Kdo je ta Dahaka?

Přemýšlela jsem o tom, že jako autor, který se vyjadřuje prakticky jen písemně o mě toho není mnoho známo. Možná ale takové hloupé věci, které nejsou příliš podstatné někoho přeci jen zajímají. Já sama vždy milovala životopisy autorů, či jiných významných lidí a zajímala jsem se, co byly zač, protože to na jejich dílo vrhlo trochu jiné světlo a dokázala jsem tak chápat mnohem víc kontext třeba děl autorů nebo jiné věci.
Proto mě napadlo, že možná i mezi vámi je někdo, koho by tyhle věci mohli zajímat a mohl mě chtít poznat i jako člověka, nejen jako neosobní nick a osobu, stojící jen za povídkami. Přijde mi to takové hodně odtažité a studené.
Proto jsem se rozhodla napsat pár základních údajů o mě, jako o člověku, o tom, kdo jsem, kde jsem se vzala a jak jsem se vzala.

Pocházím z malého města jménem Javorník, které leží v okrese Jeseník. Tedy tam jsem žila největší část svého života. Můj táta byl kuchař a máma šička. Takže pocházím z chudých a obyčejných poměrů. Mám jednu sestru, starší o 12 let a dost rozvětvenou rodinu, se kterou se nevídám z několika důvodů. Jeden z nich je, že mámina rodina žije v Čechách, kolem Plzně a se zbytkem se nestýkám z vlastních osobních důvodů.
Narodila jsem se jako vysněné dítě, ale extra snová jsem nebyla, protože mě od počátku provázelo mnoho zdravotních obtíží. Narodila jsem se s oční vadou, která je momentálně stále neoperovatelná a degenerativní, byla mi predikována slepota. Ale zatím se držím obstojně na 15 dioptriích (což už je popelníkové sklo). Bez brýlí ale vidím jen rozmazané zabarvené fleky. Nerozeznám hloubku, takže třeba chůze z neznámých schodů mi dělá problém. Ale naučila jsem se s tím normálně žít.
Také jsem se narodila s rozštěpem horního rtu a patra, takže dodnes neumím říkat písmenko R, jelikož v mém dětství jsme neměli na drahé logopedické lekce, které by mě toho asi zbavili, a i s tím jsem se naučila docela žít. Už to ke mně nějak patří.
Jako malá jsem po tomhle všem ještě chytila atopický ekzém, který se transformoval naštěstí jen do senné rýmy a alergie na potraviny, a tak jsem byla spíš dítě z nočních můr než ze snu. Chudák moje máma, ta si se mnou vytrpěla. A povahově jsem taky nebyla zrovna zlatíčko.

Do školy jsem nastupovala až v 7 letech, a to už jsem uměla, jak číst, tak psát. Před spaním jsem si nahlas četla sama a byla jsem dítě s velkou fantazií.
Svou první povídku jsem napsala v 9 letech. Byla to taková malá hloupost, ze žánru dobrodružného a trochu i fantasy. Pojednávala o dívce, která se svými rodiči havaruje letadlem do moře a jako jediná se zachrání na malém ostrůvku, na kterém žijí vlci. Dál už to asi znáte, typický Tarzan, jen poupravený. A také na rozdíl od něho neměla povídka šťastný konec.
I v dalších letech jsem vynikala ve škole především ve slohu, ale gramatika byla vždy ouvej. Zato výtvarku a tělocvik jsem doslova nenáviděla. Dodnes neumím nakreslit ani domeček, ale miluju antistresové omalovánky. Podivné?
A tělocvik…no co si budeme povídat. Byla jsem a jsem i nadále osoba s nadváhou a díky mým problémům s očima jsem měla i většinu svého života sportovní aktivity zakázané.
Na základní škole jsem psávala hodně příběhů, točících se okolo nějaké dívky a většinou nějakého zvířete. Většinou to byly koně, které jsem milovala. Napsala jsem snad tři dlouhé povídky o koních? Dodnes někde mám ty sešity. Samozřejmě vše psané ručně.
Základka celkově pro mě byla peklo naplněné šikanou, od které jsem utíkala právě k psaní. Až v posledních dvou ročnících jsem začala školu reprezentovat v literárních soutěžích a školním časopise a trochu jsem se zlepšila v gramatice.

Když se poté rozhodovalo, co ze mě bude dál, byla jsem to dítě, které má velké ideály, ale velmi mizerné známky, aby jich mohlo dosáhnout, a nulovou sociální šanci. Nějaká škola zaměřená na psaní byla vyloučena už ze startu. Tehdy v dobách dinosaurů existovala jen jedna v Praze a tu jsme si nemohli dovolit jak finančně, tak mým prospěchem. Hotelová škola a cestovní ruch mi taky nevyšly, a tak jsem šla v tátových šlépějích a stala se kuchařem…. tedy…pokusila jsem se o to aspoň.
Táta byl na mě hrdý, bylo to povolání, kterým se dalo na Jesenicku uživit, škola byla blízko a finančně únosná. Ale já jí nenáviděla! Doslova a do písmene jsem jí naprosto nenáviděla. Nebylo pro mě možné přejít jinam, to jsem si aspoň myslela. Nechtěla jsem trápit rodiče s dalšími výdaji a starostmi. A tak tyhle tři roky na učňáku pro mě byly nejhorší roky mého života. Neustálá šikana jak z řad spolužáků, tak z řad mistrových na praxi, deprese, pokusy o sebevraždu, i psaní velmi temných a děsivých povídek o vyvraždění celé třídy na americký způsob. Stal se ze mě velmi zatrpklý a uzavřený člověk, co se vyžíval v gothice, co navíc bojoval se svou orientací a naprostým zmatením, kdy cokoliv mužského pohlaví bylo fuj a nepřítel. Zatímco v učebních oborech jsem byla premiant třídy s jedničkami a dvojkami, kuchařská a číšnická praxe byla takové zlo, že jsem raději utíkala za školu a už v druháku měla kvůli tomu dvojku z chování.
Nevím, jak se mi povedlo tyhle tři roky vydržet. Ale odešla jsem přeci jen s výučním listem, který je velmi vtipný. Písemné 2, Ústní 1 a Praxe 4.
Dodnes neumím vařit a jediné, co jsem se za ty tři roky naučila bylo škrábat zeleninu, krájet cibuli bez slz a mytí nádobí. Odnesla jsem si ze školy tak nízké sebevědomí a neúctu sama k sobě.

Po tomhle fiasku jsem přesto toužila po maturitě. Protože budu mít více možností. Proto jsem se přihlásila na obor podnikání, nástavbový obor. Pamatuju si, že za ten rok, co jsem tam byla jsem přečetla víc knih než za celý můj život. Milovala jsem ruské autory, Dostojevského, Gogola, Bulgakova, Gorkého a další. To, co jsem ale nemilovala byly předměty obsahující matiku, na kterou jsem byla vždy blbá. Takže managment, účetnictví.
Do života mi pak zasáhla nemoc babičky. A jelikož jsem chtěl s mámou odjet do Čech o ní pečovat, chtěla jsem školu ukončit. Nakonec jsem to z trucu přeci jen udělala a maturitu tak nezískala.
Co jsem ale získala byl můj první PC, když mi bylo 21 let.
A tehdy se přede mnou otevřel naprosto nový, jiný svět, ve kterém jsem mohla být čímkoliv.

Mé první pracovní krůčky byly hrozné. Samozřejmě jako kuchař jsem mohla pracovat jen v kuchyni. Ano, tenkrát to tak úřad práce viděl. I přes mé prosby mě neustále posílaly na stejná místa. Chvíli jsem tedy pracovala jako pomocná do kuchyně, myla nádobí, škrábala zeleninu, vzpomínala na ty hrozné tři roky pekla ve škole a dala výpověď po měsíci.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a já si odmítla dál hledat práci. Byl ze mě čistokrevný nemakačenko, který se nechal živit rodiči. Nejsem na to vůbec hrdá, v té době jsme na tom finančně nebyly moc dobře. Ale v té době jsem se děsila toho dělat někde v kuchyni. Odmítala jsem to. A tak jsem svůj čas trávila na internetu, hraním Aionu a jiných MMORPG a také chatováním s přáteli. Tehdy jsem také prvně narazila na Anime a mangu a byla naprosto ztracena. A i když to bude znít naprosto hloupě, změnilo mi to život a hodně mi to pomohlo. Našla jsem si nový okruh zájmu, nové přátelé, novou touhu do života, nové sny. A z toho hodně depresivního, uzavřeného introverta se stával nový, lepší člověk, který se zase uměl bavit s lidmi, smát se a socializovat.
Poznala jsem i svou první lásku a začala poprvé s yaoi. Také to byly chvíle, kdy jsem poprvé začala psát yaoi povídky, (zkoušela jsem i žánr yuri) a strašně mě to bavilo a naplňovalo. Byly to tři roky prvních Animefestů a skvělých zážitků.

V tu dobu jsem dostala i zajímavou pracovní nabídku, na práci pokojské v Priessnitzových léčebných lázních. Konečně žádná kuchyň. První rok byl ale utrpěním, jak z psychického hlediska, protože jsem byla nejmladší z týmu pokojských, které mě nebraly vůbec vážně, tak z hlediska zdravotního. Nikdy jsem nebyla zvyklá tak dlouho být na nohou a podepsalo se to na nich. Věřte že ta bolest a utrpení, kdy si chcete raději nohy ukousat nepřeju nikomu. Ale pracovalo se mi tam opravdu dobře celé dva roky. I když plat nebyl velký, jako tenkrát OZZ (osoba zdravotně znevýhodněná) jsem mohla pracovat jen šest hodin. I to trochu rodinnému rozpočtu pomohlo.
Rodiče na mě byli hrdí, mě práce bavila, ale pak přišlo to nejtěžší v mém životě. Jako kdyby mi život jasně ukázal, že chvíle štěstí a spokojenosti stačí a dál přijde jen bolest a utrpení.

Začalo to nevině, když jsem se vyoutovala tak trochu nechtíc se svou orientací před celým městem. Zamilovaní dělají hloupé, naprosto stupidní věci. A jelikož jsem bydlela na malém městečku, věděli to naprosto všichni. Má rodina z toho nebyla nadšená, část z ní byla totiž věřící, a tak to nebylo zrovna příjemné. Slyšet že jsem nakažená…a podobně. Ale co už, já tehdy byla už dost silná osobnost na to, abych tohle dokázala přežít, abych to ustála. Ale to, co přišlo potom už bylo ustát těžké.

Náhle zemřel můj tatínek na zástavu srdce. Bylo mu 55 let. A to změnilo mnoho věcí v mém životě. A pak už šla jen řetězová reakce. Obrovské statisícové dluhy, o kterých jsme s mámou nevěděli, které zanechal při pokusu nás uživit. Minimální příjem mě i mámy, která už byla rok v důchodu. Neměli jsme ani na pohřeb. Ty první měsíce byly tak strašné, že si je umí představit jen málokdo. A to nejhorší mělo teprve přijít. Jelikož mi dva měsíce na to skončilo OZZ a nové se tehdy nevydávalo, přišla jsem díky tomu i o práci.
A věřte mi, nezažili jste, co je to chudoba a hlad, pokud jste nebyli nikdy nuceni jíst placky z vody a mouky, které jste museli rozbíjet kladívkem. Nezažili jste chudobu, pokud jste nechodili na pole krást kukuřici, nejedli papírové kapesníčky či šťovík místo salátu a nebyly nadšeni, když vám sousedka darovala plesnivý chleba. Ráda bych tohle nějak nadnesla vtipem, ale nejde to. Protože takové to bylo. Dluhy po tátovi jsem splatila až po osmi letech od jeho smrti a jsem neskutečně ráda, že je to za mnou.

Měsíce po tom byly jako kdyby nad vámi stál nějaký zlý člověk a pokaždé, když jste trochu zvedly hlavu vás do ní vší silou kopl.
Na jaře téhož roku mě opustila i moje milovaná kočička a odešla do kočičího nebe a hned po ní následoval rozchod s dívkou, kterou jsem velmi milovala.
Před vším tímhle jsem utíkala do svých vymyšlených povídkových světů a také do role play textových her, což mi hodně pomáhalo.
Přesto mě tohle období donutilo tak nějak dospět? Tak nějak být samostatná a postarat se o mámu. Do té doby vše vyřizoval táta a nyní to bylo jen na mě. Naučilo mě to brát, když někdo nabízel, naučilo mě to být vděčná za každou maličkost. Naučilo mě to nemyslet vůbec na sebe.

Poté přišel návrat do práce v lázních a konečně to vypadalo na pár spokojených let. Ale táhlo mi na třicet a…nic jsem neudělala, nic jsem nedokázala, byla jsem sama jako kůl v plotě a žila stále s mámou v tom malém zapadákově, ve kterém jsem nás nedokázala uživit tak, abychom si žili aspoň normálně jako lidé. Asi jsem chtěla…se osamostatnit, žít jinak, zkusit to. Moci mámě nabídnout lepší život a peníze na léky. Do té doby to bylo buď léky nebo jídlo, na obojí prostě peníze nebyli.
Máma totiž měla problém se slinivkou.
A tak jsem kývla na nabídku stěhování od mé velmi dobré a dlouholeté kamarádky. Jenže kde na to vzít a nekrást? Celý život jsem se potýkala s financemi, které mi nedovolovaly udělat krok v před.
Boj s bankami, snaha o půjčku…a strach, že skončím jako táta, zadlužená do konce svého života, což se mi v konečném důsledku trochu povedlo.
Přesto se mi i povedlo se přeci jen přestěhovat do Brna. A ten rok tam mě naučil dalším mnoha věcem a obohatil mě o tolik zážitků.

Konečně jsem mohla žít se spoustou zvířat, se spoustou koček, které jsem milovala. Mohla jsem si koupit chipsy či čokoládu a nemusela mít hnusný pocit, že jsem sobecký zmetek, když ty peníze schovám a koupím si mls, místo něčeho užitečného. Byla to svoboda, kterou jsem milovala. Byla jsem jako člověk, co vylezl z jeskyně. Spolubydlící, která pocházela z jiných společenských vrstev se divila, že jsem poprvé až před třicítkou ochutnala pizzu nebo šla na koncert. Všechno tohle pro mě bylo nové, protože jsem to nikdy dělat nemohla, kvůli financím.
Ale Brno nebylo…zrovna ideální místo pro život. Plat byl nízký, nájem vysoký a problémy se sousedy i s pronajímatelem nebraly konce. Pak přišla další změna v životě a nabídka stěhování do Ostravy. A opět otázka, kde na to vzít a nekrást.
Ale i když jsem to zprvu odmítala a bála se toho, Ostravu jsem si naprosto zamilovala jako místo, jako město a jsem zde šťastná doteď. Už bych neměnila, nestěhovala se jinam.

Při všech těchto peripetiích životem mi po boku stála má Truhlice, která mi v mnohém pomáhala utíkat do jiných světů. Do světů, kde existovala láska, kde existovaly šťastné konce. Místo, kde i hloupý farmář ze zapadákova mohl najít lásku. A tohle všechno, byť jsem to sama psala jako autorka, mi dávalo pocit naděje, že někde ta láska na mě možná také čeká, kdo ví. Možná už jsem na ní stará, ale možná jednou také přijde a kousne mě do nosu. Tak nějak jsem vždy psala vysněné příběhy, které bych možná chtěla i já zažít.

A jak to se mnou vypadá nyní? Sice se mnou situace s covidem dost zamávala a pár měsíců to vypadalo bledě, ale nyní jsem zase zpátky na koni. Vrátila jsem se k psaní, přestěhovala letitou Truhlici a stále se nechystám skončit s psaním. Vedu život, který se mi líbí, obklopená čtyřmi kočkami, psem, potkany a další havětí v Ostravě. Stále se učím, jaké je to žít, poznávám nové věci, a to vše díky mé úžasné spolubydlící, bez které by nic z toho nebylo možné. Naučila jsem se zvládat těžké chvíle a nenechat sebou zametat. Naučila jsem se mít ráda.


Jsem jen obyčejný člověk, z chudých poměrů, který si sen plní každý den, svým psaním. Jsem skromný člověk, který dokáže být nadšený z malých hloupostí. Ale také jsem člověk, který neumí myslet na sebe a všechny své penízky vráží do svých zvířat, domácnosti, či jiných věcí, místo toho, aby si koupil zatracený, blbý ponožky. Nejsem průbojný člověk a jak říkala máma, jsem tak hodná, až jsem blbá. Nejsem nijak výjimečná, ale mám fantazii a koníčky, které mě baví. Nemám skoro žádné přátele, jsem zvyklá spoléhat sama na sebe. Jsem hrdý člověk, který si neumí říct o pomoc, protože se stydí.
Jsem člověk, který miluje kočky a jiná zvířata více než lidi, ale nejsem extra pořádná a mé priority jsou dost zvláštní.
Jsem prostě Dahaka.