Ludus Kargo III

Náměstí Říma

"No není nádherná? Stavba všech staveb. Aréna, která jako by zvala samotné bohy ke sledování gladiátorských zápasů. Určitě právě pro to ji postavili. Ty mohutné zdi, ten křik diváků, jako kdybych to znovu viděl, jako kdybych stál na tom nádherném zlatavém písku a vzhlížel na celý Řím. Bojoval jsem v ní dvakrát. Rozumíš? Dvakrát se mi poštěstilo ukázat se před bohy a zaujmout je. Je to ta největší pocta, jakou může gladiátor za svého života dosáhnout. Kam se hrabe darování svobody a život někde v bídě, proti tomuhle. Nedovedeš si představit, jakou pýchou se dmu. Víš kolik vážených pánů, Dominů a jejich Ludů, usilovalo o to, aby mohli na letošních hrách představit své bojovníky? A kolik jich intrikovalo, podplácelo, dokonce i zabíjelo, pro čas zápasu v primu? Spousty, milý příteli. A kolik se jich teď doma válí vzteky po podlaze? Všichni! Protože jim to vyfoukla krysa jako já. Jen já, velký Titus Crotila si zasloužil tu poctu, znovu spatřit tuto arénu. Nejspíš už naposledy ve svém životě. A to vše jen díky tobě."

I mladý gladiátor s kápí přes hlavu zaujatě hleděl na tu obrovitou stavbu Kolosea, největší arény, jakou kdy, kdo postavil. Trvalo mu celé roky, než konečně stanul zde. Opět v Římě. Roky, než dostal příležitost vyplnit svůj slib. A když už měl arénu na dosah, bývalý Prétor Říma nechal hry na dlouhé roky zrušit, protože byly v období krutého sucha příliš nákladné. Celé ty roky bojů, neustálých zápasů a nyní byl u cíle. Jeho srdce se rozbušilo strachem. I když po tomto toužil, i když to bude nejspíše jeho poslední šance, nemusí vyjít.
Co když on zapomněl?

"Nestůj tu tak, Apollonie. Pojď, najdeme si ubytování, dáme si špatné víno, a ještě horší ženy. Zítra přijde čas příprav, musíš být odpočatý a dělat čest mému jménu, jako nejlepší gladiátor, kterého Řím kdy viděl."

Titus Crotila, už značně ovíněný, se zahleděl na svého gladiátora. Na mladíka, do kterého vložil všechny své peníze i naděje. A vždy věděl, že to bylo nejlepší rozhodnutí jeho života. Celé roky
hledal někoho takového. Zranění a stáří už mu dál neumožňovaly být sám gladiátorem. Vykoupil se z otroctví a první roky si jen užíval svobody, než pochopil, že jeho životu něco velmi podstatného chybí. Navštěvoval všechny zápasy v různých dírách a kobkách, sázel na gladiátory a měl úspěch. Brzo se z něho tak stal bohatý muž. Zápasy v aréně se mu dostaly příliš pod kůži. Bylo to to jediné, co znal a čemu rozuměl. Postupem let zakoupil několik gladiátorů, aby pro něj bojovali, ale stále nenacházel to, po čem toužil, co by naplnilo jeho prázdnou duši, prahnoucí po něčem víc.
Až zahlédl jeho…
V té nejšpinavější díře, bojoval bez jediné porážky s kýmkoliv, kdo se nebál svést s ním souboj. Jen sledovat ho přinášelo Titovi Crotilovi rozkoš, kterou mu už dávno žádná žena nemohla dát. Vidět znovu ty oči zvířete, ten zápal, život, který existuje jen pro boj. Už když ho viděl bojovat poprvé, věděl, že ho musí mít, že tento gladiátor je výjimečný nejen svými schopnostmi a uměním v boji, ale především duchem.

Apollonius. Tak mu říkali, i když to nebylo jeho pravé jméno. Dostal ho po bohovi Apollonovi, protože jeho kadeře měly také barvu ranního slunce a jeho oči byly modřejší než ta nejčistší studna. Příhodné jméno pro mladíka, jehož snad vyvrhlo samo podsvětí. Nikdy ve svém život neviděl takový styl boje, tak zvláštní. Ani tak děsivé oči. Celé ty roky toužil vědět, co jeho gladiátora žene kupředu. Netoužil po svobodě, ani penězích. Sláva mu byla k ničemu a o krásné ženy nejevil žádný zájem. Přesto věděl, že ho něco silného nutí jít neustále kupředu, neustále vyhrávat. Gladiátor, který nikdy nebyl poražen, kterého nelze zastavit.
Tehdy neváhal ani chvíli a vydal za něj všechny peníze, které měl. Protože to právě Apollonius mu mohl splnit jeho sen. Po svém dalším vyhraném zápase upřel své oči na Tita Crotila, jako by ho znal, jako by věděl, kým je.

"Chci bojovat ve velké aréně, chci bojovat v Římě. Pomoz mi!"

Těmito chladnými slovy si Tita Crotila získal. Protože Titus si byl toho dne jistý jen jedním. Pokud to někdo může dokázat, ze dna těch nejšpinavějších děr přímou cestou do největší arény celé říše, byl to právě Apollonius.

"Vzpomínáš, co jsi mi řekl tenkrát, při našem prvním setkání, Apollonie? Ptal jsem se tě, proč tolik toužíš po Římu a po velké aréně. Co tě zde čeká, co tě sem žene? Slíbil jsi, že pokud to dokážeme, řekneš mi to. A dnes jsme zde. Dokázali jsme dojít spolu tak daleko a já chci svou odpověď."

Mladý gladiátor právě stál u okna a shlížel na noční Řím. Tam někde bylo to, co ho hnalo kupředu. Pro co celé ty roky bojoval. Odehnal jednu z mladých otrokyň, která se mu snažila už poněkolikáté ten večer ukázat své přednosti a dotknout se těch jeho, než na jeho tváři zavládl mírný úsměv.

"Slib, Tite, slib."
"Slib? Slib komu, nebo čemu? Nech těch hádanek, na to jsem dnes příliš opilý."
"Před lety jsem dal důležitému příteli svůj slib, že se znovu sejdeme, znovu se potkáme. Právě ve velké aréně."

Titus Crotila se tomuto bláznivému nápadu musel rozesmát. Slyšel už hodně podivných historek a jeho gladiátor pro něj byl stále záhadou, i po mnoha letech jejich putování od jedné arény ke druhé. Nyní však čekal… něco víc, než jen hloupý slib?

"Dlužíš mu peníze? Nebo život?"
"Ne, nic takového."
"Vážně ti nerozumím, Apollonie. Tohle všechno jen kvůli slibu? Ne, už víc neříkej, raději běž spát, zítra nás čeká dlouhý den."

----------------------------------------------------------------------

Náměstí Říma

"Ten jeden starý kozel nám to tedy nehodlá usnadnit!"

Už od časného rána, kdy se vypravili na obchůzku po městě, se Titus Crotila neustále rozčiloval. Zašel si za písařem, který mu předal soupis protivníků pro nadcházející zápasy v aréně. Vše muselo být dopodrobna zapsáno, aby se nikde nemohla stát chyba a Římané si užili tu nejvelkolepější podívanou tohoto roku. Opět obnovené gladiátorské hry, o kterých mluvilo celé město, přivedlo do Říma nejen mnoho význačných osobností, bohatých senátorů, obchodníků, řemeslníků, ale i majitelé Ludů z celé říše se jistě přijeli podívat na výkvět gladiátorů z různých škol a domů. Už jen dostat se na soupisku účastníků byla obrovská pocta. Právě z některých zde uvedených jmen měl Titus Crotila obavy. Gladiátoři, které dobře znal, kteří sami byli dost legendou na to, aby porazili jeho "Boha slunce." Ti nejlepší, jaké Řím mohl nabídnout.
Ten, kdo vybíral atrakce i gladiátory na nadcházející hry, byl starý známý Tita Crotila, Appius Fonteius Lurio. Ti dva nebyli zrovna dobrými přáteli, dalo by se říci, že spíše naopak. Často spolu v názorech nesouhlasili, přeli se, a Titus Crotila neustále tvrdil, že mu tento bohatý Říman dluží nemalou částku peněz za jednu dávno zapomenutou sázku. Jak se zdálo, milý Appius Fonteius Lurio nechtěl nechat nic náhodě a rozhodl se svého starého rivala porazit alespoň takto přeneseně tím, že pro Apollonia vybral velmi silné protivníky.

Mladý gladiátor však na vztekání svého přítele nedbal, procházel tržištěm, celkem zaujatý všemi těmi výrobky. Toho rána mohl poprvé, byť na malý okamžik, spatřit velkou arénu zevnitř. Vyrazila mu dech a přidala mnoho otázek a starostí, se kterými si nevěděl rady.

"Budeš se muset hodně snažit, rozumíš? Tady už nepůjde jen o boj, o zápas, či zabití protivníka. Jde tu o to, aby se na to dobře koukalo, o zábavu. Je to o tom, jak to obrovské publikum zaujmout a získat si ho na svou stranu. Jen tak můžeš vyhrát. Donutit je, aby tě milovali. V té aréně budou všichni gladiátoři jako mravenci na jedné hroudě. Ty se odlišuješ. Tím svým šíleným stylem boje. Ale bojím se, že to nebude dost."
"Jak to mám udělat, Tite? Jak mám zaujmout?"

Apollonius si byl toho všeho vědom. Pro něj to vždy byl jen boj, muži, kteří stáli v cestě za splněním jeho slibu, nic víc. Ale v té velké aréně to nemohlo stačit. Bude tam tolik lidí na ochozech, tolik dobrých gladiátorů, že v tom chumlu, díky své nezkušenosti s bojem v takové aréně, snadno upadne v zapomnění. A pokud tam bude i on, musí ho zaujmout, musí vyčnívat z davu mravenců.
Také Titus Crotila si byl vědom, že mají jedinečnou příležitost Římu ukázat, co ještě neviděl. Celé roky snil, že se sem vrátí a znovu uvidí arénu zevnitř, a i když už ne jako gladiátor, a ten sen se mu nyní splnil.

"Musíš mi věřit, Apollonie. Naposledy mi věř, jak jsi mi věřil dosud, a ještě mnohem více. Po skončení těchto her budeme velmi bohatí, tak moc, až se budeme koupat v penězích. Ale tím naše společná cesta skončí. Pro nás pro oba je toto cíl. Já už jsem příliš starý, chci si dopřát pohodlný odpočinek v přepychu. A ty… si vybojuješ svobodu, věřím v to. Musíme se tedy rozloučit s plnou parádou.
Jestli si tohle honosné město myslí, že dosud vidělo vše… představím jim ve hrách Boha slunce. Pojď, ukážu ti to."

Titus Crotila byl rozhodně člověk, který dobře věděl, co lidé Říma milují. Co milují všichni lidé. Hrdinské bohy. A i když Apollonius už měl božské jméno a božskou sílu pokaždé zvítězit, chtělo to ještě doladit. Od prvního okamžiku, kdy se starý muž dozvěděl, že se zúčastní letošních her, že byli vybráni do primu, nejprestižnějšího zápasu celých her, začal spřádat své plány a kreslit nákresy. Trvalo to několik měsíců, než na svých cestách našel správného kováře, a ten byl jeho nákresy fascinován. A dnes přišla ta chvíle vyzvednout jeho dílo. Titus Crotila zavedl svého svěřence do kovářova malého domku a představil mu jeho novou zbroj. O mnoho lehčí, než bývala zbroj ostatních gladiátorů. Věděl, že výhoda Apollonia není v hrubé síle, jako spíše v rychlosti a mrštnosti. Často v aréně odhazoval kusy své zbroje, protože ho tížily a zpomalovaly. Nyní mu měl patřit nádherný, ve světle se lesknoucí zlatistvý štít ve tvaru slunce i s paprsky, ostrými, jako meče jeho protivníků, a překrásná nová přilbice, se zlatými žíněmi, která zakrývala celou jeho tvář. Do této zbroje investoval Titus Crotila nemalé bohatství. Jeho "Bůh slunce" byl nyní kompletní a naprosto nepřehlédnutelný.
Apollonius na takovou nádheru jen překvapeně hleděl. Pokud v něčem mohl zaujmout davy, byla to tato zbroj. Nedokázal odolat, aby si ji hned nevyzkoušel. Sedla mu naprosto dokonale a cítil se v ní tak lehký.

----------------------------------------------------------------------------

Flavius, ponořen v lázni, dlouho setrvával v tichosti. Jeho mysl bloudila ke všem těm vzácným vzpomínkám, na které si už zakázal myslet. Na své dětství v Ludus Kargo. Na svého otce, který vždy osobně dohlížel na výcvik mladých chlapců. Bojový styl jejich Ludu byl naprosto jedinečný. Jediný Ludus, za který nebojovali otroci dovezení z různých zemí jako válečná kořist, ale učili se zde dobrovolně už od raného dětství. Škola Ludu byla také přezdívaná Malá Sparta, podle státu hrdých válečníků. Vzpomínal si, jak se tajně vkrádal do zbrojnice a navlékal na sebe zbroj, aby se mohl přidat do řad gladiátorů a učit se s nimi. Otec to vždy věděl, ale zavíral před tím oči. Nechal svého syna, aby se něco málo z tohoto umění naučil. Ale jeden z gladiátorů ho vždy poznal. Ramio. Společné souboje a soupeření, které brzy přerostlo v opravdu pevné přátelství, a když oba dostatečně vyspěli, přátelství se změnilo v…lásku. Každá ta ukradená chvíle, tajné polibky v celách či na chodbách Ludu. Flavio odvážně zval Ramia pod rouškou temné noci do svého pokoje. Jejich první trochu neohrabané milování…
Flavio stále cítil vůni jeho kůže, i hebkost těch blonďatých kudrn, kvůli kterému se Ramiovi ostatní gladiátoři posmívali, dokud si je sám ve vzteku neostříhal.
Když se mu vybavila i jeho poslední slova, že se znovu setkají ve velké aréně, vyhrkly mu slzy do očí. Už tomu nemohl věřit. Přesto v něm stále narůstal pocit, že ho zradil, když přestal čekat.

Mladý otrok Petris se tiše vkradl do blízkosti svého pána, aby mu mohl omýt tělo. Přisedl si na okraj bazénku a opatrně položil dlaně na Flaviova ramena. Smutek v očích jeho pána ho překvapil, přesto však dlouho udržoval mlčení. Včerejší noc byla opravdu příjemná, ale ve chvílích největší rozkoše volal jeho pán jméno jiného muže.

"Jak se zbavit tíživého slibu, který jen zraňuje? Řekni? Pokud není možné ho vyplnit."
"Pokud jste udělal vše proto, abyste ho vyplnil, není nečestné se ho vzdát."

Flavio ani nečekal tak moudrou odpověď od otroka, kterého skoro neznal. Ale musel uznat, že má pravdu. Přesto tu zůstávala poslední otázka. Opravdu udělal vše?
Možná by se měl zbavit své nenávisti ke hrám, alespoň protentokrát. Tyhle hry si vynutil nový Prétor, další rok se nejspíš nemusí opakovat. Naposledy by se ho měl pokusit nalézt. Pak bude mít jeho duše klid a bude si moci přiznat, že pro jejich dávno ztracený slib udělal vše.