XVII

Jen těch pár slz dole v tom krytu, víc jich Caim neuronil. I když jsem věděl, že dokáže cítit žal a že právě teď ho prožívá. Jeho tvář byla však kamenná. S děsivě chladným výrazem mě podepřel a vedl po schodech nahoru. Výtahy byly mimo provoz, nejspíš je SAC odstřihla, v marné snaze nás v Noře udržet. Nepochopili však podstatnou věc. Teď už tu Caima nemělo co poutat a když se rozhodl, tak se prostě ven dostal. Nezabránil mu v tom ani silný odpor vojenských jednotek, které likvidoval jako na běžícím pásu. Nebyla na něm znát ani únava. I když jsem na jeho těle zahlédl pár zranění. Jen na malý okamžik jsem ho ztratil z očí. Nechal mě za pancéřovanými dveřmi v úkrytu. Díky těm žebrům jsem nebyl tak pohyblivý a rád bych mu i pomohl. Dokonce jsem jednomu vojákovi odcizil i zbraň a snažil se být Caimovi nápomocen tím, že mu budu hlídat záda.
V tu krátkou chvíli jsem zaslechl děsivý křik. Až mi chlupy na zátylku vstaly hrůzou. Nevěděl jsem, co se tam děje, ani jsem to raději pro své duševní zdraví vědět nechtěl. Když se však můj malý společník více jak pět minut nevracel, rozhodl jsem se, že si ho najdu. Ale byla to chyba. Měl jsem počkat, tak jak mi říkal. Když jsem nahlédl do centrály, hned při pohledu na dveře mi bylo jasné, že Caim hodně stál o to, dostat se dovnitř. Nejspíš si ti lidé uvnitř mysleli, že je bezpečnostní zařízení ochrání. Ale Caim si ty dveře otevřel jako plechovku od sardinek.
Po tom všem, co jsem dnešního dne viděl, by mě už nemělo možná nic šokovat. Omyl byl pravdou. Poznal jsem tu kapitánskou čepici, ten člověk co mě mučil. I když... jeho tělo už nebylo k poznání. Moc toho z něj nezbylo. I když jsem byl vysloužilý voják a viděl hodně zvěrstev, přiznávám, zvedl se mi z toho pohledu na zohavené tělo bez končetin žaludek.

Viděl jsem to malé stvoření stát v rohu místnosti. Promluvil jsem na něj, ale nereagoval. Měl jiné věci na práci. Na zdi jsem zahlédl nějaké tělo. Viselo tam přibité, jako Ježíš na kříži, zlomenými kovovými nohami od židle. Caim se opravdu činil. Viděl jsem, že ten člověk ještě dýchá a chroptí. A Caim tam jen tak stál a díval se. Netušil jsem, co je to za muže, jeho uniforma byla zalita krví. Ale bylo patrné, jak si Caim dal záležet na jeho pomalém zabíjení. Už jsem toho maličkého skoro nepoznával. Co je tohle za stvoření? Areálem už přes půl hodiny houkala bezpečnostní siréna, která mi lezla děsně na nervy.
"Caime? No tak... co to děláš? Nech ho už být..."
Ten pohled, který na mou maličkost Caim upřel, mě donutil couvnout. Jeho tvář byla rudá, nebyla na ni ani stopa po nějaké jeho světlé, jemné kůži. Jako kdyby ho někdo natřel rudou barvou od hlavy až k patě. Jediné co z jeho dříve sladkého ksichtíku svítilo, byly ty zlaté oči.
"Kdo je ten člověk, Caime?"
"Generál Hokinson. Zaslouží si pomalou smrt, chci se dívat. Tak jako on se díval... na všechny ty testy. Vždycky se smál... samolibě, povýšeně... teď už se nesměje."
Jeho hlas nezněl ani tak chladně, jak jsem čekal. Poznal jsem v tónu svého malého Caima. Ale ten by něco takového nikdy z úst nevypustil. Caimovo staronové já převzalo plnou kontrolu a já stále nevěděl co očekávat.
"Ne, nesměje... musíme jít."
Ale malý mimozemšťan odmítl. Nechtěl se hnout z místa. Viděl jsem, jak v dlani svírá velký kus nějakého plexiskla, sem tam ostře vší silou bodnul tělo na zdi do trupu. Ozvalo se jen další zachrchlání. Tohle už nebylo ani mučení. Byla to zvrácená chuť sadisticky ukončit něčí život.
Chytil jsem Caima za rameno a cítil, jak je jeho tělo napjaté skoro až k prasknutí.
"Dost, to stačí... zemře, vidíš..."
Měl jsem strach, nepopírám. Ale povedlo se mi vykroutit mu z packy ten střep. Nijak se proti mému zásahu nebránil, dokonce se nechal přivinout na mou hruď, tedy na její pravou část, kde má žebra ještě byla v jednom celku.
Věřím, že by klidně pokračoval i další minuty, kdyby siréna náhle neutichla. To ticho bylo mnohem horší. Neslyšeli jsme ani střelbu. Většina jednotek vojáků padla již na nižších patrech. Nepotkali jsme ani žádné doktory a výzkumníky. Nejspíš byli evakuováni. Krátce na to se Norou rozezvučel jiný zvuk. Přerušovaný zvukový signál, který zněl... ano, znělo to jako pípání bomby.
"Je to to, co si myslím?"
"Autodestrukce."
"A dop*dele. Kolik máme času?"
"Pět minut."
"Nevím jak ty, ale já tu chcípnout nehodlám. Přemýšlej, no tak, znáš to tu. Najdi nejkratší cestu na povrch."

Zvedl ke mně ten svůj naivní pohled a na chvíli se zamyslel. Setřel jsem mu dlaní krev z tváří, abych ho ještě dokázal poznat. Dětsky se usmál a přešel k centrálnímu počítači. Klidně, jako by se nechumelilo, jako kdybychom neměli zrovna pět posledních minut života. Položil si ruce na desku přístroje, který začal poblikávat, i když se zdál být rozbitý. Netrvalo to moc dlouho.
"Výtahová šachta 3."
"No super, šplhat se zlomenýma žebrama."
"Šplhání není dostatečně rychlé."
Čapl mě za ruku, aniž by mi něco vysvětloval. Vyvedl mě ven a po schodech nahoru jsem skoro doklopýtal. Cítil jsem, že se mi už těžko nadechuje. Podařilo se mu otevřít výtahovou šachtu a pak se vyklonil dolů.
"Věříš mi?"
"Musím odpovídat?"
"Pokud ne, zemřeš."
"Dobře, v tom případě ti věřím."

Jakmile jsem ale zahlédl, co chce dělat, důvěra mě v milisekundě přešla. Sotva jsem vyhekl na protest, chytil mě kolem pasu a strhnul s sebou do šachty. Věděl jsem, že je to jistá smrt. Ale to bych nesměl být v rukou mimozemšťana. Nad střechou výtahu jsme se zastavili. Ano, tohle už jsem viděl při tom seskoku. Zbrzdila nás jakási síla, takže jsme přistáli pohodlně.
Nebyl čas na otázky. Zahleděl se na mě s úsměvem na rtech. Jako kdyby mi dokazoval, že se bát nemusím.
"Zavři oči."
"Zabij mě rychle, ať to moc nebolí."
Zamračil se a svou prosbu opakoval. Nechápal jsem proč. Nakonec mi oči sám dlaní zakryl. Viděl jsem jen nějaké světlo a pak křupání oceli, která v podobě lan držela výtahovou kabinku.
Když jeho ruka zmizela, viděl jsem, jak si omotává skoro prasklé ocelové lano kolem zápěstí. Nevěděl jsem, co dělá, mozek mi nepracoval. Pamatuju si jen, jak mi říkal, ať se chytím... pak lano prasklo.
Byl omotaný kolem mého těla a ta rychlost, se kterou nás závaží výtahu poslalo nahoru, byla obrovská. Skoro jsem se nemohl nadechnout. Výtahová šachta však končila a já netušil, jak se chce dostat dál na povrch. Slyšel jsem výbuchy v nižších patrech a viděl ohnivou výheň, která se blížila. Zůstali jsme viset nahoře. Zahleděl se na strop šachty a jeho výraz se změnil. Jako kdyby propočítával všechny možnosti. Oslepilo mě modré světlo, ta rána byla ohlušující. Pak jsem viděl jen tmu. Upadl jsem do bezvědomí.

Vzbudil mě až všudypřítomný chlad. Cítil jsem, jak mi to táhne na záda. Byla zima. Ale také jsem cítil jeho jemné malé ručky, jak se mi prohrabují vlasy. Byl to sen? Nebo jsem byl vážně mrtvý? Otevřel jsem oči a na tváři ucítil mokré padající vločky. Sněžilo. Všiml jsem si, jak na mě shlíží, ležel jsem hlavou položený na jeho stehnech. Díval se mi do očí. Ty jeho už nesvítily roztaveným zlatem. Byly šedé jako obloha nad námi. Starostlivě na mě hleděl a já se cítil tak dobře, tak lehce. Dokonce ani ta proklatá žebra mě nebolela. Problém byl v tom, že mě nebolelo nic, respektive, jsem necítil nic od krku dolů. Snažil jsem se pohnout, ale nic se nedělo. Myslím, že Caim pochopil, o co se snažím a zavrtěl hlavou.
"Kde... jsme? Co... se stalo?"
Viděl jsem kolem jen nějaké nízké keře a jinak nic. Moje mysl se ještě plně nevzpamatovala.
"Musel sis odpočinout, tvoje žebra ti tlačí na plíci, mohl bys zemřít. Zablokoval jsem tvé tělo, abys necítil bolest a mohl spát."
"Děláš si ze mě srandu? Co se stalo s SAC? Musíme pryč nebo..."
Nenechal mě domluvit. Přitiskl mi jemně prst na rty v jasném gestu, že mám mlčet. Jako kdybych viděl ten hřejivý pohled mého malého sluníčka, kterým byl dřív.
"Jsou mrtví. Autodestrukce zničila celou Noru. Už jsme v bezpečí."
Vrtalo mi ovšem hlavou, kdo autodestrukci zapnul. Možná že sám generál, aby měl zaručeno, že to, co je v Noře, se ven nedostane? Ale to nedávalo smysl, musel vědět, že by to Caima nezastavilo. Dostal by se přeci ven. Až poté jsem se zadíval do těch šedých očí a viděl v nich spokojenost. Volnost a dokonce i možná svobodu.
"To ty..."
Jen mírně kývl hlavou. Otázka byla tudíž zodpovězena. Jak slíbil, tak učinil. Zničil celé zařízení jménem Nora a nejspíš zabil i všechny členy vojenské jednotky SAC. Tak tohle byla jeho opravdová síla.
"Musíme odtud vypadnout. Sehnat auto a... vrátit se do Bostonu. Najít Hanese, jestli je v pořádku..." Až pak mi to teprve došlo.
"Doktorka Salimon?"
"Byla evakuována s ostatními výzkumními pracovníky. Standardní postup v případě ohrožení."
Byl jsem rád, že je živá. Kde však je, ani Caim netušil. Už teď nebyl nikdo, kdo by nás pronásledoval, před kým bychom museli utíkat či se skrývat. A myslím, že tu krátkou chvíli jsme si to oba plně užívali. Ale opatrnosti není nikdy dost. Stejně jsem si stále připadal tak trochu jako lovná zvěř.

Když odblokoval mé svalstvo, bolest se vrátila nanovo a já musel uznat, že to předtím bylo mnohem lepší, i když jsem se nemohl hýbat. Caim mě stále překvapoval novými dovednostmi. Podařilo se nám dorazit asi po kilometru k benzínce, kde jsme si vyhlédli staré auto. Neměli jsme však peníze na jeho koupi, a tak jsme ho ukradli. Říkal jsem Caimovi co má dělat. Už jsem se stěží držel na nohou. Naštěstí tyhle staré typy aut neměly centrální systém, který by spustil alarm.
"Řekni mi, že umíš řídit."
Caim se zahleděl na volant a zapalování, pak udělal ten svůj legrační dětský kukuč s nahnutou hlavou do strany. Nakonec sám uznal, že tohle prostě neumí a šoupl se na sedadlo spoluřidiče.
"Krást auta je špatné, ano? Pamatuj si to. Tohle je jen... výjimka, nutnost."
Kývl hlavou a opřel si tu svou makovičku o mé rameno. Až teď nechal projevit i svou únavu. I když nespal. Sledoval cestu zasněženými ulicemi. Jakmile jsem viděl první městskou ceduli, zkoprněle jsem sevřel volant. Kruci jak dlouho jsem byl mimo? Byli jsme skoro dvacet kilometrů od Nory. Nebylo možné, aby mě dovláčel takovou dálku. Upřel jsem na něj tázavý pohled, ale odpovědí mi byl jen nevinný úsměv andílka.