VI

Hned po koupeli jsme byli povoláni i s Riskym do dračí sluje, kde už na nás čekala dvouhlavá saň. Molly postávala s rukama zkříženýma na prsou u dveří a čekala, až hrabě Deandre zjedná pořádek ve svém sídle, prolezlém hříchem a nechutnostmi. Dovedl jsem si představit, jak mu zarytá křesťanka Molly líčila celou scénu v koupelně. Ale neměl jsem ji to za zlé. Byla mou chůvou tolik let, jistě že chtěla pro mě jen to nejlepší. Náš podivný vztah s Riskym však chápat nemohla. Otec měl propletené prsty a zdál se být hodně zadumaný. Chvíli ani neregistroval náš příchod, jen hleděl kamsi do neznáma.
"Molly, nechte nás prosím o samotě."
"Ale, pane hrabě..."
Otec však byl člověk, který nikdy nesmlouval. Pokud už něco řekl, platilo to. Proto i má chůva vzdala svou snahu o námitky a raději jeho pracovnu opustila. Pak nás oba sjel opravdu výhružným pohledem a povzdychl si. Hned mě přešel můj úsměv na rtech, protože otcova tvář vypadala ustaraně. Viděl jsem ho takto málokdy, ale vždy to věstilo něco špatného.
Risky však nedbal ničeho, drze mával ocáskem sem a tam a culil se jako sluníčko na hnoji.

"Edgare... chůva mi sdělila velmi nemilé informace, že prý vás přistihla v koupelně v kádi."
"Ano, otče."
"Máš mi k tomu co říct?"
"Nedělali jsme nic zlého, otče, Risky se mi namačkal do kádě..."
"Proč mi lžeš, Edgare? Takto jsem tě nevychoval."
Rychle jsem zmlknul. Otcův tón hlasu byl mrazivý a já dostával strach. Nelhal jsem však úmyslně. Já vážně věřil, že jsme nedělali nic špatného. Nedokázal bych otci lhát z očí do očí. Měl jsem k němu až příliš velký respekt a obdiv.
"Molly mě varovala už před několika týdny, ale já nebral její slova vážně. Sám jsem však byl v posledních dnech svědkem vašeho chování. Tentokrát jsem chůvě tedy musel dát za pravdu. Mám pocit, že má výchova někde opravdu nehezky selhala, jinak si to nedovedu vysvětlit. Ale neměj strach, Edgare, rozhodně to hodlám napravit. Nechci vidět, jak tvá duše jde za takové nechutné a hříšné chování do pekla."
"Hříšné? Co je na tom špatného? Mám Edgara rád!"
"Mlč, démone! Jste oba muži, naše církev takovéto sodomistické vztahy neuznává a odsuzuje za zlé a hříšné. Je to proti přírodě a proti samotnému Bohu."
Polekala mě otcova horlivá slova i odvaha Riskyho mu v tomto odporovat. Ale jak se zdálo, démonek nedokázal takovou věc pochopit.
"Já ve vašeho Boha nevěřím, ani v tu vaši víru, nemá mi co kázat, co smím a nesmím."
Bylo už pozdě Riskyho zastavit. Otec prudce vstal od stolu, opravdu rozzloben a já bojácně couvl ke dveřím.
"Doufal jsem, že nebude nutné zacházet tak daleko, ale jak se zdá, ten démon na tebe má příliš špatný vliv, Edgare. To ty jsi se prohřešil proti svému Bohu i víře, Riskyho z toho obviňovat nemohu. To ty jsi nebyl dost silný, abys odolal hříchu, který nemá obdoby."
Viděl jsem, jak otec sahá rukou do šuplete svého stolu, věděl jsem, co přijde. Rákoska! Byly to snad už dva roky, co mě potrestal naposled. Myslel jsem, že už jsem na to příliš starý. Zavřel jsem oči a hrdinně natáhl k otci ruce, dlaněmi nahoru, tak jak vždy vyžadoval. Očekával jsem první ránu, která však nepřišla. Naopak mi do dlaní přistálo něco jiného. Když jsem otevřel oči, na dlaních jsem měl položenou malou štíhlou knížečku. Vypadalo to jako nějaká brožurka. Na hlavní straně bylo vyobrazeno rytinou krásné velké sídlo a pod ním nápis Ewerstick. Vůbec jsem nechápal, proč mi to otec dává, ale otevřel jsem tuto štíhlou brožurku a dozvěděl jsem se, že Ewerstick je chlapecká křesťanská internátní škola, ležící několik mil od Londýna.
Chvíli jsem na to jen tupě zíral, zběžně pročítal učební předměty a školní řád, který zněl spíše jako řád mnichů Svatého Řehoře. Když jsem však zvedl pohled ke svému otci, rázem mi to v minutě došlo. Jen tohle ne... prosím...
"Zítra ti Molly pomůže zabalit tvé věci, již jsem tě přihlásil do prvního ročníku. Místní děkan je mým dobrým přítelem a dohlédne na to, aby se tvá výuka a chování ubíralo správným směrem a aby se z tebe stal dobrý křesťan. Budě tě vést po tvé nové cestě, jelikož já selhal. Nevěnoval jsem ti tolik času, kolik jsem měl a nechal jsem tě vyrůstat s démonem. Teď se mé činy ukázaly jako špatné."
"Otče, prosím, neposílejte mě pryč."
"Už jsem rozhodl, Edgare. Teď můžeš jít."

Muchlající tu zpropadenou brožurku jsem opustil otcovu pracovnu a nechal zmateného Riskyho s ním o samotě. Takže jsem byl vykázán. Několik stovek mil od svého domova, kde nikoho neznám, kde budu muset žít a kde do mě natlučou křesťanskou víru řemenem, abych byl správným mužem, správným následníkem rodu Deandre. Bublal ve mě vztek a hodil jsem brožurku do ohně krbu v hale. Nechtěl jsem to tady opouštět, ale bylo mi pouhých čtrnáct let. Do zletilosti mi ještě čtyři roky chyběly. Do té doby jsem se otci vzepřít nemohl. Po chvíli jsem si povšiml, jak je má tvář mokrá od slz, aniž bych si uvědomil, že opravdu pláču. Popravdě jsem to otci nezazlíval, jistě věřil, že je to pro mě ta správná možnost. Já si to však nedokázal představit, nedokázal jsem pochopit, proč je můj vztah s Riskym tak špatný. Možná proto jsem byl hříšný?
Z pracovny se ozval křik a rány a poté z ní vyběhl mladý rozzuřený démon, který opravdu vypadal výhružně. Jakmile mě zahlédl v hale, nestihl jsem říct ani půl slova a už mě táhl kamsi ke vchodu.
"Počkej... kam jdeme? Risky?"
Ale neodpověděl mi, ani když jsem se snažil svou ruku vyprostit, ani když na nás Molly z okna volala. Riskyho nezastavil ani podkoní Bern, který dostal od Molly rozkaz nás zastavit. Chudák poznal démonův hněv a skončil rozplácnutý v bahnitém sněhu za stájemi.
To už jsem dokázal poznat, že je něco špatně. Prosil jsem Riskyho ať mě pustí a vzpíral se, ale bylo to marné. Měl větší sílu. Zastavil se až u cesty do vsi, jako kdyby konečně přišel k sobě a rozhlédl se kolem, aby zjistil, kde to je.
"Co to děláš, Risky? Kam mě to vlečeš?"
"On... tě pošle pryč. Pošle tě pryč, Edgare! Musíme utéct!"
"Co to povídáš, ty hloupej démone. Nikam utíkat nebudeme. Kam bychom šli? Nemáme jídlo ani vodu, ani peníze. Stejnak by nás našli."
Pobavila mě ta jeho naivita, když si myslel, že před problémem utečeme. Přesto mě jeho snaha tak podivně zahřála u srdce a já se rozesmál. Nechápavě po mě těkal očima, dokud jsem ho neobjal kolem pasu. Překvapilo mě, že i Risky může vypadat ustrašeně.
"Otec si přeje, abych odjel. Já jeho rozhodnutí respektuji. Měl by jsi také."
"Nikdy!"
"Risky... no ták. Budu jezdit domů na svátky a možná některé víkendy... a tak... co..."
Utřel jsem si tekoucí slzy rukávem. Už zase? Ne, vždyť jsem řekl, že to respektuji, jsem s tím smířený. Za své činy ponesu následky. Tak to má být. Otec si pro mě přeje lepší vzdělání, nemám právo se proti tomu stavět. Proč mi tedy tečou slzy? Můj rozum vše přijal jako neměnný fakt, ale mé srdce se bouřilo. Nechtělo opustit Riskyho.

Nakonec se mi ho povedlo přesvědčit, abychom se vrátili. I když se mu vůbec nechtělo. Zpátky k sídlu jsem ho tedy vlekl zase já. Donutil jsem ho omluvit se Bernovi, kterému pochroumal záda, ten to ale bral s úsměvem. Na Molly ale okamžitě zasyčel jako nějaká navztekaná kočka, až se chůva úlekem natlačila na zábradlí schodů. Věděla, co ten démon dovede. Snažil jsem se Riskymu domluvit, ale myslím, že Molly její zradu nikdy neodpustil. Rychle jsem Riskyho vtáhl do svého pokoje a dal mu kázání, jak se musí k lidem v sídle chovat. Celou dobu seděl tiše na posteli, s hlavou skloněnou. Bylo mi ho tak nesmírně líto. I když jeho tělo už bylo mužské, se všemi touhami a láskami, jeho duše byla stále ještě dětská. Duše? Mají vůbec démoni duši?
Otázka, která mě hlodala mnoho let a na kterou jsem odpověď nikdy nezískal.
Natáhl jsem k démonovi ruku a jemně ho pohladil mezi jeho růžky. Věděl jsem, že to má rád. Otec ho také tak hladíval, když byl ještě menší. Teď už si to nedovolil.
Tolik jsem si přál, aby to pochopil, aby se tak netrápil. I když jsem věděl, že je to konec našeho podivného vztahu. Snažil jsem se před ním zachovat klidnou tvář a už nedovolit svým slzám, aby vyplavily můj strach a bolest. Ne, byl jsem muž. Byl jsem syn hraběte Deandre. Byl jsem syn vymítače démonů.
Risky ke mě zvedl pohled a pak jsem zahlédl, jak se těžká komoda přesunuje kolem zdi pokoje přímo ke dveřím.
"Risky, co... co to děláš?"
Komoda dveře zatarasila. Zatáhly se i těžké, tmavě zelené závěsy, které doteď do pokoje propouštěly mnoho světla. Najednou však se má ložnice ocitla ve tmě a já silně mžoural, abych zahlédl Riskyho obrysy.
"Přestaň!"
Ale neposlechl, tak jak bylo jeho zvykem. Chytil mé zápěstí a prostě mě strhl na postel. Chvíli jsme se spolu prali, ale tentokrát jsem cítil, že to není jen hra. Bylo to něco víc. Nekrotil svou sílu a myslím, že mi udělal několik modřin na zápěstí.
"Dnes... dnes máme poslední den."

Z počátku jsem nechápal, co tím Risky myslí. Věděl jsem ale, že nemá cenu se bránit, myslím, že by mi tenkrát nejspíše i ublížil, kdybych to zkusil. Ano, měli jsme poslední den, den pro sebe? Takhle to Risky myslel? Když jsem to pochopil, jen jsem zůstal klidně ležet a nechal ho složit se na mé tělo. Dlouhou dobu jen mlčel a poslouchal tlukot mého srdce. A já věděl, že nechci odejít.
"Můžu jít s tebou? Budu nenápadný a... hodný. Budu tichý a zalezu pod postel, nikdo mě neuvidí."
Začal jsem se tomu nápadu vážně smát.
"Ne, Risky, to nejde. Můj otec tě potřebuje, víš? Máš moc důležitý úkol. Chránit hraběte Deandre. Chránit mého otce před zlem. A chci, abys to dělal i nadále, rozumíš?"
Jeho povzdech mi jasně říkal, že rozumí, i když z toho nebyl příliš nadšený. Bylo to mé přání. V tom světě, kde se otec pohyboval... jediný Risky svou silou ho mohl ochránit.
"Chci, abys mi četl, Edgare. Naposled."
Nebyla to tak zvláštní prosba. I když jsem ho naučil číst velmi obstojně, stále miloval, když jsem mu předčítal. Natáhl jsem se tedy pro knihu a otevřel ji na založené stránce. Popravdě jsem ani netušil o čem kniha je. Bylo to tak zvláštní. Atmosféra v pokoji houstla. Ani chůva pro nás nepřišla, když se konal oběd. Dokonce ani když se přiblížil večer a měla být večeře. Nejspíš ji otec řekl, ať mě neruší. Mohl si myslet, že trucuju nad svým odjezdem a potřebuju čas si to srovnat. Četl jsem Riskymu asi dvě hodiny, než usnul, pevně mě svírajíc kolem pasu. Nemohl jsem se ani hnout. Ale nevadilo mi to. Chvíli jsem si pohrával s jeho přerostlými černými vlasy, než mě únava a stres dnešního posledního dne uspaly.

Nechtěl jsem se probudit. Má mysl věděla, že až se tak stane, až znovu otevřu oči, bude ráno a já budu muset nastoupit s otcem do kočáru a odjet. Odmítal jsem tvrdošíjně rozlepovat oči, jako kdybych díky tomu mohl zabránit příchodu druhého dne.
Ze sna mě však probudil takový podivný chlad a vlhkost na mých rtech. Chvíli jsem bojoval se svým spánkem, ale nakonec jsem oči jen na chvíli pootevřel. Zahlédl jsem Riskyho, jak se nade mnou sklání a... nejspíš mě líbal? Jeho rty byly napuchlé a jeho dlaň spočívala na mé nahé hrudi. Nahé? No moment... co se stalo s mojí košilí? Když jsem sebou prudce trhl, abych se podíval, co se to děje, zjistil jsem, že má košile je rozepnutá a visí mi jen na ramenou. Proto ten chlad. I mé kalhoty byly rozepnuté a já se zděsil.
"Risky?"
"Edgare?"
"Proč jsem... rozhalený?"
Šibalsky se pousmál a já už tušil jeho odpověď. Přesto jsem na ni stále vyčkával.
"Dej mi tuhle poslední noc, Edgare... spojení našich těl. Pak už... navždy zůstanu ve tvém srdci, ať budeš kdekoliv."