VII

Ta podivná, magická noc znamenala pro nás mnoho. Byla jak koncem, tak i začátkem něčeho nového, něčeho neobjeveného. A i když jsem věděl, že to není rozloučení navždy, dovolil jsem Riskymu tu noc vše, po čem jeho srdce tolik toužilo. Mé tělo se třáslo pod jeho doteky, jako kdyby mi bylo chladno, byť jeho ruce byly tak horké. Jeho nejspíš vedl pud démona, ale při tom byl velmi jemný. Když mě zbavil i posledních kousků oblečení, zvědavě zkoumal mé nahé tělo. A i když jsem byl normálně velmi lechtivý, nyní mé tělo reagovalo poměrně jinak, necítil jsem stud. Spíše jsem se Riskymu více vystavil na odiv. Neuvažoval jsem příliš logicky. Rozechvěle jsem sledoval jeho ruku, jak bloudí pomalu, ale jistě směrem do mého klína. Pohlédl na mě... jako kdyby se mě ptal, zda se mě může dotýkat i na takových místech. Ale já měl vyschlo v krku, nebyl bych schopen slova, ani jsem nedokázal kývnout hlavou. Jen jsem mu tupě pohled opětoval. Nejspíše došel k závěru, že když nic nenamítám, dovoleno to je. Pak jsem ucítil, jak se kolem mého přirození obemkly jeho prsty a jemné sevření jeho dlaně. Skoro jsem vyjekl a mé tělo se pod tím jeho prudce vzepjalo. Konečně jsem chápal - všechny jeho reakce v té kádi . Jeho touhu po pohybech, proto se o mě každou noc otíral. Konečně jsem tomu mohl plně rozumět, jelikož jsem pocítil ten slastný pocit na vlastní kůži. Chvíli jen jezdil dlaní sem tam a pohrával si se mnou jako s novou hračkou. Učil se, při kterých pohybech a dotecích sebou mé tělo škubne návalem vzrušení. A byl velmi pilným studentem. Studoval mé tělo snad hodiny, dokud už jsem nebyl na pokraji sil.
Cítil jsem mírnou bolest ve slabinách, která se rozlévala do celého těla jako děsivé mrazení. To, jak mi mé přirození tepalo a hrozilo prasknutím. A já se tomu nedokázal bránit, nedokázal jsem to oddálit. Kňučel jsem, aby přestal, ale jeho pohyby se o to více zrychlily. Pak už byla jen tma.

Najednou jako bych cítil příjemné nadnášení vodní hladiny. Mé tělo se s tichým výkřikem plně uvolnilo a zůstal jsem mrtvolně ležet na posteli. Bylo to tak skvělé. Přivíral jsem oči, ale nebyl jsem nijak unaven. Jako by to byla jen část, stále jsem měl pocit, že něco chybí. Ucítil jsem příjemné vlhko v mých slabinách a pak jsem konečně odvážně otevřel oči. Rychle jsem je však zase zavřel, abych neviděl, co to Risky se mnou provádí. Jemně olizoval mé stále naběhlé mužství od stop uvolnění. Bylo to hodně zvláštní. V první chvíli trochu nepříjemné, ale když mě pohltil do úst postupně celého, lekl jsem se a začal sebou vrtět. Jeho dlaň na mém boku mě však udržela v lehu. Nechápal jsem co to dělá. Až po chvíli jsem ucítil opět to napětí v rozkroku. Přímo bych řekl, že mi oblast slabin začala znovu tuhnout a dožadovat se pozornosti. To bylo šílené. Nečekal bych, že mé tělo je něco takového schopné. I nyní jsem čekal, že mi Risky pomůže s uvolněním toho tlaku, který až bolel. Ale jeho ústa se od mého mužství odtáhla a on se ďábelsky pousmál. Zaprotestoval jsem nespokojeným mručením, což démona ještě více pobavilo. Cítil jsem jeho ocásek, jak mě hladí po noze a cpe se pod mé tělo v oblasti pozadí. Proto jsem trochu zpanikařil a chtěl se odtáhnout. Ale Risky mě zavalil svým tělem a přilehl si na mě tak těsně, až jsem cítil jak se tře kůží o tu mou.
"Líbilo se ti to?"
Měl jsem chuť ho opravdu něčím praštit. Zrudl jsem od hlavy až k patě a přeci jen pomalu kývl. Ale v Riskyho očích jsem jasně rozpoznal touhu po hře. Chvíli se o mě jen otíral, než jeho prsty sjely k mému pozadí. Vykulil jsem nechápavě oči a pak si vzpomněl na jeden z obrázků z Bernovy knížky. Okamžitě jsem pochopil, co chce Risky dělat.

Bolelo to. Svíral jsem pevně peřinu a snažil se to vydržet. Risky však nepřestával. Cítil jsem, jak se ve mě pohybuje. Když do mě natlačil prsty, bylo to jen trochu nepříjemné, ale tohle bylo něco mnohem horšího. Snažil jsem se bolest nevnímat a soustředit se jen na ten pocit plnosti ve svém těle a na jeho pohyby. Jeho prudké vrčení a oddechování se zrychlovalo a já cítil železitou vůni krve. Nejspíš mě poranil na těch citlivých místech. S každým jeho vpádem do mého těla bylo těžší utišit výkřiky a vzlyky. Chtěl jsem, aby přestal, ale marně. Začal se mi zvedat žaludek a mé vědomí mě opouštělo.
Pak už si jen vzpomínám na jeho hlas. Snažil se mě probudit, omlouval se. Zněl tak nešťastně. Když jsem po tak dlouhé době oči znovu otevřel, již mé tělo nedrancoval, ale držel mě pevně v náručí a tiskl k sobě. Připadalo mi to trochu legrační. Cítil jsem se tak slabý. Ale stále jsem ho polohlasně uklidňoval, že jsem v pořádku. Nevím zda mi věřil. Nevím zda jsem si věřil sám. Jisté části těla mě opravdu nepěkně bolely a některé jsem dokonce příliš necítil.

Objevil jsem další Riskyho překvapivou vlastnost. Starostlivost. Pevně se ke mě tiskl a omlouval se za to jak mi ublížil. Bylo to milé, smál jsem se tomu. Cítil jsem, jako kdyby jsme opravdu byli nějak spojeni, i když konec spojení jsem si nepamatoval. Bylo to hodně zvláštní.
Celou tu noc jsme nespali. Dotýkali jsme se, líbali, smáli se hloupostem a já Riskymu dokonce s velkým uzarděním ukázal tu inkriminovanou knížku, kterou jsem dostal od našeho stájníka. Na chvíli ho to zaujalo a studoval obrázky velmi pečlivě, než se nad tím ušklíbl. Ženy ho nikdy nezajímaly, pokud mu nechtěly dát něco k jídlu.
Když jsme zahlédli první sluneční paprsky, byli jsme vystrašení. Naše jedinečná noc končila. Risky mě stáhl pod deku tak, aby nás paprsky mírně prosvítající mezi závěsy nezasáhly. Jako kdyby nám mohly ublížit, spálit nás. Věděl jsem, že naše noc končí a další dlouho nenastane. Nechtělo se mi s Riskym loučit. Posledních pár ukradených polibků, než jsem zaslechl klepání na dveře.
"Mladý pane? Pane Edgare, no tak, již je čas. Musíte se obléci. Váš otec se bude zlobit pokud se zpozdíte."
Nechtěl jsem ji poslouchat, má včerejší vyrovnanost a smíření se situací bylo pryč. Nyní jsem chápal Riskyho touhu utéct, pociťoval jsem ji také. Démon výhružně zavrčel a já věděl, že by mohl udělat něco hloupého, proto jsem ho naposled políbil.
"Neřeknu sbohem, protože se brzy zase uvidíme. Ale nechci, abys... chodil ke kočáru. Rozloučíme se tady. Rozumíš tomu?"
S hraným úsměvem jsem chtěl vstát, ale ocitl jsem se rázem rozplácnutý na zemi u postele. Moje nohy mě neposlouchaly a spodní partie zad jakbysmet. Překvapeně jsem jen vyhekl, než mi Risky přispěchal na pomoc a já se o něj mohl zapřít. Chůze byla příliš těžká a sezení skoro nemožné.
"Pomoz mi se obléct."
Risky protestoval. Vztekle mrskal ocáskem. Ale nakonec se mi ho povedlo přesvědčit a s jeho pomocí se mi podařilo vhodně obléct.

O hodinku později jsem již scházel pomalu, ale jistě do haly. Naši sloužící se seřadili u dveří, aby se se mnou rozloučili. Bylo to nesmírně milé. Připadal jsem si důležitě. Ale jen, co mě Molly na rozloučenou objala, začalo se mi chtít brečet. Risky naštěstí poslechl a dolů nesešel. Nevěděl bych, jak se s ním mám před ostatními loučit. Nezlobil jsem se na svou chůvu, i když zapříčinila můj odjezd. To by nebylo správné. Tak pevně mě mačkala, až se moje bolavé svalstvo začalo znovu probouzet. Do dlaně mi vtiskla malý dárek. I když jsem ho nejdříve odmítl. Byl to její zlatý křížek, který mě měl ochraňovat. S její pomocí jsem si ho pověsil na krk a schoval pod ošacení a Molly si utřela velké slzy, které se ji kutálely po tváři. Její hoch opouští rodný dům a stává se mužem. Kdyby jen věděla, že se tolik nemýlí.
Otec už na mě čekal u kočáru. Majordomus ještě přinesl můj kufr a já naposled upřel pohled k oknu svého pokoje. Doufal jsem, že ho tam uvidím. Alespoň na moment, na krátký okamžik. Sledoval jsem, zda se závěs na okně pohne, ale nic. Cítil jsem obrovské prázdno.

Cestou od našeho sídla jsem jen těžce nesl otřesy kočáru. Otec byl začten do nějaké knihy a nevěnoval mi pozornost. Vlastně od toho dne, kdy mi předal brožuru křesťanské internátní školy Ewerstick, se mnou nepromluvil. Bylo to poměrně tíživé ticho. Cítil jsem, že je mnou zklamán a stále se zlobí. Proto jsem opřel čelo o sklo kočáru a zahleděl jsem se na cestu ke vsi. Zahlédl jsem i jezero mezi stromy. Jako kdyby každý výmol, každý pahorek a každý kámen měl pro mě neocenitelnou hodnotu vzpomínek. Támhle ta stará třešeň i ty staré zavalité kameny. Na tom kopečku jsme v létě lehávali v trávě a snažili jsme se chytat kobylky a motýly. Nečekal bych, že ta cesta bude tak... krutá? Jako kdyby mi ho vše připomínalo.
A pak jsem zahlédl ten černý stín. Hnal se kolem stromů k cestě. Bylo to rychlé. Moje srdce jako by poskočilo. To ne, ty hlupáčku.
Ale nemýlil jsem se. Byl to on. Zahlédl jsem ho jen krátce. Postavil se k cestě a hleděl na náš přijíždějící kočár. Chtěl jsem na něj zavolat, ale věděl jsem, že to nejde. Stál tam a jako by čekal až přijedeme blíž. V tom mě to napadlo, bál jsem se, aby neudělal něco nevhodného. Otevřel jsem tedy okýnko s tím, že je mi trochu nevolno. Byl jsem bílý jako stěna, takže jsem ani nemusel tolik lhát. Risky se ani nepohnul. Mírně se uklonil, tak jako všichni sloužící v domě a já měl sto chutí z toho kočáru vyskočit přímo na něj. Kočár však nezastavil, ani nezpomalil. Stačil jsem jen natáhnout ruku a ucítil jsem na malý okamžik tu jeho. Pak kočár zahnul a my se ocitli už ve vsi. Ještě chvíli jsem se snažil vyklánět z okýnka, abych ho viděl, ale jeho postava se vzdalovala, až zmizela úplně. Neuposlechl mou prosbu.
Když jsem však otevřel svou dlaň zahlédl jsem kamínek. Pamatoval jsem si ho. Našli jsme ho před rokem ve skalách. Riskymu se strašně líbil, protože se tak zvláštně leskl a třpytil. Proto jsem mu ho dal a on ho od té doby nosil stále v kapse. Rád říkával, že je to poklad samotného ducha země. Ale i když jsme na tom místě hledali mnoho dní poté, znovu jsme takový kámen nenašli. Musel jsem však kámen skrýt znovu v dlani. Mé podivné chování upoutalo otcovu pozornost.
Ničeho si však nepovšiml. Riskyho nezahlédl, a tak se dál věnoval své knize v pevné černé kůži.

Ta cesta byla namáhavá a dlouhá, ale když jsme vjížděli do areálu školy Ewerstick, zatajil se mi dech. Hlavní budova byla obrovská. Vypadala jako nějaký obrovský chrám. Viděl jsem pár chlapců zrovna mířit na modlitbu do kostela, stojícího hned naproti. Všichni šli slušně, se stejnými rozestupy, se stejnými uniformami, stejnými kroky i rychlostí, držíc si své kožené brašny. Měl jsem pocit jako bych viděl nějaké vojenské cvičení. Chyběly jim jen šavle a pochodování. Dorazili jsme k jedné menší, dlouhé budově, která sloužila jako internát, kde nás již čekala starší žena, oblečená v rouchu. Jeptiška. Vypadala přísně, neusmála se ani jedinkrát co s ní otec mluvil. Já byl zticha a jen sledoval spletitou cestu chodeb, abych se neztratil. Příliš jsem jejich rozhovor nesledoval. Otec se zajímal o kvalitu výuky, o zdejší mravy a mým pokojem byl velmi potěšen.
Mě to spíše připadalo jako kobka. Strohá místnost tmavých barev, pevná postel s tenkou matrací a nad ní obrovský krucifix, který vypadal až děsivě, ve hře světla a stínu. Až tady jsem si začal plně uvědomovat, jak jsem se mýlil. Jak se mé očekávání od nové školy pro nadané, kde se jistě mnoho naučím, nesplní. Pohlédl jsem na otce a úpěnlivě ho očima prosil, aby mě tu nenechával. Byl jsem zvyklý na něco úplně jiného. Na prosté děti statkářů a obchodníků, na skvělý kolektiv a příjemné učitele mé staré školy, která mi plně vyhovovala, na přátelské služebnictvo, které jsem znal již od svého nejranějšího dětství. Tady jsem byl sám, vystaven cizímu prostředí. Ewerstick se mi čím dál více začal jevit jako vězení, byť oděné v křesťanském hávu. Až tady jsem si uvědomil, že to není škola, ale místo pro převýchovu mladých mužů.

.................................................................
Hleděl jsem z okna svého nového pokoje a můj kufr stále ležel nevybalený na posteli. Naštěstí jsem přestupoval v půli ročníku, proto jsem měl pokoj prozatím sám pro sebe, i když u protější zdi stála druhá postel. Shlížel jsem na obrovský areál školy a osamělost jako by mě objímala. Čekala mě však odpolední modlitba, jak mi sdělila sestra Margaret, která mi přinesla i mou školní uniformu, do které jsem se musel převléknout. Už po prvním vyzkoušení jsem ji nesnášel. A vůbec... do kostela jsme doma chodili sotva v neděli a to jen tehdy, když byl otec doma.
Jasně jsem však pochopil, že můj nový život zde se bude skládat z pěti modliteb denně, z výuky až pozdě do noci a volnou jednou sobotou za dva týdny. Společné snídaně, společné obědy i večeře, vše za dohledu sester a učitelů této prestižní školy.
Sevřel jsem pevněji svou dlaň a Riskyho dárek se mi zaryl ostrou hranou do kůže. Za dva týdny démonku, počkej na mě.