Zahrada starého zámečku, zima roku 2014
"Utíkej, Eframe! Tak běž!"
Chlapec však nedokázal své nohy přimět k pohybu. Stalo se mu to v životě
poprvé. Úplně ztuhl a nebyl schopen utéci před nebezpečím, které mu hrozilo.
Možná strach mu nedovoloval opustit to místo, opustit Samaela. Možná jen šok,
který utrpěl při spatření těch bytostí, které se hemžily kolem zámečku. Bylo
jich tolik. Desítky, stovky? Všechny tyhle kouřové bytosti se sesypaly v jednom
okamžiku na jeho okřídleného přítele. Proč? Proč na něj útočí? Efram si přál
pomoci, ale nevěděl jak. Anděl na něj stále volal ať uteče. Kostel, tam bude v
bezpečí. Ale proč kostel? Copak tady mohl Efram svého přítele nechat?
Ale Samael věděl moc dobře, že tito démonci jsou sice v houfu nebezpeční a
vysilovali ho, ale neznamenalo to pro něj nebezpečí. Bylo jich hodně a byli
hbití. Ale Samael nebyl tak úplně cílem tohoto útoku a sám to dobře věděl.
Takový slet démonků mohl na lidský svět přivést jen silnější démon. Používali
se k odpoutání pozornosti, k zabavení nebezpečného nepřítele. A Efram tak
zůstal stát ve sněhu naprosto bez ochrany. Samael si byl dobře vědom, že se
musí démonků rychle zbavit, nejdou po něm. Chtějí chlapce. Vždy ho chtěli. A
také už se démoni poučili z hloupých chyb. Věděli, že chlapce nesmí zabít.
Mohli by totiž začínat s jeho hledáním nanovo a ke knize by se nedostali. Ne,
démoni už věděli, že jediný způsob, jak Knihu světla získat, bylo pošpinit
chlapcovu duši hříchem. A kniha sama jeho tělo opustí, protože je schopná
přetrvávat jen v čisté duši.
Efram konečně pocítil cit v nohou. Proto se chtěl rozeběhnout za andělem. Ale
na náledí to klouzalo, stačil tedy jen prudce zabrzdit, když se před něj snesl
chomáč černých pírek a za nimi ostře dosedla na zem, přímo před Eframem,
postava, zahalená do černého podivného oděvu. Ostrý pohrdavý úsměv na té
nádherné tváři, černé vlnité vlasy, zacuchané do nějakého drdolu. Z křídel mu
ukapávala sama temnota a tvořila ve sněhu černé obrazce, které sníh rozežíraly
až na betonový základ chodníku.
"Našel jsem tě... už se neschováš."
Samael moc dobře cítil přítomnost jiného anděla. Ale toto nebyl anděl dobrý.
Zahlédl tu temnotu, která se kolem něj točila v bludném kruhu. Nemusel mu vidět
do tváře. Poznal ho i tak. Čekal, že Eframa budou hledat každým rokem
usilovněji. Ale nečekal, že jeho vzpomínky se probudí tak brzy. Jak to mohli
démoni vědět? Snažil se seč mu síly stačili konečně se vyvléct démonkům a
zlikvidovat je. Ale neustále se vraceli, přemisťovali a množili, jako stíny.
"Ještě se neznáme, mladíku.... ale brzy mě tvé tělo pozná blíže."
Ostrý smích se nesl mrazivým dnem. Efram jen vyděšeně hleděl na bytost, možná
trochu podobnou Samaelovi. Ale bytost, ze které necítil nic dobrého. Jen
strach.
"Casiel už jednou selhal, ale já neselžu. Tentokrát mi vydáš knihu... a to
sám a dobrovolně. Vezmu tě na malý výlet do minulosti, chceš? Pečeť toho blázna
Rafaela je slabá. Už nedokáže zastavit vzpomínky, jenž se derou napovrh. Je na
čase procitnout, kluku."
Viděl, jak tvor k němu natahuje dlaň, ale jeho tělo bylo jako ve svěráku.
Nemohl ani mrknout. Ani uhnout. Věděl, že tohle je zlé, cítil uvnitř těla
obrovskou bolest, která ho donutila kleknout. Černý anděl, který stál u Eframa
Beie, mu se smíchem přiložil dlaň na čelo. Stačila jen chvíle, rozlomit
Rafaelovu pečeť. Měl na to síly, ale záleželo také na chlapci, jestli se nebude
bránit.
"Dost Beliali.... dost!"
Ostré světlo osvítilo nebe. Záblesk podobný blesku, který jako by přistál
kousek od černého anděla Beliala. Anděla, který se sám připojil k Luciferovi a
Casielovi a spolu tvořili trojici zla.
Starý zámeček, o několik hodin dříve.
"Samaeli... Samaeli..."
Mladý hoch se světlými kadeřemi, kterými prosvítaly bílé prameny vlasů, se
rozběhl po dlouhé chodbě. Jeho bílá tunika, o několik čísel větší, za ním
vlála. Vypadalo to komicky. Přesto běžel. Viděl ho z věže, poznal by ho
kdekoliv. Ta šedá křídla si nemohl splést. Jeho anděl se vrátil.
Dlouhá chodba, s klenutými obrovskými výklenky. Hrad? Ne... zámek? Také ne. Co
je to za místo? Mnoho výklenků a na konci věž, věž se zvonem? Kostel? Ne, něco
většího. Muži v hnědých kutnách, kteří se ho snažili zastavit. Klášter, starý
klášter. Mladík byl nadšen. Byl šťastný, že zase vidí svého přítele. Přihnal se
k výklenku. Ale přesto... proč se na něj jeho přítel anděl neusmál? Vždy se
usmíval. Ale tahle tvář byla kamenná. Proč?
I přesto mladý hoch skočil andělovi do náručí a nadšeně mu vyprávěl jak je rád,
že ho vidí. Ano, ta chvíle trvala jen chvíli.
Samova tvář, ano, byl to on. Efram Bei v tomto podivném snu viděl svého
ochránce. Ale proč měl špatný pocit? Cítil se tak šťastný, že i ze spánku se
usmíval.
Co bylo však na tom snu špatné? Samael... nepromluvil. Nepozdravil toho
hocha... jeho tělo bylo chladné, srdce nebušilo tak rychle jako obvykle. Jako
by ho Efram stále slyšel. Ten pomalý mrazivý tlukot. Možná už tehdy poznal, že
to je podvod. Zvedl nechápavý pohled ke svému příteli. Něco je špatně...něco...
A pak už jen cítil tu ostrou palčivou bolest. Kov, který prořízl jeho kůži i
svalstvo. Cíl ve hrudi pálení. Meč... archandělský meč mu proklál srdce. Z
posledních sil mu z očí vyhrkly slzy. Proč... to... není Samael...
Pak se jeho mladé tělo svezlo i s mečem v hrudi do kleku, na studenou dlažbu
klášterní chodby. Krev si pomalu odtékala a mladého chlapce opouštěl život. Až
pozdě si uvědomil svůj omyl. Ten, kterého vítal nebyl Samael, i když tvář měl
stejnou.
------------------------------------------------------------------
Mladík se s výkřikem probudil. Jeho čelo bylo orosené potem a vyděšeně se díval
do těch dvou šedých očí anděla, který ho pozoroval. Ne, ten pohled byl jiný,
nebyl jako v tom snu. Tenhle byl přívětivý, ochranitelský. Přesto ta podoba...
Proto Efram poděšeně ucouvl, když k němu Samael vztáhl ruku. Sám anděl věděl,
že mladíkovy vzpomínky se pomalu probouzí. A první jsou vždy ty nejbolestnější.
"Zabil jsi ho... zabil jsi... mě."
Efram naprosto nevědom toho, co říká, vyskočil z matrace. A jeho anděl moc
dobře věděl, která vzpomínka se té noci chlapci zjevila ve snu.
Vrací se to... pomalu a jistě. Byl čas na chlapcova bedra naložit hříchy
minulosti. Seznámit ho s pravdou jeho života, nebo spíše... životů. Už dřív mu
Efram vyprávěl některé své sny, ve kterých viděl podivné obrazy a Samael si moc
dobře některé pamatoval. Už od svého dětství začala Rafaelova pečeť praskat a
propouštět více a více vzpomínek. A čím byl Efram starší, tím rychleji to šlo.
Už to nebyly jen sny. Jako teď, když se zahleděl na ta šedá, zjizvená křídla. I
když nespal, jeho mysl byla ještě citlivá. A proto se do ní vkradla další
vzpomínka.
---------------------------------------------------------------------
Podzim roku 2000, Šachta starého metra
"Chceš ho znovu nechat trpět? Chceš, aby tě následoval další a další
život? Viděl tě znovu a znovu umírat? Tohle si přeješ pro toho, kterého
miluješ?"
Mladý muž s černými vlasy se otočil za hlasem toho přízraku, který ho sem
dovedl. Neměl žádnou podobu, byla to jen vize a hlas. Jemný melodický hlas,
který mu napovídal správně.
Té krásné noci se spolu se Samaelem poprvé milovali. Anděl, který ho chránil,
mu dal lásku a celé své srdce. Toho rána, kdy se mladý muž probudil v jeho
náručí, přikryt šedými křídly, mu bylo osmnáct let. Toho rána se všechny
vzpomínky vrátily. Vše, co za ty desetiletí zažil, viděl. Všechny své smrti,
všechny své životy a vždy ho doprovázel Samael.
"Dal jsi mu jen osud věčného bloudění v temnotách. Osud věčného hledání a
čekání. Myslí si, že zlomí sílu Knihy světla. Ale dobře víš, že to není možné.
Dnešního dne znovu zemřeš, proto jsi sem přišel. Hledáš spásu, nebo
záchranu."
"Ano. Kdo jsi? Kdo..."
"Přítel, který ti chce pomoci. Přítel, který chce něco zpět, něco, co do
tebe vložil před mnoha staletími. Tenkrát v propasti Moren."
Anděl s černými křídly vyšel ze stínu iluze, kterou kolem sebe tvořil. Jemné,
skoro ženské rysy a přívětivé oči, jak by něco takového mohlo být zlé? A přesto
mladý Carol věděl, že tohle je ten anděl, který mu přinesl jen utrpení.
"Casiel."
"Správně. Od tvého použití jako nádoby jsme se nesetkali. Ale volal jsi
mě..."
"Nevolal!"
"Opravdu ne? Věř, že jediný, kdo může osud zastavit jsi ty. Ale musel bys
obětovat svou duši. Nech mě vyjmout Knihu světla a tento příběh skončí. Tvá
duše zmizí. A Samael? Samael bude konečně osvobozen od údělu tě stále hledat.
Bude moci žít. Ukonči tuto tragédii. Nenech ho znovu přihlížet, jak umíráš.
Vydej mi knihu."
Mladý muž si byl vědom toho, co mu ten anděl našeptává. Ale jeho srdce
krvácelo. Všechny ty vzpomínky, všechny ty slzy, které pro něj musel Samael
uronit. Pokaždé, když dospěl, zemřel. Pokaždé s ním anděl byl, pokaždé ho
hlídal a pokaždé také trpěl. A nemělo to konce. Pořád dál a dál se jeho duše
rodila vázána na Knihu světla v jiném těle, s jiným jménem, v jiné zemi...a
pokaždé ho Samael našel.
"Vem jsi to, cos mi dal. Nechtěl jsem takový dar. Vem si tu prokletou
knihu. Je na čase jít... "
Casiel se rozesmál, věděl, že po těch staletích konečně dosáhl vítězství. Kdyby
ovšem i toho dne mladého muže, jenž nesl duši Solomona Kariena, anděl Samael
nenašel.
Malý Efram Bei viděl boj, krutý boj, kdy létalo peří, děsivá energie a síla
blesků i temnoty. Souboj vyrovnaných sil mezi Casielem a Samaelem. Netušil ale,
že proradný anděl nepřišel sám. Do Samaelových křídel se zabodly dva ostré háky
a upadl do prachu starého tunelu.
"Ano, andělé jsou silní a regenerují se rychle. Ale křídla... křídla jsou
nejcitlivější místa na andělově těle, ať je sebe udatnějším válečníkem. I malá
ranka, i malá tříska způsobí velkou bolest."
"Dost!!! Nech ho, nech ho být, slíbil jsem ti knihu, neubližuj mu!"
"Jsi tak naivní... vždy jsi býval, Solomone... tvého anděla zbavím
utrpení. Nechám tě dívat se na jeho smrt, a pak... tvá duše sama vydá Knihu
světla. Nebo bych to měl udělat jinak? Vzít si tvé tělo, poskvrnit ho i tvou
mysl a nechat anděla se dívat? Co by bylo krutější?"
Ale Casiel měl už dávno toto dilema rozhodnuto. Strhal z mladého muže oblečení
prudkým pohybem ruky a silou, kterou ovládal jen on. Pak už stačila jen pomoc
dvou démonků, aby mladého muže podržely. Carol sám přišel k padlému andělovi,
sám chtěl knihu vydat a ukončit tak utrpení svého milovaného Samaela. Ale
takhle to být nemělo.
Mladý muž věděl, že tohle jsou poslední chvíle jeho života. Slzy se mu kutálely
po tvářích. Nechtěl to, takhle ne... Viděl jak se anděl snaží bojovat. Ale háky
se mu s každým pohybem zarývaly hlouběji do křídel. Z posledních sil se mu
povedlo vyvolat svou mocnou zbraň. Meč archandělů. Casiel s tímto krokem však
počítal. Řinčení zbraní, ostré světlo... archandělský meč se zlomil pod tíhou
zbraně mnohem silnější, zbraně ze samého pekla. Hrot vlastního meče však
Samelovi prořízl tvář a zbavil ho oka. Krev, která se řinula po jeho tváři,
smáčela jeho oděv. Na chvíli ztratil zrak i vnímání. Ta bolest byla příliš
silná.
"Nenech mě znovu zapomenout, Samaeli!"
Volání jeho milovaného ho však dokázalo přivést zpět k vědomí. Viděl, jak se na
Carolově těle ukájí již druhý démon. Krev tekla stokou přímo do kanálu. Mísila
se s tou andělovou. Přesto mladík vydržel volat jeho jméno.
"Samaeli... Samaeli! Nenech mě znovu zapomenout."
A anděl při pohledu do těch nádherných modrých očí pochopil. Věděl, o co ho
mladý muž prosí. Jeho duše dlouho nevydrží a Kniha světla povstane. Ale pak...
duše Solomona Kariena, která nyní sídlila ve Španělovi jménem Carol, zmizí.
Carol se chtěl vzdát. Ale když viděl tak obrovskou touhu svého anděla, nemohl
přeci svou duši zahodit. Po všech těch staletích utrpení.
Proto Samael z nitra své duše vytvořil ten největší chumel světelné záře.
Casiel se tomu ale jen rozesmál. Byl si jistý, že Samael bez jednoho oka
nedokáže zamířit. A i kdyby, koule takových rozměrů sežehne nejen démony, ale i
předmět jejich touhy, sežehne i mladého muže, který se zmítal na zemi v
křečích. Casiel si byl jistý, že by Samael nikdy neriskoval život svého
milovaného. Ale zmýlil se.
"Nenech mě zapomenout.... najdi mě znovu."
Tichá prosba, jenž pramenila z celé duše. Prosba, jenž říkala - odpusť mi mou
hloupost, ale já to nechci vzdát. A anděl také nechtěl. Sežehl tedy koulí nejen
démony, ale i svého milovaného a díval se, jak jeho tělo hoří. Vyrval si háky z
křídel a povstal spíše jako krvavý anděl, než jako archanděl. Jeho srdce se
tenkrát potrhalo na kousky a on už je nedokázal slepit. Zabít. Zabít toho, jenž
miloval, jen proto, aby ho neztratil. Aby měl dalších osmnáct let. Další život
po jeho boku. Zabít...
Musel svou lásku zabít teď, dokud byl čas. Dokud jeho duše byla spojená s
knihou. A věděl, že nezůstane mrtvý na dlouho. Toho dne se musí zrodit znovu,
někde ve světě, dítě - chlapec, s bílými prameny vlasů a duší svázanou s Knihou
světla. A on to dítě najde, najde ho znovu. A tentokrát už zvítězí nad osudem.
Mladý Efram Bei procitl ze své vidiny. Zahleděl se na pásku na andělově oku. Už
chápal jeho slova.
"Příliš jsem miloval."
Cítil se tak provinilý, tak špatný. To kvůli němu musel anděl tak trpět.
Vycouval ze zámečku a než ho stačil Samael zastavit, vyběhl na zahradu.
Eframovo probuzení vzpomínek však přilákalo nezvané hosty, kteří se snesli na
zahradu. Hejno malých černých stínů.
Žádné komentáře:
Okomentovat