Kapitola 12

Let byl už dlouhý, Eframovi začínala být pěkná zima. Kožich i deka byly již studené a i andělovo teplo se vytrácelo. Cesta ho unavovala a nebe se mračilo bouřkovými těžkými mraky. To nevěstilo nic dobrého a anděl to věděl. Pokud by je zastihl déšť, nebo mokrý sníh, byl by s letem konec. Navíc se pod nimi už dlouhou dobu rozkládalo severní moře. To by pro Samaela mohlo znamenat i smrt. Namoklá křídla by ztěžkla o několik kilogramů a stáhla by ho do oceánu. A v oceánu by ho těžká křídla stáhla ke dnu. Už to viděl několikrát, jak andělé přecenili své síly nad oceánem a zmizeli. Samael měl však stále na paměti, že musí dopravit chlapce co nejdál. Musí najít skřety a donutit je spolupracovat.
Efram většinu cesty pospával, unavený z událostí, které prožil u kostela. Když ale ucítil, že vítr do jeho tváře šlehá silněji, donutilo ho to otevřít oči. Zahlédl andělovu tvář, která se soustřeďovala na mraky před nimi. Jeho tělo bylo ztuhlé. Efram toužil se té dokonalé tváře aspoň na chvíli dotknout, ale anděl ještě přidal na rychlosti a ohlédl se za sebe. Až tehdy Efram pochopil, že Samaela tolik nelekají nebezpečná mračna, ale spíše něco, co je pronásleduje. Snažil se zaostřit do husté mlhy, která se zvedala od moře. Vítr mu však vehnal slzy do očí. Rychle mrkal, aby zahlédl alespoň něco a po chvíli uspěl. Zahlédl křídla, sem tam prolétly mezi mraky. Bílá křídla. Vylekaně se víc přitiskl k Samaelovi.

"Letí za námi".
"Ano, před chvílí se na nás pověsili."
"Co chtějí? Ublížit nám?"
"To nevím, ale je to pravděpodobné."
Efram cítil, že andělovo tělo už je unaveno z tak rychlého letu, manévrování v chladném podnebí a snahy se andělům, kteří je pronásledovali, ztratit. Ale nebylo to možné. Samael byl sice rychlý a jeho křídla rozložitá, ovšem andělé, kteří ho sledovali, nenesli žádné břímě v podobě chlapce. Nebyli zranění a vyčerpaní bojem. Nebe jim poskytovalo všechnu možnou sílu. Samael tušil, že dlouho nebude moci unikat. Ale nevěděl kolik jich přesně je. Zahlédl nejméně dva tvary křídel. Dva anděly, neznámého stáří i zařazení. Samael si mohl vybrat boj, ale ohrožoval by tím i Eframa. A pevnina byla ještě daleko.

Archanděl Samael však neměl jinou možnost než se pokusit těm neznámým andělům postavit a zkusit je zastrašit, či alespoň zjistit, jestli jsou ohrožením. Otočil se tedy a přiklopil přes Eframa cíp deky, aby nic neviděl. Mladíkovi se to samozřejmě nelíbilo, ale jeho zmítání bylo marné.
Dva andělé se zjevili z mraků a zůstali udržovat jistou vzdálenost, což Samaela zaujalo. Nezaútočili. Nenesli standardy ani Rafaelovy, jak se dalo očekávat a naštěstí ani Gabrielovy, to by bylo zlé. Takže nepatřili k sedmé legii, nejspíš nebyli vysláni, aby Samaela a lidského mladíka zahubili. Ovšem ani jednoho z andělů Samael neznal. Vypadali příliš mladě. Povšiml si erbu na jejich hábitech. Každý s archandělů, členů rady, měl svoji vlastní svitu andělů. A tito andělé nesli vždy erb toho, jemuž sloužili. Erb naštěstí Samael poznal, i když ho neviděl již dlouhá staletí. Patřil Michaelovi. Andělé nebyli ani ozbrojeni, což Samela dost šokovalo. Nechápal, co jejich posláním Michael sleduje. Proslýchalo se, že Michael odmítá zbraně, odmítá, aby jeho andělé nějaké používali, o to silnější je ale jejich magická síla. Takže Samael byl přesto na pozoru.
"Co přivádí Michaelovu svitu tak daleko nad širý oceán? A proč mě sledujete?"
"Odpusť, Samaeli, pokud naše jednání vypadalo podezřele či útočně, nebyli jsme posláni, abychom ohrozili život tvůj, nebo toho chlapce, kterého neseš."
"Zkraťte to, nemáme moc času."
"Michael tě žádá, aby jsi jednal obezřetně. Zanechal aktu ohrožení lidského světa. Je tvůj poslední zastánce."
"On ví, že nepřestanu. Nepřinutíte mě. Nebojím se vás. Abyste mě zastavili, museli byste mě zabít. Michael je spravedlivý archanděl. Ctí život jak lidí, tak andělů. Ctí osud, jehož špatnou stránku se snaží mírnit svou mocí. Tentokrát však nemůže nic udělat."
"Tušil, že budeš stále hájit svou lásku k lidskému chlapci. Svět ale není připraven. Proto ti Michael posílá vzkaz."
"Vzkaz?"
Jeden z andělů, který zatím se Samaelem převážně hovořil, k němu natáhl dlaň. Nebyl to vzkaz sdělovaný slovy, ale myšlenkami a pocity. Byla to možnost, jak se spojit s Michaelem. Ale archanděl Samael váhal. Neměl z toho dobrý pocit. Možná byl jen příliš opatrný. Nakonec přilétl k mladému andělovi blíž a ruku mu sevřel.

"Pokud nezastavíš své jednání, mnoho lidí bude trpět. Nevinných lidí. Otevřením Angel Gate propustíš podsvětí na lidský svět."
"Já vím, Michaeli. Vážím si tvé moudrosti, ochrany i tvé pomoci. Ale... nemůžu jinak. Pochop, že..."
"Možná, že nedokážu pochopit tvé pocity, to není možné. Ale chápu tvé jednání. Příliš dlouhé utrpení tě žene vpřed. Ale věř, že pokud učiníš tento krok, staneš se vyvrhelem. Gabriel pošle sedmou legii a ty víš co to znamená. Víš, že nebudeš schopen chlapce uchránit před takovou přesilou. Ani sám svůj život nezachráníš."
"Jsem si vědom toho nebezpečí."
"I přesto chceš pokračovat ve své cestě? I přesto chceš Knihu světla vyčerpat otevřením brány do podsvětí?"
"Je to jediný způsob, jak Solomonovu duši zachránit."
"Dva dny, Samaeli, pak se znovu setkáme. Ještě dva dny."

Spojení bylo krátce na to přerušeno a mladý anděl odtáhl svou ruku s mírným úsměvem. Samael byl zmaten. Nerozuměl tomu, co se mu Michael snažil říci. Setkat se? Kde a z jakého důvodu? Ví snad Michael něco víc nebo má nějaký svůj plán, jak Samaela zastavit až u cíle? Archanděl se snažil vyčíst odpověď v tvářích dvou mladých andělů, ale nic v nich neviděl. Jen se zdvořile rozloučili a zamířili zpět do nebe. Tak, jak se zjevili i pomalu zmizeli v mracích. Samael jen nechápavě hleděl za jejich křídy. Byli snad jen poslové? Nejspíš ano. Ale Michaelovo poselství mu zůstávalo utajeno.
Efram konečně vykoukl z deky, když cítil, že andělé zmizeli. Také příliš nechápal, o co šlo, proto se zahleděl Samaelovi do tváře, než si namotal jeho pramen dlouhých vlasů na prst a zatahal, aby si zjednal pozornost. Samael se musel sklonit a víc ho zachumlat. Vážně se razantně ochladilo a mladík se dost třásl.
"Ještě kousek, musíš vydržet."
"Vydržím neboj!"
Anděl se musel pousmát. Obdivoval tu Eframovu odvahu, tu sílu ducha, kterou vlastnil i Solomon. Nikdy se nevzdávat, i po těch staletích. Proto nemohl odolat a neukrást si aspoň dlouhý polibek na ty promodralé ledové rty. Snažil se je zahřát svými polibky. Až když Eframovi na nose přistála první sněhová vločka, která se osaměle snesla z nebe, mladík se rozesmál. Přišlo mu to vtipné. Pak ale zahlédl Samaelův pohled a bylo mu jasné, že to sice je legrační, ale v jejich situaci spíše velmi špatné.
"Pevně se drž."

Poslední minuty se Efram začal obávat o svůj život. Sice Samaelovi věřil, ale věděl, že okolnosti jsou proti nim. První vločka jen ohlašovala blížící se chumelení, které se sneslo blízko u pevniny. Andělova pírka na křídlech začala vlhnout a brzy pro něj let už nebyl možný. Stále klesal a snažil se udržet na obloze alespoň do bezpečné oblasti. Když se před ním objevila nějaká stodola, neměl jinou možnost než do ní takzvaně havarovat. Křídla byla promrzlá a velmi anděla bolela, takže už dál nebyl schopný odolávat rozmarům počasí. Na poslední chvíli stačil ještě chlapce obalit křídly než propadli střechou velké stodoly. Naštěstí je čekalo měkké přistání do podestýlky dobytka, který samozřejmě splašili svým pádem, a tak byli nuceni uhýbat kopytům koní a poníků.
Andělovi se nakonec z posledních sil podařilo svou mocí zvířata uklidnit, takže si koně a poníci v ohradním stání polehaly kolem nich a díky jejich chundelaté zimní srsti a vydýchanému vzduchu bylo ve stodole poměrně teplo.
Mladý hoch rychle uložil anděla a překryl jeho křídla houní, kterou se zakrývaly koně. Musel jeho křídla nějak prohřát. Uvědomoval si, jak to anděla bolí, i když si nebyl jist odkud to ví. Nejspíš Kniha světla, či nějaké zkušenosti ještě z dob, kdy býval Solomonem.
Avšak archanděl Samael si ho přitáhl na hruď a pevně sevřel v objetí. Dokázali to, byli ve Švédsku.

Efram musel nechat anděla chvíli odpočinout. Cítil, jak pomalu jeho vědomí mizí. I když se anděl bránil, bolest a únava ho nakonec přemohly. Jeho křídla se za dvě hodinky stačila dostatečně prohřát a rozmrznout. Efram si zatím hladil poníky a něco jim vyprávěl, dokonce ze sebe shodil i mokrou deku a těžký kožich.
"Kde to jsme?"
"To nevím... ale měli bychom pokračovat v cestě. Musíme se dostat do Falunu."
"Měl bys odpočívat."
Ale anděl o odpočinku nechtěl ani slyšet a už už se zvedal. Naštěstí ho Efram zasedl vlastní vahou a nedovolil mu dál se hýbat. Raději zkusil odvést jeho mysl polibky a jemnými doteky na jeho hrudi. I jeho křídla prověřil letmo prsty, musel mít jistotu, že je jeho anděl v pořádku. A Samael se nezmohl na žádný odpor. Jen zasněně zavřel oči, Eframovi jeho polibky opětoval a tiskl si ho blíže ke svému tělu. Koňské frkání, vůně slámy, příjemná blízkost a venku se ženili všichni čerti. Co to jen Eframovi připomínalo? Budila se u něj další vzpomínka.
Na stáje, ano, stáje jezdeckých koní. Na sklad slámy, ve kterém se válel s andělem. Smáli se. A on pak andělovi vybíral stébla slámy z pírek, kde ho lechtaly a píchaly. Kdy to bylo? Jaký rok? Jaké století? Nedokázal si to vybavit, ale ta vzpomínka byla tak krásná a hřejivá, že Eframovy polibky nabraly na intenzitě.

Anděla taková dychtivost trochu překvapila, ale nebyl schopný mu polibky odmítat. Tolik toužil mít ho co nejblíže, cítit jeho horkou kůži, moci ji líbat. Znovu cítit ty doteky, jemné a objevné, kterými ho častoval Solomon i jeho další reinkarnace.
Dokonce se mladíkovi povedlo z anděla sundat košili s odůvodněním, že je mokrá a anděl nastydne. Samozřejmě to nebylo možné, ale oba respektovali tuto výmluvu.
Andělova kůže tak krásně hřála, tak hebká kůže. Mladý Efram mapoval každý sval Samaelovy hrudi, zaujatě sledoval, kde je anděl citlivější.
Anděl musel přivírat blaženě oči, dokud nedošel mladík k názoru, že více prozkoumá andělova křídla a zapřel se mu svou vahou o stehno, aby na ně dosáhl. To už bylo pro Samaela příliš a musel Eframa zastavit, než by došel do fáze, odkud by nebylo návratu.
"Proč?"
Chvíli na sebe jen hleděli a mladík se snažil pochopit, proč ho anděl zastavil. Ale Samael neměl sílu mu takové věci vysvětlovat. Jeho sevření povolilo a Efram tak mohl svou ruku pomalu vykroutit a pokračovat v dotecích. Samaelova obrana selhala. Vlastně se ani dále bránit nechtěl. V tuto chvíli, kdy tu byli jen oni dva, mohla to být poslední šance, jak být spolu. Poslední chvíle vzájemného sblížení, citů a touhy, které si mohli dovolit. Pak už je čeká jen ten nejhorší kus cesty a na jejím konci.... možná smrt.