Kapitola V

A máme tu první novou kapitolu na nové platformě. Tak jako i první předmluvu zde. Moje žvásty sice nikoho nezajímají, ale přesto...

Tato povídka vznikla v dubnu roku 2015. Ano, je to pět let. Děsivé, ale mě to přijde jako včera. 

Přes to, že povídka Ztracené království přestala vycházet o rok později, v roce 2016, se k ní nyní, po tolika letech vracím. 

Jistě, měla jsem skoro dvouletou odmlku v psaní všeho a prakticky jsem si nemyslela, že by bylo možné na rozepsanou povídku, kterou jsem tvořila kdysi dávno navázat.Proto byla odložena na neurčito. Ale vždy mě mrzelo, že taková zajímavá fantasy leží ladem, protože tam bylo mnoho příběhu k odvyprávění. A ten svět i ty postavy si zasloužili svůj příběh.

Stal se trochu zázrak a před několika měsíci jsem začala o povídce zase hodně přemýšlet a nakonec stvořila pokračování, které mi jasně ukázalo, že Ztracené království nezůstane ztraceným na Truhlici a že chci v povídce dál pokračovat. A myslím, že se mi opravdu povedlo dobře navázat. 

Proto bych vás poprosila, přečtěte si ony čtyři kapitoly, pokud už si příběh nepamatujete nebo vás tato povídka minula, a vzhůru do nové, napínavé páté kapitoly. 

"Kdo jsi?!"
"Odkud jsi přišel?!" 
"Co tu pohledáváš?!"
"Odkud znáš mé jméno?!"
"Kdo tě poslal?!"

Tolik otázek na Dia muž chrlil, když ho vytáhl z hostince. Zamířil k nejbližšímu stavení, což byla stodola, protože venku se hustě rozpršelo a brzy oba byli mokří na kost. Ovšem Dio nebyl schopen odpovědět ani na jednu z oněch otázek. Sotva se pokusil poskládat nějakou odpověď, přišla další otázka a on se cítil příliš zmatený, než aby chápal, co se to děje. Jen klopýtal v bahně za mužem, který šel příliš rychle. Jakmile se dveře stodoly otevřely, byl Dio bez milosti vhozen dovnitř, přímo na haldu sena. Necítil však z muže strach. Byť byl Aris ozbrojen, byť s ním jednal hrubě, opravdu se Dio nebál o svůj život, jako kdyby někde uvnitř věděl nebo tušil, že mu tento zjizvený muž neublíží.
Aris však na odpovědích, které by mu pomohly pochopit, co je tento chlapec zač netrval. Místo toho ho popadl za halenu a drze mu jí přetáhl přes hlavu, než letěla kamsi do sena. 

Dio byl šokovaný takovou prudkostí, nechápal, co to ten muž dělá. Byl nejspíš stejně zmatený jako Aris sám, když zahlédl na svém těle krásnou zlatou runu, která obepínala jeho tělo. Na světlé pokožce se dokonale vyjímala. Točila se chlapci přes celou paži od zápěstí, přes rameno i na hruď a také dozadu na bedra. Jako kdyby ho tyto symboly svíraly.
Nikdy předtím Dio na sobě takové věci neviděl a nerozuměl těmto znakům. Již to ale nebolelo. Odvážně po části runy přejel prsty, ale příjemně hřála. Až poté zvedl tázavý pohled na Arise a také očekával odpovědi.
Aris však byl naprosto v šoku. Rozepnul si svou kápi a vyhrnul část své kožené zbroje i haleny pod ní a znovu spatřil to, co zmizelo před mnoha lety. I po jeho boku až k rameni se táhla ta stejná zlatá runa. Znaky byly stejné, barva byla stejná, nebylo možné to zfalšovat. Nikdo o této runě nevěděl. Z Arisova těla zmizela toho dne, kdy zemřel Raeus. Mohli ji vidět jen oni dva. Jejich pouto, které je spojovalo.
„Co…co je tohle za čáry?“
Arisovo zmatení nebralo konce. Ani on nerozuměl, proč nyní, po tolika letech osamění, se runa znovu ukázala. A navíc na těle chlapce, kterého nikdy dřív neviděl. Spojení s drakem bylo obnoveno, ale…jak to bylo možné? Aris si vybavil Raeusova poslední slova, že se znovu setkají. Poté pohlédl na chlapce, který seděl před ním v seně. Copak by to bylo možné? Arisova část toužila věřit. Tak silně by se chtěl chytit tohoto stébla. Ale jeho druhá část, vycvičená léty v zajetí a mučení, odmítala přijmout něco tak nepochopitelného a hledala v tom past, nebezpečí.

„Začni odpovídat na mé otázky, kluku. To, co máš na těle je dračí runa. Neodejdeš odsud živý, pokud se nedozvím, proč jí nosíš a kdo jsi. Vol slova moudře a pravdivě, jinak ti srdce proklaju svým mečem.“

Dio k muži upřel svůj pohled, ale místo strachu se jen usmál, což Arise zarazilo. Poté ale kývl, neměl potřebu nic před Arisem tajit. Chtěl mu říct všechno, úplně všechno. Jako kdyby si byl jistý, že tomu bude muž rozumět.
Proto Arisovi vylíčil svůj život na farmě, s jeho rodiči i události, jež se staly a které ho přivedly právě sem. Pověděl mu i o svých snech, ve kterých viděl tento hostinec i Arise samotného. A neopomněl Arisovi popsat i svůj poslední sen, ve kterém k němu promlouval nádherný, majestátní drak. Který mu kladl na srdce, aby Arise chránil. Dio neměl potřebu si nic z toho přikrášlovat nebo lhát. Vše z něj padalo dost rychle. Věděl ale, že to musí vypovědět.
Jeho vyprávění skončilo právě setkáním s Arisem a jeho chybou v tom hostinci, když se snažil, těm milým lidem pomoci a oplatit jim jejich pohostinnost. Oni ale jeho dar viděli jako zlo.
Aris celou dobu pozorně poslouchal každé chlapcovo slovo. Hledal náznak lži. Hleděl mu do tváře, ale neviděl žádnou faleš. Jako kdyby mohl jasně určit, že mu ten kluk opravdu nelže. Vše, co se mu událo bylo hrozné, a on přeci jen tu seděl a usmíval se, usmíval se na Arise.
Všechny ty sny, které mu Dio popsal byly také pravdivé. Vzpomínal si, jak podobné vize míval i Raeus. Nikdy nebyly moc ostré, spíše v něm zanechávaly pocity, obrazy. Jednou mu to u vodopádu popisoval. A tyto sny od Dia mu zněly naprosto stejně. To, jak je popisoval bylo naprosto stejné.
Schopnost rudého ohně, který neuhasíná i dračí runa na chlapcově těle. Ať se na to Aris podíval, jak chtěl, jako kdyby před ním stála nějaká napodobenina jeho draka, jen v lidské podobě.
Dlouho proto mlčel, i po skončení mladíkova vyprávění. Mlčel a rozmýšlel, co nyní vlastně s tím chlapcem udělá. Nemohl ho tu nechat, lidé ho budou linčovat, až se o něm a jeho schopnostech dozví. Přitáhlo by to pozornost Branthornu a nejspíš by ten kluk skončil přesně tak, jako Aris sám před lety. Uvězněn a mučen. Takový osud mu nepřál, byť ho znal sotva chvíli.
Celé Diovo vyprávění mu ale jasné odpovědi nedalo. I když to možná někde uvnitř cítil, jeho lidská mysl, která byla omezena předsudky to nedokázala přijmout.
V tu chvíli ho však napadla spásná myšlenka. Znal jediného člověka, který mu může poskytnout odpovědi, co je tento kluk vlastně zač.
Aris Dia pomalu obešel a zvedl jeho halenu z hromádky sena, než jí po mladíkovi opět hodil.
„Obleč se, pojedeš se mnou. Znám někoho, kdo mi dá odpovědi. Nesnaž se utéct!“
Dio si halenu natáhl a vyskočil na nohy. Nad Arisovými slovy jen zavrtěl hlavou. „Nebudu utíkat. Musím zůstat s tebou. Chci zůstat s tebou.“
Dio by nedokázal říct, proč pociťuje něco takového. Ale v jeho nitru cítil klid a důvěru, k tomuto muži. Proto, byť se k němu Aris choval trochu hrubě nijak neodporoval.

 --------------------------------------------------------------------------------------------------

Dio netušil, kam vlastně jedou. Svíral koňskou hřívu a opíral se o Arisovu hruď. Déšť neustával, ale oni museli spěchat. Lidé z blízké vesnice se začali shromažďovat u krčmy, a proto museli oba doslova utéct, než by se dostali do potyčky s vidlemi. Aris nechtěl riskovat potyčku. Sám byl uprchlíkem a musel zůstat ve stínu. Diovy schopnosti a jeho naivní hloupost je mohli odhalit a dostat do nebezpečí.
Jakmile opustili nebezpečnou oblast, Aris dovolil koni jet pomaleji. Nést dva jezdce nebylo snadné a čekala je ještě dlouhá cesta. Nebezpečná cesta k úpatí hory Dagonra.
Aris doufal, že se na tohle místo už nebude muset nikdy vracet. Mnoho týdnů zde strávil mezi životem a smrtí. Mnoho týdnů, kdy si raději přál zemřít a setkat se znovu se svým drakem.
Ale ona mu to nedovolila.

Když po několika hodinách cesty dorazili na úpatí hory, Dio vyčerpáním spal a opíral se o Arise mnohem více. Aris cítil příjemné teplo, ten pocit, který zmizel před mnoha lety. Na chvíli si i on dovolil zavřít oči a vzpomínat na skotačení s Raeusem. Jak se pokoušel chytat ryby pro vesničany, ale způsobil jen zaplavení polí. Jak ho zapřáhly za pluh místo volů, ale Raeus, i přes svou snahu být jemný, udělal do polí hluboké rýhy. Tyhle vtipné události, dokázaly ještě Arisovi vykouzlit malý úsměv na rtech. Ale tohle snění nemohlo trvat na věky. Déšť ustal. Byl čas jít.

Dio procitl ze snu, když kůň zastavil. Sotva se stihl rozkoukat a zeptat se, kde jsou, byl násilně sesunut ze sedla koně. Aris ho postavil na zem a sledoval tu rozespalou, bezstarostnou, skoro dětskou tvář se zamračením. Poté z brašny vytáhl krátké lano, které používal při chytání zvěře. Jeden konec si uvázal kolem pasu a druhý ovázal kolem pasu Diovi. Chlapec na to jen pobaveně hleděl a několikrát za provaz zatahal. „Ale já neuteču…“
„To není kvůli tomu. Stezka je úzká, nechci, aby ses rozplácl na skalách dřív, než pochopím, co jsi zač. Drž se mnou krok.“
„Stezka?“
Diovi se ale odpovědi nedostalo a musel klopýtnout. Aris se rozešel bez varování a sotva metrový provaz se napnul. Dio proto neměl jinou možnost než Arise následovat.
Cesta po úpatí hory byla opravdu nebezpečná. Dio se svou malou postavou neměl problém držet se u stěny skály, ale několikrát špatně došlápl a musel udržovat balanc. Aris šel však mnohem jistěji, protože zdejší stezku znal. Šel jí už tolikrát… ale tenkrát nedokázal dojít až na její konec a opustit horu. Bál se světa tam venku. Za ty roky se mnohé změnilo, ale stezka zůstala stejná. Vedla je neomylně kolem hory, do míst, které lidské oko spatřit normálně nemohlo. A tehdy Dio poprvé viděl světlo lucerny, visící u nějaké jeskyně. Nechápal, kam ho to Aris vede a co tam budou dělat.
Jakmile ale vkročili do jeskyně, mohl Dio cítit už u vchodu vůni pečeného masa a jeho žaludek zakručel. Ten hladový zvuk, byť nebyl silný se rozlehl jeskyní přes všechny stěny a Dio se musel zastydět.

Aris však mířil hlouběji do jeskyně a táhl chlapce na provazu za sebou. Dio si prohlížel krápníky na stěnách a stropě, než zahlédl, jak se u jedné ze zdí něco pohnulo. Zaměřil na to svůj zrak. V přítmí viděl dokonale, na rozdíl od Arise, který pohyb jistě nezaznamenal. Proto také Dio zastavil a zatahal za provaz. Pak se ale od stěny odlepilo děsivé stvoření. Medvědí hlava, jelení parohy, přesto to chodilo vzpřímeně a v ruce to mělo velký nůž. Dio vykřikl a strhnul mnohem většího a těžšího Arise stranou. Ale Aris i přes nebezpečí zbraň netasil, jen si sundal kápi.
„To jsem já, takhle vítáš hosty, stará? Nedivím se, že žádné nemáš.“
Arisův hlas zněl jako ozvěna, ale stvoření, které je napadlo se už nehýbalo. Naopak ze zdi sejmulo pochodeň a posvítilo směrem k Arisovi.
Až nyní si Dio mohl všimnout, že monstrum není vůbec žádné strašidlo. Byla to stará žena, oděná v medvědí kožešině. Přesto byl Dio opatrný a spíše se schovával Arisovi za zády.
„Mrtví nemají mluvit. Přišel jsi mě strašit?“
„Ještě mrtví nejsem, stará. Přišel jsem najít odpovědi. Tvá moudrost mi snad pomůže.“
Žena se rozchechtala tak hlasitě, až se poté rozkašlala. Ale naznačila Arisovi, aby jí následoval a zamířila do velké místnosti v jeskyni, kde uprostřed hořel velký oheň, na kterém se opravdu peklo několik zajíců s také v uhlících na kraji ohniště brambory. Místnost byla strohá. Na jednom konci bylo mnoho kožešin a nějaké lůžko. Vedle stála velká dřevěná truhla a na ní několik knih. Vypadalo to, že ona žena opravdu žije na takovém místě, to Dia překvapilo.
Aris u ohně odvázal provaz, který je spojoval s Diem a sevřel chlapcovy paže. Pak ho bez varování trochu hrubě přistrčil blíže k té stařeně, aby pochopila důvod, jeho cesty sem.
„Nová oběť pro bohyni?“
„To mi řekni ty, stará. Co je...to? Kdo je to? Jen ty znáš nejspíš odpověď. Pomoz mi Mehri, dej mi odpovědi, než se zblázním. Dlužíš mi to.“
Stará žena na Dia pohlédla jen zběžně, zřejmě jí nijak nezajímal. Do té doby, než Aris drze vyhrnul Diovu halenu, i přes jeho minimální pokus o obranu a smích, že to lechtá.
Aris věřil, že to, co vidí on nemůže stará žena také vidět. Ale mohla to jistě cítit.
Věděl totiž, že tahle stará žena v medvědí kožešině dokáže cítit magii.
Nejspíš by jí v jiných časech nazvali čarodějkou, ale dnes, když už čarodějové na světě neexistovali, byla jen někdo s velkým citem, s velkým darem. Neuměla žádná kouzla, nevládla magií. Znala ale mnohé ze starých, vzácných knih, které po sobě nechal poslední čaroděj. Kde k těm knihám přišla mu nikdy neřekla, ale hádal, že je jako malá ukradla.
„Mehri řekni, jsem blázen? Copak je s tímto člověkem špatně? Proč umí to, co umí? Proč zná věci, které by znát nemohl?!“
Aris se dožadoval odpovědí možná trochu neurvale, ale v jeho hlase byla i známka zoufalství. I když mu Dio svůj příběh vypověděl, jako by Aris potřeboval…ujištění, že není blázen, když v tom chlapci vidí Raeuse. Stejně tak, jako potřeboval toto potvrzení, od staré ženy v medvědí kožešině, stejně tak toužil a přál si, aby nepřišlo.
Ale stará žena jen mávla rukou a křivě se usmála.

„To, co ti bylo odňato se vrátilo.“