VIII

Postupně jsem si den za dnem zvykal na nový život v Ewersticku. Seznamoval jsem se se svými spolužáky, kteří zde byli mnohem déle než já a sem tam mi, jako nováčkovi, poskytli cenné rady. Přítele jsem tady však hledal marně. Všichni zdejší chlapci byli odměření a veskrze samotářští. Můj pocit samoty se ten první týden poměrně prohloubil. Navíc počasí ukazovalo krásy místního studeného podnebí. Buďto pršelo, nebo bylo lezavě mlhavo. Jediné, v co jsem doufal a co jsem si přál, byly nadcházející Vánoce, které měly přijít za měsíc. Doufal jsem, že o svátcích se budu moci vrátit domů. Risky mi nesmírně chyběl. Stále jsem na něho myslel a převracel jeho kamínek v dlani. Bylo to jen pár dnů, necelý týden…

Ten večer jsem se vracel do svého pokoje. Zdržel mě pobyt v knihovně a také večerní modlitba v kapli. Chodby kolejí byly studené a já nesl ve zkřehlých rukou kupu knih, které mne zaujaly. Ať jsem Ewerstick nesnášel po pár dnech z hloubi svého srdce, jediná dobrá věc, kterou jsem zde objevil, byla místní knihovna. Byla plná úžasných knih, a jak se zdálo, jako jedna z mála věcí v této škole, nepodléhala té náboženské doktríně a cenzuře.
Když jsem otevřel dveře svého pokoje a vešel, byla v něm tma. Došel mi olej do lucerny a já doufal, že mám ještě nějakou lojovou svíčku. Co mě však upoutalo, bylo okno, otevřené dokořán. Byl jsem si jist, že jsem ho při odchodu zavíral, jelikož v pokoji byla opravdu nehezká zima. Ani jsem knihy nestačil položit na stůl a kolem skříně jsem zahlédl mihnout se stín. Pak se za mnou dveře prudce zabouchly a já pochopil. Knížky mi okamžitě popadaly jedna po druhé k nohám, když ze stínu vyšla mě dobře známá postava démona.

Než jsem stačil cokoliv říct, přešel několika rychlými kroky ke mně a prudce mě začal líbat. Poslední knížka, kterou jsem ještě byl schopný držet, mi také vyklouzla z ruky a já nedokázal chytit dech. Líbal mě tak vášnivě a divoce, až jsem se mu podvolil a přidal se k jeho polibku.
Bylo to tak zvláštní. Na chvíli jsem i zavřel oči a přemýšlel, zda se mi tohle nezdá. Možná jsem jen usnul v knihovně nad knihou. Ale ani po jejich otevření ten přelud Riskyho nezmizel. Naopak ten přelud s velkou chutí vyraboval má ústa a až teprve poté, kdy už jsem ztrácel schopnost stát rovně na vlastních nohou, se odtáhl. Zvesela mrskal ocáskem a oči mu přímo zářily. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval.
"Co tu děláš? Jak ses sem dostal? Tady být nemůžeš, to nejde…"
"Utekl jsem. Toužil jsem tě vidět."
"Jestli se to otec dozví…"
"Nic se nedozví, odjel pryč, vrátí se až zítra."
Nechápal jsem, proč otec odjel bez Riskyho, ani jak toho hloupého démona napadlo sem utéct, a pak mě to napadlo.
"Jak jsi… našel cestu k Ewersticku?"
"Sledoval jsem vás tajně, ten první den, když jsi odjížděl."
Hupl suverénně na mou postel, která zavrzala a já zůstal hledět s otevřenou pusou. Uvažoval jsem, zda si ze mě tropí žerty. Bedlivě mě však sledoval a tvářil se naprosto vážně.
"Musíš odsud pryč, když tě tu někdo najde, bude moc zle!"
Ale má slova nebral v potaz. Zahleděl se oknem na hvězdné nebe.
"Odejdu, ale ráno. Teď budu s tebou."
Nebylo v mých silách přesvědčit ho, aby se vrátil na panství. Já ani v hloubi srdce nechtěl, aby odešel. Jakmile jsem k němu přešel blíže, silou jsi mě stáhl k sobě na mou postel a začal mě mačkat.
I když jsem si byl plně vědom toho, že je tohle špatné, nedokázal jsem se na něj zlobit. Začal mě lechtat a já se rozesmál. Měl jsem nesmírnou radost, že ho zase vidím. Že se ho můžu držet a nechat se od něj lechtat a mačkat. Dokonce i líbat. I kdyby měla být dnešní noc jen snem, věděl jsem, že ji strávím s Riskym.

Bylo to zvláštní, zase s ním ležet v jedné posteli. Nechat se od něj líbat a svlékat. Jako kdyby zapomněl, znovu chtěl celé mé tělo zmapovat doteky. Zahříval mé zkřehlé ruce ve svých a brzo se kolem mě omotal jako plazivý břečťan, rostoucí po straně zdejší budovy kolejí. Nemyslel jsem již na následky, věděl jsem, že večer už do mého pokoje nikdo nevstoupí. Úderem deváté hodiny nastala večerka. Celý areál školy se ponořil do tmy, jen zvony na věži místního kostela se rozezněly. Risky se však znenadání odtáhl a ošklivě na mě zavrčel. Nechápal jsem, co se stalo, dokud jsem si nevšiml, že si drží ruku a na ní má nehezkou spáleninu. Poplašeně jsem mu dlaň ovázal velkým kapesníkem.
"Dej to pryč, pálí to."
Risky ukazoval na mou hruď, kde se houpal zlatý křížek, který jsem dostal od své chůvy. Netušil jsem, že mu takové věci vadí. Opakovaně však trval na tom, abych si křížek sundal. Nakonec jsem tak učinil. Ještě chvíli se na mě Risky ublíženě díval, jako kdybych za to mohl, jako kdybych na něj takovou past nastražil. Přišlo mi to velmi legrační. Chlácholil jsem ho, že už žádné nebezpečí nehrozí. Po chvíli mi opravdu uvěřil a nechal se podrbat kolem růžků, které jako by o kousek povyrostly, co jsem ho viděl naposledy. Byl jako velký vrnící kocour, spokojeně oddechoval a plácal mě ocáskem po stehně. Nevím ani proč mě to napadlo, na chvíli jsem ho drbat přestal a zadíval se mu do očí.
"Miluj se se mnou."
I když jsem si z té minulé noci pamatoval převážně velkou bolest, přesto jsem toužil zkusit to znovu. A Riskyho jsem nemusel ani moc pobízet. Stačil mu můj pohled, aby okamžitě převzal iniciativu a překulil se na mé tělo.
Doufal jsem, že právě takto si udržím jeho vůni, jeho teplo déle u sebe. Tak jako když jsem přijel a nebyl jsem schopný sedět při hodinové modlitbě a zpovědi na tvrdé kostelní lavici. Přesto jako by byl stále se mnou. A já chtěl tenhle pocit zažít znovu.

Ta noc byla stejně nezapomenutelná, jako ta předchozí. Tentokrát to nebylo tak bolestivé. Jako kdyby se i Risky poučil ze svých chyb a nechtěl mi znovu ublížit. Jednal pomalu a opatrně a často se ujišťoval, zda mě spojení našich těl nebolí. Popravdě na počátku, když do mě jeho tělo znovu proniklo, tak jsem tu bolest cítil. Ale tentokrát Risky chvíli počkal, než si mé tělo plně zvykne. Jeho polibky jsem přijímal a snažil se je i stejnou měrou oplácet, i když se mi točila hlava.

Když už se ve mně začal pohybovat, cítil jsem již převážně slast, která mi vháněla slzy do očí. Nechtěl jsem, aby kdy přestal. Jemně mi okusoval krk a dlaní sjel mezi naše těla a začal mě hladit v rozkroku. Z mého hrdla se vydralo několik hlasitých stenů, ale věděl jsem, že musíme být potichu, zdi Ewersticku byly tenké.
I když jsem věděl, že ho ráno budu muset vyhnat a zakázat mu další útěky, měl jsem pocit, že mě stejně neposlechne. Vždy si dělal, co chtěl.

Příjemné teplo mě hřálo ještě ráno, i když on už v mé posteli neležel. Překvapivě vstal sám a oblékl se. Když jsem se probral, zahlédl jsem ho stát u okna. Věděl jsem, že by měl jít. Přesto jsem chtěl najít slova, která by ho zadržela. Chvíli jsme na sebe jen tak koukali. Usmál se a mě najednou bylo zase smutno.
"Přijdu znovu… určitě. Už brzo."
Než jsem stačil něco namítnout, už prolézal oknem na parapet.

Zmizel v husté mlze, která se to ráno držela hodně u země, aniž by ho někdo viděl. A já věděl, že přijde znovu, že si to nenechá vymluvit. Byl to jediné, na co jsem se každý večer těšil a doufal, že se opět vkrade do mého pokoje.
------------------------------------------------------------

A jak jsem očekával, stalo se. Přikradl se vždy v tichosti, překonal vysokou zeď zahrad Ewersticku a vyšplhal po břečťanu jako opička až do druhého patra. Občas zaklepal na okno, ale častěji jsem nechával okno otevřené, aby mohl rovnou dovnitř. Musel při tom překonat obrovské vzdálenosti, aby se rychle dostal tolik mil od našeho panství. Nepřicházel příliš často, většinou tak jednou za týden a zůstal jen přes jednu noc, aby otec nezjistil, že je pryč.

Přesto se jeho návštěvy staly tím jediným, co mě drželo na tomto místě nad vodou.

Nastal však prosinec, svátky přišly tak rychle a já měl konečně příležitost vrátit se na celý víkend domů. Nemohl jsem se dočkat, až zase uvidím Molly, i strýčka Rubena, který u nás trávil každé Vánoce. Ještě poslední hodina latiny, ještě poslední modlitba, nedával jsem pozor na kázání, které nám dělal kněz ani vyprovázení jeptišek. Vyběhl jsem za brány a vyhlížel Berna a jeho kočár, který pro mě měl přijet. Ale kočár tam na mě nečekal. Pomyslel jsem si, že má zpoždění, možná vyrazil později.
Ale ani po hodině čekání se Bern s kočárem neukázal. Začínal jsem mít strach. Co když otec zapomněl, že se mám vracet? Psal jsem mu přeci dopis s přesným datem i časem. Měl jsem však štěstí. Mého neutěšeného stavu si povšiml jiný mladík, kterého jsem znal z Ewersticku. Byl starší než já, ale dal mi pár užitečných rad, jak se zde na škole orientovat. Když zahlédl mé trable, nabídl mi svou objednanou drožku, jel totiž naštěstí mým směrem. Velmi rád jsem jeho nabídku přijal a nechal se svést.

Když jsem konečně dorazil k panství, všude bylo ticho. Stáje byly otevřené dokořán a kočár nebyl ani nachystaný. To mě opravdu zarazilo. Nakoukl jsem do stájí a zahlédl koně, patřícího strýčkovi Rubenovi. Měl jsem radost, že už je zde. Vlétl jsem do haly, ale všude bylo ticho.
"Molly?"
Ozdoby ležely v hale, u stromečku, na zemi byla však rozbitá váza a oheň v krbu vyhaslý. Dostal jsem opravdu strach. Rozhlížel jsem se a volal, ale dům jako by byl prázdný. Až jsem zahlédl na zábradlí tu čmouhu od krve a nahoře v patře zaslechl hlasy. Poznal jsem hlas otce. Křičel. Křičel na Riskyho. Nechápal jsem co se děje. Proto jsem rychle vyběhl do patra a pak to zahlédl. Strýček Ruben ležel u schodů, vážně raněn. Otec stál namačkán u zdi. To poslední, co jsem zahlédl, byl jeho pohled. Byl překvapený, že jsem dorazil. Jako kdyby mě chtěl zastavit…
Pak jsem jen viděl, jak jeho hrudí prudce pronikl ostrý Riskyho ocas a se vší silou vyrval kus masa z otcova těla.
"Néééééé!"
Ale bylo již pozdě. Risky jako kdyby mě vůbec nevnímal. Jen se otočil za výkřikem z mých rtů a nechápavě hleděl na svůj zkrvavený ocas.
Tělo hraběte Deandre se pomalu sesunulo podél zdi na podlahu. Ještě se snažil něco říct, ale jeho oči se zatemnily a ruka, kterou ke mně natahoval, ochabla.

Vyhrkly mi slzy, nedokázal jsem pochopit, co se to stalo. Risky tam jen stál, beze slova hleděl na kapky krve, které mu stékaly po ocásku až na ruce. Celý byl tak nějak špinavý a od krve. Napadl strýčka Rubena. Ale proč? Proč můj Risky?
"Uteč…Edgare… utíkej… zabije… tě…"
Já se však nemohl pohnout. Jen jsem tam tak stál a sledoval, jak z otcova těla vyprchal poslední život. Riskyho oči byly potemnělé, vůbec jsem je nepoznával, přesto jsem před ním necouvl.
"Vrahu. Ty vrahu!"
Jako kdyby se lekl mých slov. Začal horlivě vrtět hlavou, ale nebylo možné, aby mi lhal, viděl jsem jak… jak mi zabil otce přímo před očima.
Jak bych ho mohl milovat? Jak bych mohl nemilovat? Nedokázal jsem se rozhodnout, jen jsem stál naprosto zkamenělý, než se mé tělo pohnulo. Rychle jsem přeběhl k otcovu tělu v marné snaze ho zachránit, probudit, ale už to nebylo možné. Plakal jsem, křičel, prosil ho i spílal, ale nic ho již nemohlo vrátit zpět.