XX

Šokovaně jsem mu hleděl do očí a on se nevinně usmíval. Přitom po jeho dětské naivitě nezbyla ani stopa. Věřil jsem, že kdyby jeho úsměv zmizel, dostal bych i strach, že mě v klidu znásilní. Musel jsem jednat opatrně. Vrtěl mi zadečkem v klíně a sem tam mě políbil. Zatím jsem se neměl k odporu. Zajímalo mě jen jedno.
"Na takové věci jsi ještě malej, pamatuješ? Co je Kalar - nar?"
Na chvíli se posadil do vzpřímené polohy a zamyslel se jak slovo přeložit. Já zatím měl čas uvažovat, jak ho ze sebe sundám, aniž bych přišel k úrazu.
"Partner... přítel... nevím, jak tomu říkáte vy."
Ne, že bych to nečekal, ale slyšet to z jeho sladkých rtíků bylo... trochu zvláštní. Stále jsem v něm viděl dítě, prostě jsem nemohl. Chytil jsem ho kolem pasu a shodil na postel. Překvapeně vyheknul, ale jen se na posteli rozvalil a pomrkával na mě.
"Hele, víš, lichotí mi to... ale já tak nějak myslím, že nejsem ta správná osoba."
Jak se zdálo, urazilo to jeho city, protože se vyšvihnul do sedu s vražedným pohledem.
"Samozřejmě že jsi, vybral jsem si tě."
"A mě se na názor nezeptáš?"
"I ty sis mě vybral."
"Cože?"

Názorně mi to předvedl. Nedělalo mu problém si přelézt zase zpátky na můj klín a prudce mě políbit. Neodmítl jsem, nebránil mu. Jeho ústa jsem toužil prozkoumat... copak jsem se zbláznil? Nebo mi do mysli posílá myšlenky, které nejsou moje? Věřím, že by to dokázal.
Ale pletl jsem se. Jen jsem se snažil najít nějakou výmluvu, záchrannou brzdu. Marně. Sevřel jsem ho v objetí a plně se vložil do polibku. Tohle myslel tím, že jsem si ho vybral. Protože jsem ho neodmítnul...

Bylo to bláznivé, jemné i divoké a já nepopadal dech. Zapomněl jsem na Caima, kterého jsem znal jako dítě. To, co na mně sedělo, bylo jasně roztoužené zvířátko. Jeho dětský pohled se vytratil, zbyla jen touha po smyslnosti a chtíč. Skoro mě to smetlo jako přívalová vlna. Tak jak jsem tenkrát obdivoval Raimovu krásu... nyní jsem ho měl tady a mohl být můj. I když jsem... nevěděl, jestli mu dokážu poskytnout rozkoš, nepřemýšlel jsem o tom. Stáhnul jsem mu ten hloupý svetr i košili, nechal jsem se vtáhnout jeho touhou do tohoto šíleného kolotoče, aniž bych přemýšlel o následcích. Cítil jsem jeho malé horké ručky pod tričkem, jak mapují mou hruď. Vyhýbal se zraněným místům naprosto zkušeně. Možná... jsem měl ještě pár okamžiků, kdy jsem chtěl říct dost a přestat. Ale copak to šlo? Proč mě doktorka Salimon neupozornila na tyhle vedlejší účinky? Nejspíš také netušila, že se s návratem jeho starého já probudí vše, co potlačoval. I touha jeho těla.
Naprosto mě omámil, nebyl jsem schopný udržet si nějakou celistvou myšlenku. Jen jsem musel myslet na jeho hbitý jazýček na mém krku. Na jeho špičatá ouška, kterých jsem se konečně mohl plně dotknout. Cítil jsem, jak jeho tělo ztuhlo a z jeho rtíků se vydolovalo zakňučení.
Když už mi bylo nepříjemné, aby seděl na mém klíně, přeci jen jsem se vzrušil docela rychle a dost to tlačilo, položil jsem ho na postel a pokračoval v objevování jeho těla. Netušil jsem, jak uspokojit mimozemšťana, ale tu chvíli jsem ho bral jen jako normálního mladého chlapce, toužícího po milování.
Reagoval totiž naprosto stejně na mé laskání, jak by asi reagoval člověk. Zrychleně dýchal a nechal mě, ať se ho dotýkám. Dal mi prostor objevovat jeho tělo.
"Škrtí to, sundej mi to..."
Tiše zafňukal a snažil se si sám sundat kalhoty, ale prsty ho neposlouchaly. Nedokázal rozepnout zip a já viděl, jak se jeho obočí stáhlo do mračení.
"Hloupý vynález."

Poslední slova mě trochu probudila. Zvedl jsem k němu pohled a viděl tu bytost, kterou jsem zahlédl v kanceláři při probuzení Raima. Jeho pohled byl nespokojený a nebezpečný.
Strašně mě to pobavilo, ta absurdita téhle situace. Rozesmál jsem se a on hněvivě něco zabrblal.
Já hlupák si měl vážně dávat pozor.
"Obsazení cizího území..."
"Co?"
Nestačil jsem ani mrknout. Omotal mi nohu kolem beder a schválně kolenem zatlačil do mých žeber. No moment, nepovolený útok, že se nestydí. Ale povedlo se mu sundat mě na postel. Bylo to jako závod o to, kdo bude nahoře a kdo dole. A situace se každou minutou měnila. V tuhle chvíli jsem se nebránil. Jen jsem bolestivě zaúpěl a jeho rty zvlnil ironický úsměv, který jsem u něj postřehl snad poprvé.
Nijak se nerozpakoval a vrhnul se na mé kalhoty.
"Ne, počkej..."
Ale bylo marné mu bránit. Povedlo se mu rychle odmontovat knoflík i zip, který normálně zahodil někam na zem. Vykuleně jsem na něj hleděl, asi ho budu muset naučit manipulaci s tímto oděvním zázrakem dřív, než mi žádný nezbude.

Nečekal jsem, že... no, že bude... tak zkušený. Nevím, jak to jinak popsat. Suverénně si zabral mé mužství a po pár minutách v jeho horkých dlaních si se mnou mohl dělat co chtěl. Vlny vzrušení se rozlévaly mým tělem. Snažil jsem se nedívat, odvracet pohled a nesténat. Ale jako by přesně věděl, kde se mě má dotýkat. Nepovedlo se mi ho zastavit. Pohltil můj úd do úst a začal sát a jemně zoubky přejíždět po celé délce. V tu chvíli jsem ho proklel do desátého kolene. Jak může něco takového... můj maličký Caim...

Ne, můj Caim už tady nebyl. Jeho nové já se dokázalo tvářit nevinně, já však stále zapomínal, kým ve skutečnosti je. Tu noc mi to plně ukázal. Jasně mě přesvědčil, že už opravdu není dítětem, ale mladým mužem se svými touhami, které se nebojí dávat najevo.
Příliš dlouho mě mučil. Mé tělo přímo hořelo, dlouhý milostný půst také udělal své. Dřív, než jsem ho stačil zastavit, zahlédl jsem vážně všechny hvězdy nočního nebe. Cítil jsem tu prudkou bolest, která projela mým tělem, když jsem se vzepjal a vyvrcholil. Má žebra rozhodně proti takové námaze protestovala. Ale Caimovi to bylo jedno. Labužnicky si olízl rtíky a já snad poprvé za celý svůj život zrudnul.
Byl jako tajfun, prostě se po mně přehnal, ale přesto... mi to nebylo nepříjemné. Cítil jsem příjemné uvolnění a zavíraly se mi oči. To bylo to hloupé morfium. Cítil jsem, jak se mě snažil probudit, ale má mysl odplula do sladkého spánku, aniž bych to mohl nějak ovlivnit.

Ráno jsem se probudil celkem rychle. Hlavu jsem měl jako střep a spodní prádlo jsem měl u kolen. Marně jsem se snažil vybavit co se dělo. Až pohled do pěkně nakrklé tváře mého mimozemského společníka, který seděl schoulený v křesle, mi napovědělo, že jsem ho asi něčím naštval. Vážně jsem byl jako po kocovině a snažil jsem si vše vybavit.
"Proboha... to ne..."
Rychle jsem se obléknul a do kalhot jsem přímo skočil. Zapnout jsem je však nedokázal, nebylo čím. Teprve pak se mi události včerejší noci plně vrátily. Zahleděl jsem se na Caima, ale uraženě odvrátil pohled.
"Co... co jsem to včera..."
"Usnul jsi."
Znělo to, jak kdyby se dítěti pokazila hračka a nedokázalo ji spravit.
"Caime, já..."
Ne, vážně jsem nevěděl co k tomu říct, ani jak s ním mluvit. Pamatoval jsem si sebe i jeho... ale jako kdybych to ani nebyl já. Zatracené morfium mi naprosto zatemnilo mozek.
Když jsem ho chtěl omluvně pohladit po vlasech, ucuknul. Bylo to poprvé, co se záměrně vyhnul mému doteku. Zabolelo to někde blízko srdce, i když jsem nevěděl proč.
"V naší rase je to považováno za... velmi nezdvořilé... a taky za... odmítnutí."
Dobře, tohle nebylo k němu moc milé, přiznávám. Unaveně jsem si prohrábl vlasy a nevěděl co dodat. Ani jsem netušil, jak jsme se tak daleko dostali, proč jsem to vůbec dovolil.
"To... u nás taky."
Dál naše konverzace skončila.

Dooblékl jsem se a Caim beze slova udělal to stejné. Chlad, který z něj sálal, mě dost děsil. Byl stále naštvaný. Už jsem se ho nesnažil nějak dotýkat. Nejspíš by znovu ucukl. Nadával jsem si do blbců a slíbil si, že i kdybych měl zdechnout bolestí, morfium si už nevezmu.
"Omlouvám se, maličký... víš, to co se stalo... já… nebyl jsem při smyslech... opravdu jsem ti nechtěl ublížit. Něco takového se nemělo stát."
Snažil jsem se vykroutit ze svého provinění. Ne, nikdy jsem neměl svolit, ať pod morfiem nebo ne. Ale copak jsem mohl odolat? Stále jsem si v hlavě mučivě vše z noci přehrával.
Caim se zastavil pár kroků přede mnou. Prudce se otočil a já už nestačil uhnout, i když jsem vytušil, co přijde. Jeho vražedný pohled mě měl upozornit. Dostal jsem pěstí herdu do mé zraněné oblasti boku. Nijak se nerozpakoval. Tvářil se přitom jako kus ledu. Rozkašlal jsem se a chytil jeho pěst. Nejspíš mohl do rány dát větší sílu, ale i tohle stačilo. I přesto jsem si ho za pěstičku přitáhl do objetí. Překvapeně sebou cuknul a snažil se mě odstrčit, ale já ho nenechal. Musel jsem dokončit co jsem začal.

"Omlouvám se, Caime. To jsem chtěl říct. Nemůžu být tvůj Kalar-nar. Já nevím jak. Nikdy dřív mě chlapci nijak nepřitahovali i když ty... ty jsi jiný. Nevím, jestli to dokážeš pochopit. Nechápu, jak se mohlo stát to co včera, ale... nebude se to už opakovat. Mám tě rád, ale tohle... ne."
Tentokrát už byl můj hlas naprosto pevný. Bránil se a věřím, že by mi mohl ublížit, kdyby chtěl. Ale já ho stejně nepustil. Musel jsem mu to říct.
Až po chvíli jsem cítil, že jeho tělo ochablo. Překvapilo mě to a pustil jsem ho. Viděl jsem, jak se mu po tvářích kutálejí slzy, ale než jsem stačil natáhnout ruku, abych mu je setřel, odmítavě se otočil zády. Nechtěl, abych ho viděl plakat. Nic neřekl. Mlčel. Od té doby nepromluvil.

Zamířili jsme do čínské čtvrti, v restauraci Pchjo pang jsme měli rande s Hanesem. Hňup byl zabalený do dlouhého "strašně nenápadného" kabátu a čepici měl zaraženou až do očí. Vážně trpěl stihomamem, ale byl jsem rád, že je v pořádku. Přisedli jsme si a já si dal polévku. Udivilo mě, že Caim nechal sladké koláčky, které byly položené na stole být. Sotva se na ně podíval. I Hanes tuhle změnu chování zaznamenal.
"Jste v pohodě? Vypadá to, jak kdyby mu ulítly včely."
"O "To" se starat nemusíš."
I já byl tou situací rozmrzelý. Dobře jsem si uvědomoval, že jsem ho odmítl... ale copak jsem mohl jinak?
Hanes nám povyprávěl co se dělo. Po našem zmizení mu bylo jasné, že jsme nejspíš mrtví, tak se zdejchnul. Do kanclu naběhla celá jednotka vojáků, takže se ukryl na koleji u kamaráda, aby ho nenašli. Naštěstí za sebou uměl zamést stopy, v tom byl vážně profík, jinak bych s ním nepracoval. Zjistil i kde drží doktorku Salimon a já zajásal. Musí mi s Caimem trochu pomoct, musíme ji dostat ven.
Jako základnu jsme si zvolili půjčenou Hanesovu dodávku, tam jsme mohli mít klid a soukromí na další plány. Problém byl v tom, že Caim odmítal vstoupit dovnitř. Nejspíš mu to připomínalo převozy u SAC. Ani lákání na čokoládovou tyčinku nezabralo. Nakonec se nám ho povedlo přesvědčit, i když vypadal nervózně. Stále však udržoval své mlčení a mě to už začalo rozčilovat. Probrali jsme náš plán. Doktorka Salimon byla držena svým otcem v jejich mateřské firmě. Museli jsme se s ní nějak zkontaktovat, abychom věděli, jestli je v pořádku a případně ji dostali ven. Ale jak?