Prolog

Poslední dny si často kladu otázku. Proč? Proč se tohle vše stalo? Proč mě stále pronásleduje ta píseň? Píseň plná bolesti, ale přitom i lásky. Symfonie posledního žalu, tak si ji tenkrát nezval. A já se tě zeptal proč tak smutný název pro tak krásnou píseň.
Možná jsem byl tenkrát slepí, možná jsem jen nechtěl vidět pravdu. Ale ty si to věděl viď? Věděl si jak tohle celé skončí, přesto si zůstal. Tolik jsem tě prosil, nikdy si mě neposlouchal, byl si příliš paličatý.
Vzpomínám si, že si říkal že ta píseň je jako my dva. Snažíc držet se posledního stébla vlastně potupně umírá. Proč jen jsi ji napsal? Mučí mě na tomto místě každou noc. Trhá zbytky mého srdce na stále menší kousky. Mučí mě jako tvé překrásné oči, které se mi ve snech zjevují, jako tvůj úsměv, tolik tajemný a tak smutný. Někdy si představuji že jsme zase spolu, ležíme vedle sebe někde na louce, pod krásným javorem, tak jako kdysi. Hladím tě po tváři a ty se usmíváš. Jak moc bych si přál tě znovu políbit.

Je to směšné, někdy se přistihnu jak s tebou potichu promlouvám, i když ty už tu nejsi. Bolí to, moc to bolí. Ale vím že brzo zase budeme spolu.Ta jediná naděje mě drží na tomto příšerném studeném místě při životě.
Včera za mnou byl místní kaplan. Je to velmi přísný hrdý muž. Myslím že by se ti nelíbil. Ptal se mě jestli se chci vyzpovídat ze svých hříchů. Víš co jsem udělal? Vysmál jsem se mu. Asi si musel myslet že jsem zešílel.
Proč bych se měl vyzpovídávat? Já žádný hřích nespáchal. Já jenom miloval. Od kdy je láska hřích? Od kdy bůh trestá za čistou lásku? Stále tomu nerozumím. Nechtěl jsem aby to takhle skončilo. Stále si přehrávám v hlavě tu scénu, kdy jsem tě poprvé uviděl, kdy jsem tě poprvé políbil. Kdy jsem ti vyznal lásku. Tenkrát se mi na malý okamžik zdálo jako kdyby tvé oči opravdu prozřeli. Měl jsi mě zastavit, dřív než bylo pozdě. Já vím, je jednoduché tě teď obviňovat když se nemůžeš bránit. Ale já chci někoho obvinit. Nechci si připustit že jsem nás zavedl do záhuby. Vždyť já jen miloval, není to ospravedlňování. Jen pravda.
Občas se přistihnu jak mi stékají slzy s očí, myslel jsem že už mi dávno vyschly. Byl jsem tolik hloupý, tolik naivní. Řekni, nenávidíš mě kvůli tomu? Protože já sebe nenávidím za nás za oba. Možná že ta píseň je tvůj trest. A nebo už opravdu blázním? Kdo ví.

Dnes tu byl zase ten odporný vězeňský kněz. Naléhal na mě, prý má duše půjde do pekla když nepřiznám své hříchy před bohem. Věříš v peklo má lásko? Já ano. Ale myslím že do pekla nepůjdu, tam už jsem totiž byl, tenkrát když jsem tě naposledy držel v náručí a skrápěl tvé tělo svými slzami. Nestihl jsem se ani rozloučit.
Rád bych mu řekl jak to vše doopravdy bylo, ale myslím že by mě stejně neposlouchal, nepochopil by. Nazval mě sodomitou a odešel. Zůstal jsem zase sám. Chlad mi zalézá do kostí. Cítím to.
Co je špatného na tom milovat? Jen proto že jsme byly oba muži na nás bůh zanevřel? Ty to asi víš nejlíp.
Bolí to, má lásko, strašně to bolí. Nechci být bez tebe.
Pomalu ale jistě slábnu, asi nevypadám zrovna hezky, co říkáš? Odhaduji to tak nanejvýš na měsíc, možná míň, než si nemoc vybere svou daň.

Dnes jsem se rozhodl že se vyzpovídám. Ale ne tomu hloupému člověku v kutně, který je zaslepený svou vírou. Vyzpovídám se tobě má lásko. Spoustu věcí jsem ti totiž už nestačil říct. Požádal jsem strážného o papír, brko a kalamář. Musel jsem ho dlouho prosit, ale nakonec mi vyhověl.
Nikdo nechtěl poslouchat náš příběh, pravda nikoho nezajímala, nikdo nechtěl vidět....proto ho zanesu do těchto bílých listů. To je to jediné co pro nás mohu ještě udělat. I když tuším že je to zbytečné. Chci aby tu po mě alespoň něco zůstalo. Chci si tě ještě chvíli uchovat v paměti.
Jsem možná hlupák, ale věřím že jen takto se dokážu ospravedlnit za svůj největší hřích, za své sobectví.

Jsem snílek jak si často říkával. Proto doufám, že až se vydám na cestu k tobě, někdo tento rukopis najde. Někdo kdo ho přečte a snad pochopí, že tomu nešlo zabránit. Že jsem tě nedokázal přestat milovat, i když jsem se o to snažil sebevíc, i když jsem věděl co to bude znamenat. Přál bych si aby si mi mohl odpustit, mohl bych tak v klidu přijmout svůj trest. Do té doby se tu posaď na ten tvrdý kavalec a zaposlouchej se do příběhu, který napsal sám život svou krví. Příběhů o velké lásce, která změnila dva životy k nepoznání. O lásce, která byla hříchem, která byla zakázaná. Ale já se ji nedokázal vzdát. O zradě, která přišla nečekána jako kudla bodající do zad. O nenávisti jenž se stala silnější než osud. O bolesti a smrti jenž mi tě navždy vyrvala z náručí.
Příběh o jedné písni, písni plné žalu a zapomnění. O písni, která byla předzvěst konce.
příběh o symfonii jednoho překrásného anděla, který se snesl na zem. Ten anděl mi ukradl srdce, ten anděl jsi byl ty. Anděl se zlomenými křídly, přesto však plný naděje.
Tvá křídla však nedokázala vzlétnout a odnést nás pryč.
Příběh tento, který se stál mým prokletím, ale i mým životem. Příběh o nás dvou.