Marně se Ragol snažil své paní zabránit, aby od svých záměrů
upustila. Nepomohly prosby, ani dobré rady, dokonce ani vyhrožování. Dianeira
si to hrdě nakráčela přímo do hanbince, přesvědčená o tom, že toto je jediná
možnost, jak dosáhnout svého. Ale hned po svém vstupu musela svou odvahu hodně
přehodnotit. Do nosu ji udeřil odér potu smíšený s vínem. Všudypřítomné hlasy,
smích, sténání a mnoho těl, která se vzájemně proplétala jako klubko hadů. Bylo
to poprvé, co viděla něco takového. Možná by se i otočila a rychle vyběhla ven,
kdyby ji nezastavil hlas muže, který se k ní okamžitě přihnal.
"Vítejte v domě Luny. Jak vám mohu posloužit, má
paní. Jsem Publius Comius, majitel domu Luny a váš hostitel."
Mladé nevinné dívky z dobrých rodin sem opravdu nedocházely, proto to byla pro
Publia nevídaná událost, ze které musel, jako správný obchodník, vytěžit co
nejvíce.
"Chci… chci otroka…"
Dianeira byla takovým přivítáním překvapená a poprvé se na její tváři objevily
pochybnosti a nervozita. A jakmile uviděla toho tlustého mužíka, který jí skoro
líbal boty, zvedl se jí žaludek. Musela však vytrvat. Pro svou lásku, pro
záchranu bratra.
"Chci od vás koupit nějakého otroka."
"Och, jak nevídané. Takže jste tu obchodně? To mě velice těší. Prosím,
následujte mě do mého pokoje, v klidu si promluvíme."
Pokoj Publia Comia byl sice na Dianeiru až okatě přeplácaný, plný kýčovitých
dekorací, nábytku a pouze dokazoval nevkus svého obyvatele, přesto to bylo
pořád lepší než být svědkem všech těch hrátek uvnitř domu. Zde měli klid a
soukromí na rozhovor.
"Takže byste ráda koupila mého otroka? Nějakého
konkrétního, paní?"
Publiovi Comiovi nešlo na rozum, proč tato mladá dáma přišla za ním, do jeho
podniku. Pokud potřebovala otroka k ukojení svých tužeb, jistě měla
mnoho vlastních domácích otroků, kteří by jí rádi posloužili. A i
kdyby takového v domácnosti neměli, nebyl problém nějakého kdykoliv zakoupit na
veřejném tržišti. To nahlodávalo jeho mysl a vzbuzovalo v něm až nezdravou
zvědavost a netrpělivost.
"Potřebuji otroka, který by…byl vycvičený k
poskytování rozkoše muži."
Dianeira se rozhodla zachovat zdání ledového klidu, rychle vše vyřídit a
opustit tohle místo.
"Musí však být světlovlasý a…zkušený."
Publiovi Comiovi se na rtech objevil téměř nebezpečný
úšklebek. Jak se zdálo, tahle mladá dáma sedící před ním, měla naprosto jasnou
představu, co chce. To bylo opravdu zajímavé. Pár světlovlasých otroků v domě
Luny opravdu sloužilo, proto se s mladou dívkou na chvíli rozloučil, aby je
všechny nahnal do skupinky a vybral ty, které pak Dianeiře představí.
"Má paní, jste si opravdu jistá? Váš bratr by s tímhle šílenstvím nikdy
nesouhlasil. Bude se moc zlobit."
"Můj bratr už tu dlouhé roky není. Ten stín, který se za něj vydává, je
nesnesitelný. Udělám tomu přítrž jednou provždy."
Ragol však tomuhle hloupému a trochu dětinskému kroku své paní nedůvěřoval.
Ačkoli věděl, proč se o to snaží. Dokázal chápat její pocity. Překvapilo ho,
když si paní Dianeira vyžádala světlovlasého otroka, stále si zřejmě pamatovala
své dětství v Ludusu. Pamatovala si toho gladiátora, kterého si její bratr
tolik oblíbil. Jeho kštice byla také světlá a kudrnatá jako zlaté beránčí rouno
ze starých bájí.
Další Ragolovy výčitky a přemlouvání však zastavil příchod
Publia Comia, který sebou přivedl pět mladých světlovlasých otroků. Seřadil je
před dívkou a nechal ji, aby sama vybrala toho, který se jí bude líbit nejvíc.
Každý byl tak trochu jiný, všichni však poslušně stáli, s pohledy sklopenými k
zemi. Ani jednomu z nich se nikdy nesnilo, že se z domu Luny někdy dostane,
tohle byla příležitost na lepší život.
"Modré oči, také musí mít modré oči. Ať zvednou zrak."
Popisu však odpovídali jen dva z otroků. Dianeira se rozhodla rychle. Volila
raději poněkud mohutnějšího otroka než malého chlapce, který sotva odrostl
dětským letům.
"Toho druhého. Toho chci. Dám ti za něho… dvě stě
zlatých."
Ostatní otroci byli z pokoje rychle vyhnáni, aby si šli po své práci. Jen ten
jeden zůstal stát a sledoval handrkování o své ceně.
"Ale to nemyslíte vážně, chcete můj krásný dům
zruinovat? Je to dobrý otrok. Silný, zdravý a zkušený. Méně, než pět set
zlatých za něj nepřijmu."
Dianeira byla zvyklá na tržištích smlouvat a způsob jednání obchodníků velmi
dobře znala. Až třetí nabídka byla platná, bylo jen na obou stranách, kdo víc
ustoupí.
"Dvě stě padesát, Publie Comie, víc dát
nemohu."
"A co to zaokrouhlit na tři sta, paní?"
Třetí nabídka padla. Byl to hodně, to si Dianeira uvědomovala, ale níže už cenu
srazit nemohla. Tři sta zlatých, za to by byli i tři, nebo čtyři normální
otroci. Nehorázná cena. Publius Comius byl však spokojený. Jeho dům na ztrátě
toho otroka mnoho vydělá.
Dianeira tuto cenu už musela přijmout, kývla tedy, že obchod je uzavřen.
"Peníze ti Ragol donese zítra, přesně v poledne. Má
ten otrok nějaké jméno?"
"Říkáme mu Petris, paní."
Dům rodu Kargo
"Pořádně ho umyjte a oblečte. Pak ho přiveďte do
mého pokoje."
Dianeira nechala nového otroka Petrise napospas svým služebným. Věděla, že
bratr se bude celý den věnovat výkresům, málokdy vycházel z pracovny, její
podlý plán tudíž zůstane utajen. Přesvědčila dokonce i Ragola, pod pohrůžkou
požití jedu, aby mlčel o všem, co se toho dne událo. Její plán vycházel
dokonale.
Po dvou hodinách se závěs u jejího pokoje pohnul a zjevila
se její osobní otrokyně, která přivedla Petrise. Umytý, načesaný a pěkně
oblečený, jako by ani nebyl otrokem. Svou krásnou tváří mohl budit dojem
Římana. To na tom otrokovi Dianeiru upoutalo už na první pohled. Musela si s
ním promluvit a jasně mu naznačit, co bude jeho úkolem.
"Víš, proč jsem tě koupila?"
"Ano má paní. Pro mé služby."
"Správně. Chci, abys mého bratra potěšil svým tělem a svou společností.
Uděláš vše, co bude chtít, vše, co by mohl chtít. Donutíš ho, aby si vzpomněl
na své pravé Já. Přineseš mu spokojenost a štěstí. To bude tvým úkolem. Za to
si budeš žít přímo královským životem, a pokud uspěješ… dostaneš svobodu."
Petris k mladé dívce překvapeně zvedl pohled. Jako kdyby nevěřil svým uším.
Svobodu? Dostane svobodu za to, že potěší muže? Něco tak lehkého… jak by to
mohla být pravda? Co by se svou svobodou vlastně dělal? Mohl by se vrátit domů
nebo žít spokojeně v Římě, najít si ženu a mít rodinu. O tom vždy snil. A nyní
to měl na dosah ruky. Kde byl ten problém? Přece to nemohlo být takhle
jednoduché. Bohové by ho tak zčista jasna nepožehnali.
"Nesmíš se nechat odradit. Nesmíš ustoupit, rozuměl
jsi?!"
----------------------------------------------------------------------------
Při společné večeři, která byla tradicí tohoto domu, se
Dianeira konečně sešla se svým bratrem. Mnohdy byla právě doba večeře jedinou
dobou, kdy svého bratra za celý den zahlédla a mohla si s ním promluvit. Dnes
však udržovala při jídle mlčení. Nevracela se ani k prosbám o účast na Hrách,
což Flavia Vera docela mátlo. Byl zvyklý, že pokud jeho sestra něco chtěla,
nerada ustupovala. Dokonce byl dnes ušetřen i desítky drbů, které měla Dianeira
potřebu mu vždy při večeři sdělovat. Ani žádné ódy na Marca Gnaea Vattia.
Chvíli tedy svou sestru jen v tichosti sledoval, nevědom si pasti, která na
něho byla nachystána. Nemohl popřít, že ho tahle situace těší. Konečně večeře v
klidu. A možná už jeho sestru přešel dokonce i ten přehnaný zájem o
gladiátorské Hry.
Po večeři, unavený celodenní prací nad výkresy a měřítky, se
odebral do svého pokoje, aby rozvržení sýpek včas dokončil. Nové sýpky by Římu,
v případě slabé sklizně, přinesly možnost uchovat více pšenice a ječmene.
Znamenalo by to velké úspory nejen po stránce finanční, ale mělo by to příznivý
dopad i na chudé obyvatelstvo města, které tak mohlo dostávat větší příděly.
Díky tomuhle svou práci miloval.
Nepovšiml si, jak se tmavý závěs u jeho pokoje pohnul. Po chvíli však pocítil v
pokoji přítomnost ještě další osoby.
"To je v pořádku, Maro, odstrojím se sám."
Když se domnělá otrokyně neozvala, byl nucen se otočit. V tu chvíli vypadal,
jako by viděl ducha. V jeho tváři se okamžitě promítl zmatek, jelikož nechápal,
co tenhle otrok v jeho pokoji dělá, ani kdo to je. Instinktivně sáhl po dýce.
Byl si vědom, že by se jistě dokázal ubránit.
"Můj pane, mé jméno je Petris. Jsem váš nový osobní
otrok."
"Cože? Jak nový otrok? Já jsem přece…"
"Vaše sestra, paní Dianeira, mě zakoupila, abych vám sloužil."
Nyní už bylo Flaviovi všechno jasné. Proto ta tichá večeře. Svou sestru krutě
podcenil. Nechápal, co je tohle za nový rozmar, ale rozhodně jí to nehodlal
tolerovat. Když si však otroka prohlédl blíže, skoro se mu krátil dech. Byl
tolik podobný Ramiovi. Ta samozřejmá sebejistota a drzost, se kterou si i přes
nebezpečí bodnutí dýkou dovolil přistoupit blíž a začít svého pána svlékat.
Flavio se nezmohl na slovo odporu, ani na jakýkoli obranný pohyb. Stál tam jako
solný sloup, neschopný odtrhnout svůj pohled.
Jako kdyby ho v tu chvíli pohltily vzpomínky. Na ty dny s Ramiem, na jeho silné
paže a na to, jak si ho bral bez skrupulí a strachu, kdykoli to bylo možné,
kdekoli to bylo možné. Vzpomněl jsi na jeho dlaně, které dokázaly pevně svírat
meč, přesto také jemně hladit jeho tělo. Vzpomínal si na ty modré oči, ve
kterých se topil při každém pohledu svého gladiátora. Ano, tak mu říkal…
A nyní mohl hledět do podobných modrých očí, ve tváři lemované světlými vlasy. Byl
to snad jen sen? Nebo ho Bohové mučí?
Ze vzpomínek ho vytrhla až Petrisova dlaň v jeho rozkroku. Otrok bez rozpaků
sevřel v dlani jeho mužství, aby svému pánovi poskytl patřičnou rozkoš.
"Přestaň! Okamžitě…odejdi z mého pokoje."
Petris však dbal slov Dianeiry, která mu radila neustoupit. Kupředu ho hnala
vidina svobody. Navíc sám musel uznat, že muž před ním byl velmi pohledný.
Proto svou dlaň ještě více sevřel. Z Flaviových rtů se vydral trochu bolestivý
vzdech. Dýka mu rázem vypadla z ruky na mramorovou podlahu, o kterou zazvonila.
Nebyl schopen obrany. Celé ty roky si toto potěšení odpíral a čekal. Čekal na
Ramia. Ale nyní, nyní už to nebylo podstatné…
"Dokonale vás potěším, pane, dovolte mi to."
Když Petris zjistil, že mu jeho nový pán už nijak neodporuje, sjel podél jeho
těla až do kleku a svou dlaň začal postupně nahrazovat svým jazykem a ústy.
Hodlal využít všech svých zkušeností, získaných v domě Luny, aby tohoto muže
potěšil. Cítil, jak je jeho tělo ztuhlé, a jak rychle mu srdce bije vzrušením.
Flaviovo mužství se mu podařilo probudit tak rychle. Byl potěšený. I když se ho
jeho pán snažil zastavit a několikrát ho zatahal za vlasy, Petris nepřestal.
Tohle byl pro něho jen velmi chabý odpor. Naopak cítil, že muž po tom touží.
Své sténání sice potlačoval, ale několikrát Petrisovi přirazil do úst. Jako by
se toho znovu objeveného pocitu nemohl nabažit.
Flaviova mysl se zatemnila. Nebyl schopen ničeho jiného než přijímat rozkoš od
neznámého otroka. Vše trvalo jen chvíli. Petris s ním neměl slitování. Pár
minut, a z jeho hrdla se vydral přidušený výkřik a jedno jméno…
"Ramio…"
I po těch letech nezapomněl, i když si to sám sobě snažil
namlouvat. I po těch letech po něm stále toužil. Byla to chorobná touha jeho
srdce, kterou Petris nemohl nijak uspokojit. Proč už přestal čekat? Kam zmizela
jeho víra? Stál nahý a zardělý přímo před tímhle otrokem. Ta podoba byla
zarážející. Ale nebyl to ON. Cítil, že jeho vzrušení stále neopadá, i když už
hodně své vášně uvolnil Petrisovi do úst. Jeho tělo jako by automaticky,
samovolně reagovalo na vše blonďaté a modrooké. Nebo na vše mužské? Zapomněl i
na tu touhu, kterou v sobě udusil.
Petrisova tunika se po jednom pohybu celá svezla na podlahu, přímo vedle dýky,
a pak se svým tělem přitiskl na to mladé roztoužené tělo svého pána. Byl
překvapený jeho chutí pokračovat, ale tuto noc to hodlal dovést až do konce.
Dianeira ráno zvědavě bloudila kolem pokoje svého bratra.
Dovnitř si netroufala vstoupit. Naštěstí zahlédla bratrovu otrokyni Maru a hned
ji podrobila výslechu. Zajímalo ji, zda z bratrova lože slyšela sténání, či
cokoliv podobného.
"Tak mluv, ty huso, co jsi slyšela…nebo snad…
viděla?"
"Pan Flavius ještě nevstal, má paní. Nesla jsem mu ráno čerstvé pečivo a
ovoce, ale…"
"Ale? Že to z tebe vymlátím?"
"Nebyl ve svém loži sám, paní. Byl tam s nějakým mužem."
"Celou noc? Výborně, výborně! Nechci, abys ho budila, pokud tě sám
nezavolá. Nikdo nesmí mého bratra rušit, rozuměla jsi?"
Dianeira byla svým úspěchem nadšená. Byla si dobře vědoma, že jí bratr možná
pěkně vyčiní, až se své lože rozhodne opustit. Byla na to připravená. Přesto
však doufala, že koupě otroka Petrise měla smysl. Že díky němu dosáhne svých
cílů. Nestačila ani opustit místo před bratrovým pokojem, když se ozval jeho
zlověstný hlas.
"Maro! Lázeň, připrav lázeň."
Flaviovo probuzení nebylo zrovna z těch nejhezčích. Jakmile se pohnul, celým
tělem mu projela ostrá bolest, jako kdyby měl dýku v bedrech. Nebylo to ani
trochu příjemné. Jeho mysl jako by si nechtěla připustit, z čeho bolest
pramenila. Dokud nezahlédl pramen blonďatých vlasů, spadající přes peřinu. Jako
smyslu zbavený peřinu okamžitě odtáhl, aby se přesvědčil, že to včera nebyl jen
sen. Rozespalá tvář otroka ho udivila. Ne, tohle… nebyl Ramio. Proč si to na
ten krátký okamžik myslel? Proč si to přál myslet? Ztratil ho, už dávno…
Vybavil si všechny vzpomínky ze včerejší noci a raději přikrývku přes otroka
zase přetáhl. Začínal být opravdu rozmrzelý. Dovolil tomu otrokovi, jehož jméno
si stěží vybavoval, aby… spal v jeho posteli? Poskytl mu své tělo a povzbuzoval
ho, aby si ho bral tak tvrdě, jak jen mohl!
Rychle se tedy vyhrabal ze svého lože a oblékl se. Potřeboval horkou lázeň,
očistit se a uvolnit své svalstvo. Potřeboval přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat