Prolog 06

Samael si byl plně vědom, že jeho úkol bude nesmírně těžký. Nebude se moci spolehnout na pomoc své legie, ani jiných andělů. Bude v tom lidském světě sám. Ale vážil si toho, že měl tu příležitost pomoci nevinnému dítěti, do kterého byla násilně vložena Kniha světla.
Věděl, že mladého chlapce bude muset chránit před mnohými nebezpečími. Nejen před démony a zrádnými padlými anděly, kteří se můžou snažit knihu světla získat a otevřít Angel Gate, ale také před lidmi, kteří nemají rádi odlišnosti a bojí se něčeho neznámého. Mohli by chlapci také ublížit a to vědomě nebo nevědomě.

Když však sestoupil na lidský svět a zůstal odříznut od svého domova, poznal Samael, že to nebude tak jednoduché. Jelikož musel Solomona chránit i před používáním schopností a znalostí. Musel ho naučit využívat Knihu světla tak, aby ho to nestálo život či zdraví.
První týdny však mladíka pozoroval tajně, tak, aby ho nemohl vidět. Sledoval, jak to vlastně v lidském světě chodí. Pozoroval chlapcovy zvyky i jeho chování. Tiše pozoroval jeho život, aniž by zasáhl. Brzy ale pochopil, že to takto nepůjde. Vřela v něm všechna krev, když viděl, jak je chlapec využíván vlastní rodinou. Jeho teta a strýc, u kterých Solomon žil, se totiž rozhodli využít situace.

Chlapci bylo již sedm let. Když jeho opatrovníci zjistili, jakými silami oplývá, rozhodli se toho využít pro své vlastní dobro a napakovat si na tom kapsy. Brzy rozšířili zprávy o zázračném chlapci s bílými prameny vlasů. Chlapci, který dokázal uzdravovat zranění i nemoci. Chlapci, kterému andělé nadělili tuto schopnost. Brzy se před domem Solomonových opatrovníků začal den ode dne srocovat dav zoufalců, těžce nemocných, umírajících a zraněných, kteří žádali o pomoc chlapce s andělským darem. Samozřejmě, že toto léčení nebylo zadarmo. Solomonovi opatrovníci stanovili taxu, za kterou svého synovce poskytovali k léčení. Jako věc, jako doktorský přístroj, který bylo možné si na chvíli pronajmout.
Toto jednání anděla přivádělo k zuřivosti. Zvlášť, když viděl, jak léčení chlapce vysiluje. Denně lidí, kteří chtěli poznat chlapce s andělským darem, přibývalo. A malý Solomon den ode dne chřadl víc a víc. Zdravá barva jeho tváří vybledla, jeho pokožka se stala studenou a bledá tvář splývala s bílými prameny vlasů.
Navíc Solomona trápila Kniha světla mnohem více. Do mluvy se mu často trousila podivná slova, která pronášel jakoby samozřejmostí a nebyl si jich vědom. Ani nedokázal rozpoznat, co které slovo znamená. Neznal jejich význam. Kniha v jeho nitru se někdy budila a Solomon nedokázal komunikovat svým rodným jazykem - angličtinou, ale jen podivnými směskami neznámé řeči. Řečí, se kterou si nevěděli rady ani katoličtí kněží, ani lingvisté a učitelé cizích jazyků. Chlapce toto všechno nesmírně fyzicky i psychicky vyčerpávalo. Neměl příliš času na odpočinek. Jeho slabé lidské tělo bylo na pokraji sil. Archanděl Samael přišel právě včas, aby tomu učinil přítrž.

Tu noc na nebi svítil úplněk. Dole v přijímací hale se konal sabat vyléčených lidí, kteří mluvili o zázraku a sdělovali si zážitky a dojmy ze setkání s malým zázračným chlapcem. Na schodech nahoru jich ale stálo ještě nejméně deset. Bylo už pozdě a řada, která čekala na vyléčení, se hýbala jen pomalu. Solomon byl unaven. Celý den do úst nevzal sousto, jeho žaludek byl sevřený a hlava ho nepěkně bolela. Přesto nepolevil v léčení. Věděl, že kdyby odmítl, teta a strýc by se na něj rozzlobili.
Díky tomu, jak Solomon na lidi působil, jak jim pomáhal, se kolem domu jeho opatrovníků začala shromažďovat zajímavá sorta osobností, ať už z vysokých kruhů nebo církevní hodnostáři a kněží, tak i prostý lid. Všichni uvěřili v zázrak, kterým chlapec s bílými prameny vlasů byl. Všichni si byli naprosto jisti, že je prorokem andělů. Postupně se lidé nabalovali a začali věřit. Možná toto byly první základy archandělské církve. Lidé znovu uvěřili v existenci andělů, i když žádného nikdy neviděli. Zkoumaly se i podrobně dokumenty o výpravě Karienových do propasti.
Dokonce se opatrovníci Solomona rozhodli k riskantnímu kroku. Prohlásili svého synovce za svatého a trvali na tom, aby to církev uznala, jelikož už za svého života činil nepopiratelné zázraky. Ale církev odmítala. Měli obavy z toho chlapce, který by mohl podkopat jejich víru v Boha.

Tu noc Solomon roztřeseně vstal a zamířil do umývárny, aby se trochu opláchl. Nečekal však, že jeho tělo tak zesláblo a nebude schopný ujít ani pár kroků. Štíhlá postava sedmiletého chlapce se najednou rozkymácela, jako mladý stromek v silném větru. Pak Solomon klesl na kolena. Jeho tělo bylo na hranici možností. Příliš využíval sílu knihy, aniž by si to uvědomil. Samozřejmě nemohl tušit, že ho to může i zabít. Té noci, za úplňku, se v jeho pokoji zjevila bytost z nebe. Muž vysoký, s vlasy bílými jako len, v dlouhém plášti, zachytil padající tělo do náručí a sevřel chlapce pevně v rukou. Odnesl ho opatrně do postele. Solomon měl horečku. Zdálo se mu, že blouzní. Slyšel šelest křídel... viděl tu krásnou auru. Ale obličej nedokázal rozeznat. Ten pocit však znal. Už několik dní měl pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Často se otáčel a děsil se toho, že stěny mohou mít oči. Dal by ale ruku do ohně za to, že tu s ním někdo v jeho samotě byl.
Samaela to velmi překvapovalo. Chlapec ho nemohl vidět, přesto se zdálo, že ho cítí.
Té noci už ale archanděl nevydržel jen se dívat. Musel zakročit. Zůstal celou noc u Solomonova lože, aby měl jistotu, že se mu nepřitíží. Lidské tělo bylo přeci jen tak křehké.

Když se ráno Solomon probudil, zahlédl v křesle u okna posedávat neznámého muže. Ano, vyděsilo ho to. Přesto však nedokázal mít ten pravý strach. Jako kdyby toho muže znal... zvláštní pocit.
"Kdo... jste, pane a co pohledáváte v mém pokoji?"
Anděl na něj upíral zvědavý pohled. Možná to byla chyba odmaskovat se, ale nemohl jinak.
"Přišel jsem ti pomoci, ochránit tě."
Mladík ale nechápal jeho slova. Když však anděl na něj promluvil podivnou neznámou řečí, prudce sebou trhl. Jak to... že tomu rozumí? Jak to že tyhle slova ten muž zná?
"Byl jsem poslán jako tvůj učitel a ochránce. Sleduji tě již několik dní. Tvé tělo je příliš slabé. Vysiluješ se. Lidé jsou křehcí. Ten dar, který sídlí hluboko v tvém nitru je silný a nebezpečný, mohlo by tě to stát život."
"Dar? Ty... ty to víš? Jak?"
"Musíš přestat léčit lidi, pokud tak neučiníš, do pár dnů zemřeš."
Chlapce to opravdu vyděsilo a přitáhl si peřinu až k bradě. Bál se těch slov. Ale také uvažoval nad tím, že by možná bylo lehčí umřít. Anděl dobře vytušil Solomonovy myšlenky. Jeho tvář zhyzdilo mračení a opravdu tak vypadal hrůzostrašně. Solomona však tenhle výraz spíše rozesmál.
Bylo to poprvé, co viděl Samael člověka se smát. Silně to na něj zapůsobilo. Zůstal na mladíka hledět a poslouchal jeho zvonivý dětský smích. Hezky ho to hřálo u srdce.
"Kdo jsi?"
"Mé jméno je Samael. Budu tady, po tvém boku. Kdykoliv mě budeš potřebovat. Ale uvidíš mě jen ty, na to pamatuj. A teď se najez. Lidé musí jíst."
"Uvidím tě jen já? Co... jsi zač? Nějaký duch?"
"Přítel..."
Chlapce zabolelo ostře na hrudi, cítil, jakoby ho něco zevnitř chtělo roztrhnout. Bolestně se zkroutil na posteli. Samael rychle vstal a přisedl si k němu. Položil svou velkou dlaň na štíhlou hruď dítěte. Bolest pomalu mizela, jako kdyby se to uvnitř najednou uklidňovalo.
"Ty... ty jsi... anděl."
Nebyla to otázka, spíše konstatování faktu. Solomon nevěděl, jak na takový nesmysl přišel. Prostě jako by to vycítil. Teplo na hrudi bylo příjemné. Andělova moc do něj proudila a dodávala mu sil. Uklidňovala Knihu světla. Solomon mohl po dlouhé době konečně zavřít s klidem oči a na chvíli si odpočinout. Jen chvíli... ale jeho víčka byla tak strašně těžká. Bránil se jejich zavření, pomrkával, aby si zapamatoval tvář toho muže. Nakonec ale podlehl únavě. Anděl ho zrádně uspal.

Solomon se následující dny zdržoval jen ve svém pokoji a hrál nevolnost, aby nemusel přijímat další nemocné a zraněné a vysilovat se. Naopak ho zaujal jeho nový přítel. Často těkal očima po místnosti a snažil se ho vycítit. A vždy po pár minutách se mu to povedlo a zahleděl se přímo na anděla, který byl maskován. Samaela udivovalo, jak to ten kluk dělá. Byla to jako hra na schovávanou. Ať se anděl snažil maskovat sebevíc, Solomon ho vždy objevil.
"Neschovávej se, chci si povídat. No tak, anděli."
Samaelovi brzy tyhle dětské hry lezly na nervy. Když se Solomon trochu otřepal ze své zaraženosti a únavy, byl více méně otravný.
"Povídej mi něco, třeba pohádku."
Anděl se přeci jen odmaskoval a protáhl se. Jeho dlouhá rozložitá křídla zabrala půl místnosti. Pár peříček se rozlétlo k oknu. Mladík seskočil s postele a horlivě si chtěl sáhnout. Ale Samael ho jasně upozornil pohledem, že toto není dovoleno. Byl k chlapci stále rezervovaný.
"Protivo. Řekni mi, proč umím to, co umím? Matka říkala, že jsem prokletý a teta zase říká, že jsem svatý a mám dar."
"Nikdo ti neřekl pravdu? Příběh o propasti Moren?"
"Vím, že otec a matka tam byli, dělali tam výpravu, ale tetička mi nikdy moc neřekla. Nenechala mě číst otcův deník."

Archanděl Samael si jen povzdychl. Nečekal by, že ten kluk nebude vůbec nic vědět. Nakonec se tedy zhluboka nadechl, usadil se v křesle a začal Solomonovi, usazeném na posteli, vyprávět celý ten dlouhý příběh o jeho dědečkovi, otci, o tom, co hledali a čemu zasvětili život. I o tom, co tam v propasti našli a co jim změnilo život. Vyprávěl mu i o tom, jak přišel ke svým schopnostem a také o Knize světla. Mladík ho poslouchal s očima navrch hlavy. Všichni kolem něj pořád mluvili o andělském daru, o tom, že se narodil výjimečný. Ale teprve teď konečně poznal pravdu.
Pro archanděla bylo podstatné, aby si chlapec uvědomil pravdu i celou situaci, i když ve svém věku tomu nemohl ještě moc rozumět. Mluvil tedy dlouho, vysvětloval pomalu a srozumitelně a hlavně na nic nezapomněl. Chápal, že to v tomhle věku na Solomona může být hodně složité, ale jeho mysl byla velmi bystrá.
"Mám v sobě nějakou knížku?"
"Ano, je to něco jako velké dějiny andělů. Má velkou moc a díky ní umíš to, co umíš."
"A můžu si tu knížku přečíst? Moc bych chtěl. Naučíš mě to?"
"Bude to trvat ale dlouho. Pokud však budeš chtít, naučím tě vše o nás andělech. Protože ty máš naši knihu, musíme tě chránit. Možná, že jednou budeš schopen o nás říci lidem. Stát se našim hlasem. V to věří ostatní."
"Ty tomu taky věříš?"
"Ne. Jsi jen malý kluk, kterého využil Casiel k tomu, aby někde uložil velkou sílu. Jsi jen nádoba. Zase si pro knihu přijde."

Chlapec na anděla zůstal vyděšeně pomrkávat. Nádoba? Nelíbilo se mu to označení. Prudce se nadechl, až mu tváře zrudly dětským vztekem a otočil se k Samaelovi zády.
"Hloupý opeřenče."
"Nemusíš mít strach, zastavím ho... pokud přijde."
"Proč chce tu knížku uvnitř mě a jak ji vyndá?"
"Chce ji, aby mohl zaútočit na nebe, aby otevřel bránu. A jak ji vyndá? Zabije tě..."
Solomon sebou polekaně trhl. Jeho dětská mysl ještě nemohla chápat to nebezpečí, které mu hrozí. Přesto cítil, jak mu mráz běhá po zádech. Zahleděl se do andělových očí, nevěděl, zda mu věřit. Ale byl to jeho jediný přítel v téhle samotě, jediný, který si s ním povídal a nic po něm nechtěl.
"Zůstaneš se mnou?"
"Zůstanu, dokud mě budeš potřebovat."
Chlapec se usmál a uložil se do postele. Cítil podivný pocit bezpečí. I když nemohl tušit, co ho ještě čeká a jaké dobrodružství a boj bude muset podstoupit. Byl konečně smířený s tím, že znal pravdu o sobě.