Prolog 11

Dlouho archanděl Samael váhal, dlouhé měsíce lidského času sledoval anděla Eridela. Nebyl si jist, komu v nebi ještě může věřit, a proto bylo nebezpečné ho jen tak přímo kontaktovat. Byl to mladý, dost nezkušený anděl. Žádný bojovník, spíše strážný anděl, který dohlížel na důležité osoby církve na Zemi. Lidé ani jejich city na něj neměli žádný vliv, pro něj to byly jen předměty, nádoby, které musel hlídat.
Samael dobře věděl, že balancuje na úzké hraně, tušil také, že je sledován. Rafael mu příliš nevěřil a měl za to, že Nebe zradí znovu. Držet ho co nejdál od lidského světa byla jediná záchrana pro Samaela. Ale Rafael nemohl tušit jak moc již je na záchranu pozdě. To, co Samaela drželo ty dlouhé měsíce být silným, byla vzpomínka na Solomona. Tolik toužil ho znovu vidět, až přeci jen jednoho dne neodolal a zapředl s Eridelem přátelský rozhovor. Naštěstí mladý anděl k Samaelovi choval velkou úctu a obdivoval velkého velitele sedmé legie, který se proslavil mnoha bitvami. Proto to bylo mnohem snazší. I tak Samael krůček po krůčku postupoval a budoval s Eridelem vztah vzájemné důvěry.

Dokonce ho sám Eridel vyzval, aby ho archanděl jednoho dne následoval na Zem k lidem. To bylo přesně to, po čem Samael toužil. Doufal, že znovu uvidí svého bývalého svěřence. Tolik se mu třásly ruce i hlas, když znovu viděl v dálce klášter, který tak dobře znal. Eridel však o událostech, týkajících se Samaela a lidského chlapce, nic nevěděl. Takto vážné záležitosti se vždy projednávaly jen v nejvyšších kruzích archandělů a ostatní andělé byli ušetřeni starostí. Eridel tedy nemohl tušit, co tato návštěva pro Samaela znamená, nemohl tušit, že ho vede do záhuby, kterou si sám zvolil.

Klášter byl toho dne obsazen mnoha poutníky. Tolik lidí přicházelo každý den a chtěli poznat toho zázračného mladíka, který jim přinášel víru v anděly. Chtěli se dotknout proroka, který prý uměl léčit a rozmlouval s Nebem. Solomonova kniha obletěla postupně kouty Evropy. Ne všude byla přijata dobře a ve většině křesťanských zemí považovali Církev archandělskou za sektu, která je však neškodná. Právě dnešní den byl Solomon připraven vystoupit pro největší počet poutníků, který kdy tento klášter měl tu čest hostit. Všichni se ani na nádvoří nedokázali vměstnat. Sledovali pódium z hradeb kláštera, namačkáni na chodbách i v jednotlivých mnišských celách. Čekalo se už jen na mladíka, který za ten celý rok, bez andělovy přítomnosti, zmužněl, vyrostl a stal se silným. Připraven prát se s celým světem. Protože Solomon bláhově doufal, že když rozšíří víru v anděly co nejvíce, Samael se vrátí, Nebe mu ho pošle zpět. Možná to byla naivní představa, ale jen díky své práci na Solomonově knize, kdy se snažil utvořit základy pro tuto církev a předat lidem víru, mohl dál bez anděla žít. Zaměstnán každodenními činnostmi, kterého ho vyčerpávaly, si nabíral na svá bedra stále více, aby se mu do mysli nevkrádal obraz těch rozložitých šedých křídel. Zapomenout však nebylo možné. Solomon se mohl jen zaměstnat něčím důležitým, aby se z toho jeho srdce nerozskočilo žalem.
Pódium bylo zaplněno opatem a jeho sekretářem, čekalo se jen na Solomona, který se právě oblékal. Nikdo z přítomných nemohl tušit, že kousek nad nimi je z oblohy sledují dva andělé, které nikdo z nich nemohl vidět. Samozřejmě anděla nebylo možno spatřit, dokud sám nechtěl být spatřen.

Samaelovo srdce se rozbušilo radostí. Viděl zase staré známé mnichy. Většinu z nich znal i jménem. Ale musel zachovávat chladnou tvář, Eridel nesměl poznat, jak mu na tomto místě záleží. Když se však na pódiu zjevil mladý muž, který dovršil již osmnácti let, v dlouhé bleděmodré tunice a s přívěškem zlatého andílka na hrudi, na kterém bylo také zavěšeno jedno velké šedé pírko - to jediné, co mu z jeho milovaného zbylo - andělovi se srdce zastavilo. Ztuhl na obloze jako socha a jeho oči se zaměřily jen na toho mladíka. Vypadal tak jinak, tak... dospěleji, silněji. Už to nebylo to dítě, jenž se Samaelovi choulilo pod křídly, kdykoliv ho něco vyděsilo. Jeho světlé vlasy byly nyní delší a bílý pruh v nich dokonale prosvítal a kontrastoval s jemnými ženskými rysy a bledou pokožkou.
Samael z něj nemohl spustit oči, nevnímal ani Eridelova slova, kterými mu popisoval, na koho se to právě dívají. Ne, tohle on všechno moc dobře věděl. Archanděl toužil natáhnout svou dlaň a znovu se dotknout jeho tváře. Byl přeci jen tak blízko. Po tak dlouhé době. Jako by ho mohl v tom okamžiku políbit, jen přiletět blíž... kousek blíž. Unést ho odtud někam daleko, kde už by je nikdo neohrožoval a mohli by být jen spolu. Láska v Samaelově srdci propukla znovu naplno s takovou razancí, že už nebyl schopen se ovládat.
"Samaeli, ne, ne tak blízko! Ten chlapec má zvláštní schopnosti díky Knize světla. Nesmíš letět tak blízko!"
Ale Eridel na archanděla volal marně. Marně se ho snažil zastavit.

Proslov začal. Opat všechny přivítal v klášteře, představil mladého proroka Solomona Kariena a ten se hned chopil slova a začal líčit svá setkání s anděly, několik příběhů, jasně lidem vysvětloval, že ani andělé nejsou bezchybní. Popisoval jim to, co obsahuje Solomona kniha. Každý příběh ukazoval nějaký hřích či hrdinský skutek andělů. První válka s démony, první padlí andělé, první lidé na Zemi...
Najednou se ale v půli věty prudce odmlčel. Nastalo ticho a Solomonovi posluchači jen lačnili po dalším vypravování, po dalším kázání. Mladík však hleděl jako by v tranzu někam před sebe. Nad hlavy všech přítomných, kde nebylo nic než jen vzduch a obloha. I dav pod pódiem mlčel v očekávání dalších událostí. Budou snad svědky nějakého proroctví, či jiného zázraku?
I opata tohle náhlé přerušení trochu poděsilo. Solomonovi se to nepodobalo. Vždy mluvil poutavě a uměl strhnout pro svou víru i sebevětší dav. Jeho pohled... tam na oblohu. Po chvíli se mu oči zalily slzami. Nikdo z přítomných nemohl chápat, proč se jejich prorok usmívá a současně pláče.
Nevěděli, že Solomon nehleděl vůbec do prázdna. A i když nemohl svého Samaela vidět, něco mu prostě říkalo, že tam je. Přesně támhle na tom místě. Jeho nitro a v něm ukrytá Kniha světla dokázala anděla vycítit. Tak jako tenkrát, když byl malý. Věděl o něm, i když ho neviděl. Byl si naprosto jistý, že je to Samael. Po tom roce odloučení tu byl, znovu na něj dohlížel? Ale proč se nezjevil než mladík vešel na pódium?
I archanděl Samael pochopil, co způsobilo Solomonovy slzy. Věděl, že ho vycítí. Proto ho Eridel, který sám udržoval dostatečnou vzdálenost od svého svěřence, varoval.

"Já... já... vlastně..."
Solomona slova z kázání se rozutekla po blízké louce. Nějak nedokázal myslet na to, co vlastně chtěl těm lidem říct, i když čekali na každé jeho další slovo. Kde to vlastně skončil? Jak se mohl soustředit, když věděl, že Samael přišel, jak tenkrát slíbil. I když to trvalo tak dlouho.
"Spáchal jsem ten největší hřích. Já bych neměl býti vaším prorokem, já nejsem v tomhle příběhu důležitý. Jsem jen prostředník, který vám podává informace a víru. Kniha Solomonova, tam hledejte pravdu. Já zhřešil a popudil Nebe tím, že jsem miloval. Ne... stále miluji, jednoho z archandělů."
Samozřejmě toto byla informace, která se k prostým věřícím neměla nikdy dostat. I opat kláštera Solomona pevně chytil za rameno, aby se vzpamatoval. Lidský dav zašuměl překvapením. Ale mladík ta slova pronesl schválně. Chtěl, aby on, tam na obloze věděl, že se v jeho citech za ten rok nic nezměnilo. S tímto prohlášením ukončil Solomon kázání a seběhl z pódia. Propletl se davem, který na něj pokřikoval a žádal o požehnání i uzdravení a běžel na to jediné místo. Ochozy kláštera, dlouhá chodba s krásnými klenutými stropy a výhledem daleko do krajiny. Běžel až na konec, tam, kde pilíře držící střešní patro byly z nějakého nevysvětlitelného architektonického důvodu dál od sebe. Právě na tomto místě vždy Samael přistával. Když se vracel z nebe, či s obhlídky okolí.
Klopýtal, aby tam byl co nejrychleji. Když stanul udýchaný až na konci chodby, cítil, že ta síla, kterou pociťoval, když stál na pódiu, ho následovala. Ano, nemohl mít pochybnosti.
"Vrátil jsi se!! Já věděl, že jednou... znovu přiletíš! Zjev se mi, prosím, alespoň jednou zjev se. Já tě přeci cítím, vím, že jsi to ty!"
Samael se však nemohl ukázat, i když už skoro zapomněl na Eridela, který ho sledoval. Přiletěl až těsně k tomu místu a viděl jak k němu Solomon natahuje dlaně, jako by ho chtěl obejmout, skočit mu kolem krku. Archanděl musel bojovat sám se sebou. S touhou chránit, která mu byla vlastní a s touhou milovat a být se Solomonem. Nechtěl ho ohrozit, nemohl na něj seslat hněv nebes. Ale jak mu být tak blízko a nemoci se ho ani dotknout?

Solomon čekal, prosil, sliboval, ale nic tu sílu, kterou cítil, neobměkčilo. Ničím nedokázal anděla přimět, aby se ukázal. Byl z toho už zoufalý. Proč tedy anděl přišel? Říct mu poslední sbohem? To nemohla být pravda. Když ani jeho prosby nezabraly, rozhodl se k razantnímu kroku. Už se cítil býti mužem a nehodlal se smířit s faktem, že ho anděl přišel jen dráždit svou mlčenlivou a neviditelnou přítomností. Přelezl rychle zídku a zahleděl se do hloubky pod sebou. Byl si jist, že skočit by znamenalo zemřít. Chtěl donutit anděla, aby se ukázal, i za cenu vlastního života. Jeho pohled byl tvrdý a odhodlaný, což Samaela vyděsilo.
Pak bez jediného zaváhání chlapcovo tělo přepadlo dopředu. Krok do prázdného prostoru způsobil pád. Přesto mladík zavřel oči a věřil, že bude zachycen. Pokud na něm Samaelovi záleží. Pokud ne, smrt by byla lepší.
Dav, shromážděný dole pod padajícím chlapcem, toho dne opravdu viděl zázrak. Nikdo už nestihl zasáhnout a zastavit mladého proroka. Avšak jeho tělo nedopadlo na tvrdou zem, jak každý očekával. Ale zastavilo se uprostřed pádu, jako by tělo někdo zachytil za letu. Všichni přítomní vyděšeně vykřikli a jali se padat na kolena. Zázrak však měl být toho dne dokonán. Samael, který už takové týrání nevydržel, se konečně odhodlal riskovat vše a ukázal se nejen Solomonovi, ale i přítomným poutníkům. Porušil tak nejeden zákon andělů. Porušil i slib věrnosti, ale také svůj úděl, že se s chlapcem již nesetká.
Okamžitě Solomonovi vynadal za takové hloupé chování, aniž by si uvědomil, že na ně hledí desítky diváků. Archanděl Samael však nedokázal ovládnout svou radost, kterou měl z toho, jak může znovu držet Solomonovo tělo v náručí. Dokonce nechal chlapce i drze ochutnat jeho rty, což způsobilo divákům pod nimi takový šok, ze kterého se ještě dlouhé dny nemohli vzpamatovat. Ale díky zjevení anděla i ti, co dosud pochybovali o jejich existenci a o víře v ně, měli nevyvratitelný, nezfalšovatelný důkaz. Právě tito poutníci, jenž toho dne byli svědky zázraku, pak tuto historku šířil dál a postupně se Archandělská církev nestávala jen sektou, ale vírou, s pevnými věrohodnými základy, které lze spatřit.

Teď už Samaelovi zbývalo jen přesvědčit Eridela, aby o dnešním incidentu mlčel a stal se tak spoluviníkem zločinu. Vysvětlovat mu jejich lásku však bylo marné. Eridel ji chápat nemohl. Proto Samael apeloval na jeho oddanost a poslání, a také na fakt, že si Samaela mladý anděl vážil. Protože bez toho, aby Eridela přesvědčil a kryl jejich další setkání, to nemohlo fungovat. Nebe se nesmělo dozvědět, že Samael zklamal a každý den utíkal ze své přidělené práce, boje s démonky, zpět k Solomonovi.
Ale i v té nejčistší zahradě se vždy najde smítko temnoty. Tak jako v ráji byl stvořen had... tak i jejich ukradené chvilky tajného štěstí neměly trvat dlouho.