XIX

"Bolí to?"
Caim zasunul ruku pod mé roztrhané tričko a nahmatal můj bok. Po morfiu jsem necítil příliš velkou bolest.
"To víš... jako zlomené žebro."
Zvedl ke mně ten svůj dětinský nechápavý kukuč.
"No jo, ty asi nevíš, jak bolí zlomené žebro, co?"
Odpovědí mi bylo zavrtění hlavou. Ale svou ruku nevyndal, což mě udivilo. Naopak s ní mapoval moji hruď a tvářil se při tom nadmíru zaujatě. Chvíli jsem ho jen pozoroval, aniž bych ho zastavil, nebo na něj promluvil. Nevím proč, ale... ten zvláštní pocit, který se zmocňoval mého těla, byl nebezpečný. Netušil jsem, co má v úmyslu. Až do té doby, než ke mně zvedl pohled, mě chvíli propaloval očima a pohrával si s mou bradavkou. Co to k čertu... prováděl? Než jsem na to ale byl schopný přijít, přisál se mi na rty jak malá pijavice a začal mě překotně líbat. Ne, tentokrát to nebyl žádný přenos vzpomínek, ale právoplatný milenecký polibek se vším všudy. Skoro jsem se zalknul překvapením a snažil se ho odtáhnout. Myslím, že by jen tak nepřestal a já cítil, jak se mé tělo podvoluje. Dokonce jsem mu pár polibků i oplatil, i když jsem si toho plně nebyl vědom.
Naštěstí ho přerušil Miguelův příchod.

Neochotně se odtáhl a zpražil doktora opravdu hnusným pohledem. Já byl totálně mimo. Viděl jsem Miguelův překvapený výraz i to, jak hodil oblečení na křeslo naproti nám. Vážně jsem nechtěl vědět co si teď o mně musí myslet.
"Vidím, že máš energie na rozdávání, Ewane."
Trochu nešetrně jsem Caima odsunul ze svého těla a posadil se. Povedlo se mi i vstát a dojít pro to oblečení. Cítil jsem v zádech oba zkoumavé pohledy. Pokusil jsem se obléci, ale zrovna úspěch jsem v tom neměl. Miguel se nabídl, že mi pomůže, ale to neměl dělat. Jakmile mi pomohl stáhnout tričko, Caim se vztekle naježil a já věděl, že je zle. Pak už jsem jen viděl, jak Miguel odletěl až ke dveřím, o které se zastavil zády. Rychle jsem Caima strhnul stranou, protože jsem věděl, že by jen u tohohle nezůstalo. Bylo to poprvé, co jsem na Caima zvýšil hlas. Byl jsem možná až moc příkrý a vykázal ho z místnosti. Plamenně na mě hleděl a já se v jednu chvíli bál i o vlastní život. Přísně jsem však zachoval tvář a ukázal na druhý pokoj. Chvíli mi jeho pohled ještě odporoval, než schlípnul a opravdu kuchyň opustil.
Miguel byl naštěstí v pořádku, i když dost vztekle brblal.
"Co to... k čertu bylo? Co je ta věc zač? A od kdy jsi na malé klučíky? Ewane… do čeho ses to zamotal?"
"Omlouvám se... ruply mu nervy. Nemá rád, když na mě někdo sahá, nějak si vzal do hlavy, že mě bude chránit. Tohle se stát nemělo."
Věděl jsem, že tu nesmíme déle zůstávat. Caim a ta jeho vzteklost vůči Miguelovi začínala být krajně nebezpečná.
"S tím tvým hošíkem pěkně mlátí puberta a taky žárlivost."
"Cože? Puberta?"
Možná jsem byl na hlavu padlý, ale nikdy mě něco podobného nenapadlo. I když... teoreticky na to Caim už věk měl. Celou dobu jsem ho bral jen jako dítě. Až teď jsem pochopil, že už jím dávno není. Jeho probuzené staré já bylo už mnohem dál a nejspíš pro něj bylo těžké se s tím srovnat. Ten polibek... proč mě políbil? Proč... se mi to líbilo?

Po půl hodině omlouvání jsem se rozhodl opustit Miguelův byt. Pro jeho vlastní dobro. Caim seděl na parapetu okna v obýváku a hladil si černou kočku, která zrovna přišla na lup mléka. Ne, nesměl jsem podléhat tomu dojmu nevinnosti. Vždy, když se mě ten pocit zmocňoval a já se chtěl rozplývat nad tím, jak je Caim roztomilý, vzpomněl jsem si na jeho tvář zalitou krví a ty dvě děsivě svítící oči.
"Odcházíme."
Stále jsem držel chladný tón. Bez odmlouvání se zvedl a doťapkal ke mně. Miguel mi na cestu dal prášky proti bolesti a instruoval mě jak ošetřovat své zranění. Všechno jsem odkýval, i když jsem pochyboval, že udělám aspoň polovinu z toho. Nebyl jsem vzorný pacient.
Cestu do města jsem zvolil pěší chůzí. Caim na sebe navlékl půjčený vínový svetr se zelenýma sobama, vypadalo to strašně kýčovitě a směšně. Na hlavu dostal pravou ruskou ušanku, aby mi neomrznul. Chytil jsem ho za ruku a rázně vyrazil. Chvíli šel dost pozadu a skoro jsem ho musel táhnout, než se mnou srovnal krok. Neomluvil se. Nejspíš si ani neuvědomoval, že by měl. Když jsme procházeli kolem výkladu elektrospotřebičů, zahlédli jsme v běžící televizi zprávy z Národního parku, ve kterém prý vybuchla podzemní chemická laboratoř. Ukazovali ten děsivý kráter a Caim se zastavil.
Chvíli jen sledoval záběry, než si spokojeně kývl, jako by oceňoval vlastní spoušť a ty desítky mrtvých, co měl na svědomí. Až mi z toho přejel mráz po zádech.
Mlčky jsme došli až k mé kanceláři. Už z venku jsem poznal, že se naši hosté činili. Vymlácená okna, vyražené dveře. Kolem policejní páska. Uvnitř toho moc nezbylo. Všechno co našli, spálili nebo rozmlátili. Ani byt nahoře nebyl ušetřen. Naštěstí se jim nepovedlo objevit tajný trezor ve stropě, kde jsem měl všechny dokumenty o projektu Casandra a nějakou hotovost, dokonce i náhradní zbraň. S kanceláří jsem se mohl rozloučit.
Caim se sice zeptal, kam půjdeme, ale mě napadalo jen jedno místo. Nad asijským bistrem byla taková malá ubytovna, takže jsem zamířil tam. Potřeboval jsem střechu nad hlavou a telefon, abych zjistil, zda Hanes žije. Nevím, proč všechno asijské musí mít červenou barvu. I pokoj byl tak laděn a připadal jsem si tam jako v bordelu. Na Caima ta barva také působila. Těkal očima ze stěn na dekoraci. Abych odvedl jeho pozornost, zapnul jsem mu televizi a přikázal mu sledovat. Bez odmlouvání poslechl. Svěřovat mu však ovladač byl špatný krok, který jsem si uvědomil až záhy.

S Hanesem jsme měli domluvené jedno telefonní číslo pro případ nouze. Chvíli jsem ho vytáčel, než to opravdu zvednul a šťastně div u telefonu neposkakoval. Myslel si, že jsme oba mrtví. Když mě ubezpečil, že o něm SAC neví a stihl zmizet před jejich návštěvou, smluvil jsem si s ním schůzku na ráno.
"Ewane? Co... tam provádíte? Co to je za zvuky?"
Kdyby mě na to Hanes neupozornil, nejspíš bych to ignoroval. Zaslechl jsem nějaké vzdychání a zvuky podobné... ehm no sexuálnímu aktu, takže jsem se zhrozil. Původně jsem si myslel, že to jde z vedlejšího pokoje. Ale když to bylo čím dál hlasitější, trklo mě to. Caim měl totiž oči navrch hlavy a byl přilepený k televizi. Nevím, jak se mu povedlo naladit soukromý porno kanál, ale zjevně se tím bavil.
"Na takové věci jsi ještě malej."
Ohrnul nos a rozvalil se svůdně na záda. Pomrkával na mě jak kdyby vážně... ne, to je hloupost.
Po chvíli jsem si svou domněnku potvrdil. Sváděl mě. Schválně rukou objel své štíhlé boky a nespustil ze mě pohled, tak jako já z něj.
Začal jsem se modlit ke všem bohům a v tu chvíli jsem si vážně přál, abych měl po ruce doktorku Salimon, která by mi to racionálně vysvětlila a tohle dítko něčím uklidnila. Teď jsem na něj byl sám. Musel jsem odvést pozornost.
"Řekni mi něco o tvém domově, o své rase. Rád bych to věděl, zajímá mě to."
"A co chceš vědět?"
"Všechno."
Moc se mu tohle téma nezamlouvalo. Dokonce se snažil ke mně dolézt, ale já uhnul. Svalil jsem se na širokou postel a zahleděl se na ten malý bobek na koberci obklopený stříbrnými vlásky.

"Už není o čem mluvit. Má planeta... už není. Byla zničena. Naše rasa žila odpradávna na planetě, kterou jsme nazvali Taras. Žili jsme tam v poklidu, rozvíjeli svou kulturu i technologie. Nikdy jsme nevedli války, jen jsme chránili slabé rasy a kmeny. Byli jsme diplomaté, obchodníci. Má matka byla potomkem krále naší rasy. Měla být dalším vůdcem. Ale pak... přišlo nečekané napadení. Bylo jich příliš moc, nečekali jsme je. Odmítli vyjednávat. Přišli loupit. Chtěli nerost, který se na naší planetě těžil. Stále měli málo. Přišli si tedy vzít všechno. Nebyli jsme válečníci, ale bojovali jsme statečně. Díky nerostu naše technologie vzkvétala, nemohli jsme ho vydat. Ale při dlouhém obléhání jsme těžili příliš hluboko do jádra planety. Neměli jsme jinou možnost. První selhal ekosystém. Rostliny i zvířata pomíraly, i my jsme umírali. Už jsme nedokázali nátlaku zvenčí vzdorovat.
Má matka byla určena jako pokračovatelka rodu. Spolu s ostatními měla založit kolonii naší rasy jinde, tak by aspoň někteří přežili. Ale nestalo se tak. Skončila na téhle vzdálené planetě."

Poslouchal jsem ho ostražitě a skoro s ním prožíval celý ten krutý osud. Celou dobu se ke mně po koberci přibližoval stále víc. Nezaregistroval jsem to. Až když se mi po noze nešetrně vyšplhal nahoru a obkročmo mě zasedl, nechápavě jsem zamrkal, co to dělá.
"Caime?"
"Proč... mě nemáš rád? Nedotýkáš se mě..."
"Já, no... ehm. Jsi... kluk."
Nevěděl jsem, proč se na tohle ptá. Jeho hlas zněl tiše, utrápeně. Nedíval se mi do očí. Svůj pohled zabodl někde v oblasti mého břicha.
"A to vadí? U nás je to normální...v naší rase udržujeme vztahy s jedinci stejného pohlaví. U vás ne?"
Zrovna mu vysvětlovat jak se to u nás má s homosexualitou, se mi nechtělo. Ale co jsem mohl dělat. Snažil jsem se mu vysvětlit, že někteří prostě cítí náklonnost ke stejnému pohlaví a jiní vůbec. Bylo to pro něj vcelku překvapení. Pak jsem si vybavil vzpomínky, které mi ukazoval. Bytosti jako Casandra vypadaly naprosto stejně, ať už byly mužského nebo ženského pohlaví. Takže bych řekl, že u nich se to nějak extrémně neřešilo. Pokroková rasa.
Poslouchal pozorně a pak se na mě konečně zahleděl. Chtěl znát odpověď, do které skupiny patřím já. Mlčel jsem. Co mu odpovědět? Jo, jsem hetero, doteď jsem myslel, že se mi líbí ženy. Pak mi mou orientaci obrátil naruby jeden rozkošný Marťan? Nemohl jsem popřít, že... mi nevadí, když mě líbá. Naopak mě to... i vzrušuje, i když bych se za to nejradši spráskal, nemůžu si pomoct.
Zajel jsem mu rukou do vlásků. Víš, prcku... nemůžu ti k tomu nic říct, když sám tápu. Jen kdybys to mohl chápat.
"Miguel měl pravdu. Jsi v pubertě."
"Co je to puberta?"
"No, to je... taková doba, kterou prožije každý člověk v tvém věku. Dělá pak hodně nesmyslů, je ukvapený a hormony a emoce s ním mlátí o zem."
Zamyslel se a pak se rozesmál. Viděl jsem ho pokyvovat hlavou, on vážně souhlasil? Když ho smích přešel, do očí se mu přihnali všichni čertíci světa. Nahnul se mi k uchu a zašeptal:
"Chci dělat to co ti lidi v televizi. S tebou. Vybral jsem si tě za kalar-nar."