XII

Přisedl jsem si k "té věci" jak to Hanes trefně nazval a tiše sledoval jeho klidnou tvář. V takových chvílích vypadala propast mezi jeho osobnostmi o to hlubší. O co je Raim jiný než tohle dítko? Zdál se mi... dospělejší, ale bez nějakých viditelných emocí. Jen chlad narozdíl od Caima, na kterém každý pozná, jakou emoci právě prožívá. I za tu chvilku jsem jasně pochopil, že Raim nám nijak nepomůže, což zmařilo mé plány. Ale nijak to mé odhodlání nenahlodalo. Dál bylo našim cílem nějak ho uvést do původního stavu.

Jemným pohybem ruky jsem mu odhrnul pramen bílých vlasů za špičaté ucho, ani nevím, proč jsem to dělal. Jen mi ho v tu chvíli bylo hodně líto. To co tam musel vytrpět. Stále jsem ho byl schopen považovat za přerostlé dítě. Doufal jsem, že se brzo probere a nebude si nic pamatovat. Snad tohle celé nebudeme muset absolvovat ještě víckrát. Ten maličký z toho byl hodně rozrušený. Nechal jsem ho v klidu pospávat na pohovce a zamířil za Hanesem, abych zjistil, jak je daleko s pátráním. Dost se u toho rozčiloval a na mé otázky zprvu skoro nereagoval.
"Jo... mám to, konečně. Myslím, že jsem něco našel."
"Tak mluv. Nebo tě mám prosit?"
"Klid, šéfíku. Čum na mistra. Překreslil jsem tu čmáranici a oskenoval, pak jsem zkusil v internetu najít schodu. Vyplivlo mi to pár odkazů, ale nic jsem se nedozvěděl. Až tady, vidíš? Píše se tu o nějaké doktorce Salimon, která před dvěma roky publikovala svou práci o nějakých hormonech, které ovlivňují lidské tělo. Píše se tu něco o testosteronu a estrogenu a taky právě tady jsem našel podobný nákres."
Hanes mi obě kresby ukázal vedle sebe a já musel souhlasit. Nebylo to sice přesně totožné, ale nejspíš jsme byli na dobré cestě.
"Fajn a dál? Píše se tam něco o té práci?"
"Ne, to je na tom divný. Většinou tohle instituty archivují a je to k nahlédnutí online, ale hledal jsem ji a píše mi to, že přístup byl odepřen. Nejspíš to bude zablokované, nebo to institut stáhl. Poptal jsem se na fóru, co o tom vědí kamarádi o té doktorce. Prý to byl tenkrát v doktorských kruzích skandál. Její práci se vysmála široká odborná veřejnost a nebyla vůbec uznána."
"Salimon... Salimon... je mi to nějaké povědomé, odkud to jméno jenom znám?"
"No určitě je ti to povědomé správně. Salimon Corporation. Blik."
"Počkej, ty myslíš tu společnost vyrábějící léky? Neříkej, že ta doktorka je šéfova dcera."
"Řekl bych, že je. Ale tatíček se k ní moc nehlásí. Nejspíš ho asi zarazilo, že dcerušku neuznala doktorská veřejnost. Je to přeci jen ostuda."
"Možná nám ona pomůže. Ale... dcera Salimona... nevím, nějak mám strach, aby nebyl zapletený taky do projektu Solos."
"Pokud je ta společnost zapojena, tak pochybuju že by tatík dcerunce řekl, hele zlato, máme tam v krytu mimozemšťana nechceš se jít mrknout?"
Musel jsem souhlasit. I kdyby byla tato společnost produkující léčiva namočená do projektu Solos, a že to bylo i možné, vzhledem k vazbám všech těch farmaceutických firem a institutů, pochybuju, že by o tak tajném projektu věděla nějaká mladá začínající doktorka, byť je dcerou šéfa. Museli jsme to riskovat.

V hlavě se mi začal pomalu rodit plán, a tak jsem si řekl, že je na čase ho realizovat. Hanes se ještě snažil najít nějaké informace, ale skoro žádný úspěch neslavil. Povedlo se mu však najít v které laboratoři doktorka pracuje. Věděl jsem, že ji nesmím nic podstatného říct, musím na to oklikou, aby mi pomohla, možná se se mnou i setkala někde tajně. Dokud Caim spinkal jako neviňátko, jsem začal obtelefonovávat institut léčiv Zerina. K mému překvapení opravdu pracovala pod jinou firmou než tou tatínkovou. Zajímalo by mě, jestli to byla její volba, či ji tatík nechtěl díky jejím neúspěchům. Ale řeknu vám, dovolat se určitému jedinému člověku v takovém institutu dá sakra zabrat. Nevím ani kolikrát mě přepojili špatně, kolikrát to nikdo nezvedal, než jsem se konečně propracoval k mladému hlasu, trochu kuňkavému a stydlivému, který se představil jako doktorka Salimon. Chtělo se mi jásat, ale nějak jsem musel spíš uvažovat, jak nějak zaujmu její pozornost.
Nepředstavil jsem se, i když se mě několikrát tázala na jméno.
"Neptejte se, kdo volá, jen chvíli poslouchejte. Váš výzkum... vaše ročníková práce o umělých hormonech. Velice mě zajímá. Bylo by možné do ní nahlédnout? Nebo se s vámi setkat kvůli konzultaci?"
Myslím, že ji to překvapilo. Chvíli bylo v telefonu ticho, než začala koktat.
"Promiňte, ale má práce nebyla nikdy uznána jako pravdivá, je to jen špatně provedená snůška domněnek, která není nikterak dokázaná. Nemohu vám pomoci."
"Mýlíte se, doktorko. Věřím, že můžete. Co kdybych vám řekl, že vaše práce nebyla zbytečná? Že je pravdivá a mám na to i důkaz?"
"Nevěřila bych vám..."
Ta dlouhá pomlka se mi vůbec nelíbila. Cítil jsem, že něco skrývá. Věděla snad víc?
"Říkáte, že máte důkaz? Jaký?"
"O tom bych se po telefonu raději nešířil."
"Takže... to je pravda.... to vy máte projekt Solos."
Ztichnul jsem překvapením. Jak o tom projektu ví? Že bychom se s Hanesem mýlili a je do toho taky zapletená?
"Nevím o čem to mluvíte, doktorko."
"Prosím, nepokládejte to. Chci vám pomoci... musíte mi věřit já... nepodílím se na tom, nejsem jako oni. Nechápu sice, kdo jste, ani jak se vám povedlo projekt Solos ukrást či proč vůbec jste to dělal... oni vás hledají. A pokud voláte mně a ptáte se na mou práci... tak o té věděli jen tři lidé, dva z nich už jsou mrtví. Takže mi nelžete, musíte vědět kde Caim je."

Uvažoval jsem, kam až můžu ve svém riskování vlastního krku zajít. Tři lidé? Nejspíš Kate a Rey. Třetí nejspíš bude sám Caim. Chytré. Takže s tím má něco společného. Možná i se samotnou Kate.
"Jen plním přání své sestry.... Sad Nanebevzetí, dnes ve tři hodiny."
Bylo toho příliš, co jsem prozradil? Pokud je na straně SAC, budeme do tří mrtví. Pokud ne, možná přijde. Spoléhal jsem se na svůj úsudek. I když to bylo divné. Doktorka z venčí ví o tak tajném projektu? Možná je poslední, kdo mi může s Caimem pomoci. Ale kde brát jistotu, že přijde sama a nepřitáhne i celou armádu? Mám ji věřit?
I Hanes projevil jasné obavy o naší bezpečnost. Ale copak jsem měl na výběr? Bylo jasné, že ta žena toho ví dost.
"Ewane, neblbni, to bude určitě past. Pokud o tom projektu ví, musí patřit k SAC."
"Neměj strach, v sadech budu v bezpečí. Jde tam krásně vidět veškerý terén, žádné přepadení ze zálohy nehrozí. A i kdyby s ní přišlo komando, všiml bych si jich dřív, než by bylo pozdě."
Věděl jsem, že Caima budu muset vzbudit. Sice jsem tomu místu, a své schopnosti zmizet když to smrdí, věřil, ale přece jenom by mi mohl být užitečný.
Sice byl trochu mimo a chodil jako opilý, zdál se však v pořádku. Nijak se neptal co se dělo když nebyl ve svém těle. Stačilo mu asi vidět, že jsme naživu a v celku. Hned po probuzení na mě skočil a chtěl mě umačkat. Omotal si ruce kolem mého krku a odmítal se pustit. Tehdy jsem viděl, jak umí být tohle mimozemské dítě vystrašené.
"Půjdeme se projít, ano? Musíme za jednou paní doktorkou, možná ti pomůže."
"Nechci, nechci testy."
"Nemusíš mít strach, nic ti neudělá. Teď se obleč, venku mrzne."
Hodil jsem mu na tu jeho bílou makovici svetr a ještě Hanesovu bundu, kterou pod výhružkou rozstřílení jeho PC sestavy mile obětoval. Moje by Caimovi byla přeci jen dost velká.
Sice se mu tohle nabalování moc nelíbilo, ale držel se zaťatými zuby a tím svým zvláštním výrazem.
"Ohlásím se v půl čtvrté. Když neprozvoním, tak jsem nejspíš mrtvej a ty rychle zmiz."

Sad Nanebevzetí, 15 ledna. 15:00

Stál jsem přímo pod jedním košatým stromem, jehož větve ohýbala tíha sněhu, takže se hodně skláněly. Utajen jsem čekal na tu ženu a netušil, co můžu čekat. Pozoroval jsem každé zašustění sněhu, každý pohyb. Už takhle brzo se docela šeřilo, obloha měla barvu skoro jako Caimovy vlasy. Bílá, tak hnusně bílá. Sem tam se snesla z oblohy vločka a dokonce si jedna troufale sedla Caimovi na nos. Hned si ho začal třít a něco mrmlat. Byl vážně roztomilý, až mě to nutilo se i v takové chvíli usmát. Nechal jsem ho kousek stranou a nakázal mu jen sledovat situaci a nehýbat se. I přes to, co všechno měl na sobě, se pořád klepal zimou. Poslechl a zůstal schován o pár stromů dál.
"Když mi bude chtít někdo ublížit, nebo uvidíš muže z SAC, tak uteč, rozumíš?"
"Proč? Sestřička řekla chránit tě. Caim neutíká."
Bylo to s ním vážně těžké. Ale nějak jsem tušil, že se na něj můžu v tomhle spolehnout. Nechat se chránit sotva 15 dítětem... to bylo trochu moc na mé ego. Vždy když jsem měl tu chuť jednat s ním jako s dítětem a chránit já jeho, vzpomněl jsem si na to, jak zlikvidoval celou jednotku vojáků, i na to sestřelení vrtulníku. Ne, není to dítě, je to zbraň.
Viděl jsem přicházet sněhem postavu ženy. Byla celkem vysoká a štíhlá. Možná až moc. Viděl jsem teplý tmavý kabát pošitý kožešinou a taky kožešinovou čepici. Chvíli se rozhlížela a hledala mě, než jsem shledal, že přišla sama a vystoupil ze stínu stromu.
Když přišla blíže, trochu jsem užasl. Byla mladá, hodně mladá. Hádal bych tak přes dvacet let. Pár světlých pramenů vlasů ji vykukovalo z pod čepice a rámovaly její brýle. Nevypadala nijak zvláštně, všední dívka, které by si na ulici asi nikdo jen tak nevšiml. I poté co přišla blíž, se rozhlížela. Asi bláhově myslela, že Caima dovedu až k ní za ručičku.
"Kde je?"
"V bezpečí. Chci vědět co víte o projektu Solos."
"Jak mám mít jistotu, že se vám dá věřit?"
"Vtipná otázka, mohl bych se zeptat na to samé."
"V telefonu jste říkal že... plníte přání své sestry. Takže jste bratr doktorky Orton?"
Tiše jsem přikývl. Měla šanci mě přesvědčit, že ji mám věřit. Podala mi malou ručku v kožené rukavici.
"Mara Salimon."
"Vím, kdo jste, doktorko, dcera svého otce."
"Nevlastní," rychle mě opravila a pak se zhluboka nadechla.
"Vaše sestra mě kontaktovala asi před rokem a půl. Po tom fiasku s mou prací... no… to je jedno. Řekla mi, že má zájem o můj výzkum hormonů a že potřebuje pomoct. Zprvu mě neseznámila s detaily, to právě ona mi dala sílu pokračovat a zkusit to znovu. Můj výzkum byl pro normální odvětví medicíny nepřínosný a nedůvěryhodný, ale pro ni byl drahocenný. Po třech měsících usilovné práce jsem jí poslala první výsledky a byla nadšená. Teprve pak mi řekla o projektu Solos a k čemu můj výzkum chce použít. Ze začátku jsem jí příliš nevěřila, dokonce jí považovala za blázna. Ale ona doufala, že by to mohlo Caimovi pomoct. Připravila jsem pro ni preparát a propašovala ho do Nory, dalo to hodně práce. Ale mělo to úspěch. Řekla mi, že můj uměle vytvořený hormon funguje. Neměla jsem přístup k dokumentaci, muselo mi stačit její slovo. Ale po čtyřech měsících se najednou odmlčela. Její zprávy přestaly přicházet. Neměla jsem se jak dozvědět co se stalo. Nikdo mě neinformoval. To že zemřela, jsem se dozvěděla až z nekrologů v novinách."
Jestli jsem jí věřil? Ano, znělo to velmi věrohodně. Ale stále jsem měl pocit, že to není vše, že mi něco skrývá. Hodlal jsem to ale zatím neřešit, protože z jejich slov jsem jasně pochopil, že to právě ona dokáže vyrobit ten lék pro Caima.
"Pokud mi lžete, zemřete. Má sestra se snažila zachránit mimozemskou bytost jménem Caim. Ale SAC, organizace zodpovídající za projekt Solos asi přišla na ty vaše čachry a... zabili ji."
Teď, po roce jsem konečně věděl, proč Kate zemřela. Ne proto, že už byla neužitečná pro výzkum, jak jsem se mylně domníval. Ani ne kvůli tomu, že by se bouřila proti rozhodnutí SAC. Ale protože pracovala zevnitř proti nim. Má nenávist k té organizaci ještě vzrostla. To kvůli tomu. Sevřel jsem dlaně v pěst. V takových chvílích jsem měl sto chutí do něčeho praštit. Kate bojovala do poslední chvíle... nevzdala to. Ani já to nevzdám. To je motto rodiny Orton, nikdy se nevzdat svého cíle.
"Myslím, že vám někoho představím."