XI

"Uhoď mě."
Tušil jsem, že vyvolání Raima nebude tak snadné. Ale udeřit takové dítě? Popravdě, nějak se mi do toho nechtělo. Nedovedl jsem si představit, že na něj vztáhnu ruku. Vážně jsem měknul. Ale koukal na mě takovým ustrašeným a přitom prosebným pohledem, nemohl jsem odmítnout. Nevěděl jsem, kolik síly můžu dát do své rány, stále mi v hlavě blikala jeho nevinná tvář, pak zase to že není člověk...
Chvíli mi trvalo se odhodlat, ale nakonec jsem mu vrazil pořádnou facku. Jen něco zakňučel a odtáhl se. Nezdálo se, že by to mělo nějaký účinek.
"Víc!"
Sám jsem si tohle vymyslel, sám se o to musím i postarat. Hanes se krčil kousek dál u zdi a vše bedlivě sledoval.
"Promiň..."

Chtěl víc a dostal víc. Vší silou jsem ho udeřil pořádně, tak jako bych mlátil stokilového ožralého výtržníka. Bohužel se mi to povedlo tak šikovně, že hlavou narazil do zdi a složil se na zem. Ano, mohlo to vypadat hodně násilně. I to, že jsem jen stál a ani mu nepomohl nebo se nepřesvědčil o tom, že je v pořádku. Ne, já vyčkával. Vzpomněl jsem si na první setkání s Raimem. Když jsem do něj vystřílel všechno Farium, také byl chvíli mimo. Ještě jsem se ujistil, aby Hanes stál na svém místě a pohledem mu dal jasně najevo, že nemá dělat žádné rychlé pohyby.
Těch pár sekund, které stěží utvořily minutu, bylo nejhorší. Caimovo tělo se nehýbalo. Nevypadal ani, že dýchá, což už jsem také viděl v té jeskyni, takže už jsem se neděsil. Prostě vypadal jak dokonalá panenka na baterky, která se právě vypnula. Jeho dlouhé bílé vlasy ležely kolem něj poházené a spadaly mu do očí. Teprve když jsem ucítil to podivné chvění pod nohama, bylo mi jasné, že to zabralo. Trochu to připomínalo slabé otřesy, ale i sklenička na stole začala po chvíli poskakovat. Pak jsem viděl, jak Caimova pokožka rychle nabírá zlatavé barvy, stačila jen chvíle...

Věděl jsem, že je Raim sakra rychlej, ale něco takového jsem nečekal. Sotva otevřel ostře zlaté oči, stačila mu snad milisekunda na to, aby se zorientoval. Pak jsem viděl jako ve zpomaleném filmu jak se okno, pod kterým ležel, vysypalo. Sotva jsem uhnul prvním velkým střepům, které se zabodaly do zdi za mnou. Těm malým jsem ale neměl šanci se vyhnout. Chránil jsem si tedy jen obličej zkříženýma rukama. Ostré bodání do mých předloktí a trhání látky bylo tak hlučné. Když jsem ucítil, jak se mi podlaha ztrácí pod nohama, bylo mi jasné, že je zle. Vzpomínám si jen na ten tvrdý náraz, který mi málem vyrazil dech. Prostě se mnou mrsknul o zeď. Ale já se k jeho smůle nerozbil, jak asi čekal. Něco jsem snesl, taky jsem v armádě dělal box. Oklepal jsem se rychle a se syčením a křivením obličeje si vytahal z rukou zbylé střepy. Ale to už to stvoření mělo jasně navrch.
Stál tam v té svojí nádheře. Možná mi i připadal vyšší a starší. Dokonce Caimovy dětské rysy ve tváři byly jakoby potlačeny. Přesto to byl stále on... tedy alespoň jeho tělo. Momentálně ho však obývalo vědomí, které se mě právě snažilo zabít. Až poté jsem si uvědomil, jak hrozně jsem chyboval. Raim držel poslední z velkých střepů skla z okna, dovnitř do kanceláře foukal studený vítr a nesl sebou stovky vloček. Byla to podívaná jako z nějakého hloupého akčního dojáku.
Problém byl v tom, že ten střep držel přesně u Hanesova ohryzku, takže ten nebyl schopný ani polknout. Tohle se stát nemělo. Proč jsem Hanese neposlal do pryč? Teď byl v jasném ohrožení života a u jeho ramene svítily dvě zlaté a nebezpečné oči. Musel jsem něco udělat. Protiútok by byl zbytečný, podřízl by Hanese dřív, než bych se vyškrábal na nohy. K čertu s tím Marťanem.
Takže jsem měl jedinou možnost, ukecat tu vraždící bestii.
"Jenom klid... nejsme tví nepřátelé, Raime. Nechceme ublížit ani tobě, ani Caimovi."
Zdálo se, že má slova vnímá, což byl první krok k nějaké konverzaci. Nevěděl jsem, kolik toho ví. Ale doktor říkal, že má všechny Caimovy vzpomínky když převezme tělo, tak se vším všudy. Takže si musí pamatovat, že jsme ho povolali úmyslně.

"Jsem Ewan Orton, ale to jistě víš. Máš Caimovu paměť, že?"
Chvíli mě propaloval pohledem, ale nedal nic najevo ani posunky. Jen tím kusem skla více přitlačil, až měl Hanes problémy s dýcháním. Naštěstí se ten blbl nesnažil o nějakou obranu či o mluvení, což bylo dobře.
"Co takhle to odložit? Nejsme ozbrojení, vidíš? Nezaútočíme na tebe. Jen si chceme promluvit. Máme stejný cíl, Raime. Oba vás chceme uzdravit. Sám to nezvládneš. Můžu ti pomoct. Pamatuješ si doktorku Kate Ortnovou? Chtěla tě uzdravit. Abys byl zase sám sebou. Už to ale nestihla dokončit."
Po tu dobu co jsem mluvil, jsem držel klidný tón a pomalu se zvedl z podlahy s rukama tak, aby na ně viděl. Tak se to přece dělá v těch filmech. Ukázat mu, že nemám žádné postranní úmysly ani zbraně.
Viděl jsem, jak se i druhé sklo v okně začalo klepat. Bylo mi jasné, že asi přijde další salva střepů a té už neuteču. Měl možnost mě zabít. Tady a teď. Ale neudělal to. Vyčkával. Jeho ruka se začala třást a já viděl, jak bojuje sám se sebou. Nebo s Caimem? Nevěděl jsem, jak dlouho zvládne Raim ovládat tohle tělo, proto jsem musel spěchat.
"Chtěl jsem s tebou mluvit. Potřebuju znát postup, nebo nějaký lék, kterým vás Kate chtěla uzdravit. Spojit vaše vědomí. Caim nic neví, tak jsem myslel..."
"Caim se bojí... proto se odtrhl. Aby se chránil."
Jeho hlas zněl poměrně jinak než Caima, což mě hodně překvapilo. Takže mluvit to umí. Nebyl jsem psycholog, a tak jsem těmhle rozdvojeným osobnostem moc nerozuměl.
"Dokážeš mi pomoct?"

Sevřel střep skla silněji, nejspíš uvažoval, jestli mi může věřit. Ale pokud mi věřil Caim, měl by i on, to dávalo smysl. Nakonec střep odtáhl a Hanese odkopl k mým nohám jako špinavý hadr. Oddechl jsem si. Raim zatím sondoval mou kancelář zvědavým pohledem. Mezi prsty si pohrával se sklem a přešel až k oknu. Viděl jsem, jak se mu několik vloček usadilo mezi prameny těch bílých vlasů.
"Nevěřil jsem... že to vyjde... svoboda. Doktor Selder i doktorka Ortnová splnili slib."
Tato bytost mluvila naprosto jinak, nejen že barva a tón hlasu byly jiné, ale i použitá slova... celá ta bytost u okna mě fascinovala.
"Ale zatím jen domnělá svoboda. Hádám, že víš... SAC se nezastaví, dokud tě nenajde. Jsi pro ně příliš cenný."
"Kdybych dokázal udržet tohle tělo nastálo, už by žádná SAC neexistovala."
Otočil se na mě s jasným výsměchem v očích. Ten pohled plný touhy po smrti a vraždění mě hodně vyděsil. Zamrazilo mě. Ale nesměl jsem couvnout. Pohled jsem mu odvážně opětoval.
"Ale on... se mnou stále bojuje. Nechápe, že jsem ten, který ho chrání."
Třas jeho ruky zesílil a už sahal až k lokti. Když si povšiml, že u něj stojím tak blízko, zpozorněl. Natáhl se na špičky a chvíli sondoval mou tvář z blízka, tak jako tenkrát na tom billboardu. Skoro jsem zapomněl i dýchat. Ucítil jsem jemné šimrání na tváři, jak zkoušel mé rysy svými prsty. Docela mě to překvapilo. Myslel jsem, že Raim nebude moc přívětivé stvoření, ale jak se zdálo, dalo se s ním komunikovat. Stačilo jsi jen získat jeho důvěru. Ne že bych si myslel, že mi nějak ohromě věří, ale nejspíš to hodlal riskovat. Řekl bych, že v SAC se nikdo neobtěžoval se s ním snažit spřátelit nebo s ním vůbec komunikovat. Byl jen zbraň, pro ně jen věc, která jim byla užitečná.
Když skončil z průzkumem, něco zamlel řečí, které jsem ani za mák nerozuměl, ale trochu to připomínalo nějaký severský jazyk. Pozvedl jsem obočí v tázavém gestu. Nijak ale svá slova nevysvětlil. Naopak dělal že nexistuju a začal na okenní tabulku cosi malovat prstem. Vypadalo to jako nějaký geometrický tvar. Až později jsem si uvědomil, že je to nějaký chemický vzoreček. Čeho jsem netušil. Když dokreslil, obrátil pozornost zase na mě. Viděl jsem, jak sevřel střep skla pevněji, stále ho držel v ruce. Takže jsem pojal podezření, že mě s ním chce pořezat.
Nastalo hrobové ticho, kdy jen na mě hleděl. Nechápal jsem co má za problém. Než jsem ucítil tu ostrou bolest hlavy. To hučení se nedalo vydržet. Snažil jsem se nepodklesnout v kolenou. Nikdy jsem nic podobného nezažil.
V tu chvíli se mi před očima mihly desítky obrazů, nastříhaných střípků filmu z nějaké laboratoře. Cítil jsem bolest, šílenou bolest. Dokonce i samotu. Viděl jsem Caima ustrašeně sedět u zdi s řetězem kolem krku. Viděl jsem Raima zabíjet nějaké muže ve vojenských uniformách, nebili to Američani. Typoval bych Afriku. Slyšel jsem hlas své sestry. Viděl její úsměv i to jak objímala... koho? Nerozpoznal jsem ty dva...
"Nemůžu odejít. Caim se o sebe nepostará. Dokud naše vědomí nebudou spojena... přenechám ho tvé ochraně. Pokud však selžeš... čeká tě smrt."

Nestihl jsem ho zastavit. Jen jsem z posledních sil vykřikl, viděl jsem, jak zvedá střep, pak si ho zabodl hluboko do boku. Nevím proč... možná pomsta Caimovi? Nebo to Caim se chtěl zbavit svého zlého já? Vím jen, že s tím pohybem se svezl na podlahu skoro neslyšně.
Když tlak v mé hlavě zmizel, vrhnul jsem se k ležícímu tělíčku a otočil ho tváří k sobě. Nejspíš byl v bezvědomí. Rána trochu krvácela, ale rozhodně ne tolik, jak by se na takové zranění dalo čekat. Ten střep jsem mu opatrně vytáhl. Pak jsem pobral Caimovo tělíčko a odložil ho na gauč.
Zbývalo jen propleskat Hanese, aby se vzpamatoval. Ne, Raim mu opravdu neublížil, i když na krku měl otlačeninu od skla. To Hanes strachy omdlel. Ne, nekecám.
Když přišel k sobě, musel jsem ho ubezpečit, že náš malý návštěvník z vesmíru je zase v dětském módu a tudíž neškodný. Poznal jsem to snadno. Jeho kůže zase pojala světle alabastrovou barvu a už se nic netřáslo. Hanese jsem rychle odeslal překreslit vzorec na okenní tabulce, dřív než se zamlží a zmizí. Poté jsem utěsnil okno, aby nám sem nefičelo a nesněžilo. Chvíli mi trvalo najít nějaké staré bedny, které jsem rozlámal a okno zatloukl napevno deskami.

Caim zatím vypadal jako spící andílek, takže jsem ho jen přikryl dekou a nechal ho odpočívat. Ránu jsem mu neošetřoval, věděl jsem, že regeneruje extrémně rychle.
"Hanes, víš co to je za vzorec?"
"To fakt netuším, tak pokročilou chemii jsme neměli, tohle mi nic neříká. Možná nějaký lék, nebo preparát... ale oskenuju to a hodím vyhledat a uvidíme. Jen doufám, že se ta věc už nevzbudí."
Viděl jsem Hanesův ustaraný pohled. Sem tam se mi před očima stále objevil nějaký obraz. Nerozuměl jsem tomu. Byly to vzpomínky? Nebo myšlenky, které mi Raim vnutil do mozku? Ale proč? To poslední, co jsem viděl, byly duny. Duny písku bílého jako sníh a příjemně měkkého. Cítil jsem horko a vlhký vánek. Chtěl jsem se otočit, vidět víc, ale zahlédl jsem v dálce za poletujícími zrnky písku jen obrys... obrys obrovského města? Nevím, spíš to vypadalo jako pevnost.
Věděl jsem, že tohle pochází od Raima. Já nikdy na poušti nebyl, když nepočítám dovolenou v Egyptě, ale tam to bylo úplně jiné.
Pohlédl jsem na pár pramenů bílých vlasů, které Caimovi přepadávaly přes deku a spadaly až na zem. To místo... bílý písek, ta pevnost v dáli. Ne... to není nikde na Zemi. Nevím proč, ale měl jsem jistotu. Proč jsi mi to poslal, Raime?