RAK - Kapitola 1

Dřevo v krbu příjemně praskalo a okna se začínala mlžit. Na rozdíl od venkovních mrazivých teplot a sněhové vánici, uvnitř chatky bylo krásně teplo. Takové teplo, až si Vašek musel sundat teplý vlněný svetr. Zpotil se a začal ho kousat kolem krku. Nesnášel tyhle svetry, ale zrovna tenhle, v jeho oblíbené modré barvě, dostal před pár lety od Libora. Nosil ho prakticky jen kvůli němu, protože tvrdil, že mu sluší. Na rozdíl od něj Libor si nijak neodložil. Jeho svetr na něm hodně plandal a jen zvýrazňoval to, čeho se Vašek děsil. Jeho příšernou pohublost. Bál se celkově tohoto víkendu v horách. Věděl, jak to tu Libor miloval. Jak rád jezdil na lyžích, užíval si, na rozdíl od teplomilného Vaška, všechny mrazivé zimy a všechny zimní sporty. Ale před rokem to vše skončilo. Před rokem pronesl tu větu, která Vaškovi neustále hrála v uších.

"Nechci…umřít v nemocnici, se spoustou hadiček a tak. Chci někam, kde to mám rád, být s někým, koho mám rád."

A nyní byli tady. Znamenalo to snad konec? Poslední výsledky testů mu Libor odmítl ukázat. Bylo to poprvé za ten rok. Celý týden před odjezdem vypadal lépe než měsíce předtím, ale mohl to být jen klam? Vašek cítil, že ho ztrácí a nemohl nic udělat. Nemohl zachránit svého partnera, se kterým žil už deset let. Se smrtí bojovat nemohl.

"Pojď sem, sundej si ten svetr i ten šátek."
Stále se občas Vašek snažil se svého přítele dotýkat, rozveselit ho, ale jeho snahy vycházely vniveč.
"Ne, no ták, nech mě…"
"Ale nebraň se, máš krásnou lebku, sexy lebku, ukaž mi jí."
"Už dávno nejsem sexy a ty to víš. Proč se mnou zůstáváš? Ta chemoterapie zničila všechno. Je to horší než ten zpropadenej rak."
"To neříkej, všechno nezničila. Nezničila nás. A dokud ti to pomáhá…"
"Přestala pomáhat už před půl rokem. Od té doby je to jen utrpení."

Libor se mu vysmekl z náručí, kam si to hubené tělo Vašek tak pracně stáhl. Dřív mýval opravdu krásnou figuru, ale moc po ní nezůstalo. Vaškovi to bylo ale jedno, miloval ho, ne pro to, jak vypadal, ale pro to, jakým byl. Sledoval Libora, jak zamířil k oknu a opřel si o něj horké čelo. V odrazu skla se zrcadlila unavená pohublá tvář, tmavé kruhy pod očima i skoro bílá pokožka. Ztrácel se Vaškovi před očima.

"Tak? Proč se mnou zůstáváš? Není to přece…žádný život. Jen samé nemocnice a…"
"Zmlkni, zůstávám proto, že tě miluju, to přece víš, tak nech těch řečí."

Další ze žabomyších válek, které Libor poslední týdny neustále vyvolával, aby Vaška od sebe odehnal, aby ho odpudil. Ale byť to Vaškovi lezlo pěkně krkem, dobře svého partnera znal. Věděl, proč se takhle chová. Libor prostě jen nechtěl, aby byl jeho přítel u toho, až přijde konec. Nepřál si, aby Vašek promarnil svoje roky staráním se o nemocného. Už prakticky nebyli ani párem. Mnohé dny spolu ani nepromluvili. Libor byl po chemoterapii tak slabý, že byl věčně na práškách a spal, nebo zvracel, či oboje dohromady. Nedokázal už Vaška ani políbit, natož cokoliv jiného. Hnusil se totiž sám sobě. A byť se Vašek neustále snažil dokazovat mu, že je stále žádoucí, jen to v Liborovi prohlubovalo tu temnou propast. Už dál nechtěl takhle pokračovat. Musel mít jistotu. Musel Vaška donutit, aby se konečně vyjádřil. I když ve Vaškovi měl poslední rok naprosto dokonalou oporu, přesto se bál, že ho Vašek opustí. Bál se toho, a přitom si to přál. Byl ze sebe sám zmatený.

"Miluješ? Co na mě miluješ? Vždyť už spolu ani nespíme, jsem k ničemu, už to…nejde."
"Myslíš si, že mi na tomhle sejde? Ty blázne."
"Asi sejde. Vím to. Spal jsi s ním, spal jsi s Honzou."

Vašek sebou překvapeně v křesle trhnul. Ne, tohle se neměl Libor nikdy dozvědět, neměl!

"Já…tak to nebylo, vysvětlím ti to…"
"Není třeba. Je to hezkej kluk, proč by sis neužil, když se mnou už to nejde."

Celou dobu však Libor sledoval ve skle okna výraz svého partnera. Bylo to kruté, ano. Ale musel mít jistotu, musel!

"Tak to nebylo. Byl jsem opilej a…"

A co? Copak je přemíra alkoholu nějaká výmluva? Bylo to před dvěma týdny. Libor dostal chřipku, jeho zbytek imunitního systému se s ní nedokázal poprat, doktoři zvěstovali to nejhorší, to že se měl Vašek připravit na konec. Nevěděl, co dělat, kam jít… lidé ho sice vyslechli a politovali, ale co s tím? To mu nedokázalo pomoct. Trpěl tím, že se mohl jen dívat, jak mu Libor umírá. Už jen to pomyšlení, že zůstane bez něj, mu vhánělo slzy do očí. Zapadl do jejich oblíbeného baru a potkal tam společného kamaráda Honzu a pak už to šlo ráz na ráz. Proč s ním vlastně spal? Byl hezký? Možná, i když na něj ve svých dvaceti pořád moc mladý. Ale Honza tam byl. Nelitoval ho, neříkal ty hloupé fráze, že se z toho Libor dostane, že to bude dobrý, protože to byly jen lži. Nabídl mu něco cennějšího. Útěchu těla. Byl to víc jak rok, co spolu s Liborem nespali. Sex mu chyběl, ale dokázal bez něj žít. Potřeboval spíš něčí teplo, něčí blízkost, doteky, a to mu Honza nabídl. Bez otázek, bez slibů, jen sex, příjemné uvolnění.

"Líbí se ti? Asi je to hodnej kluk, dokonce má svědomí. Řekl mi, že s tebou spal, že tě svedl. Ale to určitě moc práce nedalo, po tom půstu co?! Byl za mnou v nemocnici. Nedokázal s tou vinou už dál žít. Řekl mi, že tě miluje a chtěl požehnání od umírajícího. Možná jsem mu ho měl dát, až tu nebudu, budeš potřebovat někoho, s kým ti bude dobře."
"Přestaň! Já o toho spratka nemám zájem. Bylo to jen jednou, jen sex, když jsem byl na mol. Já vím, že to není omluva ale…"

Vaška však překvapil Liborův ostrý smích. Co se dělo? Nerozuměl tomu. Plameně hájil svou lásku k Liborovi a on se mu jen vysmíval? Kolikrát se snažil být tu pro něj? Snažil se neustále táhnout jejich vztah, protože cítil, jak to Libor vzdává, a to nemohl dopustit. Kolikrát se marně snažil o trochu vášně. O líbání, mazlení…dokonce i o sex. Ale Libor nemohl, jeho tělo odmítalo reagovat. Kolikrát se snažil ho alespoň orálně uspokojit, a sám na sebe nemyslel?

"Řekl mi, že jsi při sexu s ním volal moje jméno. Prý jsi brečel, když bylo po všem."

To už se Vašek cítil hodně zahanbeně. Neměl jak se obhájit. Libor znal pravdu, do posledního intimního detailu. Za tohle měl chuť Honzu opravdu uškrtit. Ale mohl jen sklopit svůj pohled k dřevěné podlaze. Byla to pravda, nechtěl Liborovi lhát a nyní byl při lži přistižen.

"Ten kluk je do tebe fakt zamilovanej, chudák."

Tak dlouho Libor do Vaškova ublíženého a ztrápeného já ryl, až to přesáhlo únosnou mez. Vašek si sebral svůj svetr a zamířil ke dveřím. Nechápal, proč se mu jeho partner vysmívá, proč se nezlobí, nekřičí…

"Myslíš, že to bylo jednoduchý? Celý ten rok, všechny ty nemocnice, testy, doktoři, kteří to vzdávali, lidé s falešným politováním a s ještě falešnějšími nadějemi? Myslíš si, že jsem k smíchu? Baví tě to, sledovat to? Vždyť tobě to už může být jedno, ne? Celý ten rok jsem stál po tvé m boku, protože tě miluju, jsi můj partner, žijeme spolu…“
"Vašku…"
"Nepřerušuj mě! Cítil jsem se tak bezmocně, nemohl jsem ti pomoct, ať jsem se snažil sebevíc. Vzdával jsi to a já se snažil být ti oporou, abys věděl… že tu budu, do poslední chvíle. Že nikam nepůjdu, jen protože je to těžké. Ale jestli si myslíš, že jsi trpěl jen ty a dáváš mi to za vinu prosím. Nestačí, že se za tu noc s Honzou sám nenávidím?"
"Vašku! Počkej, já ti musím…"
"A ty se mi ještě vysmíváš. Nějakej mladej kluk je mi ukradenej, já chci jen tebe, copak to nechápeš? Vždycky to tak bude. Nemáš mi co kázat, s kým bych měl být a nebýt, až …. To je tak strašně pokrytecký. Ta chemoterapie ti snad vygumovala i mozek?!"

Vašek už dál nemohl. Chrlil ty slova všechny o překot. Všechno to, co v sobě zadržoval celý rok, všechny tyhle těžké pocity a emoce, které mu seděly na ramenou, už neměl sílu, je nést. Liborovo chování byla jen poslední kapka, aby to celé vybuchlo.
Po tváři mu tekly slzy, které však rychle setřel svetrem, který si přetáhl přes hlavu. Nemohl tam už déle zůstat. Ne po tom, co vše řekl. Považoval se za toho největšího sobce. To Libor tu přece umírá, to jemu zbývá sotva pár měsíců a on tu fňuká, jako malá holka. Proto otevřel prudce dveře a vešel do mrazu. Sněhová vánice se uklidnila a z nebe se snášelo jen pár velkých, studených vloček. Chladný vzduch mu až vyrazil dech, ale cítil i podivné uvolnění. Nečekal by, že za ním Libor vyběhne ven.

"Vašku, musím ti něco říct, rakovina ona je…"

Vašek však jen tiše zavrtěl hlavou. Ani se nedokázal svému milovanému podívat do očí. Nebylo už co říct. Už neměl nic, co by mohl Liborovi dát, kromě své lásky. A ta nestačila, ne v boji s tak zákeřnou nemocí, která se zjevila z ničeho nic, u zdravého sportovně založeného sotva třicátníka. Jak tohle mohl Vašek přijmout? Jak mohl být dál Liborovou podporou, když sám neměl oporu a vše musel celé ty měsíce dusit v sobě? Jen si přál, aby to Libor pochopil. Že se nedokáže smířit s tím, že o něj přijde.

"Řekl jsem až moc. Promiň já…. Vrať se dovnitř, je zima, jestli nachladneš…"
"Tak umřu? Myslíš, že to nevím? Nejsi moje matka, ani moje chůva. Já…. Odpusť mi to. Byl jsem takový parchant, sobecký a zlý. Odháněl jsem tě, aby ses na to nemusel dívat. Na mě, na ten konec…. Chtěl jsem, aby sis mě pamatoval jinak, nejen jako chodící zombí."

Libor svého přítele zezadu objal, cítil, že ho ztrácí, cítil, že už dál Vašek nemůže a dobře si uvědomoval, že je to také jeho vina. Myslel jen na sebe, i když si nalhal, že to dělá kvůli Vaškovi, vlastně se ho chtěl zbavit kvůli sobě.

"Nech toho, já už…nechci…. Myslíš si, že nevím, proč jsme tady? Ale já nikdy…nikdy bych nemohl…"
"Rakovina je pryč!"
"Cože?"
"Je pryč. Ta invazivní léčba a chemoterapie dohromady zabraly. Poslední výsledky od doktora, mám je v tašce, říkal, že je pryč, zase…budu zdravej. Sice se může vrátit, ale teď…neumřu, Vašku. Slyšíš? Neumřu, rakovina je pryč!"