Prolog 07

Andělova trpělivost však měla své hranice. Dlouhý měsíc se snažil jen přihlížet tomu, jak je mladý chlapec Solomon využíván k léčení. Jeho tělo bylo slabé. Často se u něj objevovaly nevolnosti, mdloby a ztráta orientace. Ale i přesto byl Solomon odhodlán splnit přání svých pěstounů. Nedokázal v jejich jednání vidět zlý úmysl a na své zdraví nebal. I když ho jeho andělský přítel tolik nocí za sebou prosil ať přestane. Samael věděl, že nemůže zasahovat do chlapcova života. To mu nenáleželo. Byl tu jen jako pozorovatel a učitel. Ale jak mohl chlapci pomoci v získání znalostí o Knize světla za takových podmínek? Jak ho mohl chránit před vlastní rodinou, když si to Solomon nepřál? Ano, dokonce se archanděl Samael uchyloval k myšlence o únosu malého chlapce. Ten však již nestihl vykonat, jelikož události nabraly rychlý spád.

Bylo to jen otázkou času než Solomonovi opatrovníci přestřelí. Zajdou příliš daleko v touze se obohatit a proslavit. Jen otázkou času, kdy jejich nákladné plesy na Solomonovu počest a historky o zázračném chlapci, který léčí, doputují až ke knězi Caldownovi, který se svého času těšil velké oblíbenosti jak u chudých, tak bohatých, jako jejich pastýř. Ze začátku jim opravdu tento pastor nepřikládal přílišné váhy. Město tenkrát bylo útočištěm pro podivná individua, která se do Londýna stahovala. Ať už podivní lékaři, nebo iluzionisté a kouzelníci či podobní podfukáři. A proto pastor věřil, že celá hloupost kolem mladého chlapce je jen výmysl.
Ale stále více bohatých dam a pánů podléhalo tomuto fámu a svěřovalo své finance a ochranu do rukou Solomonových opatrovníků. Farnost pastora Caldowna strádala poprvé za dvacet let. Sám se tedy rozhodl proti tomuto podfuku ostře vystoupit. Jeho kázání se jasně otírala o Solomona Kariena a všech, kteří v jeho sílu věřili. A jelikož měl pastor rozhodně důležitější slovo, široká veřejnost se brzy rozdělila na dva protichůdné tábory. Jedni věřili, jiní ne. A proto byl Solomon Karien podroben zkoušce.
Byl to právě nápad jeho opatrovníků, kteří se nebáli hloupě vystoupit i proti církvi. Sami nabídli pastorovi Caldownovi zkoušku pravosti chlapcových schopností. A tak byli sezváni tři odborníci, skvělí doktoři, několik kněží, vysocí právní úředníci a všichni důvěryhodní lidé, kteří by jasně měli prokázat jednou pro vždy pravost zázračného chlapce.
Solomon byl postaven před těžký úkol. Byli mu nabídnuti pacienti z místního hospicu, které neznal a nikdy neviděl. Netušil ani jakou chorobou trpí. Jeho úkolem, i přes to, bylo vyléčit je. Solomonova síla však lépe fungovala na poranění, o kterých věděl. Na bolesti, které lidé cítili. Těžké smrtelné choroby ale vyléčit nedokázal.
První muž trpěl chronickou bolestí kloubů, tu Solomon sice vyléčit dokázal, ale zdravotní stav pacienta nebyl patrný na první pohled. Druhým pacient měl mor.
Nutno podotknout, že tyto pacienty, schválně nejtěžší případy, vybíral sám pastor Caldown.
Chlapec si však s morem poradit nedokázal, byť napínal své síly, jak nejvíc dokázal. A jelikož své tělo oslabil, nedokázal vyléčit ani jednoduché zranění popálenin jedné z jeptišek. Celá zkouška jasně prokázala jen jedno. Že chlapec léčit nedokáže. A i když se Solomonovi opatrovníci bránili a odvolávali, pastor a městská rada je označili za podvodníky a na místě zatkli.
Chlapec pak byl odvezen k františkánským sestrám, které vedly útulek pro osiřelé děti.

Bohužel se zpráva o podvodném chlapci, který si hrál na léčitele, roznesla po městě rychle. Františkánky z něj měly strach, proto se ho docela stranily. Solomonovi nebylo dovoleno spát s jinými dětmi, ani jíst s nimi. Dokonce ani hrát si s nimi nesměl. Bylo na něj pohlíženo jako na podvodníka. Když však jedno z dětí nešťastně upadlo ze schodů v sakristii kostela, Solomon jeho zraněné koleno vyléčil. Sestry se ho opravdu začaly bát. Dostal zákaz chodit i do kostela a byl označen jako stvoření démona. Všechny děti se musely křižovat, když s ním přišly do styku. Takový život by možná Solomona čekal až do jeho dospělosti. Každý večer však záclona v tom malém kamrlíku, ve kterém spával, zavlála. Každou noc nechal otevřené okno. Doufal, že ON přijde. Jeho anděl. A Samael přicházel každou noc. Tišil chlapcův pláč, svíral ho v objetí a hladil ho po zádech. Jeho srdce trpělo spolu s chlapcem a zmocňoval se ho hněv. Touha odvést ho pryč. Ale proč? Proč anděl toužil být s tím chlapcem? Proč toužil znovu spatřit jeho úsměv? Jako by je něco pevného svázalo už toho prvního dne setkání. Možná to byla Kniha světla, možná ta vzájemná blízkost nebo chlapcova silná bezelstná povaha.
Samael nemohl tušit, že se v něm pomalu a jistě začal rodit cit. Cit, který byl ochranitelský, ale přesto se začal vyvíjet v něco víc. Dva týdny se snažil tomu citu bránit a jeho hněv na celý svět a hlavně na ty, jenž ubližovali Solomonovi, rostl. Každou noc tišil chlapce a stíral mu slzy. Každou noc zůstal až do rána a čechral chlapci vlasy.
Když však byl svědkem, jak na něj matka představená vztáhla těžký řemen, Samael již nedokázal vydržet, již nedokázal zůstat v utajení. Zjevil se uprostřed kostela.
Solomon totiž odmítl poklonit se knězi a políbit mu boty. Odmítl uznat, že je satanův zplozenec a za to měl být zbit. Archanděl svým zjevením uprostřed kostele však porušil několik andělských zákonů. A hlavně ten jediný, který měl dodržet. Nebýt spatřen nikým jiným než Solomonem.
Ale v tom kostele ho ten den vidělo několik jeptišek i dva kněží. Otec Gares, a také pastor Caldown, který tu byl na bohoslužbu u svého žáka. Archanděla zahlédlo i na tucet dětí, kuchařka, varhaník a pár místních pobudů, kteří přišli na dnešní modlitbu. Andělovo zjevení vidělo i na třicet oveček otce Garese. Ano, polední bohoslužba byla velmi oblíbená.
Všichni lidé zůstali zaraženě hledět. Některé ženy vykřikly a skácely se k zemi. Jeptišky se začaly křižovat. Všichni viděli dvě rozložitá šedá křídla, která dosahovala obdivuhodných rozměrů.
Archanděl Samael si to zamířil přímo ke klečícímu chlapci. Ten den se rozhodl. Zachránit Solomona Kariena, odvést ho pryč, do bezpečí. A konečně začít s tím, proč sem přišel. Učit ho jazyk andělů, aby byl schopen rozumět knize. Strážit ho a pokusit se těmto hloupým lidem předat proroctví andělů.

Podal chlapci ruku a Solomon ji bojácně přijal. Pomalu se postavil. Byl vyplašený a nechápavě sledoval pohledy kolemstojících duchovních i prostých lidí. To ticho v kostele bylo až děsivé.
"Vezmu tě na jedno krásné místo. Jen mi musíš věřit. Půjdeš se mnou?"
Solomon neměl již nikoho. Rodiče nežili, opatrovníci byli ve vězení za podvod. A tihle lidé, ti ho nenáviděli a chtěli mu ublížit. Ne, měl jen svého anděla, kterému se stulil na hrudi.
"Vezmi mě odsud pryč, Samaeli."
Mladý chlapec si přál utéct, od všeho. Už dlouho toužil být jen se Samaelem. Někde daleko. Dokonce se mu o tom párkrát i zdálo. O zahradě plné květin. O dvou šedých křídlech, které ho zakrývaly a které něžně hladil svými prsty. Zvedl tedy k andělovi pohled, prosebný, plný odhodlání. Ať půjdou kamkoliv, bude to jedno. Bude šťastný se svým ochráncem.
Archanděl zatím sledoval jak pastora, tak mladého kněze. Jeho křídla se třásla hněvem. A opravdu by je nejraději ztrestal, za jejich hříchy proti chlapci.
"Bezvěrci.... Bůh by vás měl zatratit za to rouhání, které nazýváte církví. Jen pokrytecky opakujete napsaná slova, aniž byste jim rozuměli, vaše víra zmizela. Zajímá vás jen moc, postavení a bohatství. Ne, to není víra. Brzy poznáte tu pravou víru. Víru v nás anděly. Již brzy budete litovat."

Šedá křídla se zatřásla a způsobila v kostele ostré proudění větru, až to dámám cuchalo vlysy. Mohutná a silná křídla archanděla Samaela se najednou roztáhla do své celé délky. Nikam nespěchal. Již byl spatřen, nemělo tedy cenu zapírat svou existenci. Přehodil přes malého chlapce kabát, který odcizil jednomu staršímu vysokému muži v první lavici. Zabalil do něj Solomona co to jen šlo, i když chlapec trochu protestoval. Ale venku bylo chladno a ve výškách, ve kterých Samael létal obzvlášť.
Archanděl si pak chlapce vyzvedl jako pírko do svého náručí.
"Nebojíš se, že ne? Zavři oči a nedívej se dolů".
Pak se Samael od země odrazil a ve své rychlosti prudce vysklil jednu okrasnou vitráž velkého okna, až ostatní popraskaly také a opadaly. Na lidi v kostele se snesly barevné střepy skla. Anděl prorazil okno s chlapcem v náručí a nabral výšku. Pak zamířil na jediné místo, které jim mohlo poskytnou bezpečí a které znal. Jediné místo, které uctívalo anděly již od pradávna.
Chlapec se tiskl k tomu příjemnému teplu, které z anděla vycházelo. Cítil vůni jeho křídel, bylo to tak opojné. Byl tak zachumlán do kabátu, že vítr fučící kolem něj skoro necítil. Jen jednou se odvážil vystrčit hlavu. Pohled upřel na zem, město, které se vzdalovalo. Šokovala ho ta rychlost. Vždyť to nebylo ještě tak dlouho, co klečel v kostele u nohou kněze. Viděl poslední střechy domů a zatočila se mu z té obrovské výšky hlava. Z posledních sil ještě upřel pohled na anděla. Jeho bílé vlasy vlály a lechtaly ho na čele i nose. Viděl jeho zaujatý výraz a bez dechu tu krásnou podívanou sledoval, než k němu anděl sklopil pohled. Jejich oči se do sebe vpily. Tehdy se Solomon po dlouhých dnech konečně usmál. Tak uvolněně a šťastně. Úsměv se však změnil v radostný smích, který nakazil i anděla.

-------------------------------------------------------------------------------

Trvalo skoro dvě hodiny než konečně uviděl Samael siluetu známé budovy a rozlehlé prostranství s velkou kašnou. Stavby majestátní, ale nijak škrobené bohatstvím. Stavby obehnané hradbami ze starých časů. Solomon sice před několika dlouhými minutami usnul, ale i tak to pro něj asi nebylo moc pohodlné. Anděl začal snižovat pomalu výšku. Minul první podlouhlou budovu s malými okénky a zamířil ke kašně. Kašna to byla obrovská s vyobrazením dvou andělů, křížící své meče a držící se za ruce. Místo, kde mohli oba dva naleznout úkryt. Opatství a klášter v jednom, nad kterými držel ochranou ruku archanděl Michael. Klášter nesl tak jeho jméno. Byl to přesně ten, kde celá angelologie poprvé vykvetla, poprvé se ji začal před mnoha desetiletími věnovat opat Domingo Fraivor. Místo i po uplynutí takového času zůstalo nezměněno a zachovalo se. A co více, vydobylo si na církvi jistou volnost a stalo se tak prvním místem, kde bylo možné přebývat jak angelologům, tak všem, kteří věřili v anděly.

Stále tu pobývalo pár desítek mnichů, kteří se starali o staré angelologické texty a shromažďovali veškeré informace o andělech. Oni jako jediní měli tu čest potkat se s živými tvory s křídly, které uctívali. Andělé totiž toto opatství používali jako skrýš, odpočívárnu, když pobývali na zemi a měli tu nějaký úkol. A proto touha po bezpečí a klidu zavedla archanděla Samaela sem. Věděl, že mniši snadno pochopí význam chlapce a nechají ho mezi nimi studovat a učit se.
Dosedl tedy blízko kašny a složil svá křídla. Nevšiml si, že jednoho z mnichů, kteří šli do kašny pro posvátnou vodu, málem křídlem udeřil. Mnich vypadal mladě a ještě nezkušeně. Jeho vykulené oči a zbledlá tvář napovídala tomu, že anděla viděl opravdu poprvé, na rozdíl od svých starších bratrů. Džbán naplněný vodou mu upadl na trávu a rozlil se. Pak mnich prudce poklekl a sklonil hlavu až k zemi. Začal se modlit a Samaela to pobavilo.
"Bratře mnichu, dost modliteb, na ty bude ještě čas. Přiveď představeného, nesu mu dárek."
Anděl pomalu odkryl kabát ze Solomonova spícího obličeje a mnich se přes svůj pupek rychle vyškrábal na nohy a odběhl. Vrátil se až z celou svitou sedmi mnichů, všichni slavnostně oděni, aby vzdali čest návštěvníkovi z nebes.
"Jsem archanděl Samael, žádám vás bratři mniši o mnohé. O nocleh, jídlo, dobré pití. O vaše znalosti, o vaše knihy. Žádám vás o bezpečí kláštera, a to vše... na několik let. Ne pro mne, ale... pro proroka andělů."