XXI

Tahle farmaceutická firma už naštěstí neměla tolik silné zabezpečení. Přesto jsme museli být opatrní. Nezbývalo nám než se prozradit. To, že Caim žije, je nejspíš už napadlo. Přeci jen je to můj nezničitelný Marťan. Obával jsem se toho, že v Noře nezemřeli všichni... že stále hrozí od SAC nebezpečí. Salimon s nimi byl jasně spojený. Ani jsem nevěděl jak s ním jednat. Přeci jen to doktorčin otec. Drží ji tam násilím jako rukojmí? Nebo tam sama zůstává dobrovolně?
Nemohl jsem to vědět s jistotou.

Poslední dny jsem si vážně připadal tak o deset let starší. Potřeboval jsem dovolenou. Ta záležitost s Caimem mi dávala zabrat jak fyzicky tak duševně. Moje kancelář i živnost byly v troskách. Slíbil jsem si tedy, že až tohle celé skončí, pojedu za své tajně naspořené tisíce někam k moři. Kde mě budou ovívat opálené ženy v trávových sukních a kde se Caim bude nahý koupat ve vlnách a vystavovat své tělíčko slunci, přece má rád teplo. Možná ho vezmu i do Egypta, do pouště... no moment! Kde se v mém dokonalém snu o dovolené najednou vzal Caim? Proč jsem nezůstal u polonahých domorodek? Střelil jsem po tom malém pohledem. Seděl u dveří jako uzlíček neštěstí a objímal si kolena. Až jsem měl chuť ho obejmout taky. A té chuti jsem odolat nedokázal.
"Pojď sem, no ták."
Chvíli na mě jen hleděl, ale nakonec se pošoupnul blíž a já mu obtočil ruku kolem ramen. Hanese mé chování docela překvapilo. Nervózně těkal pohledem z nás na svůj notebook ale neodvážil se říct ani slovo.
"Takže jaký je plán?"
"Tebe neznají, Hanesi... takže tě vyšlu jako špeha. Něco si vymysli… třeba IT technik přes PC? Tak by ses měl v klidu dostat dovnitř. Musíme improvizovat a všechno dělat na koleně, dovedeš to? Jen potřebuju vědět, zda doktorka Salimon potřebuje naší pomoc."
Bylo to poprvé, co měl jít Hanes do opravdu ostré akce. Vždy zastával jen pozici informační. Nadšený z toho dvakrát nebyl, ale slíbil jsem mu, že kdyby šlo do tuhého, zasáhneme. Když zahlédl opakující se záběry výbuchu v Noře... o nic víc ho náš minulý zásah neuklidnil.

S Caimem jsme zatím obhlédli budovu. Byl to takový ten plně skleněný komplex dvou spojených vysokých budov, kde bylo těžké se orientovat. Snažili jsme se být nenápadní, ale Caim se po chvíli obcházení budovy zastavil. Všiml jsem si, že se chová divně. Stále jen hleděl nahoru a byl nervózní.
"Co se děje?"
"Mur-sai."
"Anglicky, Caime, prosím."
"Mur-sai... mají... tam."
Ukázal někde prstem doprostřed budovy a já nechápal, o čem to mluví.
"Co je to?"
Rozpačitě se na mě zahleděl, jako kdyby nevěděl jak mi to plně vysvětlit. Našel však v jednom kontejneru zrezlou železnou tyč.
"Mur-sai.... kov, zbraň."
Moje vedení v tu chvíli dosahovalo nejméně desíti kilometrů, jelikož jsem nic nechápal. Kov? Zbraň?
"Zbraň matky... z naší planety. Ukradli ji."
"Počkej... říkáš zbraň? Jaký druh zbraně?"
Nedokázali jsme si nijak rozumět. On nedokázal zbraň popsat ani charakterizovat a já stále tápal. Než jsem si vzpomněl na jeho vyprávění. O tom, proč byla zničena jejich planeta. Těžili z jádra jakýsi kov... dělali z něj zbraně? Možná měla Casandra něco u sebe při přistání.
"Uměl bys Mur-sai nakreslit?"
Nadšeně zakýval hlavou a skoro se mi vrhnul do náručí, protože jsem konečně vyřešil dilema v naší komunikaci. Sehnal jsem mu papír a tužku. Pak už zbývalo jen čekat. Po půl hodině dokonalé práce stínování a naprosto přesného nákresu, za který by se nestyděl ani promovaný projektant, nám předložil svůj obrázek. S Hanesem jsme na to s despektem koukali. Vypadalo to jako dvě ocelové tyčky o průměru tak pět centimetrů. Na druhém obrázku to ale vypadalo jinak. Ať jsme to obraceli jakkoliv, prostě jsme došli k podobnému názoru. Nože bruslí. Přesně takovou podobu ta věc měla. Trochu jsme nechápali, k čemu je to užitečné, ale zdálo se to jako sečná zbraň. Něco na způsob mačety... jen v jiném podání.
"Nejspíš to bude dost střežené... Caim půjde s tebou, Hanesi. Aspoň tak budeš v bezpečí. Já se s těmi žebry sotva hýbu."
"To nemyslíš vážně."
"Naprosto. Koukej.."
Dokud byl Caim celkem nepozorný, rychlostí blesku jsem čapl jeho dlouhé stříbrné vlasy a narval je pod modrou pracovní kšiltovku. Ten vražedný výraz, kterým mě obdařil, stál za to.
"Nemrč, vážně ti to sluší. Líbí se mi to."
Sklapnul dřív, než stačil projevit svůj nesouhlas a sklopil cudně kukadla k zemi. V tomhle byl vážně roztomilý jako dívka.
Bylo riskantní ty dva tam poslat spolu. Netušil jsem, jestli Caim Hanese poslechne, nebo jestli nezpůsobí problémy, či nezačne zabíjet. Trvalo dvě hodiny, než si Hanes schrastil falešné doklady a převlek. Jako počítačový technik byl vcelku uvěřitelný. Caima jsme nacpali do dívčích montérek, protože jsme na něj mužskou velikost nesehnali. Oba byli připravení na další misi.
"Caime... já…" Ano, chtěl jsem toho hodně říct, ale slova se mi nedostávala.
"Koukej bejt hodnej a poslouchat Hanese, rozumíš? Žádný zlobení ani zabíjení."
Jeho dětské tvářičky se nesouhlasně nafoukly, ale nakonec silou vůle kývnul... silou mé vůle, když jsem mu chytil bradu a s jeho makovičkou sám zakýval.
Pak už mi zbývalo jen čekat a doufat, že... nebyla chyba je posílat samotné.

To, že vše nejde podle plánu, jsem poznal až při prvním vymlácení oken v budově. Ozval se požární poplach a dým se valil ze dveří. Zhrozil jsem se, co tam provádějí. Pak jsem viděl z okna letět nějaké muže. Vypadali jako ochranka, ale jistý jsem si nebyl. V té rychlosti jsem to nestačil zaznamenat. Trvalo jen pár vteřin a z budovy začali vybíhat lidé. Doktoři a jiný zdravotnický a výzkumný personál, tak jako lidé z kanceláří. Jak se zdálo, všichni tvrdili jen jediné - že se v budově ozval výbuch a začalo hořet. Asi nějaký nevydařený pokus. Ale já věděl, kde je pravda a už v duchu Caima zaživa rdousil. Měla to být tichá nenápadná akce. Do pěti minut tu budou hasiči. Zahlédl jsem vybíhat i otce doktorky Salimon. Zdál se v pořádku, i když byl hodně očouzený. Raději jsem se ukryl za stojící vozidlo. Nechtěl jsem, aby mě zahlédl. Doktorka však nevyběhla vůbec. Hasiči dorazili na místo... a ti tři... ne a ne budovu opustit. V tom nastalém zmatku a kouři jsem si ani já nevšiml dění na střeše. Jediné, co jsem viděl, byl... když těsně vedle mě dopadl notebook, který podle očouzené tapety polonahé animované dívky patřil Hanesovi. To mě vážně zamrazilo.
Rychle jsem budovu oběhl a viděl po požárním schodišti vedlejšího panelového domu sjíždět suverénně Caima. Od jeho rukou odletovaly jiskry. A já si až když byl níž, povšiml těch kovových věcí na jeho rukou.
Doktorka Salimon i Hanes ho následovali, samozřejmě pomaleji po příčkách žebříku.
Když konečně stanul na pevné zemi, viděl jsem, že čepice skoro nedrží a jeho dlouhé pačesy z ní vypadávají a kloužou po ramenou. Přesto jeho výraz vypadal spokojeně. Jeho ruce zdobily dva podlouhlé meče, které vypadaly přesně podle nákresu jako ostré nože u bruslí na led. Zaculil se jako sluníčko a ukázal mi je.
"Mur-sai."
"Pěkné... a taky pěkně ostré, jak se zdá."
Hned mi předvedl ukázku. Nebylo pro něj problémem rozpárat ani pevný kontejner či ocelové úchyty na dveřích. Vážně velmi působivé a elegantní. Věřil jsem, že s tímhle by člověka rozpáral do jedné vteřiny. Nadšeně poskakoval kolem, než jsem ho zastavil a jasně mu naznačil, ať ty věci schová, jinak s tím někomu ublíží. Jeho dětinskost se vrátila. Vyplázl na mě jazyk a nevím jak... ale jenom tak se mu povedlo ty ostré nože přetvořit do těch tyčí, které nám nakreslil na původním obrázku. Ty si pak zasunul za opasek.

Doktorka Salimon se zdála být v pořádku a i Hanes, až na emocionální smrt díky pádu jeho miláčka neutrpěl žádná zranění. Jak se zdálo, výbuch a požár nebyl fingovaný. Caim nevědomky naboural do nějakých baněk a celé to poté vybuchlo. Ale posloužilo to jejich plánu. Doktorka Salimon se dostala ven, aniž by o tom její otec tušil. Sama se pokoušela o útěk už jednou, ale bezvýsledně. Plameny zakryly jejich stopy dokonale. Museli jsme rychle zmizet, než by nás někdo zahlédl.
Zastavili jsme se až v parku u starých laviček kolem jezírka, kde jsem Caima donutil si umýt špinavou tlamičku od sazí, i když voda byla ledová. Bránil se vcelku dlouho.
Doktorka Salimon ho poté prohlédla a shledala svůj výzkum za dokončený. Protože jak viděla, její lék opravdu zabral a Caim se vrátil do původního stavu.
"Hanes vám sežene nové doklady na jiné jméno. Bylo by dobré, kdybyste odjela na nějaký čas ze Států. Váš otec je velmi nebezpečný člověk."
"V pořádku... chápu to. Cítíte ohrožení z mé strany. Nic jsem mu neřekla a nikdy bych ani... odjedu. Můj otec udělal hodně zlých věcí. To, co provedl, mu nedokážu odpustit. Věděl to, věděl o všem a celou dobu mi lhal. Bude lepší, když si bude myslet, že jsem mrtvá. Ale co bude s Caimem?"
"Zůstanu tady. Budu detektiv. Jako Ewan."
Myslím, že ten malý se dávno rozhodl zůstat se mnou. I když jsem z toho nebyl nadšen. Přemístili jsme se do tepla jedné z irských hospod, kde se často scházela spodina města. Tady jsme byli skvěle schovaní. Hned po prvním pivu i Hanes počal mít dobrou náladu a s doktorkou sprostě flirtoval. Ne, že by měl nějaký extra úspěch. Caim také po tom zeleném nápoji pokukoval (pivo bylo dobarvováno zeleným chmelem a barvivem, taková místní irská specialita). Rychle jsem mu odebral korbel z dosahu, nechtěl jsem to riskovat. Ale i přesto jsem měl mnoho otázek, na které mi snad mohla odpovědět jen doktorka. Nechal jsem tedy ty dva mimoně spolu a doktorku Salimon si vzal stranou.
Vysvětlit jí tak ošemetnou situaci, která panovala mezi mnou a Caimem bylo těžké. Nechtěl jsem, aby si o mně myslela divné věci. Jak se zdálo, její bystrost byla vážně pověstná. Už z prvních koktavých vysvětlení pochopila, o co se mi jedná.
"Ewane... Caim je mladý chlapec. I když není člověk... jeho tělo si žádá obdobné věci. Tolik let potlačoval své hormony a růst, že nynější propuknutí jeho sexuality není ani trochu zvláštní. I když... její projev k mužům trochu ano."
Vysvětlil jsem ji, jak mi Caim vyprávěl o jeho planetě. I to, jak to tam prý chodilo. Chvíli na mě překvapeně valila oči, než byla schopna tu informaci strávit.
"Já... opravdu netuším, jak moc jsou... tito tvorové sexuálně či milostně aktivní... ale pokud si vás vybral, jistě k tomu měl důvod. Podle studií doktorky Orton dříve nikdy o podobné věci nejevil zájem. Takže i pro něj je to nové a nejspíš je z toho zmatený. To, že jste mu jasně dal najevo své stanovisko, jen pomůže. I tak bych asi doporučovala s ním... promluvit."
"To velmi rád přenechám vám."
Chudák doktorka Salimon zrudla jako rajče. Asi jí takové věci byly taky vcelku cizí. Ale zhostila se svého úkolu svědomitě a hned ten den Caima podrobila výslechu. Ze začátku spolupracoval. Ale jakmile se začala dotazovat na intimní věci, viděl jsem, že se uzavírá a nakonec s ní odmítl komunikovat úplně. Prohlásil jen to, že si mě vybral jako svého partnera a přes to prostě nejel vlak.
Takže jsem byl zase na začátku.

Tu noc jsme trávili nad hernou Gold bear. Museli jsme zatím často měnit pozice a nesměli dlouho zůstávat na jednom místě. Raději pro případ, že by nás někdo chtěl sledovat. Caim odmítl spát v pokoji s doktorkou. Celé to bylo vcelku komické. Postavil si hlavu. Ale když jeho dětinskost nezabrala, ostře na mě upřel zrak a já věděl, že nemám šanci odporovat. A tak jsem musel svolit. To stvoření se vážně nevzdávalo. Hezky jsem si ustlal na křesle, aby měl postel pro sebe. Odmítl to s tím, že jsem zraněný. Tak jsem jemu ustlal na křesle. Odmítl a ani nemusel mít důvod. Bylo jasné, že se mi chce nasomrovat do postele. Nestačil jsem říct ani půl slova a už se mi tisknul k noze.
"Caime... já myslel, že jsme si to vyjasnili."
To jsem neměl říkat. Nejspíš ho to dost naštvalo. Nahnul se nade mnou a chvíli to vypadalo, že mě políbí. Jen se otřel o mé rty a... nevím proč, ale... neodehnal jsem ho. Nemohl jsem.
Možná to byl ten důvod, ten popud, aby jednal. Chtěl mi dokázat, že nemám pravdu a hodlal k tomu použít i nečestné metody. Jeho rtíky přeci jen tak sladce a opojně chutnaly. Jeho jemné štíhlé tělíčko, které se mi vrtělo u boku... ne! Proč jsem myslel na takové věci? Dřív, než jsem si stačil uvědomit co Caim se mnou dělá, bylo pozdě.
Do hlavy se mi propálily obrazy propletených těl... jemně bronzová kůže a dlouhé stříbrné vlasy. Těla, která nebyla lidská. Jasně mužského pohlaví... ty oči… zlaté, jako míval Caim při rozrušení. Milovali se. Nevím, jak se mu tohle povedlo mi do mysli vložit. Ale jen jsem zkoprněle zíral a stěží dýchal. Nejen ty obrazy… i pocity naprostého poblouznění a intimnosti. Pocity dech beroucí vášně a touhy po naplnění.
"Přestaň! Slyšíš... dost!"
Snažil jsem se to vypudit z hlavy. Nenechat se stáhnout do té propasti touhy. Ale jeho ručka, která si klidně při tom všem šmátrala po mém těle, objevila pravdu. Po pár sekundách tohoto... "domácího mimozemského porna" mé tělo jasně hlásalo, že je vzrušené. Nikdy bych nečekal, že... mě taková věc… vážně... nechutný. Ale Caim se jen líbezně usmíval a jeho sladký šepot mi dal najevo, jak jsem podlehl samotnému ďáblovi.
"Vidíš to... líbí se ti to. Tak proč nechceš? Proč to nezkusíš? Chci být tvůj!"
Jemně zatlačil na mou vybouleninu u riflí v rozkroku a já mu ruku prudce sevřel. Byl to boj... a já nechtěl prohrát.