XIV

Zbytek pizzy, který v lednici strašil už nejméně týden, záhadně zmizel do toho malého Marťana a začínal jsem se obávat, zda to jeho žaludek přežije. Ale jak se zdálo, i Caimova chuť k jídlu byla nezničitelná. Dorazil všechny zbytky jak číny, tak indie, které se v naší lednici také vyskytovaly. Záhadně se vypařilo i zkyslé mléko a láhev ostrého kečupu. Kombinace to byla šílená, ale věřte nevěřte, vypadalo, že mu to vcelku chutná. Stál jsem u linky a se smíchem ho pozoroval. Mohl by fungovat jako mimozemský drtič zbytků, možná ho na to SAC mohla cvičit taky...
Bavil jsem se ale jen do té doby, než Caim našel v lednici i plechovky s pivem. Jasně jsem ho upozornil, ať je tam zase vrátí, že to není pro mimoně. Rozhodl se však má varování nebrat vážně. Chvíli si plechovku prohlížel, ale asi netušil, jak se ta věc otvírá. Proto se rozhodl pro stejný postup jako s automatem na bonbóny. Zjistil jsem, že Caimova dětská trpělivost má své velmi krátké meze, když mu dojde, prostě použije svou sílu (ať už fyzickou nebo jinou), aby dostal to, co chce. Nestačil jsem už reagovat, abych mu plechovku vyrval z tlapek. Ozvalo se křupnutí a pak...

Do plechovky se fikaně dostal, když ji roztrhl vejpůl. Bohužel jsem mu nevysvětlil. jak fungují fyzikální zákony u piva, takže mu v plechovce zůstala loužička jen na dně, zbytek piva skončil na něm. Zlil se od hlavy až k patě a překvapeně na mě upřel pohled. Připomnělo mi to jednu scénu z dětství. Tenkrát jsme dostali s Kate k narozeninám malé štěně ovčáckého psa. Koupili jsme mu takovou gumovou hračku v podobě kosti, která ale vydávala nesnesitelné zvuky. Takže když se do něj štěně zakouslo a kost zapískala, tak chudák pes na nás házel stejně nechápavé pohledy, jako teď Caim na mě.
"A to jsem říkal, že tu koupel nepotřebuješ. Teď už jo, jinak budeš smrdět jak malý světlý pivo."
Doktorka Salimon si bohužel všimla našeho počínání (tedy mého záchvatu smíchu a Caimova pohledu "ono mě to ohodilo.") a hned mi dala přednášku, jak mám manipulovat s mimozemskou bytostí a že alkohol by nebyla vhodná volba.
"Možná, kdyby se zpil, tak už by nebyl tak aktivní, ne?"
Hanesovo uvažování sice dávalo tak trochu smysl, mohlo by to být zajímavé, ale doktorka to rázně zamítla.
"Řekla bych, že v Caimově případě s jeho rozhozenými hormony by to mělo spíše opačný účinek a opravdu si nedovedu představit, jak by po alkoholu reagoval, jestli by ho vůbec jeho tělo umělo zpracovat."
Raději jsem téma alkoholu opustil, protože jsem se už nemohl dívat na Caimův skoro plačtivý výraz, když se snažil své vlasy odlepit od sebe. Raději jsem ho čapl za ruku a zatáhl ho do koupelny. To jsem ještě nemohl tušit, co mě čeká a bral to jako snadnou záležitost.

"Hele, prcku... znáš koupání? Napustím ti vanu."
Chvíli mě pozorně sledoval, ale jak se zdálo, vody se nebál, takže mi ušetřil starost, jak ho do vany dostanu. Dokonce i spolupracoval... i když vcelku podivně. Když jsem požadoval, ať se vysvleče, koukal na mě jako na zjevení boží. A tak jsme na sebe chvíli zírali, než jsem z jeho posunků a gest pochopil, o co tu jde. Zvedl ruce a čekal, až mu svetr sám sundám. Trochu mě to překvapilo, ale pokrčil jsem rameny, asi byl zvyklý, že se o něj všichni starají jako o dítě. Sundal jsem z něj svetr a pak i kalhoty, protože se sám k ničemu neměl.
"Tak honem nebo ti to vystydne."
Zamířil jsem ke dveřím, abych mu dal soukromí, ale zachytil mě za paži a zvedl ke mně ustrašený pohled.
"Zůstaň".
"Vykoupat se snad zvládneš sám, ne? Máš být inteligentní mimozemská bytost."

"Zůstaň."
Svou prosbu doprovodil tentokrát stiskem o dost silnějším. A že měl rozhodně sílu, to už jsem věděl. Tohle bylo poměrně bolestivé a já ho nechtěl rozrušit víc, protože v takovém stavu absolutně neodhadoval, co dělá a co si k lidem může dovolit, aby jim neublížil. Snažit se vykroutit nemělo cenu, nejspíš by byl schopný mi tu ruku i zlomit. Prostě mě odmítal pustit a ten jeho dětsky naivní ksichtík mě o to víc děsil.
"Dobře... já teda zůstanu, když chceš. Ale musíš mě pustit víš... tohle docela bolí."
Chvíli mu trvalo, než pochopil, ale nakonec mě pustil a opravdu se s trochou neohrabanosti nasoukal do vany. Nechtěl jsem na něj moc koukat, ale tak nějak se jinam koukat nedalo. Jen jsem si ověřil, že i mimozemšťané mají věci na správných místech, tak jako lidé. To mě vcelku potěšilo. Vypadal tělesně opravdu tak na patnáct. Byl dost vyhublý a jeho pokožka krásně zářila jemným světlem. Ale nebyla to ta zlatá záře, které jsem se tak obával, bylo to spíš... takové kontrastní svícení. Naše koupelna byla hodně šedá a on tak vyčníval se svoji sněhově bílou pokožkou. Strčil jsem mu do ruky houbu, naštěstí věděl k čemu to je, takže odpadlo trapné vysvětlování. Nakázal jsem mu, ať se umyje a on se opravdu snažil. Udržet u toho vážný výraz bylo nesmírně těžké protože... sledovat ho... Měl jsem sto chutí zmizet z té místnosti nebo se aspoň otočit zády, ale nějak jsem nemohl. Nedokázal jsem od něj odtrhnout oči. Jako přimražený jsem tam stál u vany a zíral. Tupě na jeho jemné krásné tělo. Dokonce jsem si k vaně přisunul i židli, což u něj vyvolalo radostný úsměv. Zachytil jsem pramen jeho vlasů, který jen tak spadal po okraji vany a uznal, že bude třeba vymydlit mu i makovičku. Jenže vysvětlit mu, jak si má ty dlouhé pačesy umýt bylo dost těžké.
"Tak jinak, no. Zavři oči a snaž se moc nevrtět, jasné?"
Poslechl, i když se nezdál nadšený. Jo, vážně jsem se odhodlal mu tu hlavu umýt, jako správná chůva. Kate vždy tvrdila, že ze mě bude dobrej otec, až si pořídím rodinu. Já o tom silně pochyboval. Ale teď jsem měl pokusného mimozemského králíka, takže hurá do toho. Mydlení vlasů sice doprovázel zvukovými efekty, jako kdybych ho vraždil, překvapivě však držel.
"S tebou je vážně práce. Lehni, smyjeme to."
Obdaroval mě upřeným pohledem, ze kterého šla až husí kůže a jen seděl ve zpěněné vodě, která pomalu chladla. To bylo asi poprvé za celou dobu mytí, co se neusmíval ani nemrčel, takže mě to překvapilo. Nechápal jsem, co dělá, ani proč se tak dívá. Viděl jsem jen, jak místo povelu lehni, spíše přijal polohu klekni, protože se najednou jen tak tyčil ve vaně a díval se mi z očí do očí. Pozvedl jsem obočí neschopen přijít na to, co chce. Nějak automaticky jsem ho poplácal po hlavě, jenže jsem to nejspíš dělat neměl. Řekl bych, že to vzal jako jasnou pozvánku nebo svolení udělat to co udělal. Možná si to jen špatně vyložil.

Zůstal jsem opařeně sedět neschopný říct byť hlásku. Stačila jen chvíle, malý moment, kdy se natáhl víc ke mně a prostě jen tak mě políbil, z ničeho nic. Vykulil jsem oči, když jsem ucítil jeho rty na svých. První moment mě napadlo jen slovo NE... ale to se rychle vytratilo. Nevzdal se, ani když jsem neodpovídal. A já netuším, proč jsem ho v téhle bláznivině nezastavil. Nechal jsem ho chvíli, než jsem se prudce odtáhl a rychle vstal. Stále jsem nebyl schopný pochopit co se právě stalo. Caim tam stále jen tak klečel a hleděl na mě. Nemohl jsem zůstat, nemohl jsem tohle sledovat. Rychle jsem utekl z koupelny a nechal ho tam samotného.
Nevnímal jsem ani Hanesova slova, jen jsem zmizel ve svém pokoji, kde jsem se opřel zády o dveře. Až tady jsem byl schopný si to plně uvědomit. Ten malý mě políbil. Ale proč? Nejradši bych si vrazil facku. Nezastavil jsem ho, když jsem to ucítil. Nechal jsem ho... chvíli pokračovat. Nepřipadlo mi to vůbec divné, nebo nechutné až na to že... je to mimozemšťan... malý mimozemšťan. Nikdy jsem přece nejevil zájem o malé kluky, vážně jsem nebyl tenhle typ. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat, ale rozhodl jsem se dělat, že se nic nestalo, prostě ten zkrat ignorovat. Caim měl v hlavě stejně guláš a pochyboval jsem, že dokázal pochopit co udělal.

"Něco máme, našli jsme staré plány, ale je to už třicet let, bylo to několikrát přestavěné. Podívej, tahle větrací šachta by tam měla být stále."
Nahlédl jsem mu do plánů a příliš mě to nenadchlo. Třicet let byla dlouhá doba, mohli šachtu třeba přehradit, nebo někde zlikvidovat. Nápad to však byl dobrý a ušetřil by nám hodně starostí. Chtělo to jen se nějak dostat na střechu, což by nemuselo být tak těžké, jelikož jsem znal někoho, kdo se v tomhle oboru vyznal. Nejspíš seskočíme padákem na střechu a pak tou šachtou až do laboratoře. Hanesovi jsem nakázal, aby to prověřil a doktorku si odtáhl stranou, abych zjistil, jestli opravdu bude schopná tu látku pro Caima vytvořit. Naštěstí mě uklidnila. Ale bude to fungovat?
"Caimův stav je čím dál vážnější. Bez Faria, které trochu jeho stav stabilizovalo a udržovalo stále poměrně stejný stav jeho hormonů, jeho tělo to nesmírně zatěžuje."
Myslím, že takové zátěže jsem byl před pár minutami i sám svědkem, takže jsem si mohl trochu oddechnout. Tak proto to udělal, proto... nejspíš si ty jeho hormony dělají co chtějí. Nemůže za to. Ano, to jsem si dokázal namluvit a uvěřit tomu, znělo to vcelku reálně.
Z koupelny se Caim vybatolil až skoro za půl hodiny. Nejspíš už musel mít vodu studenou. Zabalený v županu, který byl rozhodně můj, ale vypadal v něm hodně utopený. Trochu mu to plandalo, jako dlouhé šaty, ale já si stejně nemohl pomoct, vypadal prostě roztomile.
Pak už zbývalo všem jen sdělit svůj plán útoku na laboratoř. Hanes měl opět dělat kontakt zvenčí. Doktorku a Caima jsem potřeboval.
"Počkejte, to chcete... skákat z letadla?"
"Správně, dvoj padáky".
"Ale s těma nebudeš moct manévrovat, Ewane, ta střecha není široká a je tam jen jedno místo třikrát tři metry na přistání, jinak mají po celé střeše senzory."
"Neboj se, myslím, že si vyberu laskavost od Becky."
"Ježiš marja, raději si napiš rovnou poslední vůli, ta ženská je cvok."
"Je nejlepší, neznám nikoho jiného, kdo by nás na tu střechu dostal."
Hanes nebyl nadšen, Becky neměl moc v lásce. Je pravda, že ta bývalá mariňačka měla pro strach uděláno... tedy byla šílená. Dělala nebezpečné věci, na které si ostatní netroufli. Párkrát už se málem sama zabila. Ale když při jednom z jejich kousků, seskoku z vodopádu, zemřel její manžel, nějak se vytratila z aktivní služby. Už skoro neskákala, co jsem slyšel. Mohl jsem jen doufat, že mě neodmítne
I doktorka Salimon projevila svou nechuť k létání celkově natož k vyskakování z letadla. Ale jakmile jsem nadhodil, že je to pro Caimovo dobro a ten malý prcek vyhrabal někde svůj kukuč, kdy jsem měl chuť ho mačkat, doktorka neměla šanci odolat.

Od té scény z koupelny se na mě ani nepodíval, ani se na mě neusmál. Dokonce se mi záhadně ani nevěšel na ruku nebo rameno, jak měl ve zvyku. Seděl způsobně s koleny u brady, hleděl na nějaký pořad v televizi, kterou si sám zapnul. Vypadalo to, že je do toho plně ponořen a sotva nás poslouchal. Proto mě tak překvapilo, když se k mému plánu vyjádřil.
"Budeme lítat?"
"Hele... neříkej, že jsi ze stejné planety jako Superman."
"Kdo je Superman?"
"To je takový pán, co lítá a má červenou pláštěnku a modrý kamaše."
Začal se smát i když jsem nepředpokládal, že by tenhle vtip pochopil. Proto jsem pojal podezření.
"Caime... hele... neumíš lítat, že ne?"
Jeho pohled mě vcelku vyděsil, jestli řekne že jo, vážně si od něj odsednu. Zatvářil se záhadně a pak zavrtěl hlavou, takže jsem si mohl oddechnout.

Hanes ještě dokončoval plány a vše si prověřoval. Jednu jeho vlastnost jsem na něm měl hodně rád, byla to jeho touha připravit se na vše. I kdyby plán A selhal, klidně se mohl vytasit dopodrobna promyšlenými plány B a C. Dávalo mi to tak při akcích pocit větší jistoty. Doktorka Salimon si opakovala postup výroby hormonu. Popsala při tom půlku bloku, ale únava byla silnější než její soustředění, takže po dvou hodinách už pochrupovala v křesle. Rozhodl jsem se ji nebudit, potřebovala uklidnit nervy a trochu si odpočinout. Caim se zatím choulil pod dekou, kterou jsem mu donesl a většinu času na mě zvědavě pokukoval. Chvíli jsem sledoval ten jeho sladký ksichtík, než jsem to raději vzdal. To se prostě nedalo. Nemohl jsem to už vydržet. Přistihl jsem se, jak mu odhrnuju vlasy a pohrávám si s prameny, jako s hebkým lnem, mezi prsty. Vážně už jsem magořil, jinak jsem si nedovedl představit, proč tak na mě působí. Rozhodl jsem se taky pro odpočinek a zmizel ve svém pokoji. Sotva jsem si lehl, klížily se mi oči, uslyšel jsem tiché vrznutí dveří. Ale nedal jsem najevo, že o něm vím. Poznat že je to on bylo snadné. Jeho kroky nebyly slyšet, chodil ladně a tiše, jako nějaká šelmička. A ani nevoněl parfémem jako doktorka. Byl jsem zvědav, co chystá. Nejspíš dole v kanclu nechtěl být sám, i když jsem mu nakázal, ať tam zůstane. Dál jsem předstíral spánek, i když se moje deka u nohou odhrnula a já cítil tlak na matraci vedle mě. Když jsem zaznamenal teplo jeho těla u mého boku, docela mě to překvapilo. Nevystrčil z pod deky ani vlásek, jen byl smotán do klubíčka, jako spí věrní psi pánovi u nohy.
Neptal jsem se, co to dělá. Ani proč. Neřekl jsem ani slovo, jen mu položil pod peřinou svou těžkou ruku do vlasů a nechal jsem ho v klidu ležet se mnou. To příjemné teplo mě brzy uspalo. Přeci jen jeho tělesná teplota standardně dosahovala kolem 38°C. Byl lepší jak vyhřívaná dečka. Jen pár chvil, hodinku, možná dvě... pak po půlnoci budeme muset jednat.