteníčku. Nevěděl, kdy měl Libor čas je koupit, dokonce i trefil velikosti. Nakonec se ale Libor nechal přemluvit a tiše kývl. I jemu sex chyběl, i když ne tak fyzicky, ještě si nebyl plně jist, zda ho jeho tělo opět nezklame. Spíš mu chybělo to pouto, ten cit při milování. A chtěl to zažít zase znovu. Nechal tedy Vaška, aby to vyzkoušel. Aby ho svlékl, dokonce mu zabavil i ten šátek, který maskoval fakt, že díky chemoterapii přišel o všechny vlasy.
Ale Vaškovi to vůbec nevadilo. Dotýkal se jeho pohublého těla a zbavoval svého milovaného jedné vrstvy oblečení za druhou, až dokud Libor nezůstal úplně nahý.

"Musím si tě zase vykrmit."
"Ne, jen žádné ovocné knedlíky, prosím…"
"Máš to marné, budeš jíst to, co ti manžel navaří a nebudeš brblat."

Vaškovi v očích bleskly dva ohýnky, než se na Libora zašklebil a sjel svou dlaní po jeho nahém těle až do klína. Opět mapoval ty známá místa, jako dřív. Věděl, kde je Libor citlivý a snažil se ho správně navnadit, aby se necítil nějak špatně. Bylo mu jedno, zda sex půjde nebo ne. Několikrát mu Libor kázal, aby to s ním dělal, i když se nedokázal vzrušit. Ale Vašek to odmítal. Odmítal si vzít to slabé tělo jen pro ukojení své potřeby. To by se musel hodně nenávidět. Ale tentokrát jako by si Liborovo tělo dalo říct a po chvilce pečlivé stimulace dlaní, se opravdu Libor vzrušil. Sám cítil ten příjemný pocit, pocítil opět po tolika měsících touhu na sex, poprvé za rok se mu nechtělo z té představy zvracet, či utéct a odměnil tak Vaškovu trpělivost pořádně vášnivým polibkem, během kterého ho začal také svlékat.

"Sundej si to, no ták."
"Netrpělivej, jo?"
"Neprovokuj nebo zase lehne…"
"Nikdo tu lehat nebude, dokud to nedovolím."

Smích a škádlení jim umožňovalo zbavit se trapného ticha, nervozity i všech ostatních negativních pocitů a navnadilo je to ještě více.
Vašek ze sebe také shodil oblečení, i když s tím svetrem dlouho bojoval. Dokonce se pravdivě prořekl, jak ho nenávidí, což Libora ještě víc pobavilo.

"No však tebe ten smích přejde…"
"Počkej, neblbni, já nejsem…"

Ostré vydechnutí a snaha Liborova těla se vykroutit. Nečekal, že by Vašek byl připravený i na možnost sexu. Dokonce si vzal s sebou i lubrikant a kondomy. Ale Libor to raději nekomentoval. Jeho tělo nedokázalo odolat náporu Vaškových nenechavých prstů. Z počátku to šlo dost ztuha, než si Libor opět vzpomněl, jaké to je, že to je příjemné, že po tom touží. A Vašek byl trpělivý, počkal si, dráždil svého milence tak dlouho, dokud se jeho tělo pod ním neuvolnilo a nepřišlo první roztoužené vzdychání. Sám Libor si ho pak přetáhl více na sebe.

"Už pojď…chci to, hned."

Vašek nemohl odolat. Sice se trochu obával, aby Libora neporanil, při jeho slabé konstituci, ale Libora to nijak netrápilo a sám si Vaškův penis zavedl do svého těla, nemohl už čekat. Bál se, že mu při sexu zvadne, že ta touha nevydrží a zase to bude katastrofa. Ale tentokrát se tak nestalo. Vaškovi opatrné pohyby se stupňovaly a přinášely jim oběma rozkoš, po které toužili a kterou si nevychutnaly už celý rok. Bylo to přesně takové, jak si Libor pamatoval, možná…dokonce lepší? Musel nad tím sám v duchu vrtět hlavou. Že by přeci jen ten prokletý rak zlepšil jejich sexuální život? Nebo to byl spíš fakt, že oba poznali, jaké to je, skoro toho druhého ztratit?

Vločky za oknem se množily, padaly stále rychleji, až je rozfoukával vítr. Okno se velmi rychle zamlžilo splašeným dechem dvou mužů, kteří nedokázali svá těla rozplést z pevného obětí. Byla to překrásná noc, která jen tak neskončila. Bílá tma, venku se změnila v noc, noc zase ve svítání a nádherné červánky, na které oba hleděli spolu. Dlaně jedné ruky propletené, aby se oba jejich prsteny dotýkaly. Ani jednomu se nechtělo vstávat a něco dělat. Chtěli jen takhle ještě chvíli zůstat, přilepení k sobě, cítit jeden druhého. Vědět, že jeden je tam pro druhého. Vědět, že jsou oba opravdu blázniví idioti s obrovským štěstím. Porazili totiž raka a jejich lásku to jen posílilo. Copak tohle mohlo říct hodně párů?

"Příště si zabojujem s krabem…nebo nějakou hydrou, co říkáš? Jak bájný Herkules, sevřu tvůj…meč a…"
"Ou…počkej, jemně s mým mečem, no ták Herkule…"

Vaškovo kroucení a prudké nádechy jasně dokazovaly, že by mu nevadil další postelový souboj. I po té promilované noci byl snadno opět vzrušený, stačilo jen pár Liborových doteků. S jeho tělem to vždy uměl a podle toho využíval. Jeho ironický úšklebek a jasná výzva v očích, to Vaškovi přišlo nesmírně sexy. Tenhle vyzývavý pohled už neviděl snad celý rok. Nedokázal mu odolat.

"Bože, já tě fakt ušukám k smrti…"

Liborův pobavený smích se zvonivě nesl celou chatkou. Jen ho slyšet, Vaškovi stačilo ke štěstí. Věděl, že teď už to bude dobré. Že se milují, vezmou se. Ten pocit vítězství nad tak zákeřnou nemocí, která mnohé stála život, jim dodávala novou radost do života, novou odvahu a sílu dál bojovat. A i kdyby se ten hnusný krab vrátil…o Libora by se Vašek postaral znovu, bez zaváhání. Protože tak to manželé dělají. Pečují o svého milovaného.