XVIII

V životě každého člověka jsou lidé, kteří mu vstoupí do života. Mohou jen vašim životem proletět, aniž by zanechali stopu, mohou se na chvíli zastavit a někteří už zůstanou. Když jsme mířili po namrzlé silnici zpět do Bostonu, uvědomil jsem si, že už dojet nedokážu. Žebra bolela stále víc, už jsem nevydržel ani sedět. Navíc jsem se přistihl, jak upadám do takových... nevím jak to popsat. Vteřinové bezvědomí? Bolest mi nejspíš blokovala nějaké mozkové funkce.
Proto jsem se rozhodl, že nemám jinou možnost a musím navštívit člověka, který mi také kdysi před lety vstoupil do života.
Když jsem ucítil pevný stisk na svém zápěstí, zase mě to probudilo. Viděl jsem, že auto pomalu sjíždí ze silnice a rychle jsem to vybral, abychom nesjeli do příkopu. Caim na mě nechápavě hleděl tím svým dětským kukučem a já ho ubezpečil, že to bude v pořádku. Věděl jsem, že budu nejspíš potřebovat doktora, aby mi dal něco na bolest a ovázal ta žebra. Jenže do nemocnice jsem jet nemohl, nevím, jak by reagovali na mého společníka, který vypadal, jak kdyby vylezl z jatek. A jak by reagoval on na ně, jsem nechtěl ani hádat. Naštěstí jsem věděl o člověku, kterému můžu věřit a pomůže mi.

Miguel Sartoro byl původně z Portorika a pocházel z bohaté rodiny. Vystudoval dokonce medicínu a chtěl se živit jako doktor. Ale někde se stala chyba. Emigroval do naší matičky země americké, ale skončil na stavbě jako dělník, jelikož mu doktorskou atestaci ani licenci neuznali. Jeho vízum po měsíci propadlo, ale on stejně protiprávně zůstal. Naše setkání byla sice jen snůška náhod, ale kdyby se neudála, jistě už bych byl pod drnem. Tehdy jsem vyšetřoval právě uprchlíky a překupníky lidí, pro které Miguel musel pracovat, aby ho neudali. Nebyl jsem dost opatrný a skončil jsem s kulkou v břiše. Pomohl mi, zachránil mě, i když vůbec nemusel. Dokonce se mi ho povedlo přemluvit, aby mi pomohl ty překupníky dostat za mříže. Pak se stačilo jen přimluvit u správných lidí a Miguel dostal místo u Apoštolů, což byla křesťanská nemocnice a hospic v jednom. Nebylo to nic moc, ale vděčil jsem mu za život, takže to bylo to nejmenší.
Bydlel kousek před Bostonem, v zapadlé čtvrti přistěhovalců a fungoval i jako takový doktor zdarma. Většina z lidí utíkajících před zákony a úřady ho vyhledala, pokud měli vážný zdravotní problém. Doufal jsem, že přijme i mě, přeci jen... jsme si tak vzájemně něco stále dlužili.

"Caime? Teď dobře poslouchej, pojedeme na návštěvu k jednomu muži. Je to doktor, ošetří mě, ano? Musíš se chovat slušně a neublížit mu."

Jak se zdálo, můj společník mě ale moc nevnímal, zrovna našel v palubní přihrádce ukradené dodávky nějaké sušenky, takže si je nastrkal do pusy a tvářil se nadmíru spokojeně. Tak aspoň tohle se nezměnilo. Musel jsem mu lusknout prsty u nosu, aby mě registroval a znovu mu to zopakovat. Viděl jsem jeho zamračení.
"Budu tě chránit... doktoři jsou špatní."
"Ne, Caime no ták, copak jsi mě neposlouchal? Je to dobrý doktor. Léčí lidi, nedělá žádné pokusy, nemusíš mít strach. Je to přítel."
Zdálo se, že mé tvrzení akceptoval. Na nic se neptal, jen tiše sledoval krajinu za okýnkem. I když jsem na něj hleděl notnou chvíli i při řízení auta, nedokázal jsem odhadnout jeho chování. Usměje se na mě nevinně jako dítě? Nebo se zjeví to jeho druhé já?
Zamířil jsem mezi starými zchátralými domy přímo k tomu místu. Jen jsem doufal, že se nikam nepřestěhoval. Tenhle starý cihlový činžák si nešlo splést. Caim mě pevně podepřel a vedl mě dovnitř. Přitom jsem cítil, jak je napnutý a ostražitý.
"Tady, je to tady, ty dveře..."
Z posledních sil jsem na ně zabušil a čekal, zda přijde otevřít. Slyšel jsem zvuk odjištění pojistky u zbraně. Miguel nebyl hlupák, věděl jak se o sebe postarat.
"Pamatuješ před dvěma roky? Ewan Orton, detektiv... já… potřebuju pomoc."
Chvíli se z bytu nic neozývalo, než se dveře pootevřely na řetízek. Během chvíle sjel můj bílý obličej pohledem a rychle otevřel. Cítil jsem, jak se Caim napnul a z posledních sil jsem si ho namačkal ke zdravému boku, div jsem mu nezlomil rypáček. Ne, žádné zabíjení, nechtěl jsem potíže. Nijak se nebránil, jen si tiše vydechl, což mě překvapilo.
Miguel sjel pohledem mě, i to stvoření neznámého pohlaví zalité krví a ucouvl do svého bytu.
"Pojďte dál, tam do kuchyně."
Neptal se, nezajímala ho fakta. Nikdy se nezajímal příliš o své zákazníky, bylo to tak bezpečnější.
"Zase jsi se dostal do průšvihu, Ortone? Je to už dlouho."
"Neměl jsem jinou možnost. Jsem trochu pochroumaný a potřebuju... ještě aspoň den fungovat."

Celá ta scéna by mi jindy přišla strašně směšná, protože by byla... divná, neskutečná. Když se Miguel rozhodl mě uložit na doktorské lehátko, které měl v kuchyni, Caim se mu postavil do cesty a odmítal mu to dovolit. Celá atmosféra v bytě zhoustla.
"Caime, ne... co jsem ti říkal? Je to přítel."
Nakonec si ten malý dal říct, i když sledoval každý Miguelův pohyb s bystrostí jemu vlastní. Tvářil se při tom dost vražedně, což jsem nechápal. Přece jsem mu jasně vysvětlil, že mi chce ten muž pomoci, že je to doktor. Tak v čem byl problém?
"Našel sis nového osobního strážce? Kde jsi ho vyhrabal? Někde v dětském domově?"
"To... je moc dlouhý příběh, kterému bys stejně neuvěřil."
Syknul jsem bolestí, jak mi ovazoval hruď. Když mi však chtěl píchnout morfium, aby utišilo mou bolest, Caim to vyhodnotil jako útok a chytil doktora pod krkem. Vyděsilo to nejen mě, ale i Miguela, kterého si mé mimozemské dítko klidně jednou rukou zvedlo třicet čísel do vzduchu.
"Caime, dost! Okamžitě ho pust!"
"Sahá na tebe... chce ti ublížit."
"Ne, dá mi jen něco na utišení bolesti. No tak... můžeš mu věřit, mně přeci taky věříš, ne?"
Nakonec doktora pustil, i když se netvářil moc přívětivě. Dostal jsem dávku morfia. Věděl jsem, že po tom asi ihned usnu, ale nechat ty dva tady samotné, bylo moc nebezpečné.
"Migueli... postarej se... o něj, je trochu jiný... ale, není zlý. Když ho nacpeš něčím sladkým uklidní se..."
Cítil jsem tu drobnou dlaň se štíhlými prsty ve své. To bylo to poslední, co jsem dokázal rozeznat. Držel mě za ruku... omluvně na mě hleděl. Viděl jsem v jeho pohledu strach. Neboj se, Caime... jen pár hodin a budu zase fit.

Slyšel jsem prozpěvovat ptáčky a taky zvuk aut a klaksonů. Ptačí zpěv brzy přerušila hlasitá hudba z ulice. Černošská hudba. Lezlo mi to na nervy. Nespokojeně jsem zabrblal a přitáhl si hřejivou peřinu víc k bradě. Něco se na mně ale pohnulo a já se leknutím skoro posadil, kdybych mohl. Ne, to co jsem si přitáhl k bradě, nebyla peřina, ale Caim, který byl kolem mě omotaný jako popínavá rostlina, s hlavou složenou na mém rameni. Nikdy bych neřekl, že takový mladý kluk může být rozkošný, když spinká. Kam se hrabou všichni andělíčkové na obrazech a všechna koťata v botě. On by je strčil do kapsy všechny. Všiml jsem si, že jeho tváře mají zase barvu, která se dala rozeznat. Už ho nehyzdily nánosy krve. Dokonce i vlasy měl poměrně čistější. Spal tak sladce, že jsem ho nechtěl budit. Nějak automaticky jsem hladil tu jeho makovičku, než do místnosti vstoupil Miguel.
"Je ti už líp?"
Kývl jsem tiše hlavou, nechtěl jsem moc zbytečně mluvit.
"Máš jen jedno zlomené žebro, podlitiny a naraženiny. Na to se neumírá. Ale měl jsi štěstí, že ti to žebro nepropíchlo plíci. Docela se divím, jak jsi byl schopný se dostat tak daleko."
Vzpomněl jsem si, že Caim říkal to stejné.
"Díky. Za tohle budu opět tvým dlužníkem."
"Jestli mi to chceš splatit hned... řekni mi, co je to za dítě?"

"Raději to nechtěj vědět. Jak se ti ho povedlo umýt?"
Miguel se usmál a tajemně se usadil na židli vedle mě. Byl mladší než já, ale přesto si jeho práce vybírala daň na jeho zevnějšku a zanechávala mu ve tváři vrásky.
"No bylo to docela... zajímavé. Po tom co tě opustilo vědomí tě ještě dvě hodiny hlídal a nedovolil mi se přiblížit. Je docela nebezpečný."
Viděl jsem, jak si odhrnul límec bílého pláště, kde se krásně vyjímaly modrofialové modřiny, otisky Caimovy ruky když ho škrtil.
"Pak jsem udělal, cos mi říkal. Ráno v šest jsem skočil do večerky a koupil čokoládové bonbóny. Stačilo nechat jeden rozbalený na stole a přišel kajícně sám. Bylo to divné... jako by, to nebyl ten... co tě tak hlídal. Narval do sebe celý sáček a pak se tvářil i komunikativně. Takže jsem mu donesl džber s vodou a řekl mu, že vypadá ošklivě a až se probereš, tak by měl být čistý. Docela mě překvapilo, že souhlasil. Umyl se sám."
Nechápavě jsem těkal pohledem z Miguela na Caima, ale byl jsem rád, že si dokázali nějak poradit. Cítil jsem, jak se to stvoření zavrtělo a nadzvedlo nade mnou. Díval se mi dlouze do očí, jako by mi chtěl něco říct. Pak mě jen objal. Bylo to komické a dětinské, ale... byl to můj Caim, jakého jsem ho znal. Nic se přeci nezměnilo.
"Někdo vás hledá? Vypadáte, jako kdybyste utíkali."
"Jen to byl trochu těžký týden."
"Dobře, nemám se podívat i na to tvé malé dítě?"
"Nejsem dítě. Jsem plně vyvinutý jedinec Taraského lidu."
Oba dva jsme na něj zůstali koukat, ale Caim to jen potvrdil zakýváním hlavou a vydoloval poslední bonbón z poza kabátu, který měl pořád na sobě.
Neptal jsem se. Ne, teď nebyla vhodná doba, navíc to Miguel vědět nemusel. Ale měl jsem miliony otázek, kterými jsem chtěl Caima trápit.
"Ještě si odpočiňte, ráno tu bývá dost rušno, určitě nechcete být zastřeleni při vyřizování účtů gangu. Seženu vám na faře nějaké oblečení, ať nevypadáte tak nápadně."
"Migueli? Děkuju."
Byl jsem schopný vyjádřit svůj vděk. Přeci jen nevím, jak by to dopadlo, kdybych se nerozhodl riskovat a jet sem. Pochyboval jsem, že by si se mnou Caim poradil.
"Caime, poděkuj."
Ale nic se nedělo. Jen se škaredě zašklebil a znovu si přilehl k mé ruce, na kterou se pověsil a prstíky mě lechtal na paži.
Miguel to ocenil jen velmi podezřelým pohledem ala "ošetřil jsem pedofila" a raději zmizel sehnat nám jídlo a oblečení.

"Proč jsi tak protivný, hm?"
"Sahal na tebe. Nenechám nikoho, aby na tebe sahal."
"Je to doktor, je to jeho práce."
"Zabiju ho, pokud to udělá znovu."
"Caime!"
Už jsem na něj ostře zvýšil hlas, až jsem sám sebe překvapil. Žebra parádně zabolela, ale dalo se to s morfiem snášet. Nechápal jsem, co to do něj najednou vjelo. Ten vzdorovitý pohled, který mi přišel jako odpověď, mě dokázal pěkně vytočit.
"Nemůžeš jen tak zabíjet lidi. Ne ty, co jsou přátelé."
"Proč ne?"

"Prostě proto! Nedělá se to, rozumíš?!"
Přeci jen jsem ho přiměl kývnout hlavou na souhlas, i když jsem moc nevěřil, že má slova bere vážně. Přesto jsem ale neodolal, musel jsem se zeptat.
"Ty... jsi všechno pamatuješ? O sobě, kdo jsi, odkud jsi...?"
"Ano. Mám genetickou paměť po matce. Tak jako všichni mé rasy."
"Odkud jsi? Proč a jak se tvá matka dostala na Zem?"
Chvíli mlčel a přemýšlel nejspíš jak mi záležitosti osvětlit. Ale jen si nervózně skousnul ret, jak byl v koncích.
"Ukážu ti to, pokud chceš."
Neuvědomil jsem si, že už mi něco podobného jako Raim jednou ukazoval. Ne, já hlupák si nevzpomněl. Proto jsem kývl. Chtěl jsem o něm něco vědět. Co je vlastně zač.
Pousmál se a vytáhl se po mé hrudi až nahoru. To už ve mně trochu hrklo. Co teprve když se bez ptaní jen tak přisál na mé rty svými a začal mě líbat. Vtom prvotním šoku jsem se nezmohl na nic, ani na pokus obrany. A brzy po pár tazích jeho rtů se mi do mysli vkradly opět ty obrazy. Tentokrát však byly mírně jasnější, útržky byly delší. Bylo to překrásné.
Pouštní planeta... obrovské město obehnané hradbami. Technologie, které by neuměl popsat ani Jules Verne. Rozkvétající civilizace žijící v míru. Viděl jsem i bytosti, jako byla Casandra, jak ženské, tak mužské. Příliš se od sebe vzezřením nelišily, byly krásné. Pak jsem viděl tmu, výbuchy, křik, boj. Napadení? Někdo je napadl? Ano, byli v nebezpečí. Casandra spěchala, ta studená místnost, bylo tam mnoho komor. Nechtěla nastoupit, bránila se. Nesla v sobě už nový život. Ale nějací muži její rasy ji tam uzavřeli násilím. Plakala.... pak už jsem viděl jen vesmír. Tmavý, opuštěný... její snaha vrátit se zpět...
Polibek byl rázně ukončen, musel jsem se nadechnout. V hlavě jsem měl naprosté prázdno, které vyplňovaly jen ty obrazy. A také… chuť jeho rtíků. Jak daleko je jeho planeta? Jak to, že jsme si mysleli, jak jsme ve vesmíru jediné žijící bytosti? Jako kdyby mi ten malý četl myšlenky. Natáhl dlaň a z každého prstu pomalu začal vytvářet malé jiskřičky, které se formovaly ve hvězdy, planety a měsíce. Byl to malý model jeho sluneční soustavy. Viděl jsem jejich modrý měsíc. I rudé slunce. Přesto jsem však žádnou jinou hvězdu nebo planetu nepoznával, nebyl jsem zběhlý v astronomii.
"Jak daleko je to od Země?"
"Nevím... černá díra... matku odnesla někam pryč."
Chytil jsem ho za paži a stáhnul zase zpět na svou hruď. Pevně jsem ho sevřel v objetí. Nevím proč, prostě... mi připadal tak ztracený a sám. Tak křehký.
"Děkuju... že jsi mi to ukázal."