XV

16. ledna 0:00 hod

Nepopírám, většinou jsem míval tvrdé spaní a dokázal jsem si ho užít. I tu noc jsem byl divně vyflustnutý. Ale za boha jsem nemohl usnout. Příčinou nebyla má nervozita před akcí, nikdy jsem nebyl trémista. Příčina bylo to malé mimozemské dítko, které se pod mou peřinou neustále vrtělo. Caim se ustavičně převaloval, něco sem tam zamlel, ale jinak mu z pod peřiny koukal jen jeden pramen bílých vlasů. Bylo to celkem komické. Když už se mi zdálo, že o půlnoci se uklidnil, povzdechl jsem si. Už nemělo cenu usínat. Ze začátku jsem nevěnoval pozornost jeho osahávání. Myslel jsem si, že se chce jen nějak uložit. Tak krásně hřál a mé tělo bylo příjemně uvolněné tím teplem. Pak jsem ucítil, jak si přeze mě přehodil jednu nohu, jako bych byl jeho plyšák, nebo nějaký ten úchylný polštář na mačkání. Tohle ještě šlo ignorovat. Jeho ruce pod mou košilí však už ne. Nevím, jak je tam dostal, vůbec jsem to nepostřehnul.
"Caime?"

Než jsem se nadál, prostě se pod dekou na mě vyškrábal a ustal si na mém těle, jako na podušce. Vykulil jsem oči, ale nevím proč mě napadlo ho poplácat po hlavě. Jeho ruce mě ale značně znervózňovaly. Cítil jsem, jak se mi svaly na břiše chvěly napětím a nedokázal jsem to zastavit.
"Nech tě her. Chci vidět tvoje ruce. Hned!"
Zvedl ke mně nechápavý pohled, ale jen se usmál. Naprosto ignoroval moje slova a věřím, že by se mi pod tu košili narval celý, kdybych ho nezastavil a nesvalil do peřiny, kde jsem ho zalehl. Mohl jsem své jednání svádět na ospalost. Ale nijak jsem si neuvědomoval, jak by moje chování vypadalo podivně pro někoho, kdo by přihlížel. Už se neusmíval, jen na mě hleděl těma šedýma kukadlama. Až teď jsem zaznamenal i jejich slabě modrý odstín. Byly moc hezké. No moment, proč chválím jeho oči?
"Co to na mě zkoušíš, hm? Netvař se, jako že do pěti nenapočítáš."
Nijak neodpověděl, ale zastával jiné řešení, jak mě umlčet. Měl jsem se odtáhnout, měl jsem ho zaházet peřinou a hnusně se mu smát. Jo... ale neudělal jsem to. Omotal mi paže kolem krku, takže jsem se nemohl zvednout, aniž bych s sebou nevzal tohle sotva padesátikilové závaží.
Chvíli na mě ještě pokukoval, ale nakonec se odhodlal a zkusil to, co už jednou praktikoval v koupelně. Snažil se mě políbit. Ale tentokrát jsem nebyl tak vykolejený. Všiml jsem si, co má za lubem.
"Nech toho... tohle já nepraktikuju s klukama."
Nijak ho to ale neodradilo. A ví bůh, že kdyby mě teď chtěla políbit sebevětší sexy kočka, poslal bych ji k čertu. Nechal jsem ho. Ano, zní to fakt jako že jsem se zbláznil. Ale když se jeho rty dotkly mých, nemohl jsem říct ne. Cítil jsem tu jeho touhu po něčí blízkosti, jako kdybych i viděl jeho slzy. Znovu se mi do hlavy promítly obrazy, které do ní nepatřily. Viděl jsem Reye jak se k němu Caim tiskne. Snažil jsem se tomu porozumět. Zdálo se, že takové citové stavy měl jen vůči mužům, protože k mé sestře i k doktorce Salimon se sotva přiblížil, jak mi ukazoval své vzpomínky. Viděl jsem... copak se dá vidět pocit? Jak byste popsali samotu? Tmu? Copak se dají uchopit? Ale Caim to dokázal. Dokázal mi do obrazů promítnout tyto pocity, abych pochopil. Abych viděl, že ho od sebe nemůžu odhánět. Že mě má rád a chce být se mnou. I když jsem nevěděl přesně v jakém smyslu. Povedlo se mu i přenést na mě bolest z toho, když ho všichni opustili. Doktor Selder, Kate i Rey... zůstal sám v té tmě a zimě. Teď chtěl jen něčí náruč. Byla v tom jistá dávka sexuality, to nešlo necítit. Mé tělo samo prudce reagovalo už na ten polibek. Ano, doktorka Salimon říkala, že jeho hormony a jeho psychika jsou narušeny. Ale proč já? Proč si vybral mě a věřil mi? Copak já jsem mu mohl dát to, co chtěl? Viděl jsem v něm dítě, ale přesto mi v hlavě blikalo varovné světlo. Hlasité bušení kladiva, které jako by říkalo, jak se ho toužím dotýkat. Smířit se s tím, že jsem zvrhlík bylo nesnesitelné. Cítil jsem, jak hezky voní, nebylo to šamponem ani mýdlem. Ne, takovou vůni jsem neznal. Prsty jsem mu zastrčil dlouhé prameny vlasů za špičaté ucho a pohladil ho. Věděl jsem, že tohle dělat nemůžeme, ale nebyl jsem schopný přemýšlet.

Až bouchání na dveře mě probudilo z tohohle opojení a já přes Caima konečně dokázal přehodit deku, abych se nemusel dívat na ten jeho přítulný ksichtík. Prudce jsem dýchal a rychle se vyhrabal z postele. Spíš jsem vypadal nervózně, než odpočatě. Hanes mi stepoval u dveří s tím, že je čas. Šokovaně jsem na něj pohlédl co to mele.
"Zaspal jsi? Je skoro jedna."
Poklesla mi čelist a musel jsem si to ověřit na dvou budících a hodinkách. Nekecal. Proč si tedy nepamatuju, co jsem dělal poslední hodinu? Tedy... pamatuju si to osahávání a polibek. Co bylo mezi tím? Vypadal jsem asi dost rozladěně. Tak takhle si připadají lidé, které unesou mimozemšťané? Prostě dokonalé okno? I když to nebylo poprvé. V armádě se mi to občas taky stávalo, když jsem měl hlídku. Je to jako spát s otevřenýma očima, člověk je při smyslech, ale nevnímá a pak hodiny mizí v nějakém černém prázdnu. Problém byl v tom, že já Caima vnímal až moc.

Vykolébal jsem se trochu zaraženě z pokoje dolů do kanclu a Caim se zjevil během chvíle. Vypadal zářivě, jako měsíček na hnoji a mě to nesmírně prudilo. Byl jsem na něj i hnusný a zakázal mu pohrávat si s televizí, kterou dokázal přepínat bez dálkového ovládače.
Zavolal jsem Becky, věděl jsem, že je noční tvor. Měla převrácené hodiny, spala přes den. Sice mi chvíli sprostě nadávala do mobilu, když jsem jí vysvětlil co chci, ale nakonec si dala říct.
"Věř mi... bude to stát za to. Potřebuju malé letadlo a padáky. Ukážu ti něco, co jsi ještě neviděla."
"Nech si těch keců, Ewane, copak jsem nějaká půjčovna? Za to teda zaplatíš a bude to mastné."
"Ale čumáčku... copak jsi zapomněla na Bangkok?"
Stačilo zmínit toto jméno a hned bylo v telefonu ticho. Pak proběhlo pár vzdechů, sprosté klení začalo nanovo, jen aby nakonec svolila s tím, že mě seškrabovat z asfaltu nebude.
Caima jsem teple oblékl a skoro sešněroval šálou od pat až ke krku, aby neměl zase potřebu sahat kam nemá. Doktorka Salimon už hodinu předem vypadala bělejší než Caimovy vlasy, což už bylo co říct. Ale uklidnil jsem ji, že ten adrenalin při seskoku za to stojí a že se nemusí bát, je to přeci jen bezpečné.
Lhal jsem, jak když tiskne.
"Nezapomeň, musíte se trefit tady na tyhle šachty. Celá střecha má pohybové senzory. Nesmíte z těch šachet udělat ani krok, ani blbé zrnko písku. Jasný? Bude to sice akrobatický výkon nasoukat se do šachet, ale snad se tam vejdeš, Ewane."
"Nemusíš mít strach, jen tě chci mít stále na drátě, kdyby se něco pos*alo."
"V šachtách vás budu navigovat. Ale dál než do první laborky to nevede, budete se muset dostat přes dvoje dveře."

16. ledna, 02:30

Představil jsem Becky svého mimozemského přítele (ne, neřekl jsem jí, že je to mimozemšťan). Ona, na rozdíl od Hanese, měla taky svou úchylku, kdo ji taky neměl. Vždy nenáviděla vládu a nepřála jim nic dobrého. Proto jsem ji namluvil, že jdeme ukrást jeden vládní výzkum, kterých závisí na nových podpůrných drogách pro armádu. To ji naštvalo ještě víc. Sloužila se mnou u mariny a sama viděla, jaké podmínky někdy panovaly. Ano, mnoho vojáků tehdy testovalo tahle "nová léčiva" a pak z toho měli z mozku sra*ku.
Poskytla nám dva dvoj padáky. Svěřil jsem ji doktorku Salimon s tím, že s ní nesmí dělat ve vzduchu psí kousky, protože jí potřebuju při smyslech. Já sám si k sobě připnul Caima.
"Víš co to je? Tohle tady zapnu, sem strč nohy takhle."
"Lítá to."
"Správně, tedy doufám, že ta kraksna lítat bude."
"Neurážej Malou Betsy, jinak se rozhodne nestartovat a pak si můžeš jít pěšky."
"Ten stroj je nevýkonný, přetížený motor, špatně sestavený."
"Hele ten malej smrad se v tom nějak vyzná. Stavěla jsem Malou Betsy skoro dva týdny ze starého vraku. Nic mě nestála."
"Nevšímej si ho, Caim jen rád mudrcuje."
"Opravím to."
"Proboha ne... hezky stůj. Nechci, abys to letadlo rozebral, na hraní nemáme čas."
Nakonec jsem ho přesvědčil velmi milým způsobem. Znemožnil jsem mu chůzi, protože ke mně byl připnutý, tak mohl jen pohopsávat. Chvíli to zkoumal, než se tomu rozesmál. Byl jsem rád, že ho to pobavilo a nemá strach, ani že nedělá jiné nevhodné věci. Choval se celou dobu slušně.


16. ledna, 03:00

"Jsme na místě, musíme skákat odtud, aby nás nezachytil civilní radar."
Kývl jsem a narval Caimovi na hlavu koženou čapku, jako nosívali piloti stíhaček ve starých filmech. Strašně se mu to nelíbilo, ale nakázal jsem mu to nesundávat.
Ten pocit když ztratíte pevnou půdu pod nohama a cítíte jen, jak se do vašeho těla opírá vítr, je to překrásný pocit. Cítit ten tlak, tu rychlost tu naprostou svobodu. Je to jako pocit odpoutání mysli od těla. Těch pár sekund volného pádu si pokaždé užívám. I Caim si to užíval, roztáhl packy jako kdyby uměl vážně lítat. Vypadal kouzelně.
Stáhl jsem si přes oči brýle na noční vidění, už jsme blízko. Navigoval jsem Becky gesty a vysílačkou. Ale myslím, že i ona si všimla té zrady v plánu.
"Hanesi, já tě přetrhnu, dop*dele ty senzory jsou i na šachtách, jak je to možný?"
"To je nesmyl, to přece... jedině, že by je v posledním roce přidali. O tom jsem nemohl vědět. Neměly tam být. Odvolejte akci, nemáte kde přistát."
"Už jsme tak blízko, nemůžeš je nějak přerušit?"
"Copak jsem ho vynalezl? Ne, to fakt nedokážu, musel bych hacknout celý jejich systém a to by poznali."
Zaklel jsem a oblétl střechu znovu, abych se ujistil, že opravdu není jediné místo, kam bychom přistáli. Caim ke mně zvednul pohled a já byl rozzuřený. Zase plán nevyšel, jak měl.
Cítil jsem jeho pohlazení po tváři. A tehdy mě opravdu polilo horko strachu. Jeho pohled jako by říkal, co se chystá udělat. Slyšel jsem křupnutí přezky padáku a jasně pochopil.
"Ne!! Caime!! Ne!!"

Bylo ale pozdě. Rozhodl se jednat sám za sebe. I když nevím, nakolik si byl vědom toho, co dělá. I druhá přezka padáku s prasknutím odpadla, jak ji trhnutím oderval. Měl sílu. Snažil jsem se ho chytit, ale jeho ruka mi vyklouzla a pak jsem jen viděl, jak padá.
Nevěděl jsem, co hodlá dělat, vždyť mi tvrdil, že létat neumí. Copak může přežít pád z tolika metrů?
"Neohrozil by se, má velký pud sebezáchovy."
Zaslechl jsem hlas doktorky, ale nemohl určit slova. Viděl jsem, jak se nad střechou rozprostřel závoj bílých vlasů a strhnul padák dolů. Něco zbrzdilo jeho pád. Nedotkl se střechy, zůstal viset nad ní v jakési bublině, která světle bíle až modře světélkovala. Pak jsem zahlédl, jak všechny senzory na střeše zajiskřily, proběhlo pár probití, až všechny rychle zhasly. Bylo to právě včas. Málem mi to usmažilo nohy, když jsem dopadl na jemný štěrk střechy.
Caim ke mně přihopsal a sedl si mi na klín, nadšeně potřásal tou svou hřívou vysmátý od ucha k uchu. Jako kdyby se nic nestalo. Jako kdybych se nebál, že se zabije. Jen tak si prostě oderval přezky a zneškodnil senzory se samozřejmou lehkostí a dětskou naivitou v tváři.
"Jak jsi...?"
Ne, nemělo cenu se ptát stejně by mi odpověď nemohl dát. Po chvíli kousek vedle přistála i Becky s doktorkou a také se nestačili divit.
"Jeho tělo i mysl se postupně regenerují, jen to uspíšíme."
"Fajn, tak pohneme. Becky, zmiz odtud, tady bude možná horko. Díky za dopravu, zase si to někdy můžeš vybrat."
Becky vždy měla esa v rukávech. I tentokrát překvapila, když si oblékla kombinézu poletuchy, nově vyvinutý model, který se dal lépe ovládat a byl bezpečnější. Také měl delší dolet. Tohle si taky musím někdy vyzkoušet, vypadá to jako pěkná sranda.
Pak už zbývalo jen odmontovat kryt od šachet klimatizace a nacpat se dovnitř.